Petr Hájek | Reflex.cz
nahoru

Petr Hájek

Bohumil Pečinka25. srpna 2011 • 00:15
Petr Hájek
Petr Hájek
• foto: 
Stanislav Krupař

„Sovy nejsou, čím se zdají být,“ výrok ze seriálu Městečko Twin Peaks by mohl být motem novináře a prezidentského poradce Petra Hájka (59), který v posledních letech bombarduje veřejnost jedním provokativním názorem za druhým. Čím se zdá a je on samotný?

 

Výrok o sovách bychom mohli číst tak, že skutečný život je jinde, všechno je ve skutečnosti jinak a pravá realita je odvrácena pozornosti běžného člověka. Právě pátrání po odvrácených stranách různých pravd je to, co Hájka charakterizuje v jeho životě snad nejvíc. Někdy je jeho hledačství komické, jindy inspirující, ale vždycky jde proti proudu. Co je motorem jeho života?

 

PŘEŽÍT

Jeho otec Jiří (1919–1994) byl významnou intelektuální postavou komunistického hnutí. Pocházel z pacovské rodiny majitele továrny na nábytek. V době velké hospodářské krize však jejich podnik zkrachoval. Zproletarizovaný Jiří se přestěhoval s matkou do Prahy a hned se zařadil do různých levicových intelektuálních skupin. Už na gymnáziu tajně vydával časopis Řev malomocných, který rediguje pod pseudonymem Jiří Buřič.

 

Po nacistické okupaci je kvůli účasti na demonstraci 17. listopadu 1939 poslán do německého koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Tady poznal to, co novinář z opačného politického spektra, Ferdinand Peroutka, později popsal slovy, že v německých koncentrácích byla dvojí diktatura – německých dozorců a současně komunistických vězňů, kteří drželi v rukou vnitřní samosprávu a už tehdy likvidovali své názorové oponenty. Přidat se k té druhé diktatuře znamenalo mít větší šanci na přežití.

 

Těžko říct, jak silná byla u Hájka obyčejná touha přežít a nakolik ho lákaly ideje. Faktem je, že se už v táboře přiklonil k německým komunistům a po více než třech letech se vrací do Prahy jako bojovný komunista, který se zakrátko zapletl do odboje a rok a půl se skrývá v ilegalitě. Ve vězení je už v té době také pozdější Hájkova matka.

 

SRDCE RUDÉ

Po roce 1945 patřil Hájek ke generaci, která se sama charakterizuje slovy košile modrá, srdce rudé, píše do komunistických novin a po převratu v únoru 1948 pracuje v různých kulturních institucích.

 

V roce 1959 je jmenován šéfredaktorem nového literárního měsíčníku Plamen. V té době u něj probíhá podobný vývoj jako u mnoha reformně komunistických intelektuálů – pomalými kroky se snaží destalinizovat režim, například otiskováním ukázek z románů lidí typu Alexandra Solženicyna. Na rozdíl od mnohých reformistů je mu jasné jedno: komunistický režim není možný bez monopolu KSČ a zdrojem moci je vazba na Sovětský svaz. Těmto dvěma imperativům zůstal vždycky věrný.

 

I proto se v době pražského jara 1968 umírněný reformista Hájek přidal na stranu dogmatiků, protože v reformách viděl počátek konce systému, s nímž se už kdysi ztotožnil. Sovětskou okupaci v srpnu 1968 sice považoval za diskreditaci radikálně levicového režimu, ale přesto se postavil na stranu vítězů.

 

Od jara 1969 se stal šéfredaktorem prohusákovské Tvorby a několik let byl i členem ideologické komise ÚV KSČ. V komunistické straně vydržel až do své smrti.

 

NEVĚŘTE UČITELŮM

Jeho syn Petr se narodil na pražských Vinohradech v jednom z nejhorších roků politických procesů – 23. října 1951. Když mu bylo pět let, rodiče se rozvedli a Hájkovi se stěhují na periférii do Kobylis. Matka, rovněž přesvědčená komunistka, si jako nového partnera našla komunistického básníka Michala Sedloně. Když s ním na mnoho měsíců odjela do Bulharska, nechala sedmiletého Petra a o něco starší sestru v dětském domově, což tehdy byla běžná praxe, která vycházela z kolektivistické představy o společenské výchově dětí.

 

Pobyt v uzavřeném zařízení připomínajícím zostřenou vojnu, včetně systému mazáctví a tělesných trestů, byl pro Hájka traumatem. Později se z něj vypsal v povídce Věž, odrážející skutečnou událost, kdy starší kluci zabili jeho spolužáka. Jako dítě byl Hájek založením rebel. V osmé třídě vydává každých čtrnáct dní s kamarádem časopis Hromosvod, který je parodií na oficiální pionýrské noviny Blesk. Po několika číslech však začalo vyšetřování a zákaz novin.

 

V reakci na to se vydali na sekretariát KSČ v Praze 8 a s typicky hájkovskou mystifikační drzostí prohlásili, že je ředitel posílá, aby si na blanách vytiskli časopis, což jim překvapení aparátníci dovolili. Následovala malá školní aféra, dvojky z chování a doporučení umístit Hájka do polepšovny, od čehož jej zachránil jen dobrý psychiatrický posudek. Už tehdy začíná to, co Hájek později ve svých knihách nazve „boj s generací otců“.

 

Na truc rodičům tehdy nastupuje do učiliště, jež ho naprosto nebaví, a opět tu balancuje na hraně vyloučení a umístění do nápravného ústavu. Podle svědectví jeho známých po roce studia-nestudia prý sám zašel na školský odbor, kde mu dali na vybranou – pokud se během tří měsíců naučí látku prvního ročníku gymnázia a složí rozdílové zkoušky, může nastoupit do druhého ročníku okrajového pražského gymnázia. Už tehdy se Hájek profiluje jako naprostý samorost, schopný jakýchkoli výkonů, a to s plusovým i minusovým znaménkem.

 

Jeho problémy s kázní a smyslem pro hierarchii pokračují i na dalším typu školy, takže ještě před maturitou v roce 1968 je odveden na vojnu a zkoušku dospělosti skládá až po dvou letech. V té době má pod sklem na psacím stole velký citát z knihy Thomase Manna: „Nevěřte učitelům.“

 

SILVESTROVSKÁ AFÉRA

V roce 1972 nastupuje do redakce časopisu Československý voják, bizarního pokusu dělat pro vojáky magazín s hodně literárním zaměřením. Tady potkává svého nejlepšího kamaráda a dnes slavného televizního novináře Josef Klímu, s nímž vytváří reportérskou dvojici. I tehdejší angažmá končí skandálem. Hájek údajně přišel s nápadem vytvořit s Klímou silvestrovské číslo, kam dali obrazy zakázaného malíře Hlinomaze, série vtipů a crazy-povídek, což bylo ve strnulém systému normalizovaných novin něco šokujícího.

 

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a většina nákladu byla na Nový rok 1972 stažena kvůli „závadovému obsahu“ z prodeje. Klíma na to dnes vzpomíná tak, že Hájek vzal průšvih na sebe a dohodl se na odchodu výměnou za neutrální kádrový posudek. Během několika měsíců nastoupil jako reportér do týdeníku Květy, kam krátce nato přivedl i Klímu.

 

Otázkou je, nakolik si „protest proti generaci otců“ mohl Hájek dovolit díky tomu, že měl skrze otce politické krytí. Klíma to nevylučuje, ale současně dodává, že Hájek skutečně vedl s otcem tvrdé debaty o povaze režimu. Jiří Hájek měl na druhou stranu pro syna slabost, protože mu připomínal jeho vlastní buřičství z dob první republiky. Tato slabost se mu stala osudnou už o rok později.

 

EXIL

Český zglajchšaltovaný literární svět si v roce 1975 zažil malou aféru, o níž tehdy referovala i exilová mnichovská stanice Svobodná Evropa. Jiří Hájek, tehdy šéfredaktor komunistické Tvorby, zveřejnil svému synovi povídku Exil. Hlavní hrdina, Hájkovo literární alter ego Leo, se setkává s dívkou, která se nemůže dostat na vysokou školu, protože její otec byl vyloučen z KSČ a ona musela nést jeho „kádrovou vinu“. Otec se pak v záchvatu zoufalství zabije, aby jí nekomplikoval život.

 

Exil je vlastně beletrizovaná reportáž o tehdejší praxi, kdy se desetitisíce dětí nemohly kvůli „kádrovým nedostatkům“ svých rodičů dostat na různé typy škol, plus v ní Hájek akcentuje případy sebevražd lidí vyhozených z politických důvodů z práce. Zveřejnění těchto příběhů, o nichž se běžně nesmělo psát, způsobilo poprask v komunistickém ústředí a protestní petice ze škol a úřadů. Otec Hájek byl tehdy suspendován ze šéfredaktorského místa, přičemž někteří dnes tvrdí, že šlo spíše o záminku husákovského křídla v KSČ, jež mělo o orientaci Tvorby jiné představy.

 

Bez ohledu na to vycházejí mladému Hájkovi během dalších let dvě knihy povídek, kde se odrážejí jeho zážitky z dětství. V roce 1980 pak vyšel první román – Areál snů – a koncem osmdesátých let sbírka povídek Vlídná past a veleúspěšná kniha Předběžný portrét Boleslava Polívky.

 

HLEDAČSTVÍ

Když se dnes ptáte lidí, kteří Hájka znali v šedesátých až osmdesátých letech, vzácně se shodují v jeho smyslu pro duchovní hledačství s občasnými sklony hrát roli proroka. Hájek měl v sobě vždycky to, co se otřepaně označuje za charisma. Dlouhé černé vlasy a vousy, zasmušilý výraz, kytara, džínová bunda a divoké oči – to byla jeho standardní výbava ještě do začátku devadesátých let, připomínající Charlese Mansona, včetně toho, že se vždycky cítil lépe v kruhu mnoha žen.

 

Pod vlivem svobodomyslného hnutí šedesátých let se nejdříve obrátil k buddhismu, přičemž literaturu mu zprostředkovávali lidé typu Egona Bondyho. Podle svědectví jeho tehdejších spolupracovníků se v polovině osmdesátých let rozhodl pro šílenou akci – navštívit jediný buddhistický klášter v tehdejším sovětském bloku kromě Mongolska, který z nějakých taktických důvodů nenechal Stalin zlikvidovat. Cesta do Moskvy, Novosibirska a burjatského Datsunu, o čemž později zveřejnil v Květech reportáž, je svědectvím o obrovském štěstí a náhodách. Anebo sovy nejsou, čím se zdají být?

 

ALTERNATIVEC

Dnes říká, že teprve v lamaistickém klášteře pochopil, že buddhismus je neúplné a do sebe příliš obrácené náboženství. Po návratu se vrhl se stejnou vervou do studia talmudu a vůbec oblastí, které tehdy byly na okraji oficiálního života.
Jako jeden z prvních lidí v tehdejším Československu praktikuje homeopatii a léčitelství všeho druhu, věnuje se nudismu, zajímá ho bílá magie a parapsychologické jevy, které zprostředkovává světu kolem. Hledačství zatím ukončil tím, že se před několika lety nechal pokřtít, přičemž se řadí ke katolicismu spíše konzervativního ražení, takže na jeho pracovním stole nesmí chybět oltářík s rozsvícenou svíčkou.

 

O JEDEN HLAS

V několika rozhovorech přiznal, že hlavní životní zlom u něj nastal koncem osmdesátých let, když mu uvolněná vízová politika komunistického státu umožnila odjet do Spojených států. Tady se několik měsíců živil převážením aut z jedné části Států do druhých. Podle svých slov poprvé pocítil svobodu amerického typu a jejím hlasatelem zůstal až dodneška. Jeho tehdejší kamarádka vzpomíná na Hájka z konce osmdesátých let jako na člověka, jenž se pořád mračil, fascinovaně mluvil o Spojených státech, psal knihy plné náznaků na hranici čitelnosti a v publicistice se věnoval fenoménu malých divadel.

 

Vyvření dlouho nastřádané energie přišlo v době revoluce. Už 19. listopadu 1989 zakládá Nezávislé sdružení novinářů a přichází s konceptem přeměny společenského týdeníku Květy na moderní magazín. Při hlasování redakce o novém šéfredaktorovi však prohrává o jeden hlas, takže se rozhodl odejít a založit nový časopis Reflex, v němž citlivě soustředil tři generace novinářů.

 

Zakladatelská skupina na něj vzpomíná jako na uragán nápadů, který dokázal strhnout všechny spolupracovníky k nadlidským výkonům. V jedné chvíli se Hájek zmínil, že časem přemění Reflex na akciovou společnost a někteří novináři dostanou zaměstnanecké akcie vázané na zisk firmy.

 

Když po dvou letech všechno skončilo úplně jinak, vyvolalo to mezi jeho přáteli v čele s Josefem Klímou hodně zlé krve. „Byl to můj nejlepší přítel,“ říká dnes Klíma, „s nímž jsem si rozuměl téměř ve všem. Od té doby ho však nechci vidět, i když se mi o něm občas zdá.“ Co se tehdy stalo?

 

Petr Hájek nikdy nebyl člověkem, jenž by u něčeho dlouho vydržel nebo něco systematicky řídil. Pro jeho povahu je typické, že se po hlavě vrhá do nových a nových projektů.

 

Už po pár měsících mu byl prosperující Reflex málo. V rámci vydavatelství začíná vydávat desky rockových skupin, zakládá knižní edici a přivádí na svět časopisy typu léčitelsky orientované Regeny nebo pražských kulturních novin Pro. I to mu přestává stačit.

 

V roce 1992 se pak rozhodl, že se stane mediálním magnátem typu Ruperta Murdocha, kterého vždycky obdivoval, a začal pracovat na projektu první soukromé televize, na jejíž licenci (později ji získala TV Nova) bylo tehdy vypsáno výběrové řízení.

 

Taková akce předpokládala investice v řádu stamiliónů korun, takže se potřeboval spojit s velkým investorem. Tím byla tehdejší podnikatelská hvězda a později člověk na útěku před zákonem Alexander Komanický. Namísto akciové společnosti Reflex vznikl holding, kam Hájek se dvěma společníky dali jako podíl společenský týdeník Reflex.

 

Když pak na podzim 1992 vyhrála výběrové řízení na novou televizi skupina kolem Vladimíra Železného, došlo k roztržce mezi Hájkem a Alexandrem Komanickým a Reflex byl prodán zahraničním vlastníkům. Dnes už těžko dohledáme, jestli to bylo s Hájkovým svolením, anebo, jak dnes tvrdí, proti jeho vůli kvůli špatně napsané smlouvě. Na podzim 1992 rozhodně končí jeho zřejmě nejúspěšnější profesní etapa.

 

DVA POKUSY

Po odchodu z Reflexu asi tři roky provozoval public relations agenturu Profile, ale stále ho to hnalo do zakládání novin. V roce 1997 našel českého investora pro připravovaný deník s názvem Tempo, ale hospodářská krize koncem roku vedla k tomu, že velký český průmyslový gigant na poslední chvíli ucukl.
Situace se opakovala o tři roky později, kdy zakládal deník s názvem Kurýr, za nímž stály peníze rakouských podnikatelů. A opět: byla sestavena redakce, desítky lidí chodily do práce a naslepo vytvářely noviny, aby v předvečer nastartování bylo oznámeno, že všechno končí.

 

Hájkovi přátelé v tomto smyslu poukazují na typický rys jeho povahy, kdy se nadchne pro určitou věc, což zastíní všechny pochybnosti, a nakonec dojde k nárazu na realitu. „Ty příběhy jsou stejné v jednom – nejsou odpracované,“ tvrdí dnes člověk, jenž Hájka dobře zná.

 

KE KLAUSOVI

Pád druhé Klausovy vlády koncem roku 1997 a dezerce lidí z nejbližšího okolí vedly expremiéra Klause ke sblížení s Petrem Hájkem, s nímž se do té doby znal jenom zběžně. Právě loajalitu, kterou mu tehdy prokázal, mu Klaus nikdy nezapomněl. Postupně vytvořili dvojici politik a jeho poradce, jež funguje už čtrnáct let. Co je spojuje?

 

V Klausovi našel Hájek člověka s pevnými názory, o něhož se mohl on, často ideově roztěkaný a rozevlátý, opřít. Pozdější prezident mu také umožnil nahlédnout do třináctých komnat politiky a moci, což vyhovovalo Hájkovým sklonům k hledačství a objevování toho, co jsou sovy, které nejsou, čím se zdají být.

 

A naopak? Spolupracovník Václava Klause ze začátku devadesátých let tvrdí, že Klaus rád z lidí vytahuje myšlenky a „olizuje jejich mozky“. „Jeho typickou reakcí na překvapivou myšlenku je, že ji ráno odmítne, odpoledne se vás zeptá, kde jste to četl, a večer ji oznámí v televizi,“ tvrdí jeho dlouholetý kolega. V tomto smyslu plní Hájek funkci něčeho, co by se dalo nazvat „generátor šílených nápadů“.

 

„Nejlépe se to promítalo během volební kampaně 1998,“ tvrdí tehdejší člen volebního štábu ODS. „Hájek tehdy zářil, ovšem jen za jednoho předpokladu – z pěti jeho nápadů jste museli okamžitě škrtnout čtyři, ale ten jeden za to stál,“ vzpomíná na kampaň, která vešla do povědomí jako mobilisace.

 

Hájkovo mediální vystupování v poslední době jako by naznačovalo, že dnes na Hradě není nikdo, kdo by ty čtyři z pěti nápadů dokázal proškrtat.

 

FOR PRESIDENT!

Po prohraných sněmovních volbách v létě 2002 to byl právě Petr Hájek, kdo přišel s překvapivým nápadem, že by Václav Klaus měl kandidovat na prezidenta. Nereálnost byla v tom, že opoziční ODS byla ve výrazné menšině a součet hlasů poslanců a senátorů, kteří volí prezidenta, nemohl matematicky stačit ke zvolení.
Hájek však nechal natisknout placky Klaus for president a strhl malou lavinu, na niž se postupně nabalovaly další vrstvy, až vlna skončila nečekaným zvolením V. K. prezidentem republiky. Podstatné bylo, že se kolem Klause našlo dost lidí, kteří Hájkův zprvu šílený nápad odpracovali.

 

Pak nastalo něco, co nikdo nečekal. První prezidentské období (2003–2008) bylo totiž ve znamení naprostého Hájkova úřednického odosobnění, které šlo proti jeho přirozenosti. Nejdříve je jmenován šéfem tiskového odboru, později mluvčím a jeho známí ho nepoznávají. Ostříhal si své dlouhé vlasy, vyměnil své typické zuby, zhubl dvacet kilo, nasoukal se do obleku a po celých pět let strojově interpretoval prezidentovy myšlenky.

 

Kontrastuje to s jeho aktivitami ve druhém prezidentském období (2008–2013), kdy fakticky funguje jako nezávislý poradce na volné noze. Jako by chtěl dohnat pět předchozích úřednických let, zásobuje veřejnost provokativními názory, čímž se jako po spirále vrací do svého mládí.

 

PETR BUŘIČ

Velký podíl na tom má jeho publikace Smrt ve středu z roku 2009. Na jejím obrovském komerčním úspěchu se dá ilustrovat fungování českého mediálního světa i samotného Hájka.

 

Většina jeho kritiků, a část to i otevřeně přiznala, knihu nikdy nečetla, jen vycházela z výtahu hlavních myšlenek, které zveřejnila MF Dnes. Namísto kritického zhodnocení nastala typická mediální honička a otloukání Hájka za několik výroků o neexistenci Usámy bin Ládina nebo o 17. listopadu 1989 jako o bezvýznamném incidentu na pražské Národní třídě. Především však téměř nikdo nepochopil její žánr a kontext.

 

Petr Hájek není člověk, jenž je schopen analyticky zpracovat politologické téma, dlouho neudrží jednu myšlenku a neargumentuje jako v odborných publikacích. Vždycky byl a zůstal Petrem Buřičem, který napsal něco, co se před dvěma sty lety označovalo za pamfletický text. Není to věrný popis fungování světa, ale změť provokativních a často protikladných myšlenek a postřehů, jimiž chce otřást našimi jistotami.

 

Nepochopení vyplývá také z toho, že není zvykem psát o politice a médiích jazykem plným zkratek a metafor. Hlavní mediální proud ho namísto vyvracení jeho tezí rituálně popravil, čímž způsobil několikeré vydání Smrti ve středu a umístění na žebříčku nejlépe prodávaných knih.

 

EPILOG

Působení Petra Hájka ve veřejném prostoru rozhodně neskončí s odchodem Václava Klause z Hradu. Spíše se dá čekat, že Hájek, jenž opět jede na energetické vlně provokací, z Hradu odejde ještě dříve než v únoru 2013 a pustí se do dalších projektů.

 

Celoživotní rodinná fascinace světem médií, knih a politiky naznačuje, kam se bude asi ubírat.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější