Ratingové agentury | Reflex.cz
nahoru

Ratingové agentury

Petr Holec18. srpna 2011 • 00:15
Ratingové agentury
Krize
• foto: 
Profimedia.cz

Svět má nového společného nepřítele: ratingové agentury, hodnotící nejen investiční produkty, ale i celé státy. Na černou listinu se dostaly zvlášť poté, co STANDARD & POOR’S odebrala jedno ze tří „A“ Spojeným státům. Neméně je ovšem nenávidí i evropští politici, ti kvůli zkažené srpnové dovolené. Kde se tyto agentury vzaly? A jak moc jim můžeme věřit?

 

OZNÁMENÍ SNÍŽENÍ RATINGU USA se Standard & Poor’s úplně nepovedlo. Agentura se ve svých propočtech sekla zhruba o částku, jakou u nás ani neznáme, za což si vysloužila posměšnou radu, že by sama sobě měla dát za své schopnosti „D“, stále populárnější označení pro bankrot. Jak můžete věřit někomu, kdo vaří apokalypsu z nesprávných čísel? Lépe to s velkými ciframi uměl v televizi i Jiří Paroubek.

 

VŠICHNI CHTĚJÍ „AAA“

Úsudek Standard & Poor’s navíc záhy devalvovali i sami investoři, pro něž byl určen a kteří kvůli těmto hodnocením často dělají žebráky z celých zemí. V časech, kdy burzy připomínají houpačku a i nejbohatší země světa ruší emise dluhopisů, stále považuje většina investorů americké dluhopisy za nejbezpečnější investici. Silně deficitní USA si nyní půjčují za lepší dlouhodobý úrok než v době rozpočtového přebytku.

 

„Je nepřijatelné, aby soukromé a výdělečné firmy působící v samém srdci finančního systému měly zvláštní právní statut a fungovaly jako kvaziregulační úřady rozhodující o tom, jaké jistiny a kolik kapitálu mají mít finanční instituce nebo za kolik si půjčují jednotliví členové systému, to vše na základě tajných úvah bez jakékoli zodpovědnosti,“ komentoval v deníku Financial Times krok Standard & Poor’s Bill Miller, šéf investic firmy Legg Mason Capital Management.

 

PANICKÁ NÁKAZA

Jde o to, že náhle snížený rating může na trzích vyvolat panickou nákazu, jež se vždy šíří velmi rychle, zatímco důvěra se vždy vrací velmi pomalu. Sám o tom coby drobný investor vím své: den načnete jako sexuálně atraktivní jedinec s jistou mírou úspor a večer je z vás kvůli pár písmenům zoufalec bez koruny odkázaný na domácí porno.

 

O epidemii finanční zkázy se agentury zasloužily především před globální finanční krizí a následnou hospodářskou recesí, které začaly celkem nenápadně v létě v roce 2007, kdy nás podle většiny předpovědí čekaly roky nekonečného blahobytu. Trojité „A“, tedy nejnižší míru investičního rizika, jež se záhy ukázalo stejně toxické jako jakékoli jiné označení, nesly i hezky zabalené hypoteční bomby, jimž mělo patřit trojité „D“ – případně za ně měl někdo rovnou sedět.

 

Samy tyto nesmyslné ratingy nezpůsobily finanční krizi, určitě ale přispěly k jejímu rozsahu. Ostatně s ním se potýkáme dodnes. Snad jen ratingové agentury mají stále stejně dobrý byznys.

 

ZA VŠÍM HLEDEJ … PENÍZE!

Nebylo to tak vždycky. Předchůdce Standard & Poor’s založil už v roce 1860 Henry Varnum Poor, když vydal Historii železnic a vodních kanálů USA, svého druhu první investorskou příručku. Ještě předtím mimochodem coby investor nadělal se svým bratrem slušné jmění na dřevu.

 

K publikační činnosti se v roce 1906 přidala statistika firemních i městských dluhopisů a státního dluhu. Standard & Poor’s vznikla v roce 1941 spojením Standard Statistics s Poorovým vydavatelstvím. Jméno stejné firmy dodnes nese i nejznámější americký burzovní index S&P 500. Publikováním fnančních statistik jen později, v roce 1913, vzniklo i vydavatelství Johna Knowlese Fitche, předchůdce agentury Fitch. Právě ta představila v roce 1924 dodnes používané a všeobecně rozšířené známky od „AAA“ až po „D“. A nejinak kdysi začala i třetí do velké trojky, agentura Moody’s; Moody’s Manual, nabitý daty o akciích a dluhopisech, býval do krachu americké burzy v roce 1907 národní publikací.

 

Vše fungovalo relativně dobře až do sedmdesátých let 20. století: investiční produkty ani obchodování na finančních trzích nebyly tak komplikované, a všechny tři agentury se navíc těšily důvěře v jejich nezávislé statistiky a analýzy. Především i proto, že jejich analytická nezávislost, a tudíž i objektivita netrpěly komerčním střetem zájmů.

 

Investoři tehdy odebírali agenturní statistické publikace a vydavatelé různých cenných papírů neplatili za výzkum a analýzu, ty bývaly běžnou součástí vydávaných informací. Právě v sedmdesátých letech si však agentury uvědomily, že jejich nezávislá data a analýzy výrazně zvyšují tržní hodnotu fi nančních produktů, čímž pro jejich vydavatele snižují cenu kapitálu. Za hodnotitelské služby se začalo draze platit. Až jsme se, velmi zkráceně, ocitli v roce 2011.

 

KDO HLÍDÁ HLÍDAČE?

Jak v případě soukromých investičních produktů, tak celých zemí jde o vážný, byť jiný systémový problém. V prvním případě platí ratingovým agenturám za „nezávislé“ ohodnocení investičních produktů jejich prodejci, jejichž výdělky závisí právě na co nejvyšší známce; jen blázen zaplatí za „D“, protože jen blázen zaplatí za vlastní bankrot. Všichni chtějí trojité „A“, jež je zařadí mezi nejžádanější zboží. Své o něm vědí nejen v jednom norském městečku, kde radnice investovala peníze občanů do takto bezpečných produktů, až zcela bezpečně zbankrotovali.

 

U hodnocení investičního rizika států je to jiné. USA, Řecko ani jiné státy si pochopitelně za snížený rating nezaplatily; od tří hlavních amerických agentur – Standard & Poor’s, Fitch a Moody’s, jejichž kontraproduktivní exkluzivitu na trhu zajišťuje označení tzv. Národně uznaných statistických organizací (NRSRO) – ho prostě vyfasují na základě čísel. Zde mají logicky agentury mnohem lepší reputaci: žádná země nesoucí byť jediné „A“ v posledních patnácti letech nezbankrotovala.

 

MOC NEVOLENÝCH

Špatný rating nicméně může znamenat, že pár mladých géniů, kteří se na několik dní zavřou v Americe v kanceláři s hromadou čísel a pizzy, položí ekonomiku země na druhém konci světa.

 

Na rozdíl od politiků či guvernérů národních bank jim to však projde bez jakékoli zpětné zodpovědnosti, a to i když se šeredně spletou. Včetně vlastního byznysu: výsadní postavení jim totiž stále zaručuje dostatečně výsadní byznys. Na to poukazuje i nositel Nobelovy ceny za ekonomii a profesor Columbijské univerzity Joseph Stiglitz. Ten hájí i snahu evropských politiků řídit se méně ratingovými agenturami při utváření politiky. „Trhy se často pletou, důvěru ale nevzbuzuje ani reputace ratingových agentur,“ napsal.

 

Jenže důvěru bohužel nevzbuzuje ani reputace mnohých politiků. Podle některých jsme se měli během recese stát ostrůvkem stability, jiní chtěli dál utrácet; politici se pletou častěji než ratingové agentury – ať už úmyslně, či neúmyslně. Navíc často i lžou, zpravidla když se snaží zůstat i další roky politiky. Ratingové agentury tak můžou být jak nápravce, tak i spolupůvodce závažných škod.

 

NEBEZPEČNÁ ABECEDA

Evropské politiky naštvaly ratingové agentury nejdřív loni v dubnu, když Standard & Poor’s snížila hodnocení Řecka, což zopakovala ještě letos koncem července. Američany dopálila stejná agentura nyní, když jim sebrala jedno „A“. Technicky vzato, nejde o legraci. Zemi jako Řecko může snížení ratingu na hodnotu odpadu zcela odříznout od peněz. Jednou prostě přijdete k bankomatu a zjistíte, že vám nedá ani korunu, aniž jste cokoli utratili.

 

„Dáváme pouze nezávislé stanovisko, jímž se investoři mohou, ale nemusí řídit,“ hájil se v týdeníku Economist David Beers, šéf oddělení ratingu států Standard & Poor’s. „Lidé si myslí, že snížení ratingu z AAA znamená, že stát během pár minut zbankrotuje. Ve skutečnosti to ale vyjadřuje jen mírně vyšší riziko.“

 

Problém je, že v ekonomicky nejistých časech může i jediné písmeno způsobit paniku; investoři totiž stádně reagují spíš na impulsy než jejich racionální analýzu. V podstatě se chovají jako britští rabující mladíci: jsou s davem. Hlavními viníky jsou ale sami politici. Kdyby tak dlouho neposlouchali jistého Paroubka, že se státní dluhy nemusí platit, nestrašilo by je dnes jediné písmeno. Teď jim nezbývá než spoluvládnout s ratingovými agenturami. Přestože je nikdo z nás nevolil.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější