Filip Topol | Reflex.cz
reklama
nahoru

Filip Topol

VOJTĚCH LINDAUR22. září 2011 • 00:15
Filip Topol
Filip Topol
• foto: 
Daniel Vojtíšek

„Hudba létá vzduchem a je dobrá tehdy, když oslovuje lidi a hudebníky, kteří ji dělají. Pak je to dobrá hudba a je dobré ji dělat,“ říkal Filip Topol (46). PSÍ VOJÁCI určitě dobrou hudbu dělali. V osmdesátých letech jsme se o tom mohli přesvědčovat ve stodolách, kulturácích a klubech, po revoluci ve vyprodaných Lucernách, poté opět v klubech. Letos v srpnu se Topol a spol. rozhodli kapitolu s názvem Psí vojáci uzavřít.

reklama

 

ÚPLNĚ PRVNĚ JSEM PSÍ VOJÁKY (tedy Filipa Topola, Jana Hazuku a Davida Skálu) viděl a slyšel na (tuším) devátých Jazzových dnech v pražské košíkářské hale na Folimance na podzim 1979 – společně s punkovým Zikkuratem (Vilém Čok, Jiří Křivka) či Energií G vytvářeli jakousi oponenturu tehdejší tuzemské alternativní scéně vzešlé ze zappovských kořenů. Ač s čerstvými občanskými průkazy v prdelkapse, zdáli se být velmi vyzrálí a díky neobvyklému klavírnímu zvuku také hodně výjimeční: The Dog Soldiers, příslušníci čejenské vojenské organizace (viz Dee Brown: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee). Vybavuju si mocný a sugestivní refrén: „Národ Psích vojáků překročil řeku …“

 

„Ty začátky byly naprosto šílený,“ vzpomínal pak Filip. „Bubeník hrál na krabice a na kufry, baskytaru jsme vyrobili tak, že jsme struny španělky obalili provázkem. Hodně nás ovlivnil brácha (Jáchym Topol, pozn. autora). Měli jsme tehdy s Viktorem Karlíkem a Janem Mynárikem takové hudební, básnické a výtvarné sdružení. Říkali jsme si viluizionisté a ta hudební složka se jmenovala Psychedelický štěkot. Pak Jáchym napsal text Psí vojáci.“ Při vší úctě k rytmice byl tehdy patnáctiletý Filip Topol (1965) jednoznačným vůdcem smečky.

 

Syn slavného dramatika Josefa Topola a Jiřiny Schulzové, vnuk spisovatele Karla Schulze (Kámen a bolest, Peníz z noclehárny) a prasynovec operního pěvce Otakara Mařáka měl však svůj debut za sebou už o rok dřív. V roce 1978 vystoupil společně s bratrovými texty a s pomocí klavifonu (vypůjčeného od Plastiků) coby „one--man show“ na třetím festivalu druhé kultury ve stodole na Hrádečku Václava Havla. „Na Psí vojáky mne poprvé upozornil Václav Havel, když mi vypravoval o Pašijích (Plastic People je na Hrádečku předvedli ponejprv), já byl tehdy ve vězení. Z pásku jsem je poslouchal očarovaný. Říkal jsem si: Jestli mají takhle ostrý start, co budou dělat, až jim bude třicet? Byl to imbosh art, zcela nepochybně. Ten termín (imbosh znamená ,pěna u huby štvané zvěře‘) jsem začal razit pro umění  českého undergroundu – rozdílné v poetikách i intencích, ale naplněné stejnou naléhavostí. U Psích vojáků měla ta pěna barvu stříbra.“ (Ivan Martin Jirous, 1986)

 

Po Jazzových dnech pak vystoupili ještě v areálu zámecké zahrady ve Veltrusech (1981), kde předvedli Baroko v Čechách, rozmáchlou epopej s Jáchymovým libretem, přátelská a uvolněná atmosféra podpořila jedinečný zážitek. „Delegace“ Charty 77 (Dana Němcová, Martin Jirous) snad měla napovědět jakési vřazení Psích vojáků do „druhé vlny“ podzemních kapel, a zatímco Státní bezpečnost si je vlastně takto zaškatulkovala, Filip to o pár let později vnímal jinak: „Nestojím o to, být zařazen v undergroundu či nějakém over groundu, hudba se děje přes všecky směry, zařazení či programy. Hudba létá vzduchem a je dobrá tehdy, když oslovuje lidi a hudebníky, kteří ji dělají. Pak je to dobrá hudba a je dobré ji dělat.“

 

Ačkoli o to nestál, bezpečnost ano: první výslech musel nezletilý Topol absolvovat za asistence maminky!

 

PSÍ VOJÁCI OSOBNĚ

Pak jsem Psí vojáky slyšel někdy kolem roku 1984 v jakémsi stavení, které kdysi mohlo být statkem. Ve velkém obýváku, chlívě (či co to bylo) uspořádala si aparaturu nejprve skupina Národní třída (Jáchym Topol s Viktorem Karlíkem, Vítem Kremličkou, Václavem Stádníkem a Vojtěchem Stádníkem), což byl spíš jakýsi happening. Pak se chvíli nazvučovaly elektrické klávesy a náhle zdi toho přívětivého stavení rozvibrovaly skladby Psích vojáků.

 

Po zhruba hodině zvukově spíš nevydařené produkce jsem byl v euforii. Vedle poloofi ciálních koncertů Garáže, Hudby Praha, Dybbuku či Precedens bych to nejspíš vnímal jako nejsilnější tuzemský zážitek zkraje osmdesátých let, kdyby to přece jen nebylo tak jiné, divné …

 

„Silný medvěd, jeden z vůdců Dog Soldiers, řekl, že on i jeho bratr Hubený medvěd se pokoušeli žít s bílými muži v míru, ale že přišli vojáci a bez jakékoli příčiny Hubeného medvěda zabili … Indiáni nemohou dělat nic jiného než bojovat.“

 

(Z vyprávění Motavata z kmene Jižních Čejenů.)

 

Rozhodl jsem se, že budu ignorovat zeď v Berlíně a všecky zdi tady, a po přátelském rozhovoru s Filipem jsme se dohodli, že se pokusíme uspořádat regulérní, tím míněno oficiální, koncert Psích vojáků.

 

Nejprve bylo nutné sehnat organizaci, která by je zaštítila (stal se jí Obvodní dům pionýrů a mládeže Praha 1, stejného zřizovatele měly taky skupiny Vltava, Dybbuk nebo Ženy), a pak pódium s klavírem (tím se stalo v červnu 1986 to v Kulturním středisku Opatov). V rámci pravidelné přehlídky Psí vojáci nakonec vystoupili (ostatně Národní třída také) pod zkráceným názvem P.V.O. čili Psí vojáci osobně. Kromě obvyklého klubového publika se dostavili opět zástupci Charty a úderka StB – chtělo se mi je málem oddělit jak dnes dva nesmiřitelné tábory fotbalových fanoušků. Kupodivu se nestalo nic, až na to, že se Filip musel dostavit k hlavnímu svazáckému metodikovi přes rockovou hudbu. „Vysvětloval mi, že naše texty jsou dekadentní, že by poškodily mládež. Do oken tam řvala matějská.“

 

Tehdy Filip zhudebňoval jednak překlady staré indiánské poezie, jednak verše z odkazu anglické básnířky Sylvie Plathové. „Plathová je úžasná. Když jsem přečetl sbírku Ariel (v překladu rodinného přítele Jana Zábrany, pozn. autora), hned jsem napsal šest písniček.“ Ty se pak staly základem druhé demokazety Psí vojáci 1983–1985. Rytmicky byly už komplikovanější, vedle Topolova klavíru zde zářily neurotické bicí Davida Skály, Hazukova basa vše držela pohromadě. První díl byl dokonán, psí patina a štěkot.

 

P.V.O. nejčastěji hrávali v Junior klubu Na Chmelnici (zhruba jedenkrát měsíčně), také na Petynce a v klubu Delta. V lednu 1988 pak předvedli premiéru nového repertoáru už pouze s Filipovými texty: tehdy přišly na svět Marilyn Monroe, Žiletky, Sbohem a řetěz, zkrátka úhlavní hity Psích vojáků až do letošního fi nále. Kromě skvělých písniček mne uchvátil také kompaktní zvuk kapely. Dokonale sehrané trio doplňoval houslista Jiří Zavadil a na dechové nástroje přibyl Petr Venkrbec (později Ivo Lorenc). Dostal jsem další nápad a v Topolově oblíbeném lokálu ve smíchovské Klamovce jsem mu navrhl, že bychom se pokusili natočit normální, tím míněno ofi ciálně vydanou desku. Ve vydavatelství Panton tehdy zavedli edici Rock-debut a mně už se tam podařilo vyprodukovat dívčí kapelu Dybbuk. Psí vojáci sice byli trochu jiné kafe (a z hlediska dozoru jaksi ve vyšší „obslužné třídě“), vyjednávání bylo tudíž komplikovanější. A přece jednoho dne napochodovali Vojáci do studia Smetanova divadla, zaštítěni ještě spoluproducentem Ladislavem Kantorem. Ani poněkud sterilní prostředí neovlivnilo Filipův expresívní projev – hrál i zpíval, jako kdyby byl někde v klubu. Žiletky se zasekly u saxofonového sóla. Lorenc byl v takové křeči, že nedovedl vyloudit pořádný tón, marná snaha. Kantora pak napadlo, že zavolá Jana Koláře, hobojistu od Michala Prokopa, Kolář přijel, skladbu si poslechl a vyvedl sólo na první dobrou. A tak v Žiletkách zní hoboj, dodnes tuhle verzi považuji za nejlepší.

 

MORRISON WAS MY FATHER

„Vždycky jsem říkal: ,Morrison was my father,‘ pak mi ale jeho patos začal vadit. Nadchl mne Schopenhauer, když tvrdil, že hudba nejdokonaleji zobrazuje tajemství světa,“ říkal mi Filip a pak: „Fakt je, že v poslední době obdivuju ty, co přežívají – Reed, a hlavně Mick Jagger, jsou naplněný šílenou invencí, a přesto je to nezdolá,“ dodal jaksi nesouřadně, protože on sám jako by se snažil shořet co nejsilnějším plamenem. Myslím, že to bylo při koncertu pro Lidové noviny, asi v prosinci osmdesátého devátého. Psí vojáci tehdy hráli poprvé v Lucerně (v několika následujících letech ji dokázali hravě vyprodat). Stál jsem zezadu a viděl Filipa, jak extaticky svádí boj s klavírem. Hrál pěstmi, lokty, nohama … Když skončil, nechal tenhle milovník Mozarta na klaviatuře mnoho krvavých stop a s vyhaslýma očima se odpotácel. „Někdy mám pocit, že piano krotím jako divokého koně.“

 

Časy, které nadcházely, byly bouřlivé, rozdíl mezi dnem a nocí nepatrný a žádná Lucerna nebyla pro Psí vojáky dost velká. Teenagerské zbožštění Filipovi vyneslo idiotskou přezdívku „Peter Nagy intelektuálů“, leč kapela konečně mohla natáčet alba podle svého gusta, avšak ta „ne-produkce“ v některých případech byla trochu ke škodě díla. Po čase se Psí vojáci zase vrátili zpátky do svého přirozeného prostředí, tedy do malých klubů, jen mně připadalo, že Topolovy emoce jsou takové mrtvolné, jakoby artistické. „Je to pocit ochrnutí, kdy už si nemůžeš sám uvařit ani čaj,“ řekl mi tehdy v bistru U Kiliána, což vzhledem k jeho dvacetiminutovému eposu Kilián Nedory z alba Leitmotiv bylo docela příhodné místo k setkání. Na revers byl tehdy propuštěn z Nemocnice Na Františku. „Každý někdy přemejšlí o sebevraždě, já jsem to dělal dost racionálně, ale v tom dešti je osvobozující pohyb a důležitý je to, co je za ním,“ komentoval tenkrát písničku Prší II. A odjel na osamocený výlet do Itálie.

 

Pak jsme se viděli ještě párkrát, naposledy snad v jakémsi bufetu na Palackého náměstí, kde jsme se loučili po celonočním tahu. Bylo to moc smutné, Filip mi vykládal o svém podlomeném zdraví a o „zápolení s hnusem a nadějí ho překonat“. „Člověk se snaží vyjít vstříc, ale svět je agresívní. A když se do toho šíleného běhu nezapojíš, tak nemáš šanci – zastav se, vyzýváš ho,“ odkrýval smysl skladby Když půjdeš domů. „Někdy mám stavy závratě bez jakékoli drogy, směr od anděla k člověku.“ Bylo mi tehdy neveselo, nejen skrz kocovinu. „Zítra se neuvidíme,“ řekl všem a pak málem umřel. Když jsem ho potkal po rekonvalescenci, pohublého, popelavého, vypadal jako po lobotomii.

 

Tehdy mi připadalo, že jsme vyfasovali dost komplikovanou éru, v níž nám bude zestárnout. „Andělé, stůjte při nás,“ řekl. A teď, když se po více než třiceti letech s Psími vojáky rozhodl zestárnout někde jinde bez nich, posílám mu alespoň vzkaz: God bless you.

VOJTĚCH LINDAUR


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama