Zatímco Írán a Severní Korea údajně ohrožují svět vývojem jaderných zbraní a raket, existuje jiná zbraň hromadného ničení, která skutečně převrací od 1. listopadu 1996 velkou část zejména muslimského světa naruby. Její síla je plíživá a větší, než si u nás myslíme. AL-DŽAZÍRA. Dnes zřejmě NEJVLIVNĚJŠÍ TELEVIZNÍ STANICE SVĚTA.
VÝBORNĚ VYCVIČENÍ a vyzbrojení kurdští pešmergové (členové domobrany, v podstatě alternativní armáda – pozn. autora) v březnu 2003 společně s vojáky amerických a britských speciálních sil vyrazili do rozhodující bitvy své moderní historie – proti iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi. Tehdy televizní stanice al-Džazíra odvysílala velmi sugestivní reportáž svého palestinského redaktora Wadaha Chanfara, jenž působil na kurdských územích na severu Iráku. Ten popsal, že Kurdové povstali proti Husajnovi a že ho ze srdce nenávidí. Reportáž tak rozzuřila tehdejší vysoké úředníky iráckého ministerstva informací, že vyrazili se samopaly v rukou do bagdádské pobočky al-Džazíry. Tam vyhrožovali zaměstnancům televize, že je postřílejí, a „slíbili“, že Chanfar bude brzy viset. Nevisel a dodnes nevisí. Saddámův režim padl a Chanfar se stal dokonce ředitelem nejslavnější arabské televize. V roce 2009 ho americký časopis Forbes zařadil na 54. místo mezi nejvlivnějšími lidmi celého světa.
Reportáž o kurdském povstání jen dokumentuje to, co si před lety nedokázal nikdo ani připustit – televize al-Džazíra, která začala vysílat 1. listopadu 1996 a již založil emír Kataru Hamád ibn Chalífa as-Sání, si vydobyla postavení, které jí mohou závidět i britská BBC či americká CNN.
RAKETOVÝ VZESTUP
„Každý nás sice obviňuje z toho, že často prezentujeme zaujaté názory, jenže v průběhu posledních let nás tvrdě kritizovala americká vláda, izraelský Mossad, CIA, ale i nejrůznější Na mnoha místech v nedemokratických státech bylo naše vysílání omezováno a naši redaktoři zastrašováni či vyhošťováni. Takže si myslím, že svoji práci děláme dobře,“ popsal před časem Wadah Chanfar (43) v jednom rozhovoru. Mimochodem, 20. září Chanfar rezignoval na svoji funkci a zcela v duchu moderní doby to oznámil na síti Twitter.
A právě „hra“ na okázalou modernost, podporu demokracie a avizovanou nezaujatost se v al-Džazíře odjakživa snoubí s pragmatickou a nevyváženou „hrou“, v níž tento mediální kolos podporuje také islamisty, autoritářské tendence některých arabských vládců, či dokonce teroristy.
Daří se to v posledních letech dokonale.
Zatímco začátkem listopadu 1996 začínala al-Džazíra se šestihodinovým nepříliš zajímavým programem v arabštině, v současnosti si ji „ladí“ více než 220 miliónů domácností ve více než 100 zemích světa. O tom se kromě čínské státní televize může jiným stanicím jen zdát. Džazíra má dnes 65 kanceláří po celém světě, přes 3000 zaměstnanců, z toho kolem 400 novinářů, kteří pocházejí ze 60 států. Vysílá také v angličtině, má velmi navštěvovaný web, k jejímu Facebooku v arabštině se hlásilo minulý týden 1,65 miliónu a v angličtině 783 tisíc „přátel“. Má programy pro děti, sportovní a vzdělávací kanály, vlastní i televize v cizině, například nově v Bosně a Hercegovině. Kromě katarského Dohá, kde je ústředí televize, má další hlavní centra v malajsijském Kuala Lumpuru, Londýně a Washingtonu. Al-Džazíra je vůbec nejsledovanější zpravodajský kanál na You Tube.
Každý měsíc zde zaznamenává 2,5 miliónu kliknutí. Chce založit i noviny, dostala spoustu televizních mezinárodních cen a hodlá vysílat i ve svahilštině, jíž rozumí mnoho obyvatel Afriky, a v dalších jazycích.
V průběhu letošních arabských revolucí to byla právě tato televize, která v živých přenosech, často jako jediná, informovala o podrobnostech změn režimů v Egyptě či Libyi.
Jak je ale možné, že to vše dokázala stanice, jež si libovala ve vysílání fašizoidních projevů arcilotra Usámy bin Ládina a která dává hlas i nejradikálnějším islamistům?
ARABSKÁ TELEVIZNÍ REVOLUCE
„Al-Džazíra zcela narušila arabský status quo. I když samozřejmě selektovaně, začala hovořit o politických represích, o ekonomické stagnaci, o právech žen. Dokonce se postavila za jejich práva. Bylo a je to v islámských zemích něco tak nebývalého, že dříve naprosto kacířské myšlenky si museli začít všímat i politici této části světa. Musí brát ohled na to, co Džazíra vysílá, a musí na to reagovat. Jednoduše řečeno, to, na co se někteří muslimové ani neodvažovali pomyslet, se najednou pomocí satelitu, jejž mají už i na odlehlých vesnicích, dostalo do obýváků a kaváren,“ vysvětluje tajemství úspěchu americký profesor politologie Marc Lynch. Ten pracuje na Univerzitě George Washingtona v americkém hlavním městě a dlouhodobě se věnuje problematice Blízkého a Středního východu.
Jenže al-Džazíra se pohybuje v určitých předem daných limitech a o to lépe se může ovládat a řídit.
„Víte, co je národním zájmem pro každého vůdce v arabském světě? Chránit si své postavení a moc. Vždyť všude vidíte, jak se po jejich smrti chopí moci jejich děti,“ upozorňuje na regionální specifika bývalý ředitel televize Wadah Chanfar.
Jak je tedy možné, že mírně osvícený emír Kataru inicioval před patnácti lety založení podobné televizní stanice? „Ani Katar není útočiště pro absolutní svobodu a demokracii, ale povolili al-Džazíře existovat, a tím byl nastartován proces postupných změn, protože v mnoha muslimských zemích je situace ještě daleko, daleko horší než v Kataru,“ vysvětluje Chanfar. Právě ve slovech „postupné změny“ hledejme důvod vzniku a fungování al-Džazíry.
HRA NA VŠECHNY STRANY
Katarský emír svrhl v roce 1995 svého otce, který byl v době puče na léčení ve Švýcarsku. O rok později založil s pomocí státních 137 miliónů dolarů novou televizi. Projekt to byl od počátku velkolepý, neměl se omezovat na maličký Katar. Původní záměr byl ovlivňovat celý arabský svět. Podařilo se. Proto al-Džazíra expanduje dál a dál.
Používá při tom pozoruhodných metod. A rovnou řekněme, že tato televize pracuje na vysoké profesionální úrovni, jak po stránce manažerské, tak novinářské. Nejedná se o žádnou bezvýznamnou žurnalistiku, ale o naprosto zvládnuté řemeslo. Navíc se tak děje za pomoci špičkové techniky a dobrého finančního zázemí.
Al-Džazíra se například dostává na místa, kam ostatní televize, zejména z vyspělého západního světa, mají přístup omezený, či dokonce žádný. Proniknout totiž do zákulisí či struktur radikálních islámských skupin není pro člověka ze Západu jednoduché. V této souvislosti například připomeňme, že americká CIA po atentátech z 11. září 2001 přiznala, že v Afghánistánu, jejž pět let ovládalo fundamentalistické hnutí Tálibán, neměla žádného svého agenta. Což se samozřejmě pak ukázalo jako velký problém.
Je v centru problémů v tak konfl iktních zemích, jako jsou Irák, Afghánistán, Somálsko, Palestina či Súdán. V rozvojovém světě generuje obrovské množství příběhů a nabízí je v jiném úhlu pohledu, než jsme zvyklí u nás.
Přinesla za posledních deset let unikátní reportáže z válečných zón v Iráku či Afghánistánu, mnoho záznamů s teroristou bin Ládinem, kritiku některých arabských režimů (samozřejmě „zakládající“ Katar není haněn), postavila se ve zjevných případech porušování práv žen na stranu slabšího pohlaví (a to je v arabském světě výjimečné). Jedna perlička: Na svém specializovaném kanálu Džazíra představila první ženskou arabskou sportovní reportérku v celé historii.
Navíc obohatila místní svět o výborně moderované diskuse a besedy, pustila do televize experty z Izraele (přitom některé muslimské státy dodnes neudělují Židům ani víza) či Ameriky.
A pozor, stojí jakoby vždy na straně těch, jež podporuje i veřejnost. Takže spíše více radikální muslimy než ty umírněné. Trochu více palestinský Hamás než Fatah. Více revolucionáře na káhirském Tahríru než exprezidenta Mubáraka. Více podivuhodný slepenec libyjských povstalců než Mu’ammara Kaddáfího.
Šéfové al-Džazíry také dovedou umně manipulovat s masami. Původem Alžířanka Hadídža ben Ghannaová je proslavenou moderátorkou v severní Africe a na celém Blízkém a Středním východě.
Podle časopisu Arabia Business byla letos zařazena mezi 100 nejdůležitějších žen arabského světa. Velmi ji uznávají i muži. Stala se známou i tím, že vystupovala s odhalenou hlavou, měla moderní, západní účes a slušivé líčení. Kdysi vedla diskusi s egyptským muslimským klerikem Umarem Abd al-Kafím v pořadu nazývaném Šarí’a a život.
V listopadu 2003 pak vybuchla v arabském světě skutečná bomba! Slavná moderátorka se objevila na obrazovce se zahalenou hlavou, vlasy jí zakrýval závoj v lososové barvě. Přitom sama předtím tvrdila, že kamerové zkoušky šéfům al- Džazíry ukázaly, že není „trendy“, aby vystupovala se zahalenou hlavou. Najednou řekla, že po diskusi s egyptským klerikem poznala, že je nutné „porazit ďábla“ a za halit si hlavu. Údajně však po dobný krok zvažovala několik let.
Vedení televize to moc nekomentovalo, jen prohlásilo, že je to věc moderátorky a že jí to „sluší“. Věřit tomu samozřejmě nelze, protože právě v té době se vedla tvrdá diskuse, zda mají všechny ženy v regionu chodit na veřejnosti s nějakou pokrývkou hlavy. Moderátorka rozhodování těch vzpurnějších „urychlila“. Ohlasy? Emotivní pochvaly. Většinou od mužů …
I takto dokáže al-Džazíra dělat politiku, kvůli níž byla založena.
Přestože vývoj al-Džazíry vypadá jako jeden velký úspěch (například spuštění anglicky mluvícího kanálu v roce 2006 jednoznačným úspěchem je), ne všechno se vyvíjí, jak má.
Na jedné straně stojí neoblomnost redakce, jež odmítá cenzuru některých svých kauz a příspěvků. Nenechala se ani přes katarského emíra zastrašit Washingtonem, když vysílala audia i videa s bin Ládinem po atentátech na Ameriku. Klidně ale do vysílání pustila před lety informaci, že americká vojska napadla irácké město Nadžaf a zabila zde mnoho lidí. Nebyla to pravda. Televize se neomluvila a suše oznámila, že to ani nebyla chyba, ale pouhý omyl. Omyl, který stál v nastalých bojích životy desítky lidí. I civilistů.
Nedaří se také plnit záměr, že televize by si na sebe měla vydělat. Emír nakonec vždy dotace na provoz pošle. Ale bude to dělat donekonečna? Nebo jen tak dlouho, jak bude potřebovat?
Co však bude s al-Džazírou pak? Přes všechny výhrady by jí bylo škoda. Skutečně pomohla změnit alespoň trochu arabský svět k lepšímu.
