Dost bylo Dvořáka

NUŽE, CO JE DOBRÉ ZOPAKOVAT? Především zajásejme nad velkým štěstím českého národa, když se na něj v první polovině 19. století usmály múzy a darovaly mu dva geniální hudebníky, díky nimž česká hudba zdaleka předčila i národy mnohem větší, pyšnější a chlubnější (například Poláky, Angličany): Bedřicha Smetanu (1824–1884) a Antonína Dvořáka (1841–1904).

Dvořák, o generaci mladší než Smetana, už mohl sklízet plody Smetanova velkorysého programu rozvoje české hudební kultury. Snad náhoda, snad sám osud tomu chtěl, že Dvořák na Smetanu navázal už svým zrozením, protože jestliže se zakladatel české národní hudby narodil v pivovaře, jeho následník spatřil světlo světa v hospodě. A ať už hudební vědci a estetici téměř sto padesát let zápolí s pojmem „česká hudba“ jakkoliv, v těchto místech zrození (litomyšlský pivovar a nelahozevská „vejsadní hospoda“) je českost geniálních zrozenců hluboce zakotvena.

ČESKÁ HUDBA SE NARODILA V HOSPODĚ

Dvořák býval občas zpochybňován, že měl nedostatečné vzdělání. Je to zpochybnění zcela oprávněné a zcela hloupé. Dvořák samozřejmě nebyl žádný „vzdělanec“ v obvyklém smyslu a zdaleka neměl ten sebejistý rozhled po evropské kultuře, jako měl z jeho současníků třeba Brahms (o Wagnerovi ani nemluvě) či u nás Tomášek, Fibich a J. B. Foer ster. Dvořák podle přání otce musel směřovat k cechu řeznickému, ale otec se nakonec ostýchal promarnit synkovo stále zjevnější hudební nadání a dovolil mu, aby jako třináctiletý nastoupil na varhanickou školu v Praze. To byl ústav široko daleko jediný (na konzervatoři se skladba nevyučovala), jenže v lepším případě zcela průměrný. Když si porovnáme tyto nevalné možnosti adeptů skladatelského řemesla na konci padesátých let 19. století se situací po roce 1891, kdy se profesorem už s varhanickou školou splynulé konzervatoře stal Dvořák a vedl zde třídu, jejíž absolventi pak udrželi českou hudbu na špičkové evropské úrovni (Suk, Novák, O. Nedbal), dostaneme jednu z výstižných ilustrací rozvoje české hudby. A k této ilustraci by bylo snadné přidat řadu dalších: 4. ledna 1896 v Praze poprvé vystoupil orchestr s názvem Česká filharmonie (dirigent: A. Dvořák), v roce 1893 Vídeň oslnilo kvarteto absolventů pražské konzervatoře, které pod názvem České kvarteto doslova dobylo celý svět a seznámilo jej se skladbami jak Smetanovými, tak Dvořákovými, pod vedením Karla Kovařovice dosáhla opera Národního divadla vysoké mezinárodní úrovně atd. atd.

Po absolvování varhanické školy Dvořák jen obtížně hledal uplatnění. Byl violistou tehdy populární zábavní Komzákovy kapely, a když s ní vstoupil do úvazku Prozatímního divadla, stal se hráčem orchestru řízeného taktovkou Bedřicha Smetany. Jestliže se tehdy ani později Dvořák nenechal rozptylovat ani evropskou literaturou, ani malířstvím či snad filozofií, o to víc se soustředil na studium hudby. Při svých skladatelských začátcích se opíral hlavně o Beethovena a Schuberta a dozrával jen pomalu a obtížně. Když obdržel státní stipendium (400 zlatých, dobře placený dělník si tehdy vydělal jeden zlatý za den), získal také víc sebevědomí, a především šťastně upoutal zájem Johannesa Brahmse. Ten doporučil Dvořákovy Moravské dvojzpěvy (1876) a první řadu Slovanských tanců (1878) svému berlínskému nakladateli, a českému skladateli se tak takřka rázem otevřely dveře do Evropy. V roce 1884 podnikl první ze svých devíti uměleckých cest do Anglie, v roce 1892 (po těžkém rozhodování) odjel do New Yorku, kde tři roky působil jako ředitel konzervatoře. Dvořák byl jako všichni tehdejší čeští intelektuálové samozřejmě bilingvní a díky americké stáži dobře ovládl i angličtinu. Po návratu z USA se věnoval svým žákům na pražské konzervatoři, denně pozoroval lokomotivy na nádraží Františka Josefa, a když pobýval na svém letním sídle (Vysoká u Příbrami), pilně holubařil. Vedle toho komponoval jednu krásnou skladbu za druhou.

Když pak jako jmenovaní členové panské sněmovny říšské rady jeli v jednom kupé s Jaroslavem Vrchlickým do Vídně, mnoho toho sice nenamluvili (Dvořák obvykle býval do sebe uzavřený nemluva), avšak byli sami o sobě to nejlepší, čím se mohla česká kultura při završení národní emancipace pochlubit.

BEZ KONKURENCE!

Dvořák byl kromobyčejně mnohotvárným skladatelem, a tak vytvořil dodnes platný základ českého repertoáru. Jak známo, těžištěm Smetanova díla je jednoznačně sedm skvělých oper. Také Dvořák o operu, tehdy esteticky i společensky nejuznávanější umělecký žánr, velice usiloval a Smetanovu úspěchu na tomto poli se snažil ze všech sil vyrovnat. Nikdy se mu to nepodařilo. Celkem není divu. Ačkoliv je ve Dvořákových operách ukryta spousta nádherné hudby, právě v tomto a jedině v tomto syntetickém žánru se projevil jeho umělecký deficit. Všechny jeho opery (napsal jich jedenáct) se jaksi potácejí mezi nejrůznějšími vlivy, aniž by dosáhly celistvého originálního projevu. Dodejme, že byly většinou komponované na umělecky vetchá, někdy prostě pitomá libreta (například Šelma sedlák či Vanda).

Jsou-li Dvořákovy opery problematické, zcela jinak se tomu má v ostatních oborech, které navíc jeho předchůdce Smetana nepěstoval vůbec nebo jen málo (dva smyčcové kvartety). Zde se Dvořák podobně jako jeho velký vzor Brahms – vzor leckdy Dvořákovou úžasnou hudební invencí překonaný, jak sám Brahms vzácně přátelsky uznával – opíral o jistotu klasických mistrů, jejichž zejména tektonické postupy pečlivě analyzoval, navazoval na ně a velmi promyšleně je rozvíjel. Ve zmíněné mnohotvárnosti svých děl a při udržovaném či stupňovaném mistrovství nemá Dvořák mezi skladateli celého devatenáctého století konkurenci a ve všech oborech, ba Rusalkou i v opeře, vytvořil díla osobitá a mistrovská.

Hudební bohatství, jež Dvořák do svých děl vložil, je slovně nepostižitelné a je, ačkoliv pro ně lze užít nálepku romanticky klasické, často velmi moderní. Není divu, že při poslechu Janáčka se tu a tam jakoby ozve Dvořák. Však si také Janáček Dvořáka nesmírně cenil a vztah obou umělců byl i přes věkový rozdíl velmi přátelský.

DVOŘÁK VERSUS SMETANA

Jestliže jsem dosud opakovaně chválil ve světě bezkonkurenčně nejznámějšího českého umělce, je třeba vysvětlit zdánlivě nelogický název tohoto článku. Není nelogický ze dvou důvodů.

Za prvé je ozvěnou jedné dost nechutné kapitoly české kultury, která se odehrála bezprostředně před první světovou válkou. Tehdy už byl Dvořák v cizině tak populární, že se často objevovalo povzbuzující heslo „více Dvořáka“. Právě na toto heslo podrážděně zareagovala skupina „hudebních vědců“ shluklá kolem nezapomenutelného Zdeňka Nejedlého. Ta se snažila hájit Smetanovu nedostižnost pozoruhodným způsobem, totiž co největším snižováním Dvořáka. Z dnešního odstupu jsou pamflety těchto nadšených patolízalů bizarní a vlastně komickou četbou, ale byla to hanebnost, již bychom jinde po Evropě hledali marně. „Spor“ vypukl až dlouho po smrti obou umělců, proto občas uváděné srovnání s vídeňským sporem příznivců Brahmse proti příznivcům Brucknera (a naopak) není správné. V jeho jádru ostatně nebyla žádná věda, nýbrž osobní nevraživost, v jejímž „zvědečťování“ byl bezcharakterní Nejedlý nedostižným mistrem.

Je ovšem pravda, že během svých životů k sobě Smetana a Dvořák nijak nelnuli. Nešťastný Smetana, izolovaný jak svou hluchotou, tak geografi ckou vzdáleností Jabkenic od Prahy, závistivě sledoval Dvořákův světový úspěch a Dvořák, jenž bezpochyby dobře věděl, jak geniálním umělcem Smetana je, mu zase záviděl jeho úspěchy u domácího operního publika.

Oba zakladatelé české moderní hudby se ostatně podstatně lišili nejen svými osudy, nýbrž především světonázorově, a tak jaksi automaticky stanuli na opačných pólech české, přesněji pražské společnosti. Starší Smetana měl blízko ke svobodomyslnému liberalismu, až sociálnímu demokratismu, byl přítel Sabinův a Nerudův, a tedy v širším smyslu patřil k právě se formujícímu mladočeskému křídlu české politiky. Silně věřící Dvořák (tehdy u nás nikomu nepřišlo komické, že katolík obdivuje husity) naopak patřil ke konzervativním staročechům. Nebylo ovšem nikterak jeho vinou, že se stal (a jako takový byl zneužíván) protismetanovským trumfem v rukou nezpochybnitelného vůdce tehdejší (dost trapné) české politiky Fr. L. Riegra. Rivalita mezi nešťastným Smetanou a mnohem méně nešťastným Dvořákem (i jemu život přinesl mnohá neštěstí – například úmrtí tří dětí) je tedy historicky i lidsky pochopitelná, pro dějiny české hudby je ovšem nanejvýš významné, že oba tito umělci byli komplementární, navzájem se doplňující zjevy.

Absurdní protidvořákovské výpady kvarteta Nejedlý–Bartoš– Helfert–Doležil už na konci roku 1912 vyvolaly Protest uveřejněný ve většině pražských deníků, jejž podepsalo jedenatřicet předních osobností tehdejšího českého kulturního života, včetně těch největších, jako byl K. Kovařovic, V. Novák, J. Suk či Hanuš Wihan. V padesátých letech, kdy se Nejedlý konečně stal všemocným, by se protestu proti němu neodvážili ani hrdinní bratři Mašínové. K tomu všemu je snad dobré dodat, že ještě v roce 1991, na dvořákovské konferenci v New Orleansu, američtí muzikologové vyzvídali, jak silně dosud (!) v Česku doznívají obludné důsledky činnosti profesora Nejedlého. Muselo pro ně být obtížné pochopit, jak mohl „zakladatel české hudební vědy“ vážně, ba pateticky prohlašovat, že v Janáčkově Pastorkyni není jediná melodie!

DĚVČÁTKO SE ZÁPALKAMI!

Vedle věcného vysvětlení názvu tohoto článku je však možno u příležitosti dvořákovského výročí přidat vysvětlení ještě jiné. Heslo „dost bylo Dvořáka“ totiž lze chápat jaksi obecně, tedy nikoliv jen Dvořáka se týkající. Mezi výtkami protidvořákovských nejedlonohsledů se totiž objevil názor o nebezpečí Dvořákovy hudby, „že obecenstvo po čase ztratí schopnost vnímati díla skutečně moderní a kulturní“, že jeho hudba „může vážně ohroziti kulturně výchovný význam moderního umění“.

Je to věta kupodivu pravdivá, respektive lety se pravdivou stala: Dvořákova hudba vskutku brání vnímání moderních děl. Totéž činí hudba Bachova, Händelova, Mozartova, Beethovenova a tak dále. Co se však naší domoviny týče, Dvořák je zlo největší, protože je zdaleka nejhranějším českým skladatelem doma i v cizině. Heslo „dost bylo Dvořáka“ tedy jaksi paradoxně znamená, že evergreeny vážné hudby nám ukradly hudbu. Egon Bondy kdesi líčí, jak čistě z výchovných důvodů doprovázel jakéhosi chlapce, svého příbuzného, na koncerty České fi lharmonie a jak se z toho omílání Beethovenových symfonií z nechutenství málem pominul. To je naprosto přesné: nechť si čtenář představí, že má večer jít na některý z Dvořákových koncertů. Všichni se radostně, byť trochu nervózně těší: kdo to bude hrát? Opravdu ON? A dirigovat další ON? To zase budou neutuchající bouřlivé ovace vstoje, protože mí Pražané mně rozumějí! Člověk se naštěstí může bavit představou, jak by se Bach podivil, kdyby mu řekli, ať na nedělní mši nic nepíše, že dají něco sto let starého.

Tak to je význam názvu „dost bylo Dvořáka“. Skrývá se za ním potutelná otázka, kdy naše operní divadla, když se šťastně zbavila sto let starého Janáčka, budou inscenovat třeba, abychom sáhli k tomu nejlepšímu, Děvčátko se zápalkami Helmuta Lachenmanna? Fuj, to je ale pitomá otázka, budou přece mastit Pucciniho!

KONEC HUDBY

Je tomu už 170 let, co se narodil Antonín Dvořák. Co nám to malé výročí velikána přináší? Mimo jiné zlověstnou zvěst, že s hudbou je konec, neboť z ní byla vyřazena soudobá hudba. Ale Dvořák by ten pojem nechápal, v jeho době totiž „soudobá hudba“ ještě neexistovala. Vytvořil ji právě on, Dvořák (a jemu podobní), obzvlášť brutálně a defi nitivně v Londýně 19. března 1896. To měl premiéru jeho violoncellový koncert h moll, koncert, který každého kulturního člověka spoutá touhou poslouchat jej bez oddechu, miliónkrát a víckrát. Zkrátka konec hudby!

A tak se Dvořákovým výročím radujeme z konce hudby. Pravda, nenastal hned, pak ještě přišel dobrý Čech Gustav Mahler a po něm Iveta Bartošová, zpívající sbor Židů z Nabucca.