Rebekah Brooks | Reflex.cz
reklama
nahoru

Rebekah Brooks

Luděk Staněk28. července 2011 • 00:15
Rebekah Brooks
NEJSLAVNĚJŠÍ VLASOVÁ POKRÝVKA BRITSKÝCH MÉDIÍ ODCHÁZÍ – a s ní její majitelka Brooksová
• foto: 
Globe Media / Reuters

Začínala jako sekretářka a během dvaceti let se stala NEJVLIVNĚJŠÍ ŽENOU BRITSKÝCH MÉDIÍ, která stála u proměny britského bulváru. Minulý měsíc jí zlomila vaz odposlechová aféra v Británii. Jak se Rebekah Wadeová Brooksová dostala k moci a proč ji nakonec nezachránili ani tři ministerští předsedové či Rupert Murdoch?

reklama

 

ŠESTNÁCTÉHO PROSINCE 2001 nastala pro tehdy čerstvou šéfredaktorku nejčtenějšího bulváru ve Velké Británii, nedělníku News of the World, Rebeku Wadeovou hvězdná hodina. Ve sledovaném a respektovaném pořadu Breakfast with Frost na BBC vysvětlovala, jak hodlá završit kampaň Name and Shame. Tu nedělník pod jejím vedením rozjel po smrti Sarah Payneové, kterou v roce 2000 unesl a zabil pedofilní recidivista. Kauza tehdy hýbala Velkou Británií a bulvár jí samozřejmě věnoval ohromný prostor. Wadeová však pochopila, že případ má nejen potenciál dobrých titulků a tragického příběhu, které lidi tak rádi čtou, ale že nabízí něco víc – totiž možnost sešikovat čtenáře za titulem ve jménu nějaké velké věci. Jak to Wadeová v roce 2009 popsala ve své přednášce studentům žurnalistiky na London College of Communication: „Velké mediální kampaně mají schopnost změnit historii a tvořit nové zákony.“ A Wadeová byla dost ambiciózní a dost nebojácná, aby si troufl a na obojí. V červenci 2000, krátce po smrti Sarah Payneové, tak pod titulkem Name and Shame a typicky bulvárním podtitulkem Každý občan Británie žije jednu míli od pedofila rozjela nejproslulejší mediální kampaň v Británii za posledních několik desítek let. Noviny obsahovaly adresy a fotky devětačtyřiceti lidí, o kterých Wadeová a její lidé tvrdili, že jde o sexuální násilníky. Přesně tohle chtěli čtenáři, týdny bičovaní trýznivými detaily o zmizení a smrti osmileté holčičky, slyšet. Kampaň zaznamenala ohromný ohlas a vyústila mimo jiné v napadení několika nevinných lidí, mylně považovaných za sexuální násilníky, davem rozhořčených čtenářů. A zatímco liberálové po ukazovali na právní i další problémy, jež s sebou zveřejnění podobného seznamu nese, Wadeová pokračovala v surfování na vlně úspěchu. Své noviny i samu sebe pak zapojila do kampaně, která si dala za cíl prosadit ve Velké Británii po vzoru USA zákon, jenž by lidem umožňoval nahlédnout do registru již odsouzených pedofi lů a zjistit, zda bydlí v jejich okolí. Vrcholem bylo právě její vystoupení u Frosta, kde se fakticky stala tváří celé kampaně, která byla nakonec úspěšná a Sarah’s Law byl v Británii přijat. Paradoxně jen o pár měsíců později soukromý detektiv Glenn Mulcaire, pracující pro tytéž noviny, podle všeho napíchl telefon jiné zmizelé dívky, Milly Dowlerové, aby z její hlasové schránky zjistil detaily o jejím životě. O deset let později tato kauza fantastickou kariéru Rebeky Wadeové–Brooksové zničÍ. Říkejte tomu třeba ironie osudu.

 

MURDOCHOVI SPRATCI

Brooksová se řadila ke generaci britských novinářů (mezi ně patřili například i její zástupci Andy Coulson a Dominic Mohan nebo kolega a později konkurent Piers Morgan), kteří měli mnoho společného. V bulváru pracovali od velmi mladého věku, brali ho vážně … a většinou se ho učili v impériu Ruperta Murdocha. Část z nich prošla showbusinessovou a velmi sledovanou rubrikou Bizzare v deníku The Sun pod vedením tehdejšího, i na dnešní poměry krajně bezskrupulózního šéfredaktora Kelvina McKenzieho. Typická pro ně byla i extrémní ambicióznost. Pak tu byl ale poslední, možná nejdůležitější prvek. Začátky jejich kariér se kryly s boomem zájmu o celebrity a jejich soukromý život, který začal stránky bulváru plnit čím dál víc. Všichni z téhle generace, někdy nazývané Murdochovi spratci, dokázali svět celebrit velmi rychle pochopit a využívat jeho zákonů: Wadeová i ostatní od počátku své kariéry jednoznačně tvrdili, že známí lidé nemají z principu právo na jakékoli soukromí, protože nehorázné peníze, jež v show-businessu vydělávají, jsou generovány právě jejich slávou, ke které zpětně využívají média. Pokud byl až doposud bulvár zaměřen na politiky, nyní se začal pohoršovat i nad nevhodným chováním celebrit – a najednou všichni zapomněli, že přehnaná konzumace alkoholu, drog nebo promiskuita je – něco, co vlastně od celebrit celkem přirozeně čekáme. Zároveň ale Wadeová (jež později přijala jméno svého druhého muže Brooksová) neměla žádný problém se se známými lidmi přátelit, pokud bylo potřeba využívat jejich vlivu k vlastním zájmům.

 

Ona sama se však snažila nevystavovat příliš médiím – existuje jen naprosté minimum rozhovorů, které poskytla, a většina jejích kolegů v Anglii se shoduje, že vlastně nikdo přesně neví, co je zač. O jejím dospívání se prakticky také neví vůbec nic. V britské verzi Who Is Who zmiňuje, že studovala na Sorbonně, ale jak nedávno napsal deník Independent, podle všeho šlo pouze o krátkou stáž, nikoliv o plnohodnotné studium. Každopádně ani nejmocnější žena britských médií zjevně neodolala tomu, trochu si vylepšit CV. Do nedělníku News of the World nastoupila v roce 1989 a od samého počátku bylo jasné, že její hlavní vlastností je výrazná ambicióznost, ovšem nějakým zázrakem nelezla lidem kolem ní na nervy. Naopak, snad všichni, kdo se s Brooksovou někdy potkali, ji popisují jako nesmírně příjemnou, přátelskou a inteligentní ženu, jež má schopnost zaujmout a vzbudit dojem, že ji zajímáte a jste jí příjemný. Přidejte atraktivní zevnějšek, nepřehlédnutelnou hřívu vlasů a pozoruhodný zvyk chodit do práce v upnutých černých minišatech a máte dokonalou výbavu pro bulvární novinářku. ¨¨¨

 

PAN HEWITT MLUVIL

V roce 1994 se jí povedlo první velké odhalení. Major James Hewitt se rozhodl, že promluví o svém mileneckém vztahu s princeznou Dianou. Brooksová vedla tým, který měl za cíl získat od Hewitta exkluzivitu pro News of the World. Zamluvila hotelový pokoj, v němž se měli novináři s Hewittem sejít, aby dohodli podmínky kontraktu. Brooksová byla (v intencích praxe britského bulváru, jenž za exkluzívní příběhy platí) připravena Hewittovi nabídnout půl miliónu liber, pokud v rozhovoru na rovinu řekne, že spal s manželkou budoucího krále. Ale peníze nebyly jediný způsob, který byla ochotna pro získání story použít. Její tehdejší kolega Piers Morgan celou kauzu ve svých pamětech, pojmenovaných The Insider, popisuje následovně: „Rebekah zamluvila hotelový pokoj a ráno před schůzkou do něj poslala tým redakčních techniků, kteří nastrkali mikrofony do váz, hrníčků a vůbec, kam se dalo. Kdyby všechno ostatní selhalo a s Hewittem se nedohodla, byla připravena napsat o tom, že se pokusil prodat milovanou princeznu Dianu či že o tom minimálně přemýšlel.“ Tenhle příběh ukazuje druhou stránku Brooksové – byla naprosto nemilosrdná vůči lidem, kteří se jí dostali „do rány“. Story s Hewittem nicméně vyšla a Brooksová postupovala v Murdochově impériu neohroženě vzhůru. V roce 1998 byla převedena do deníku The Sun jako zástupkyně šéfredaktorky a bylo zjevné, že její kariéra je nezastavitelná. Byla stále blíže také Rupertu Murdochovi a jeho rodině, jež také nebyla vůči jejímu kouzlu imunní. I přestože už v té době byl Rupert Murdoch šéfem multimediálního impéria, nad nímž slunce nezapadalo, stále to byl muž, jenž miloval a sledoval svoje noviny. Piers Morgan ve zmíněných pamětech dokládá, že mediální magnát neměl problém zcela nečekaně a klidně z druhé strany světa volat zaměstnancům, aby jim svým krákavým hlasem položil obávaný dotaz: „Co přinesli moji velmi dobře placení reportéři dneska na titulní stránku?“ Nejeden jeho šéfredaktor se při této otázce často i více než jen opotil. Brooksová magnátovy vysoké nároky splňovala. VYHRÁVALA JIM VOLBY V roce 2000 se stala šéfredaktorkou News of the World (nejmladší v historii anglického tisku) a kampaň Name and Shame jí okamžitě udělala jméno. V té době byla původní parta Murdochových spratků na vrcholu moci. Na vrchol moci se ale tou dobou dostala i jiná, věkově nepříliš vzdálená parta často ve Skotsku vystudovaných a velmi ambiciózních „spratků“, kteří si začali říkat Noví labouristé a v čele s Tonym Blairem vyhráli v roce 1997 své první volby. Blair a jeho parta si nesmírně dobře uvědomovali, jak je důležité mít média, a především ta Murdochova, na své straně. Ostatně – byli posedlí PR jako žádní labouristé před nimi, a Blair dokonce téměř okamžitě po svém zvolení odjel za Murdochem do Austrálie na návštěvu, pro niž měl britský tisk mnoho pojmenování, od „ponížené návštěvy na dvoře krále Ruperta“ po něco, co by se dalo česky nejlépe přeložit jako lezení do zadku ve velkém stylu.

 

A tak sílila i pozice Brooksové, jež byla stále více chápána i jako Murdochova pravá ruka. Že se před ní politici téměř plazili, je možná nadnesené, ale ne tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za svoji osobní přítelkyni ji rád považoval jak Tony Blair, tak později Gordon Brown a nakonec i David Cameron. Když si Brooksová v roce 2009 brala svého druhého muže, trenéra koní Charlieho Brookse, na obřad dorazil minulý (Brown) i současný (Cameron) ministerský předseda. Brooksová přitom s absolutním klidem Brownovi o několik let dříve zavolala a oznámila mu, že má informaci, že jeho malý nedonošený syn trpí cystickou fibrózou, a že ji hodlá zveřejnit. Šokovaný Brown, jemuž o čtyři roky dříve zemřela krátce po porodu dcera, prohlásil, že zprávu tedy vydá oficiálně, načež mu prý Brooksová udělala přednášku o tom, že nemá právo zničit informaci, kterou ona získala exkluzívně. Nechovala se ale tvrdě jen k lidem, se kterými pracovala. V roce 2005 byla zatčena poté, co na ni její první muž, herec a moderátor Ross Kemp, zavolal policii s tím, že jej fyzicky napadla. Paradoxní je, že Kemp nebyl žádné ořezávátko – proslul reportážemi z Afghánistánu nebo prostředí gangů. A navíc Brooksová, která už tehdy přešla na pozici šéfredaktorky Murdochova deníku The Sun, věnovala dost prostoru v novinách článkům o domácím násilí … Říkejte tomu třeba ironie osudu.

 

NA VRCHOLU MOCI

V roce 2009 se Brooksové splnil sen – odešla z deníku The Sun a stala se šéfk ou celé tiskové části Murdochova impéria News International v Anglii. Teď už neměla politiku popisovat, měla se stát její součástí. Bylo to dobře načasované rozhodnutí – deníky pomalu přicházely o čtenáře (byť ty Murdochovy ne tak dramaticky jako konkurence), ale především začaly prosakovat informace o tom, že News of the World za vlády Brooksové a později i za doby šéfredaktorování jejího nástupce Andyho Coulsona napichovaly hlasové schránky telefonů významných i méně významných lidí. V roce 2007 za to byli odsouzeni dva zaměstnanci News of the World a vydavatelství tvrdě trvalo na tom, že šlo o izolovaný incident, se navíc stal za šéfování Coulsona.

 

Ten opustil noviny ve stejném roce, částečně aby je chránil, částečně aby se stal šéfem komunikace Konzervativní strany a později, když konzervativci vyhráli volby (za podpory všech Murdochových deníků), i tiskovým mluvčím Davida Camerona, jenž by stejně jako Blair udělal cokoli pro to, aby vypadal dobře v novinách. Mezitím ovšem deník Guardian neúnavně pracoval na „odposlechové kauze“ a nové informace (mimo jiné ta o odposlechu telefonu zavražděné Milly Dowlerové) srazily vaz nejprve začátkem letošního roku Coulsonovi, který byl nucen rezignovat na funkci tiskového mluvčího. A pak začala ohrožovat samotnou Brooksovou i Murdochovu rodinu. Mediální magnát potvrdil, že slova o tom, že „Brooksovou vnímá jako dceru, kterou nemá“ (ač dceru paradoxně má), myslel vážně a držel ji ve funkci uprostřed eskalujícího skandálu tak dlouho, jak to jen šlo. I když by pravděpodobně dokázal vše včas zastavit jejím odvoláním na samém začátku celé kauzy, zavřel místo toho v rámci bezprecedentně riskantního tahu v červenci News of the World. Jenže v tu chvíli už bylo pozdě. Došlo k typické situaci, v historii mnohokrát zopakované. Všichni ti, kdo z Brooksové, respektive Murdocha, měli až doposud strach nebo jimž vadily konexe rusovlasé dámy, ucítili šanci. Politici, kteří až doposud před Brooksovou panáčkovali, ať už to byl Gordon Brown, či nový šéf labouristů Ed Milliband, začali najednou pálit ze všech hlavní. Brown, jenž v roce 2008 platil Brooksové parties k jejím čtyřicátým narozeninám, v sídle ministerského předsedy pronesl v parlamentu snad nejostřejší projev své kariéry. Obvinil v něm Brooksovou i Murdocha ze všech myslitelných zločinů a Ed Milliband, jenž před volbami u Brooksové leštil kliky, seč mohl, žádá dokonce rozmetání celého magnátova mediálního impéria v Británii. Přidala se i armáda celebrit, které si za těch dvacet let stihla znepřátelit a jež do boje vedli ti, kdo nezapomněli na ponížení, jež jim způsobila. Ať už to byl Hugh Grant, Steve Coogan, nebo George Michael. A samozřejmě konkurenční deníky v čele s Guardianem, který celou kauzu objevil.

 

Brooksová nakonec 15. července 2011 rezignovala na všechny pozice v News International a dva dny poté začala být vyšetřována v souvislosti s odposlechovým skandálem policií. Při výsleších vždy popírala, že by odposlechy byly prováděny s jejím vědomím, ale nikdy nedokázala vysvětlit, jak mohlo dojít k tomu, že soukromí detektivové, kteří odposlechy pro News of the World prováděli, mohli pracovat, a především být placeni bez vědomí nejvýše postavené ženy v redakci.

 

CO TĚ POSÍLÍ, TO TĚ ZABIJE

To, co srazilo první dámu britských médií z jejího trůnu, nebyl ani tak odposlechový skandál či to, zda věděla, nebo nevěděla o odposleších v redakci, kterou vedla. Daleko spíše to, že ke světu politiky přistupovala stejně jednoduše a bezskrupulózně jako předtím ke světu show-businessu. Měla pravdu v tom, že oba světy jsou si v mnohém podobné a s čím dál významnějším využíváním PR v politice i čím dál podobnější. Ne nadarmo se v Británii říká, že politika je show- -business pro ošklivé.

 

Na druhou stranu zjevně podcenila, jak rychle se v politice, světě, který jí dal ohromnou sílu, mohou měnit nálady lidí. Skutečně měla pravdu ve zmíněné přednášce, že velké tiskové kampaně mají schopnost měnit historii a stvořit nové zákony. Na konci téhle kampaně proti Murdochovu impériu byl konec kariéry jedné z nejdůležitějších mediálních postav v Británii posledních let a možná reforma některých tiskových zákonů. Říkejte tomu třeba ironie osudu.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama