„Ten kaštan u Kubišova domu jsem sázel ještě před válkou. Stojí tam dodnes,“ říká Alois Denemarek (94). „Bydleli jsme v Dolních Vilémovicích hned naproti Kubišům. Než Honza na jaře 1939 odešel z protektorátu, smluvili jsme si heslo, kdyby bylo třeba.“ Na konci prosince 1941 se Jan Kubiš vrátil s přetěžkým úkolem. „Odstranění Heydricha byl důležitý a hrdinský čin! Heydrich toho stačil tolik napáchat a své další plány chtěl uskutečnit,“ připomíná Alois Denemarek. S Janem Kubišem se viděl naposledy 16. června 1942. DVACET DNŮ PO ATENTÁTU.
"Kubišovi byli poctivý a pracovití". Se všemi jsem si rozuměl,“ vzpomíná Alois Denemarek, jenž letos svoje životní úspory věnoval na opravu Kubišova rodného domu. „Dávám to i za mého popraveného bratra, za naše rodiče, kteří zahynuli v koncentráku, i za Honzovu rodinu,“ vysvětluje Alois Denemarek. „Šest let jsem se Kubišům staral o jejich dva kousky pole. Měl jsem koně. Kubišovi měli jen kravku a kozu. Pěstovali brambory. To bylo jejich živobytí. Tři metráky pšenice i žito na chleba si kupovali od nás. Kubišovic děvčata byla ve službě. Honza jeden čas dělal v cihelně. Jeho bratr Rudolf byl krejčí v Třebíči. Tenkrát si mladý člověk nemohl moc vybírat, čím by chtěl být. Na to se nikdo nikoho neptal. U starého Kubiše, tatínka Honzy, jsem se trochu přiučil ševcovině, ovšem moje práce byla na našem hospodářství.“
Rodiče Aloise, Antonín a Marie Denemarkovi, svým dětem vštípili, že se musí umět postarat nejen samy o sebe, ale že je třeba pamatovat i na druhé. „V zimě jsme s tatínkem zadarmo vozili sousedům na stavbu kameny z našich pozemků. Stuchlíkovi si takhle postavili domek,“ říká Alois Denemarek a dodává: „Ve Vilémovicích se nezamykalo. Nekradlo se tam.“
Místní ochotnický spolek měl v repertoáru Lešetínského kováře nebo Lucernu. „Mám dojem, že Honza divadlo nehrál. Byl spíš plachý.“ Aloisův o čtyři roky starší bratr Karel chodil s Janem Kubišem do třídy. „Honza měl klidnou, přemýšlivou povahu. Rozhodně netoužil být středem pozornosti. Když chtěl být sám, chodil pod stráň k jedné borovici. Po válce se jí říkalo Kubišova.“
PRINCEZNA
Na vojnu šel Alois Denemarek v roce 1937. Sloužil v Pardubicích u osmého jezdeckého pluku. „U dragounů mi velel Alfréd Bartoš. Freda byl dobrý voják a skvělý člověk,“ popisuje budoucího velitele paravýsadku Silver A Alois Denemarek. „Byli jsme velcí kamarádi. Fredova maminka bydlela v domku nedaleko pardubického hotelu Veselka. Když se u Bartošů něco polámalo, Freda mě poprosil, abych to opravil. Rád jsem jim pomohl. Paní Bartošová byla moc hodná. Jednou jsem ale Fredu zklamal. I když měl náš pluk pohotovost kvůli záplavám, proklouzli jsme s kamarádem Karlem Lukáškem na posvícení. Muzika pěkně hrála ... Bartoš ale zjistil, že jsme byli večer pryč. Ráno si nás zavolal do kanceláře, tvářil se přísně a řekl: Hoši, ať už se to neopakuje.“
Mobilizaci Alois Denemarek prožil se svým plukem v Telči.
„Přidělili mi Princeznu. Tak se jmenovala moje kobyla. Nikdo ji nechtěl, byla zlobivá, neposlouchala, necuda. Ale já jsem to s ní uměl.“ Demobilizace vojáky zaskočila. „Byli jsme připraveni bojovat …“ O okupaci Československa se Alois Denemarek dozvěděl z rozhlasu. „Po úrazu mě převeleli do kantýny. Poslouchal jsem po půlnoci rádio, usnul jsem a najednou slyším, že Němci obsazují naši zem. Běžel jsem to povědět na strážnici. Jenže co jsme tak mohli do rána udělat …
Nejhorší bylo, když nám Němci brali koně. Měli jsme jich na tři sta. To jsme brečeli.“
Do několika dnů byly obchody v Pardubicích stejně jako v dalších městech protektorátu prázdné. „Ulice, kde byl Košťálův hotel Veselka, zatarasila vojenská auta. Němci všechno skoupili. Ukazovali si navzájem dámské prádélko, které lacino pořídili. Kurs byl uměle stanoven deset korun za marku.“
Když Aloise pustili na jaře 1939 z vojny, vzala ho maminka ke krejčímu. Vybrala tmavou vlněnou a lehkou zelenkavou látku. Krejčí Rudolf Kubiš, Janův starší bratr, ušil Aloisovi tři obleky. „Ve svátečním obleku od Kubiše jsem se v jedenačtyřicátém na vánoce ženil a před čtyřmi lety jsem v něm slavil devadesátku. Šaty vypadají jako nové, jenom jsou mi volnější.“
DOBRÁ VODA
Jan Kubiš odešel z protektorátu v červnu 1939. Aloise k odchodu nepřemluvil. „Můj bratr Karel o tom uvažoval, ale tatínek nemohl na celé hospodářství zůstat sám. Aspoň jsme si s Honzou smluvili heslo. Bylo jednoduché: Dobrá voda.“
Alois Denemarek se přátelil s mladším bratrem Jana Kubiše, Jardou, jehož však brzy čekala nucená práce v Říši. „Zkraje dvaačtyřicátého roku Jarda ale utekl z Německa zpátky do Vilémovic. Na konci dubna nebo začátkem května 1942 k nám přiběhla Kubišovic Františka, ať s Karlem hned přijdeme,“ vzpomíná Alois Denemarek. Ve světnici protějšího stavení na ně čekal Jan Kubiš. Nic nevyprávěl, jen si potvrdili dané slovo. „Kdyby Honza něco potřeboval, pomůžeme.“ Zanedlouho, 20. května 1940, Jaroslav Kubiš přivedl k Denemarkům parašutistu Františka Pospíšila. „František měl poraněnou nohu.“ Aloisův bratr Karel se znal s Františkem Pospíšilem i jeho bratrancem Adolfem Opálkou už z doby před válkou. „Chodili s děvčaty na koupaliště u Rokytné.“
František Pospíšil byl členem paradesantu Bivouac. Spolu s Jindřichem Čoupkem a Liborem Zapletalem odletěli z britské základny 27. dubna 1942 ve 20.57 hodin. Po půl druhé ráno muži seskočili u statku Požáry nedaleko Křivoklátu. Skupina, jejímž úkolem bylo mimo jiné provést sabotážní akci na přerovském železničním mostě, ale neuspěla na několika záchytných adresách. Parašutisté odjeli k bratranci Čoupka do Brna-Komína. Pospíšil se Zapletalem se pak vydali do Zlína.
František Pospíšil však udělal osudovou chybu. S důvěrou se obrátil na svého bývalého spolužáka Jana Chvátala ze školy v Miroslavi a z učení u Bati. Jenomže Chvátal coby nemanželský syn německého otce si zrovna požádal o německé občanství ... Řekl Františkovi, že mu nemůže nijak pomoci, a spěchal na policejní stanici. Naléhal, že podezřelé muže je nutné zatknout. Ihned! Při zatýkání Libor Zapletal sáhl do saka pro zbraň, ale policista byl rychlejší. Srazil ho k zemi.
František Pospíšil se v ten okamžik dal na útěk. Libora Zapletala popravili 27. září 1944 v Mauthausenu. O život přišli i Liborovi rodiče. Chvátal získal odměnu deset tisíc korun. Po osvobození se udavač začal skrývat. Zvolil si dokonce falešnou identitu. Začal používat jméno František Pospíšil, tedy jméno člověka, jehož udal! V srpnu 1945 Chvátala zatkli a 27. září 1945, přesně rok po popravě Libora Zapletala, ho čekala oprátka. František Pospíšil se až do svého zatčení na jaře 1943, kdy ho z Brna do Prahy vylákal bývalý parašutista a konfident Karel Čurda, ukrýval na několika místech. Do Dolních Vilémovic k Denemarkům se uchýlil 20. května 1942. „Když v červnu 1942 přijelo gestapo pro Honzovy rodiče, zrovna jsem u nás Pospíšila stříhal,“ pamatuje si Alois Denemarek. Tři auta zastavila před domkem Kubišů. Aloisovi vypadl strojek z ruky. „Vylomily se dva zoubky.“
JE VÁLKA
„Když hlásili, že došlo k atentátu, vůbec mě nenapadlo, že to může souviset s Honzou Kubišem,“ říká Alois Denemarek. „Věděl jsem, že Jarda Kubiš dělá spojku mezi Prahou a Vilémovicemi. Nic víc.“ Po atentátu se zdálo, že by bylo nejlepší, kdyby se Pospíšil dostal do Prahy za Kubišem, Opálkou a ostatními. „Jarda chtěl, abych s ním odjel do Prahy na schůzku s Honzou.“ Jaroslav Kubiš a Alois Denemarek dorazili do Prahy 16. června 1942 ranním rychlíkem. S Janem Kubišem se setkali v parku u Národního muzea. „Honza šel několik kroků před námi, my s Jardou jsme se drže li za ním. Ušli jsme jen pár metrů. Honza prohlásil,že má Pospíšil zatím zůstat tam, kde je.“ Jan Kubiš odešel. Nestačili si říci ani sbohem. U silnice ho zastavil uniformovaný Němec. „Honza sáhl do kapsy baloňáku a já si řekl: Tak to je konec.“ Jan Kubiš vyndal zápalky a dotyčnému připálil. „Honza přitom nekouřil.“ Jan Kubiš měl před sebou dva dny života. V kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje bude 18. června bojovat naposledy. Po smrti v jeho šatech najdou jízdenku s datem 16. 6. 1942. Právě toho dne se Jan Kubiš setkal se svým bratrem Jaroslavem a Aloisem Denemarkem.
„Když si gestapo přijelo pro Kubišovy rodiče, Jarda byl zrovna u nás. Vykřikl, že jeho živého nedostanou. Bohužel u sebe ale neměl zbraň. Věřím, že jinak by gestapáky, kteří odváděli jeho rodiče, postřílel.“ Ten den gestapo sebralo i Janovy sestry. „Vlasta pracovala u mého strýce ve Vilémovicích, Jitka byla ve službě na statku v Lipníku a Marie v Myslibořicích. Jardu gestapo zatklo večer v Třebíči. Nestačil ani zavřít dveře, natož vystřelit.“
František Pospíšil se začal ukrývat v dalešickém mlýně. „Přibral u nás, můj zelenkavý oblek od Rudolfa Kubiše mu byl dobře. Z našeho kola, které jsme mu dali, jsem ponejprv pro jistotu pilníkem vybrousil číslo. Bratr Karel mu vozil do mlejna jídlo.“ Gestapo po čase zatklo mlýnského čeledína Rudolfa Padělka, jenž po nátlaku uvedl, že na cedulce vozu, který pravidelně jezdil do mlýna, stálo: K. Denemarek, Dolní Vilémovice 12.
Alois Denemarek v Dolních Vilémovicích už nebydlel. Žil s manželkou na statku ve Vacenovicích. „Často jsem ale rodiče a bratra navštěvoval. Jedenadvacátého března 1943 jsme odcházeli před setměním. Ještě jsme se ženou zašli k obchodníku Matějovi. Najednou tam přilítla jeho učednice, že u Denemarků je gestapo! Podél potoka jsme šli směrem k Vačičkům. U jejich domu stály dvě lípy. Z koruny stromu jsem viděl, jak bratra odvádějí. Roz hlédl jsem se. Vilémovice byly obklíčené. V každém případě Karlovi vděčím za život. On i Pospíšil trvali na tom, že jsem o ničem nevěděl, protože už jsem bydlel ve Vacenovicích. Že jsem byl často v Dolních Vilémovicích, zapřeli.“
Denemarkovy rodiče zatklo gestapo 28. července 1943. „Zrovna jsme zabíjeli. Na dvoře visela rozpůlená sviňa. Gestapo pro mě přijelo druhý den, když jsem zrovna zůstal na poli. Naše děvečka byla taková popletená, moc jim tedy nepomohla.“ Začaly žně a Alois Denemarek na sobě nosil dvoje spodky a dvě košile. „Čekal jsem, kdy mě seberou.“
Za přechovávání Františka Pospíšila odsoudili Karla Denemarka a několik dalších lidí k trestu smrti. „Rodiče soud osvobodil, ale gestapo je poslalo do lágru. S tatínkem jsem ještě mluvil. Za maminkou do věznice na Cejlu mě nepustili.“
Karel Denemarek byl sťat na Pankráci 19. dubna 1944. Marii Denemarkovou nacisté zplynovali v Ravensbrücku na Velký pátek, 30. března 1945. Antonín Denemarek zemřel na konci války v Dachau. „Můj bratr před popravou prý řekl: Je válka a válka si žádá oběti. Díky jeho statečnému postoji jsem se dokázal s jejich smrtí vyrovnat.“
ČTVERY VÁNOCE
„Naučil jsem se odpouštět. Člověk má odpouštět. I těm Němcům jsem nakonec dokázal odpustit. Nedokážu se ale smířit s tím, že tolik lidí, třeba ta ludra Polednová, po osmačtyřicátém ubližovalo svému národu,“ říká Alois Denemarek. „Můj kamarád Antonín Plichta z Babic, který za války obětavě pomáhal výsadku Spelter, skončil i se svým zmrzačeným synem na komunistickém popravišti. Jeho druhého syna zastřelili. Mě zachránilo jen to, že už jsem v té době byl v kriminále.“
Aloisi Denemarkovi se v hospodářství dařilo. „Na patnácti hektarech jsem za půldruhého roku měl obrat milión a půl. Měl jsem šestačtyřicet metráků pšenice na hektar – žádná chemie, jen hnůj, žádný traktor, koně. Mléka bylo taky plno.“ Alois Denemarek se stal nejlepším hospodářem na okrese. Jako předseda okresního svazu zemědělců se musel zúčastnit schůze v Praze. „Nějaký človíček tam začal bájit, že jeho kozel v Sovětském svazu nadojí přes tři litry mléka. Kozel!“
Dokud byl ve Vacenovicích Alois Denemarek, bylo jisté, že se tam JZD nepodaří založit. Dodávky plnil, nic na něj neměli. „Sebrali mě 4. prosince 1949. Čtyřikrát jsem na vánoce nebyl doma.“ Půl roku strávil Alois Denemarek ve vyšetřovací vazbě v Moravských Budějovicích. Dostal tři roky a stotisícovou pokutu. Po necelých dvou letech ho propustili. Na svém však nesměl pracovat. Dělal čeledína v Kamenici u Jihlavy. Denemarkova žena s dvěma dcerkami musela hospodařit sama. V lednu 1953 se Denemarkům narodila třetí dcera, Jarka. Za dva týdny přišlo Aloisovi předvolání k PTP. Pracoval v dolech v Dolní Suché, stavěl vodovod pro Libavu. „Nebylo v lidských silách udržet hospodářství. Ještě jsem udělal soupis majetku. Všechno rozkradli a pak si vzpomněli, že musím s polnostmi odevzdat i živý inventář. Měl jsem koně, tři hříbata … Morava nikdá komunistická nebyla. Až teď. Začalo to tím, že si lidi rozebrali majetky po Němcích, a pak se komunisti pustili do sedláků. To, co mi po devadesátém vrátili, jsem znovu zvelebil. Škoda těch čtyřiceti let.“
Ve dvaasedmdesátém roce Alois Denemarek utrpěl zásah elektrickým proudem. „Půl roku jsem ležel v nemocnici.“ Zaslechl, jak si sestřičky povídají, že se ve Znojmě stala hrozná tragédie. Pak se ale objevili dva kamarádi, přestože nebyly návštěvní hodiny. Řekli: „Jarka …“ Devatenáctiletou dceru Aloise Denemarka zavraždil kolega z práce. Její tělo hodil pod vlak. Dostal patnáct let. „Jarka byla hodná, šikovná, do našeho rodu. To se nemělo stát. Pohřeb byl v pátek.“
POSLEDNÍ VÍNO
„To je moje poslední víno,“ říká o zlatavém pokladu ve sklence Alois Denemarek. Nenapadlo mě, že to vynikající víno je taková vzácnost. Před pěti lety musel vinohrad ustoupit veřejnému zájmu. „Má tam být silniční obchvat.“
Alois Denemarek bere do rukou desky. Na první straně je portrét Jana Kubiše. Poslední strana je polepena ústřižky složenek. Sto tisíc, sto tisíc, padesát tisíc, padesát tisíc … Odesílatelem je Alois Denemarek. Nacisté zavraždili jeho blízké, komunisté ho připravili o veškerý majetek i několik let svobody. Místo aby čekal, co kdo udělá pro něj, dal svoje úspory na to, aby byl rodný domek Jana Kubiše opraven a mohlo v něm vzniknout muzeum. Proč? „Dávám to aj za rodiče, bratra i Kubišovy. Víte, mě nejvíc mrzí, když lidé jen čekají, co dostanou od státu, a sami nehledí, čím mohou prospět. To nemá být.“
