Tomáš Řepka | Reflex.cz
nahoru

Tomáš Řepka

Luděk Staněk6. října 2011 • 00:15
Tomáš Řepka
Tomáš Řepka
• foto: 
Profimedia.cz

Podle jedněch monstrum, podle jiných talentovaný fotbalista, který jen těžce nese nespravedlnost. Po letech skvělých výkonů a psychických zkratů se nejvýraznější stoper své generace Tomáš Řepka (37) v letošní sezóně poprvé nevešel do základní sestavy svého milovaného klubu. Pronásledovaný bulvárem, uprostřed tvrdého rozvodu v situaci, kdy s ním nepočítá klub, pro nějž poslední roky dýchal, se blíží konci kariéry muž, který se tohoto konce hrozí víc než čehokoli jiného.

 

Bylo 5. března 2005 a fotbalový West Ham United hrál doma, na stadiónu Upton Park ve východním Londýně, s týmem Prestonu. Šlo o běžné utkání, které by West Ham, klub se slavnou tradicí, ale momentálně utopený ve druhé nejvyšší anglické soutěži, měl vyhrát. Za kladiváře už čtvrtou sezónu nastupoval obránce Tomáš Řepka, jenž právě v té době vyjednával o vylepšení svého kontraktu. Preston vedl od sedmnácté minuty, nicméně West Ham tlačil a před poločasem byl blízko vyrovnání. Ve 44. minutě došlo k incidentu, při němž Brian O’Neal z Prestonu fauloval blízko půlicí čáry obránce domácích Malkyho Mackaye. Na místo přibíhá Tomáš Řepka, který na O’Neala nejprve cosi křičí (těžko říct co, Řepka ani po čtyřech letech na ostrovech neuměl anglicky), načež mu z bezprostřední blízkosti dává „hlavičku“ do obličeje, láme mu nos a dostává okamžitě červenou kartu. Vzápětí je odpískán konec poločasu, takže hráči obou týmů mají ještě příležitost poprat se při odchodu do kabin. Rozhodčí Steve Tanner je nucen následně situaci uklidňovat tím, že prodlouží přestávku a hráče nechá v kabinách o pět minut déle. West Ham zápas prohrává 1:2. Rozhovory o vylepšení Řepkova tehdejšího platu ani nezačnou a Řepka je vypískán vlastními fanoušky. Klub se nicméně nakonec vrací v sezóně do první ligy. A když tu Řepka o téměř rok později končí, dostane se mu ovací vyprodaného stadiónu, který skanduje jeho přezdívku SuperTom.

 

Tahle historka tak nějak v kostce ilustruje, co je Tomáš Řepka zač. Na jednu stranu nadaný a oblíbený fotbalista, na druhé straně automat na zkraty a „blikance“. Jen o rok dříve se jen tak tak vyvlékl z obvinění, že v Londýně napadl muže, jenž mu během mytí zničil jeho ferrari. Zažil incidenty s protihráči i spoluhráči, s trenéry soupeřova týmu i trenéry vlastními, novináři i fotografy. Na druhou stranu ve všech klubech, ve kterých působil, je dodnes považován za ikonu.

 

 

V Česku je nicméně jeho jméno synonymem pro fotbalové monstrum. Když ale krátce po jeho odchodu z britských ostrovů zpět do Sparty dělal britský deník The Times seznam nejtvrdších fotbalistů, nedostal se Řepka ani do první padesátky. Nikdy podle všeho nikomu nezpůsobil schválně zranění, které by ohrozilo kariéru, a ještě by na to byl pyšný jako například legendární Roy Keane, jenž je v Anglii považován za nedotknutelnou legendu. Nikdy si neschovával zarámované kopačky, ve kterých by legendárnímu hráči způsobil zranění jako Andoni Goikoetxea, známý a uznávaný obránce Bilbaa a španělského národního týmu, jenž dodnes ukazuje novinářům boty, v nichž Diegovi Maradonovi rozmlátil kotníky. Nikdy nestrčil zapálený doutník do oka svému spoluhráči, nepopral se s kolegou během zápasu či si neodseděl trest za rvačku před hospodou jako Joey Barton, známý britský středopolař a momentálně miláček médií i fanoušků londýnského klubu Queens Park Rangers. To jen abychom jmenovali některé ze skutečně skandálních a záludných fotbalistů poslední doby. Vedle těchto jmen a jejich excesů nevypadá Řepkova kariéra rebela tak dramaticky, byť devatenáct červených karet v jeho profesionální kariéře z něj dělá podle serveru sport.cz českého i světového rekordmana. Takže je skutečně Řepka opravdový fotbalový grázl? Nebo jen chlapík, který je upřímný a myslí to vážně?

 

ŘEPKOVY BLIKANCE

Tomáš Řepka se narodil v lednu roku 1974 ve Slavičíně na Valašsku jako nemanželské dítě. Jeho otcem byl fotbalista Petr Vokáč. Jak říká ve svém autorizovaném životopisu Rebel, který s ním loni napsal novinář Karel Felt, z domova odešel už ve čtrnácti letech a naprosto mu to vyhovovalo. Strojní průmyslovkou proplul jen tak tak, přičemž prý od začátku věděl, že bude fotbalista. Talent na to rozhodně měl. Přes mužstvo Gottwaldova, respektive Zlína se dostal do reprezentační šestnáctky a vzápětí pronikl do prvoligového Baníku Ostrava. Někde cestou stihl udělat i maturitu, byť otevřeně přiznává, že se mu to povedlo jen proto, že většina učitelského sboru fandila Baníku. „Známky říkat nebudu, nezlobte se, nepamatuju si je … Mám děti a ty známky určitě nebyly takový, abych jim mohl sloužit za vzor. Jiným dětem taky ne,“ říká ve svých pamětech s odzbrojující upřímností.

 

Právě upřímnost, respektive zjevná neschopnost korigovat své veřejné projevy se pak stane dominantním prvkem jeho kariéry. První červenou kartu v kariéře dostal už v osmnácti letech v zápasu Baníku s Hradcem Králové a naprosto symbolické je, že nebyla za faul, ale za verbální napadení rozhodčího. „Co jsem rozhodčímu řekl, už si přesně nepamatuju. Určitě jsem ho strašně urazil a navrch poslal do prdele. Byl to můj první blikanec. Tohle slovo jsem vymyslel sám a jsem na něj hrdej! V žádným slovníku ho nenajdete, ale už je to pojem …,“ komentuje to Řepka.

 

Zajímavé ale je, že během začátků své kariéry měl daleko méně problémů než později. Roli určitě hraje fakt, že se na něj postupně stále častěji zaměřovala média, ale i to, že zatímco jiní hráči se s věkem usadí a uklidní, u Tomáše Řepky je to opačně. „Já si myslím, že je jednoznačně mužem dvou tváří,“ tvrdí v rozhovoru muž, jenž mu byl několik let nablízku a nepřeje si být jmenován. „Je to hodný, milý, pečlivý člověk, který velmi citlivě reaguje na nespravedlnost. Je vždy ochotný pomoct, ale bohužel nemá absolutně žádné sebeovládání. A ta jeho neschopnost sebeovládání se podle mého laického názoru zhoršuje. Do té míry, že si myslím, že může skončit i velmi špatně. Má potenciál vážně ublížit sobě nebo někomu jinému.“

 

V devadesátých letech byl ale Řepka považován pouze za velmi talentovaného obránce spíše než muže blikanců. I jeho druhá červená karta byla za verbální incident s rozhodčím (v pohárovém zápase opět s Hradcem). Jeden z klíčových okamžiků jeho kariéry ale přišel 27. března 1996. Už jako hráč reprezentace (který byl nominován na Euro 1996, kde český národní tým nakonec dosáhl na druhé místo) byl povolán k zápasu národního týmu do 21 let proti Španělsku. V odvetě na Strahově nesmyslně fauloval u půlicí čáry Raúla a byl vyloučen. Vzhledem k tomu, že šlo o mezistátní zápas, následoval distanc na dvě utkání, který se vztahoval i na „dospělou“ reprezentaci. Kvůli tomu by nesměl na šampionátu hrát první dva zápasy, a byl tedy z týmu vyřazen. Zajímavý je jeho postoj k téhle události – ve všech zmínkách o excesu sice přiznává, že fauloval, ale zároveň poukazuje na všechny možné okolnosti – Raúl incident přifilmoval, Řepkovi nikdo neřekl, že se trest přenáší, a především byla podle něj „hloupost“, když pozvánku do jedenadvacítky vůbec bral. Je to model, který bude řízný obránce uplatňovat vůči všem skandálům, jež později v životě absolvuje – je to souboj rovný ON versus nepřející svět. „Já už jiný nebudu“ kombinováno s „ale on si začal“. Tenhle téměř westernový a renegátský pohled na svět je to, co mnoha lidem na tvrdém obránci imponuje, zároveň je to ale zjevně něco, co mu brání se ze svých skandálů poučit. Naopak vrší na sebe další.

 

FIORENTINA–WEST HAM– SPARTA

Mezi lety 1998 a 2006 byl Řepka v zahraničním angažmá, nejprve ve Fiorentině, později v Londýně. Ve Fiorentině dostal šest červených karet za tři sezóny a něco, v Londýně čtyři za necelých pět sezón. Přesto z Itálie odcházel jako hrdina a z West Hamu později také. Mimochodem do Česka se tehdy vůbec vracet nemusel – ve West Hamu měl smlouvu a trenér Alan Padrew ho v týmu chtěl. Důvodů k odchodu mohl mít ale Řepka víc – v Londýně se po dle všeho dost nudil. Muž, který nikdy neměl mnoho blízkých přátel a za několik let se nenaučil anglicky, žil na okraji města prakticky v naprosté izolaci.

 

„Jednou pro mě přijel na nejbližší stanici metra autem. V autě řvala Metallica, nebylo slyšet vlastního slova. Následně jsme udělali rozhovor, ve kterém si nebral servítky. Sázel invektivy nalevo napravo, od Patrika Bergera přes Jozefa Chovance po tehdejšího šéfa svazu Jana Obsta. Výslovně jsem mu řekl, že to nahrávám. Nemrkl ani okem a všechno zopakoval. Rozhovor to byl skvělý, ale já si říkal, co z toho bude. Pak mi volá Řepka a zuří … že jsem napsal, že si volá s Vráťou Lokvencem, ale on si s ním prý volá jen občas. Zbytek rozhovoru mu vůbec nevadil, ale tohle ho vytočilo,“ vzpomíná na Řepku novinář Filip Saiver a jen tím ilustruje dvě tváře fotbalisty – maximální otevřenost a zároveň absolutní nevypočitatelnost. V Anglii přežil i několik skandálů; napadení muže, který mu při mytí naboural jeho milované ferrari bylo i na Anglii trochu moc, ale Řepkovi právníci jej i z tohoto obvinění dokázali vysekat. Fotbalista dodnes popírá, že by muže napadl. Událost ukazuje i to, že jeho renegátská pověst má jisté trhliny. Řepka evidentně nepropadá neovladatelnému vzteku jen z důvodů nějaké do očí bijící nespravedlnosti, ale i z důvodů naprosto banálních, jakými je třeba promáčklý nárazník u auta. Došlo i na konflikty se spoluhráči, nic ale nikdy nezastřelo Řepkovo fotbalové umění a jeho práci pro klub. V sezóně 2005–2006 se nicméně rozhodl vrátit do Česka. Tvrdil, že prostě chce domů. Nakonec se upsal Spartě.

 

OBST JE TÝPEK

Tomáš Řepka nikdy nevynikal adaptabilitou, sociální inteligencí nebo citem pro okolí. Ve Fiorentině způsobil skandál už pár dnů po nástupu do klubu, kdy dal sebevědomě novinářům interview v italštině, aniž přesně věděl, co říká. Ve West Hamu se uvedl dvěma červenými kartami v prvních třech zápasech. Ani ve Spartě to nebylo jiné. Ukázalo se, že není připraven na novou roli, kterou pro něj pražský klub přichystal. Měl být kapitánem a ikonou týmu i přesto, že si stihl v českém fotbale udělat hodně nepřátel i během zahraničního angažmá. V baráži o postup na mistrovství světa 2002 v listopadu 2001 v Belgii byl vyloučen a rozložený tým prohrál i odvetu v Praze – tam dostali červenou kartu Pavel Nedvěd a Milan Baroš. Byl to ale Řepka, proti kterému se strhla vlna nevole. Odpověděl po svém. Tehdejšího šéfa Českomoravského fotbalového svazu Obsta nazval „týpkem“ a později se mu odmítl omluvit. Vzápětí se vzdal reprezentace. Nejprve dočasně, později napořád.

 

EXCESY SE STUPŇUJÍ

Okamžitě po svém návratu Spartě výrazně pomohl na hřišti, nicméně bylo stále jasnější, že muž, jenž tvrdí, že jej nenávist okolí hecuje a motivuje, má stále větší problémy vyrovnat se se zájmem médií. Ta na něj logicky upřela pozornost. Už při první tiskovce po prvním zápase s Libercem prohlásil, že pokud Liberec vyhraje ligu, bude to ostuda českého fotbalu. Hned v březnu, měsíc poté, co se dostal na trávník, řval při zápase v Jihlavě Řepka na rozhodčího: „Vyhoď toho kreténa“ – myslel tím trenéra domácích Večeřu. Díky tomu, že na ligu v Česku skoro nikdo nechodí, slyšela Řepkovu poznámku půlka stadiónu. Při jednání před disciplinárkou fotbalista ale tvrdil, že nic takového neřekl. Tolik k mýtu o Řepkovi coby zásadovém pravdaři.

 

Na podzim roku 2007 dostal červenou v Teplicích a ve vypjatém utkání při odchodu do šatny napadl kameramana České televize. Řepka ve svých pamětech tvrdí, že kameramanovi říkal, aby jej netočil, a jen se snažil zakrýt objektiv. Pokud si ale přehrajete zmíněné záběry na YouTube, zjistíte, že dal Řepka do objektivu slušnou ránu a předtím se na kameramana ani nepodíval. V květnu 2008 byl vyloučen za vhození míče do obličeje Aleše Besty při utkání s Brnem. „Hodil jsem míč prudčeji proti němu a trefi l ho do hlavy,“ popisuje Řepka ránu, při které balón vhodil Bestovi do obličeje přibližně z půl metru. Tolik k tomu, jak si zpětně vybavuje a omlouvá některé své blikance.

 

„Vím naprosto jistě, že to není žádné monstrum, naopak. Když Sparta před rokem a půl vyhrála titul, došlo na Letenské pláni u metronomu k neštěstí, kdy během potyčky spadl jeden mladík z velké výšky a ošklivě se zranil. Ještě než se ta zpráva dostala pořádně do médií, volal mi Tomáš sám od sebe, ustaraný a rozčilený. Tvrdil, že útočníci nemohli být sparťané a že je potřeba s tím něco udělat. Šli jsme za tím zraněným do nemocnice, Tomáš vzal nějaké dárky. Nešlo o publicitu. Tomáš mu prostě chtěl normálně pomoct,“ říká Ondřej Kasík, tiskový mluvčí Sparty. I po všech skandálech se Sparta stala během posledních let Řepkovým kmenem, za který byl připravený padnout. Muž, jenž nikdy nebral fotbal jen jako hru, získal něco, za co mohl bojovat. Znak klubu má ostatně vytetovaný na stejném místě, jen na jiné ruce, jako iniciály svých dětí. Stal se postupně kapitánem a důležitou postavou v kabině. Byl platný i mimo hřiště. Deset procent všech dresů, které Sparta prodá, nese jeho jméno.

 

V roce 2010 se ale věci znovu komplikují. Bulvár Řepku přistihne s modelkou Vlaďkou Erbovou, což vede k drsné rozvodové válce s manželkou Renatou, s níž má dceru Veroniku a syna Tomassa. Rozvod postupně přeroste do otevřené války mezi ním a bývalou ženou i dospívající dcerou Veronikou, která ve svých patnácti letech píše do bulvárních novin, podle všeho se souhlasem své matky, otevřené dopisy napadající otce i jeho novou přítelkyni. Fotbalista, který je na obě děti zjevně dost fi xovaný, situaci logicky nenese dobře. Na jednu stranu viní bulvár z útoků na svoji osobu, na stranu druhou se nechává se svou novou přítelkyní fotit na legračně vypadající kalendářové fotografie.

 

Tlak si jej našel i na hřišti. Sparta v sezóně 2010–2011 prohrává v boji o titul s Plzní a klub následně a nečekaně podepisuje na Řepkovo místo Jiřího Jarošíka. Nečekaný tah rozjede vlnu spekulací, přičemž podle té nejrozšířenější měl Řepka údajně během dalšího svého blikance „seřvat“ šéfa Sparty Daniela Křetínského. Což vedení Sparty samozřejmě popírá. „Na místo stopera máme čtyři vynikající hráče. Nyní hraje stoperská dvojice ve složení Jarošík a Zápotočný. A vzhledem k tomu, že jsme neprohráli deset zápasů v řadě, pravděpodobně to tak i nějakou dobu zůstane,“ říká Ondřej Kasík, který ale jedním dechem přiznává, že Řepka má pořád na jednu, možná ještě dvě sezóny vrcholového fotbalu.

 

Sám Řepka o konci kariéry mluví jako o „polosmrti“, které se děsí. Fotbal hraje od čtrnácti let, nic jiného nikdy nedělal, nic jiného neumí. Ocitl se navíc v situaci, jíž se děsí každý muž – nefunguje ani práce a rodinné vztahy stále nejsou urovnané. „Působí jako zraněná šelma zahnaná do kouta. Sice už není na vrcholu sil, ale stále jich má dost. A teď najednou nemůže nic. S tím souvisí i vyjednávání o přestupu do Příbrami, které inicioval a později přerušil. Na jednu stranu chce hrát fotbal, protože se bojí, co bude potom, na druhou stranu je sparťan a je na to hrdý. Sparta je jeho kmen a on se ho bojí opustit, i když v něm pro něj, minimálně teď, není místo,“ tvrdí o jeho současné situaci Filip Saiver.

 

Tomáš Řepka vyhrál čtyřikrát ligu a čtyřikrát pohár, jednou Superpohár (vše se Spartou), Italský pohár s Fiorentinou, byl v týmu mistrů Evropy do šestnácti let a v roce 2009 byl vyhlášen osobností ligy. To nejdůležitější vítězství ho ale ještě čeká – bude muset přežít svoji polosmrt.

 

AUTOR TOHOTO ČLÁNKU NENÍ FANOUŠKEM KLUBU SPARTA PRAHA


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější