I Jediný portrét Nikoly Šuhaje. Vznikl před více než dvaceti lety a výtvarník Nikolaj Šimoňa kreslil Šuhajovu tvář podle vzpomínek pamětníků, včetně Eržiky  a Nikolova bratra Osipa.

I Jediný portrét Nikoly Šuhaje. Vznikl před více než dvaceti lety a výtvarník Nikolaj Šimoňa kreslil Šuhajovu tvář podle vzpomínek pamětníků, včetně Eržiky a Nikolova bratra Osipa. Zdroj: Repro z knihy Za oponu času

Smrt Nikoly Šuhaje

Ivan Olbracht ho vykreslil jako romantického hrdinu, který bohatým bral a chudým dával. Jenomže například Abraham Herškovič, otec devíti dětí, kterého Nikola Šuhaj přepadl a sebral mu peníze (Abraham je stržil za prodej své jediné husy), mezi bohaté zrovna nepatřil. Co byl tedy Nikola Šuhaj vlastně zač? Spravedlivý muž bez bázně a hany? Nebo obyčejný lupič, či dokonce vrah?

 

Starý koločavský hřbitov leží na nevysokém kopci. Takřka na vrcho­lu svahu je i jeden obyčejný hrob. Odpočívá v něm slavný Nikola Šuhaj. Společné s ním je tu pochován i jeho bratr Jura.

 

Nezahynuli v rovnocenném boji. Před rovnými devadesáti lety byli úkladně zavražděni. Svými někdejšími přáteli…

 

Když jsem byl v Koločavě poprvé, to je už více než dvacet let, hrob byl zpustlý. Teprve koncem devadesátých let, s vlnou nového zájmu o legendárního Nikolu Šuhaje loupežníka, tu vznikla nová výzdoba. Postarala se o to Nikolova dcera Anna. Své matce Eržice se narodila ve vězení v roce 1921. Čtyři měsíce po smrti svého otce Nikoly Šuhaje.

 

S Annou Štajerovou jsem se sešel několikrát. Naposledy v roce 2005 krátce před tím, než zemřela. O svém otci mi řekla: „Máma vyprávěla, že byl skoro pořád v horách. A lidé mu nosili jídlo. Měli ho rádi. On jim totiž nic zlého nikdy nedělal.“

 

Pro obyvatele Koločavy (dnes pětitisícového města na západní Ukrajině) zůstává Nikola Šuhaj národním hrdinou, přestože Ivan Olbracht, když v roce 1933 prvně vydal svůj román Nikola Šuhaj loupežník, přiznal, že příběh je částečně zidealizovaný. Svou knihou chtěl především vzbudit zájem o bídný život lidí na tehdejší Podkarpatské Rusi, která byla v letech 1919 až 1938 součástí Československa.

 

VOJENSKÝ ZBĚH

I po letech můžete najít v Koločavě místa spjatá nejenom s Nikolou Šuhajem, ale i s dalšími aktéry baladického příběhu. Uvědomíte si to třeba před jednopatrovou budovou, v níž v roce 1921 byla policejní služebna. Pamatuje československé četníky, kteří několik měsíců marně pronásledovali Nikolu Šuhaje. Tehdy mezi ně patřil i pětadvacetiletý strážmistr František Kovář. Před časem se mi podařilo objevit jeho deník. Mimo jiné tu píše: „Nikola Šuhaj byl rusínský mladík, narozený roku 1898 v Nižné Koločavě, okres Volovoje, rakousko-uherský voják. V roce 1918 dezertoval z armády a skrýval se doma u rodičů a v horách. Když ho maďarští žandáři pronásledovali a jednou ho sevřeli do ‚úzkých‘, byl ozbrojen – zastřelil jednoho maďarského četníka. Samozřejmě byl pronásledován dále. Pak přišel převrat roku 1918 v říjnu a Rusínům nastala na Vrchovině svoboda. Nikola měl na chvíli pokoj.

 

Jenomže v roce 1919, podle mezinárodní smlouvy v Saint Germain ve Francii, připadla bývalá Podkarpatská Rus k Československu a tím hrozilo Nikolovi Šuhajovi nové nebezpečí. Jako po vrahovi četníka pátralo se po něm dál.“

 

Pro vysvětlení: Nikola zběhl z rakousko-uherské armády (sloužil u 85. uherského pluku). Zběhl stejně jako i desetitisíce Čechů, kteří později vytvořili slavné legie.

 

Nejprve ho pronásledovali uherští četníci – při jednom střetnutí zastřelil v sebeobraně jednoho z nich. Maďaři na něho vydali zatykač. Později po něm pásli také rumunští četníci, to když zdejší kraj patřil nějakou dobu Rumunsku. A když se Podkarpatská Rus stala součástí Československa, šli po něm i českoslovenští policisté. A tak byl jedenadvacetiletý Nikola Šuhaj v podstatě vehnán do neřešitelné situace.

 

HRDINA KOLOČAVY

Před pár lety jsem se potkal s Rudolfem Štursou, brněnským uměleckým fotografem, jehož tvorba je z velké části inspirována právě krajinou Podkarpatské Rusi. Není se čemu divit, Rudolf Štursa se totiž narodil v Koločavě a o Nikolu Šuhajovi hodně slyšel z vyprávění svých rodičů i místních lidí. Potvrdil mi, že v době, když byl Nikola pronásledován četníky, celá Koločava stála proti tehdejší československé moci. Stála za svým Nikolou.

 

„Olbracht říkal, že tam našel lidi z minulých století, kteří ještě rozmlouvali s bůžky a vílami. Měli i své zákony, jež velmi často nešly dohromady se zákony takzvaně světskými,“ charakterizoval situaci na tehdejší Podkarpatské Rusi Rudolf Štursa.

 

Nikola nebyl žádný beránek. Pokud ale zabíjel, bylo to pouze v sebeobraně. Jednou však zabil ze msty. Ještě o tom bude řeč… Nikola však také, což bylo v jeho situaci psance logické, začal přepadávat. Pocestné, tedy spíše movitější pocestné. Nejprve bral jídlo, pálenku, cigarety, ale chtěl stále víc.

 

Později se k němu připojil i jeho sotva šestnáctiletý bratr Jura. Policejní hlášení o přepadeních (mnohá se dodnes zachovala) se množila.
Četnický strážmistr František Kovář si zapsal: „Aby si zajistili nutnou životní existenci, přepadávali židovské kupce a obchodníky s dobytkem a svatebčany, kteří při převážení nevěsty z jedné obce do druhé měli u sebe peníze a jiné cenné věci, obírali je, a tím získávali určitý blahobyt, ovšem v neklidu.

 

Oba Šuhajové měli peněz od Židů naloupených dost, prostřednictvím svým spolurodáků si nakoupili cigaret a vodky ohnivé a při putování obdarovávali pastevce a jiné lidi cigaretami a sem tam i hltem páleného. Tím si získali jejich sympatie a náklonnost za to jako odměnu – lidé je četníkům neprozradili.“

 

POMSTA ZHRZENÉHO MANŽELA

O Nikolovi se rovněž ví, že když měl v rukou pušku, málokdy minul cíl. Což prokázal například na polonině Dandubě, kde 24. října 1920 zastřelil četníka Vojtěcha Kubína.

 

Onoho říjnového dne přišli tři četníci (včetně Vojtěcha Kubína) k domu, kde žili Šuhajovi rodiče. Nikola byl zrovna doma. Strhla se přestřelka, kterou Kubín nepřežil.

 

Jednou se četníkům přece jen podařilo Nikolu dopadnout. Uvěznili ho spoutaného v policejní služebně. Nikola však uprchl. Pro četníky to byla potupa, smála se jim celá Koločava.

 

Policisté pak ještě bedlivěji začali sledovat všechny Šuhajovy příbuzné. Hlavně ale Eržiku. Tušili, že se s Nikolou tajně schází. Zkoušeli různé způsoby, jak se dostat do její blízkosti.

 

Přečtěme si, co si zapsal František Kovář. „Strážmistr Oldřich Hrabal – chtěl se patrně vyznamenat – přišel na nešťastný nápad dopadnout Nikolu pomocí jeho manželky Eržiky. A to tím způsobem, že na Nikolu číhal v jeho chýži. Docházel tam častěji, Eržika byla pěkná mladá žena a podle mého domnění riskoval tím strážmistr Hrabal svůj život, o který v krátké době také přišel … Vznikly z toho řeči – pověsti, že strážmistr Hrabal chodí za Šuhajovou ženou Eržikou.

 

Jednoho krásného dne v květnu 1921 našli četníci ze stanice Nižná Koločava svého kamaráda Oldřicha Hrabala zastřeleného na hnojišti u chýže Nikoly Šuhaje.“

 

V ohledacím listě stojí: Strážmistr Hrabal byl zasažen jednou střelou přímo do levé strany prsou. Kulka vyšla mezi lopatkami. Smrt nastala okamžitě.
Mrtvý Oldřich Hrabal ležel na hnojišti nahý. Šlo totiž o pomstu. O pomstu zhrzeného milence či manžela – Nikoly Šuhaje.

 

CO VYPRÁVĚLA ERŽIKA

Dne 20. května 1921 byl na Nikolu Šuhaje a jeho bratra Juru vydán zatykač. Vzhledem k tomu, že se nedochovala žádná fotografie žijícího Nikoly, je tento zatykač mimořádně cenný dokument. Obsahuje totiž popis tohoto muže: Nízká postava, hrubá šíje, obyčejný nos, černé vousy, černé kadeřavé vlasy. Zvláštní znamení: usměvavá ústa.

 

Policisté se začali mstít Šuhajovým nejbližším. Četnický strážmistr František Kovář ve svých zápiscích píše o tom, že zejména Eržika, která už byla těhotná, ale také Šuhajův otec Petr byli fyzicky týráni. Pak četníci dokonce zapálili domek, v němž rodina žila. Kruh kolem Nikoly se stále stahoval. Eržika se prý ještě před svým zatčením pokusila Nikolu zachránit. Jejich dcera Anna mi řekla: „Máma chtěla jít na četnickou stanici a nutila otce, aby tam šel s ní. Říkala, že sice půjde do vězení, ale zachrání si život. On o tom opravdu uvažoval. Ale chtěl to prý ještě říct kamarádům.“

 

Pokud tohle byla pravda, vyřkl si Nikola Šuhaj sám nad sebou ortel smrti. Jeho přátelé, které celá Koločava považovala za obyčejné sedláky, tušili, že Nikola promluví. Hlavně o tom, že často loupili jeho jménem nebo přímo s ním.

 

OBCHOD S VRAHY

Místo děje: polonina Žalopka. Leží jen pár set metrů nad údolím Sucharu. Z Koločavy je to sem pěšky zhruba půldruhé hodiny.
Dne 15. srpna 1921 (podle vyšetřovacího spisu) tu kosili trávu tři sedláci z Koločavy. Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus. Z blízkého lesa sem vylákali Nikolu Šuhaje a jeho bratra Juru. Oběma nabídli pálenku a začali popíjet.

 

František Kovář ve svém deníku jmenuje tyto tři sedláky jinak — Ihnát Sopko, Danilo Jasinko a Adam Chrepta: „Když už byl Nikola v náladě a odložil pušku, kterou dosud stále držel v ruce, přestal být ostražitý, přitočil se zezadu k němu jeden ze tři shora jmenovaných, sekl ho sekerkou do týla, Nikola se vyvrátil a byl jimi dobit. Na malého Juru se vrhli ti dva a jeho také ubili, jak říkají Rusíni, ‚na smrt‘.“

 

O konci bratrů Šuhajů psaly takřka všechny dobové noviny. Informovaly o skvělé akci statečných četníků. Jenomže, jak víme, Nikolu a jeho bratra četníci nedopadli. Udělali obchod. S Nikolovými vrahy.

 

Opět dejme slovo deníku Františka Kováře: „Četníci chtěli získat slávu a pochvalu nadřízených velitelů a oněm třem Rusínům šlo o peníze. A co udělali: četníci provedli na místě zabitých Šuhajů střelecký manévr, který měl občanům oznámit, že Šuhaje zastřelili. Nato velitel stanice, vrchní strážmistr Třeska, hlásil na velitelství do Chustu, že Šuhajové byli zabiti. Chvilku to bylo slavné, ale horší byly dozvuky. Rusíni Sopko, Chrepta a Jasinko, nedočkaví peněz, bez všech dokladů a bez vědomí velitele četnictva, se sebrali a na trap odjeli do Chustu. Na státní zastupitelství. Pro odměnu. A tam to prasklo.“

Vrchní strážmistr Třeska dostal osm dní domácího vězení. Potom byl za trest přeložen do Chustu. Vrazi Nikoly Šuhaje strávili rok ve vyšetřovací vazbě a pak byli, na nátlak novinářů a také po parlamentní interpelaci tehdejšího ministra spravedlnosti Československé republiky, propuštěni a částečně i finančně odškodněni. Do Koločavy se však už nevrátili. Tušili, že by tu dlouho nepřežili. Eržika byla propuštěna z vězení, kde porodila dceru Annu. Znovu se vdala a měla další dvě děti. Život šel dál…

 

O mnoho desítek roků později, když mě napadlo zrekonstruovat pomocí vzpomínek posledních pamětníků portrét Nikoly Šuhaje, byla takřka už devadesátiletá Eržika u toho. Než malíř Nikolaj Šimoňa vystihl Nikolovy oči, několikrát je na její radu předělal. „Nikolka měl neobyčejné oči,“ řekla nám tenkrát. „Stále je vídám. Hlavně když nemohu spát.“

 

NAVŽDY MLADÝ...

Dvanáct let po smrti legendárního zbojníka vyšel román Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Kniha získala národní literární cenu, od roku 1933 do roku 1939 vyšla v neuvěřitelných jedenácti vydáních, byla přeložena do ruštiny, francouzštiny, polštiny, italštiny, němčiny, ukrajinštiny a do mnoha dalších jazyků.

 

Pro čtenáře se Nikola Šuhaj stal symbolem svobody lidského ducha. Jeho příběh vnímají jako příběh plný romantiky, lásky, dramatického života, dramatické smrti. Proto také zbojníkův osud vzrušuje zejména mladé lidi dodnes. Proto o něm vznikly a stále vznikají filmy, divadelní představení. Vzpomeňme i na zfilmovaný muzikál z brněnského Divadla Na provázku, který svého času lámal rekordy v návštěvnosti. Lidé milují legendy. A Nikola Šuhaj se legendou stal. Dokonce ještě za svého života.

 

Ještě osobní vzpomínka: svého času jsem zajel do Příbrami a navštívil zdejší hřbitov. A jeden nenápadný hrob. Kdysi v něm spočívaly ostatky českého četníka na zkoušku Vojtěcha Kubína. Když však místo na hřbitově nikdo neplatil, četníkovy pozůstatky skončily ve společném hrobě. Dnes už o Vojtěchu Kubínovi vcelku nikdo neví. Stejně jako už nikdo neví o dalším českém četníkovi, Oldřichu Hrabalovi. Dávno už se na ně zapomnělo…

 

Na rozdíl od muže, který oba zabil a který se jmenoval – Nikola Šuhaj.