Joseph Pulitzer | Reflex.cz
reklama
nahoru

Joseph Pulitzer

Miloš Čermák13. října 2011 • 00:15
Joseph Pulitzer
Joseph Pulitzer
• foto: 
Archív

Když v Americe řeknete „Pulitzer“, jako byste druhým dechem řekli „noviny“. Žádné jméno tak silně nesymbolizuje éru novin, jež došla vrcholu ve dvacátém století a v tom současném už pomalu končí.

reklama

 

JE TO VLASTNĚ PARADOX. Pulitzerovo jméno nesou asi nejprestižnější novinářské ceny na světě. Je to jméno vydavatele bulváru, kterému žádná špinavost ani bezskrupulózní metody nebyly cizí. Pulitzer strávil téměř celý svůj život v plátcích, jež koncentrovaly snad všechny neduhy tisku.

 

Skandalizovaly bohaté a známé lidi, referovaly o aférách a zločinech, likvidovaly názorové protivníky a sloužily svým majitelům v jejich politických kariérách. V tom se bulvární noviny od dob Pulitzera zase tolik nezměnily.

 

Joseph Pulitzer stanovil udílení cen ve své závěti. Napsal ji v roce 1904 a zemřel o sedm let později, 29. října 1911, tedy přesně před 100 lety.

 

Odkázal na tyto účely dva milióny dolarů. V dnešních penězích přibližně padesát miliónů dolarů. Výkonem poslední vůle pověřil Columbijskou univerzitu v New Yorku. Ta v roce 1912 založila novinářskou školu, první v New Yorku a druhou v Americe, a ceny uděluje od roku 1917.

 

Chtěl Joseph Pulitzer podporou novinařiny vykoupit své hříchy vydavatele a jednoho z otců amerického bulváru? Pravděpodobně ano. Ale především se navzdory sporné minulosti stal mužem, který žurnalistiku miloval a záleželo mu na ní.

 

Ve své závěti napsal: „Hluboce se zajímám o vývoj a povýšení novinářské profese. Strávil jsem v ní svůj život, považuji ji za šlechetnou vokátní komory. Rok předtím se vzdal rakouského občanství a přijal americké.

 

V roce 1868 ho jako reportéra najal Němec Carl Schultz, šéfredaktor a spoluvlastník Westliche Postu, s nímž se předtím seznámil v knihovně, kam chodil studovat. Dělat reportéra v té době byla tvrdá práce, která nevyžadovala nějaké zvláštní znalosti a schopnosti. Obnášela až šestnáct hodin denně, částečně strávených v redakci, ale většinou v terénu. V dobách Pulitzerových začátků byla novinařina nekvalifikovanou, v podstatě dělnickou profesí.

 

Pulitzera ovšem zároveň fascinovala politika. Při psaní reportáže ze sjezdu republikánů v hlavním městě Jeff erson City do této strany sám vstoupil a spolustraníky zaujal svou mladickou energií dokonce natolik, že ho vybrali jako kandidáta do voleb do Sněmovny reprezentantů ve státě Missouri. A Pulitzer je překvapivě vyhrál. Bylo mu v té době dvaadvacet a podle zákona musí být dodnes kandidát aspoň čtyřiadvacetiletý. Ale na to se tehdy nepřišlo a Pulitzerovi to prošlo.

 

Novinařinu bral spíš jako prostředek k další kariéře, ale vykonával své řemeslo vášnivě a často obě jeho role splývaly, což bychom asi dnes posuzovali jako střet zájmů. Nikoho nepřekvapí, že hlavním politickým programem byl boj s korupcí (v tom se svět a politika nemění!), již tepal jak ve svých projevech, tak v novinových článcích. V roce 1870 nařkl majitele jedné z velkých stavebních firem ze získávání pro stát nevýhodných zakázek (svět se opravdu nemění) a ten ho na oplátku nazval lhářem. Došlo k hádce, po níž si Pulitzer zašel domů pro svou armádní pistoli a po návratu s ní důrazně požadoval omluvu. Když se mu jí nedostalo, střelil podnikatele do nohy. Byl odsouzen, ale naštěstí jen k vysoké finanční pokutě. Asi i díky tomu už v roce 1870 nebyl znovu zvolen. Opustil republikány a vstoupil k demokratům, ale zároveň se intenzívněji věnoval novinařině. Majitelé Westliche Postu ho za to odměnili nabídkou vlastnického podílu, který přijal a později výhodně prodal. Pomalu se stával dobře zabezpečeným, bohatým mužem. Několik let se věnoval advokacii a krátce navštívil rodné Maďarsko. V roce 1879 koupil krachující, anglicky psaný večerník St. Louis Dispatch. Sloučil ho s večerníkem Evening Post a založil noviny St. Louis Post-Dispatch, jež existují dodnes.

 

V jeho životopisech se uvádí, že právě jako vydavatel tohoto listu objevil kouzlo populismu a stylizoval se do „muže z lidu“, který svým obyčejným a chudým bližním pomáhá ke spravedlnosti.

 

Missouri však začalo být jeho ambicím malé. V roce 1883 se proto stal vydavatelem v New Yorku. Využil toho, že vydavatel Jay Gould nabídl svůj prodělečný list New York World k prodeji. Pulitzer ho získal a pokračoval v něm ve stejných kolejích jako v St. Louisu. Jen „přitvrdil“. Na stránkách novin dal prostor populismu, skandálům, zprávám o zločinu a šmírování v soukromí známých lidí. Noviny rovněž významně zlevnil. Nabídl je za dva centy, aby si je mohl dovolit opravdu každý. A stalo se to, co se děje dosud. Náklad začal stoupat. Už za dva roky se stal původně neduživý list nejprodávanějšími novinami v New Yorku. Prodej se za Pulitzerova vlastnictví zvýšil z patnácti tisíc na celých šest set tisíc výtisků.

 

BOJ S HEARSTEM

Úspěch v byznysu Pulitzerovi pomáhal i v politice, a tak byl v roce 1885 zvolen do Sněmovny reprezentantů. Ale krátce nato rezignoval s odkazem na své „novinářské poslání“. Známe-li Pulitzera, pak se tomu nechce moc věřit. Spíš zjistil, že mu politika bere moc času na úkor byznysu. Jak totiž rostl prodej jeho novin, kulminoval rovněž i konkurenční boj.

 

Zuřil mezi Pulitzerovými novinami a dalšími newyorskými deníky. Projevoval se ve snaze nabídnout zajímavější a lepší obsah než konkurence, a tak byl World například prvními novinami na světě, které začaly pravidelně tisknout komiksový strip.

 

Ale konkurenční válka se projevovala i osobními útoky vydavatelů. V roce 1890 nazval šéfredaktor deníku New York Sun Pulitzera „Židem, který zapírá svou víru“. Hlavním nepřítelem se však stal – rovněž slavný – vydavatel William Randolph Hearst, jehož jméno dodnes nese velký vydavatelský dům. Hearst postupoval opravdu zákeřně. Rozhodl se dělat noviny přesně tak jako Pulitzer! Jeho World četl vášnivě už coby student na Harvardu.

 

Hearst, pocházející z bohaté rodiny vlastnící doly, Pulitzera velmi obdivoval, aby ho později mohl stejně vášnivě nenávidět. V roce 1895 koupil deník New York Journal. A podobně jako Pulitzer se zaměřil na senzace, skandály a koneckonců i výše zmíněný komiks. Ze soupeření Pulitzera a Hearsta v letech 1895 až 1898 vzniklo označení „žlutý žurnalismus“. Je synonymem bulvárního tisku. O přesném původu termínu se vedou diskuse a existuje několik teorií. Nejčastěji se uvádí, že souvisel právě s komiksovým stripem s názvem The Yellow Kid. Byly to bouřlivé a tvrdé roky. Noviny i vydavatelé bojovali o čtenáře i spolu navzájem bez jakýchkoliv skrupulí. Ale zároveň to byla také doba, kdy si média a lidé v nich začali uvědomovat to, že pro tuto profesi musí být vytyčena aspoň nějaká základní pravidla. Rodil se obsah termínů jako veřejný zájem, novinářská etika, redakční nezávislost. Formovaly se mimo jiné vztahy mezi vlastníky médií a šéfredaktory. Právě Pulitzer měl se svými šéfredaktory časté a tvrdé spory. Ale učil se jejich postavení respektovat, což dalo základy utváření vnitřní struktury médií v moderní žurnalistické éře. Pulitzer často říkal, že miluje své „Každý reportér představuje naději, zatímco každý šéfredaktor už je zklamáním,“ zní jeden jeho slavný citát. I ten určitě platí dodnes!

 

PENÍZE NA DOBRÉ JMÉNO

Už v roce 1892 nabídl Pulitzer Columbijské univerzitě v New Yorku peníze na zřízení novinářské školy, ale kvůli své pochybné pověsti byl odmítnut. O deset let později ho kontaktoval nový rektor, jenž byl ochoten případný dar přijmout.

 

Udílení cen se Pulitzer nedožil. V roce 1911 zemřel na palubě své jachty cestou do domu na jihu, kde trávil každou zimu. Příčinou smrti byla celková sešlost a špatný zdravotní stav, na kterém se podepsalo mnohaleté pracovní vypětí a stresující konflikty.

 

Ceny byly poprvé uděleny v červnu 1917, od následujícího roku se pak udělovaly a dodnes udělují vždy v dubnu. Původně ve čtyřech novinářských a pěti dalších kategoriích, v současné době je kategorií dohromady jedenadvacet, z toho čtrnáct žurnalistických.

 

V průběhu dvacátého století získaly Pulitzerovy ceny nesmírnou prestiž a dosud jsou asi tou nejvyšší metou, jíž novinář či noviny (hlavní cena za „veřejnou službu“ se neuděluje konkrétním žurnalistům, nýbrž celé redakci) mohou dosáhnout. Pulitzerovy ceny se celkem vyhýbaly kontroverzím, jen výjimečně vyvolává jejich udělení výraznější odpor či protesty. Kritizována byla například cena pro zpravodaje Waltera Durrantyho z deníku New York Times, který ji získal v roce 1932 za sérii reportáží z tehdejšího Sovětského svazu. Ve svých textech však „opomněl“ zmínit rozsáhlý hladomor, zejména na Ukrajině.

 

Před dvěma lety zase vzbudila pozdvižení nominace listu National Enquirer, „supermarketového bulváru“, jenž v minulosti několikrát odhalil mimozemšťany či živého Elvise. Ale to jsou spíš výjimky potvrzující pravidlo.

 

Pulitzerovy ceny byly původně určeny výhradně pro texty, které v daném kalendářním roce vyšly v novinách. Míněno na papíře. Novináři z televize, rozhlasu nebo i magazínů si o „pulitzerech“ mohli nechat jen zdát. Jestliže se dnes éra tisku pomalu chýlí ke konci, znamená to, že jsou ohroženy i Pulitzerovy ceny?

 

Ne tak docela. Jakmile začalo být jasné, že web dřív nebo později noviny vystřídá, vzala Columbijská univerzita webové stránky na milost. Ovšem ne hned a ne všechny. Od roku 1999 mohly být nominovány články, jež vyšly v on-line verzích amerických deníků, ale pouze v kategorii veřejné služby.

 

Od roku 2006 pak ve všech kategoriích. A od roku 2008 mohou soutěžit i texty, které se objeví v médiích, jež už žádnou papírovou verzi nemají. V regulích pouze stojí, že nominované příspěvky musí být „text- based“, tedy „založeny na textu“. Jinými slovy, video, fotografie či například infografika se Pulitzera nedočkají ani dnes. Bůh suď, bráno čistě dle regulí, mohl by tuto cenu docela klidně obdržet například status na Facebooku nebo stočtyřicetiznakový tweed na Twitteru. Pochopitelně pouze v případě, že by byl výstižný a důležitý.

 

Říct ve zkratce to podstatné je těžké. Ale dařilo se to mnohým už dávno před vznikem Twitteru. Mimo jiné i Josephu Pulitzerovi, jehož citát nabízím na závěr.

 

„Tato republika a její tisk budou vzkvétat i upadat společně.“

 

Psáno v Americe, platné univerzálně.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama