Jasná páka | Reflex.cz
nahoru

Jasná páka

VOJTĚCH LINDAUR24. listopadu 2011 • 00:15
Jasná páka
Michal Ambrož
• foto: 
Archív MAPH

Zatímco v Polsku se z gdaňských loděnic vyvalila mohutná vlna odporu proti komunistické vládě a spěla k založení Solidarity, v Československu to zkraje roku 1980 jen zašplouchalo: v tuzemském málem skomírajícím rocku počala se vzdouvat takřečená česká nová vlna, jež už navždy pozměnila charakter zdejší populární hudby. Za její věrozvěsty byla považována kapela Jasná páka, jež svůj první koncert ODEHRÁLA 18. 11. 1981.

 


SNAD POPRVÉ V HISTORII tohoto žánru (Želva, Mišík, Prokop a Plastici budiž vytčeni před závorku) se z už značně zdevastovaného podhoubí urodilo cosi velmi autentického (ve smyslu rock’n’rollového rebelství) a cosi výsostně českého se všemi odkazy na dávnou kulturní tradici absurdity, ironie a černého humoru (od Kafky, Haška, Ladislava Klímy až po Hrabala či Bondyho). Na hony vzdálená artrockovým slovanským epopejím či jazzrockové ekvilibristice měla česká, tehdy spíš pražská, nová vlna také jen málo společného s čitelnější britskou či americkou new wave. Žánrový rozptyl kapel v první polovině osmdesátých let byl velmi široký: reggae (Babalet), šantánové ska (Nahoru po schodišti dolů Band), depresívní romantismus (Precedens), dechovkově rocková perzifláž (Krásné nové stroje), velvetovský revival (Garáž), intelektuální punk (Dybbuk), „nový“ pop (Letadlo), retro (Visací zámek) a jistěže jedinečná směs všeho dohromady v podání někdejšího jazzrockového ansámblu Pražského výběru. Nikdy předtím (včetně legendárních šedesátek) ani nikdy poté nedošlo k takovému uskupení talentů, originality a výjimečnosti v jeden čas a na jednom místě.

 

A Jasná páka byla a dodnes je, bůh a ještě pár z nás tušíme proč, považovaná za pionýry a věrozvěsty české nové vlny.

 

STARÁ VLNA – NOVÁ VLNA

Stalo se nejspíš na jednom z mnoha pověstných večírků v letenském sídle Vladimíra Mišíka. Leténský bohém známý pod zkratkou JIW (Jan Ivan Wünsch) si ze spousty různých mejdanových týpků vybral k řeči uhrančivého vlasatce, folkaře a kytaristu orchestru divadla Semafor(!). Ačkoli trochu vypadal jako Ernesto Che Guevara, jmenoval se Michal Ambrož: vyznali si lásku k Rolling Stones. Podruhé na sebe narazili v baru divadélka Rubín, které nemělo nic společného s tehdy vynalezenou Rubikovou kostkou, protože se dávno předtím jmenovalo Orfeus. Alkohol zboural zábrany a oba vytasili svá privatissima: Michal doznal, že zrovna založil rock’n’rollovou kapelu, a Wünsch připustil, že kdysi hrával na baskytaru. Notovali si, plácli si.

 

Kapela s dosti slabomyslným názvem Mrňous Singers sestávala kromě Ambrože z akademického malíře ďábelského vzezření Dády Albrechta v roli hlavního zpěváka, Josefa Jandy, ortodoxního surrealisty- klávesisty, teenagerů Davida Kollera (bubny) a dalšího kytaristy – Bohumila Zatloukala. Jen málo uspořádaný hluk ostřil dívčí jekot (Markéta Vojtěchová a Ivana Fraňová). Když JIW, bez baskytary, zato se síťovkou s množstvím lahvových piv, přišel v lednu 1981 na první zkoušku, původní baskytarista František Chobot už měl jednosměrnou letenku do SRN. Seznamovací večírek proběhl ke spokojenosti všech, třiačtyřicetiletý Ivan si ovšem ráno uvědomil, že na baskytaru nesáhl dobrých patnáct let a chystaný repertoár (Johnny Winter, Dylan, Yardbirds, Bowie a samozřejmě Rolling Stones) bude (v rozporu s jeho příslovečnou leností) vyžadovat jistý trénink. Pokušení však bylo příliš silné a jistou výzvou byl i Kulhánkův (tehdy profesionální LA Blues Band) despekt, s nímž mu půjčoval jednu ze svých baskytar Fender.

 

Nezbývalo než vymyslit nový název: Wünschův návrh – Těžká doba – z pochopitelných důvodů neprošel, a tak se zamyslel surrealista Pepa Janda. Úsloví „jasná páka“ ve smyslu „to je zřejmé“ bylo tehdy velmi frekventované zejména v hospodách U Třemošné, Radhošť či U tržnice, kde tenkrát členové začínající kapely prakticky bivakovali. Mimo jiné tam tehdy potkali Luboše Schmidtmajera, zvaného Pupi, který se navzdory době stal šéfem nově založeného Junior klubu Na chmelnici. Snad tenkrát mezi řečí padlo datum 18. listopadu 1981. Že by se to vymyslelo tak jako koncert „stará vlna – nová vlna“. Stará vlna – to mělo být jen příležitostné sdružení (Vladimír Mišík, Jan Hrubý, Vladimír Merta, bří Veselí, kteří si mezi sebou proházeli nástroje) a ta „nová“ byla jasná.

 

Pravda, leccos bylo nazkoušeno (první letní soustředění v Ambrožově sídle v Okrouhlici bylo nesmírně zábavné i plodné, duch malíře Jana Zrzavého křepčil v rytmu rock’n’rollu, až se jeho originály na stěnách třásly), dokonce se v repertoáru objevily první vlastní skladby (Ryba Badys, Kollerova Majolenka, Výlet či Paralet), leč tréma byla obrovská, a když asi po hodině spustil milosrdný osud oponu nad tím představením, novopečení umělci se defnitivně ponořili do alkoholové mlhy. Ku podivu všech se však po Praze začalo o Jasné páce mluvit v superlativech – konečně zase big beat! Cosi se dalo do pohybu: přibyly další písničky (Špinavý záda, Pal odsuď, hajzle, Cizej chlap), jež byly vším na míle vzdálené od tehdejšího „slušně vychovaného“ rocku, plného jasných zpráv, návodů na to, jak by se měli mladí lidé organizovaně bavit a čeho by se měli podle Oldy Říhy vystříhat. Byly totiž o životě ve státě, který realitu maskoval stupidními hesly. Znamenité posilující slogany, zejména v okamžiku, kdy se máry s mrtvým Brežněvem neplánovaně vysypaly do kremelského hrobu ještě před funébrmaršem. I když se to tak nejevilo, cosi končilo.

 

DEFINITIVNÍ ŘEŠENÍ ROCKOVÉ OTÁZKY

Prvně jsem Halounův plakátek s vývrtkou kombinovanou s pivním otvírákem (ano, i to byla „jasná páka“) uviděl na lampě pouličního osvětlení. Zval na koncert kapely kamsi do Čisté u Rakovníka – zaujal mne ten název i obrázek, tak jsem jel. Koncert se nekonal. O deset let později jsem se Ivana ptal proč asi. Příznačně si to nepamatoval. V Praze jsem si to vynahradil. Z poměrně konzervativního adoranta Franka Zappy či Doors, rocku v opozici, Třešňáka a zdejších Extempore se během půldruhé hodiny stal poměrně logicky nadšený příznivec těch pravda, divně nalíčených, ale přes všecky opičky velmi velmi syrových rockerů. Jasná páka!

 

JIW, tehdy prodavač podniku Včela na úseku ryby-drůbež-zvěřina, se už vzhledem a gesty poněkud vymykal: na pódiu působil přes obvyklá promile vlastně docela rozvážně, decentně, tak nějak sošně – a když člověk přivřel všecky uši, tak by si byl mohl myslit, že právě on je hudebním pilířem kapely. Nebyl. Byl však (společně s Michalem Ambrožem) tím, který svým přístupem k životu vytvářel jedinečné prostředí, jímž Jasná páka okouzlovala i posilovala mladé posluchače napříč sociálním i intelektuálním spektrem.

 

V průběhu dvou úchvatných let (do jara 1983) se Jasná páka malinko proměňovala – odešel David Koller, Bohouš Zatloukal, Pepa Janda a Ivana Fraňová, přibyli Zatloukalův starší bratr Vladimír, bubeník Libor Kubánek a pak taky další dračice: Zdena Pištěková a Alena Daňková. V repertoáru přibývaly vlastní skladby, konečně tak trochu v duchu vzývané nové vlny (hlavně pod vlivem newyorských B 52’s, jež Ivan do nejdelší smrti – v roce 1999 – miloval), a Páka se snad proti své vůli stala ikonou těch časů, stejně důležitou jako Plastici v první polovině předchozí dekády. Jen Pražský výběr byl populárnější, ale Ambrož, Albrecht a Wünsch byli neskonale důležitější. Z „rockového“ pohledu byly ty časy prakticky identické s koncem šedesátých let – po určitém uvolnění cenzury (ano, na sklonku sedmdesátých let se více méně mimoděk a z velké části taky díky dramaturgii legendárních Pražských jazzových dnů či ostudě z procesu s undergroundem) veřeje zatrusené stranovládou a Esesem poskoky zdánlivě pootevřely. Krásné zdání, brutální probuzení made in StB: akce stíhala akci. Byly promyšlené: jedna navazovala na druhou s cílem likvidovat rašící „kontrakulturu“ s důrazem na populární hudbu. Jednou z nich byl i pověstný Trojanův vyhlazovací seznam (1981) – „ty smíš, ty jen málo, vy za dvě piva, ostatní nic a nepoddajný zbytek zfárat do dolů“. Kriminál po blamáži s Plastic People už tento neblaze proslulý pražský kulturní pověřenec (kapitán StB) neriskoval. Jeho druzi ve zbrani, další Pepíci Goebbelsové, nejprve poslali k ledu Vladimíra Mišíka (až do konečného zapomnění), deklasovali v mezích zákona odbojný (odborný) časopis Melodie a zjara 1983 se konečně rozhodli vymazat z dosud nepokažených myslí i Pražský výběr, jenž svým koncertem „urazil pracující Hradce Králové“. Z dnešního pohledu nepochopitelné absurdní drama korunovali komunisté akcí, kterou z jejich pohledu lze nazvat „definitivní řešení rockové otázky“.

 

Dvanácté číslo časopisu Tribuna (jemuž se poměrně právem říkalo Árijský boj) nabídlo čtenářům neuvěřitelnou slátaninu nazvanou Nová vlna se starým obsahem, podepsanou smyšleným jménem Krýzl Jan, ve skutečnosti to však byl celostátní povel k likvidaci všeho a všech, kdo se vymykal oficiálně vykolíkované představě o kultuře. Hloupost toho textu byla do nebe volající: ještě po deseti letech se pravděpodobný autor (Jiří Janouškovec) vymlouval na „zásahy shora“, proti nimž nesvedli redaktoři Tribuny, vlajkového tlampače ÚV KSČ, nic. Ach bože!

 

JIW si „úvod a stať“ přečetl. Šklebil se až do chvíle, než mu došel „závěr“. Z textu totiž vyplývalo, že Jasná páka kráčí na popraviště první. Ivan si to spočetl dost dobře. Hned pár dnů po uveřejnění článku se Jasná páka musela podrobit potupné rekvalifikaci. A když se po „praktické ukázce“, snad v klubu Na Petynce, v ortelu komise (černé na bílém) objevila slova o tom, že „texty mohou mít negativní vliv na mládež a hudba je v rozporu s vytyčenou kulturní politikou strany“, bylo všem bolestně zřejmé, že ten den přestala Jasná páka existovat. Wünsch a Ambrož se šli ožrat do přilehlé břevnovské hospody, Vladimír „Dáda“ Albrecht si od malířského stojanu začal odskakovat do Bohnic, ještě později naopak: z blázince k napnutému plátnu. Konečný klid měly zjednat ruské rakety středního dosahu tehdy nově rozmístěné na území ČSSR. Poslední takt orchestru, loď měla jít ke dnu. Leč zdejší novovlnný Titanic byl jinak stavěný. Měl své třinácté komory: vynalézavost, vůli, nezlomný humor. A ledovec, do kterého intuitivně boural, už tál. Jakkoli se ta představa zdála šílená, každá žhavá lest byla dobrá.

 

HUDBA PRAHA

Když Michal s Ivanem vystřízlivěli, přišly ke slovu lsti. V první řadě bylo nutné změnit název: historka s nemohoucím dědečkem v polorozbořeném stavení baskytaristy Žlutýho psa je dostatečně otřepaná, jen dodejme, že prarodič Plech supersenior byl vášnivým sběratelem všech novinových zpráv týkajících se Titaniku(!), jako kdyby tušil, oč jeho nevlastním vnukům při nekonečných mejdanech a hlasitých zkouškách ve vedlejší místnosti kráčí. Kravál se snažil přeřvat mantrou Hudbááááá! Praháááá! JIW, v té době sice opět nezaměstnaný, leč privátně šťastný novopečený spolubydlící milované E. a nájemník košířského bytu bez maminky Anny, věčně vášnivý sběratel kuriozit, si na ni vzpomněl: Hudba Praha. A bylo to. S novým zřizovatelem, nezbytnou institucí pro povolovací řízení (což dnes zní jako slova dávno již mrtvého jazyka) to bylo horší.

 

Řízením osudu jsem byl u toho. Miloše Lauermana jsem znal z nelegálních burz s gramofonovými deskami a z kulturního střediska Opatov na Jižním Městě, kam jsem koncem roku 1983 nastoupil coby sálový dělník, jenž to po dvou týdnech dotáhl na dramaturga. Navzdory lásce k rocku byl M. L. jakýmsi činovníkem svazácké organizace v závodě Mikrotechna ModModřany. Já měl sál pro tři stovky lidí, Lauerman potřebné razítko a Hudba Praha (Jasná páka) energii k rozdávání. Nic nechybělo, toto játro bylo (zatím) zdravé … Tak jsme se tehdy sešli.

 

Každý, kdo chtěl, tu průhlednou lest odhalil: Vždyť to je přece Jasná páka! Jenže Hudba Praha Jasná páka nebyla. Nového klávesistu Tomáše Voláka znal Ivan ze svého víceméně náhodného angažmá v prvním postextemporáckém provizóriu Mikoláše Chadimy, letenského málem souseda, v programu s názvem Jsme zdrávi a daří se nám dobře. Volák, zvaný Bond, se pak stal prvním novicem kapely. To však nebyla jediná ani podstatná změna. Ambrož, takto hlavní strůjce nového repertoáru nové kapely, v sobě nezapřel folkařskou minulost a na nových skladbách to bylo znát. Nelze neocitovat kolegu Josefa Vlčka, tehdy (a snad i dodnes) přítele kapely: v knize Excentrici v přízemí, velmi revoluční publikaci (na tehdejší časy), po dotkl: „Dusí se (Ambrož) svými problémy, ale už ví, že vztek a zuřivost nejsou k ničemu. Klade si otázky, na něž nezná odpovědi. Nevím, neznám, nejsem si jist. To jsou hlavní témata nového souboru, který Michal vykřesal ze zbytku Jasné páky. Spadly ti růžový brejličky/Byly už rozbitý stejně. Nové skladby jako by byly posedlé neuchopitelností tohoto světa. Něco, nějak, někde …“ Hned od prvního koncertu v květnu 1984 šla po Praze zasvěcená řeč: Hudba Praha – to je komerce. Byl to hrubý omyl tvrdého jádra příznivců Jasné páky. Ambrož jako autor dospěl: „Jen skleněný stěny/Ticho jako křik/ Jinak žádný změny/Všechno je jen zvyk/Můžem si bejt jistý/Je to zlý.“ Atmosféra poloviny osmdesátých let ve dvou řádcích. K novému repertoáru přidal písničku taky JIW: Zákon o zachování energie. „Ještě jsem neviděl takovouhle díru,“ zpíval si tam.

 

A já se ho po letech ptal, o jakou holku šlo. „To byl ten byt v Košířích, debile,“ smál se Ivan, až se za bohatýrský břich popadal.

VOJTĚCH LINDAUR

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější