Jaroslav Holýk | Reflex.cz
nahoru

Jaroslav Holýk

Pavel Kovář12. ledna 2012 • 00:15
Jaroslav Holýk
Jaroslav Holík
• foto: 
Michal Beránek / Deník Sport

Roky ho trápí porucha imunitního systému a medicína si s tím neví rady. Před rokem mu amputovali malíček na levé noze. Před měsícem mu zase v jihlavské nemocnici řekli něco ve smyslu: „Pane Holík, musíme vám amputovat nohu, jinak tady za tři dny nebudete.“ NEMĚL NA VYBRANOU. „Podařilo se mi aspoň doktory ukecat, ať mi nohu uříznou pod kolenem.“ V tom výroku je snad špetka optimismu.

 

Roky ho trápí porucha imunitního systému a medicína si s tím neví rady. Před rokem
mu amputovali malíček na levé noze. Před měsícem mu zase v jihlavské nemocnici
řekli něco ve smyslu: „Pane Holík, musíme vám amputovat nohu, jinak tady za tři dny
nebudete.“ NEMĚL NA VYBRANOU. „Podařilo se mi aspoň doktory ukecat, ať mi
nohu uříznou pod kolenem.“ V tom výroku je snad špetka optimismu.


 

 

HOLÍKOVÉ, RODÁCI Z HAVLÍČKOVA BRODU, patří k nejslavnějším bratrským dvojicím českého hokeje. Hráli spolu za „Havlbrod“, Duklu Jihlava, národní mužstvo, stali se mistry světa. Starší Jaroslav (1942) dával góly na sedmi světových šampionátech, mladší Jiří (1944) dokonce na čtrnácti. Proč se Jaroslav, jinak řečený Starej, zúčastnil o tolik mistrovství světa méně? Odpověď zní takto: Za prvé – na jeho místo středního útočníka byla větší tlačenice, za druhé – byl rebel, trenérům i spolu hráčům řekl naplno vždy, co si myslí, a na ledě se nikoho nebál, byl šéfem kabiny, což za socialismu nebylo zrovna v módě. Nejel třeba na olympijské hry v Grenoblu 1968, neboť se ve Vídni popral se sovětským obrem Ragulinem a vyfasoval roční zákaz činnosti v národním mužstvu. A protože panovala cenzura, v novinách se o tom nikdo nedočetl.

 

ZALEPENÁ HVĚZDIČKA

Tohle příkoří si o rok později vynahradil ve Stockholmu při dvou strhujících vítězstvích nad Rusy, tedy Rusáky, jak se jim u nás při hokeji stále říká. První zápas s týmem okupantské země přinesl výhru 2:0. „Oni měli nadřené smrtící přesilovky, a tak jsme hráli chytře, s obrovskou vůlí a bez faulů, jen jsme si občas něco řekli. Oni nadávali. ‚Ty fašist!‘, my zase: ‚Ty komunisto!‘ Na stadiónu Johanneshov nám nefandily jen tisícovky emigrantů, ale celé hlediště,“ vzpomínal po letech Jaroslav Holík. Před dalším zápasem se „sbornou komandou“ dostala naše výprava balíček od fanoušků z Jablonce: byly v něm odznaky – emblém šampionátu s nápisy ČSSR–SSSR 2:0, 21. 8. 1968 a 21. 3. 1969. Na počet přesně, jako bylo členů výpravy. Každý si jej píchl do klopy. Maskot týmu, herečka Jiřina Bohdalová, dostala odznak od Holíků; jim prý jeden stačí. Zápas přinesl opět drama. Vedli jsme 2:0, pak to bylo 2:2, 3:2, 4:2 – a konec 4:3! O naše góly se podělili oba Holíkové, Václav Nedomanský a Josef Horešovský.

 

V těžko popsatelném nadšení si málokdo všiml, že pár hráčů mělo na dresu upravený státní znak: hvězdičku nad lvíčkem zakrýval pásek izolačky. Byl to nápad Jaroslava Jiříka, k němuž se přidali Jaroslav Holík, Vlado Dzurilla a Jan Havel.

 

Výhra probudila nejen hokejový národ z letargie. Komentátor Vladimír Vácha končil přímý přenos slovy: „Tak to vítězství oslavte, však už víte jak.“ Rozesmátá televizní hlasatelka Milena Vostřáková si po přenosu nalila do sklenky kofolu, tehdy se vysílalo černobíle, a divákům řekla: „Normálně piju urologický čaj, ale teď musím připít červeným vínem!“ Oba kvůli tomu přišli o místo. Půl hodiny po skončení přenosu se na Václaváku sešlo přes sto tisíc lidí a oslavy hokejového triumfu nad okupanty proběhly v desítkách měst celé republiky. Takzvané hokejové bouře posloužily však k tomu, že se naplno rozběhla normalizace: dubnové plénum ÚV KSČ sesadilo Alexandra Dubčeka a prvním mužem v zemi se na dlouhých dvacet let stal Gustáv Husák.

 

MARATÓNSKÁ SÁZKA

Z přelepených hvězdiček neměl nikdo z hráčů průšvih, i když to dlouho nebylo jisté. V Dukle Jihlava, byť šlo o armádní klub, působili naštěstí rozumní velitelé a trenéři – Jaroslav Pitner a Stanislav Neveselý. Tuto dvojici na triumvirát doplňoval nekorunovaný šéf mužstva – Jaroslav Holík.

 

„On byl v tréninku vždy ve všem první a při zápase, když se nedařilo a mančaft už rezignoval, všechny seřval a probudil. Jako šéf se už narodil. V dětství jsem od něj dostával občas na budku,“ směje se Jiří Holík. „Jarda prodělal začátkem šedesátých let operaci nohy, měl manko v přípravě, a protože chtěl zpátky do nároďáku, trénoval ve volnu. I z toho vyplývalo jeho šéfování kabině. Kromě toho ty borce, které trénink nebavil, uměl seřvat. I v tom byl pro mužstvo nedocenitelný,“ přidává se Stanislav Neveselý.

 

Příhoda, jež s takovým Holíkovým přístupem do jisté míry souvisí, začala na letním soustředění Dukly v Itálii. Při klábosení po tréninku přišla řeč na jihlavského veteránského běžce Hrbka, kterému bylo už dost přes šedesátku a maratón běhal pod čtyři hodiny. A tehdy fyzicky nabušený Jarda Holík frajersky prohlásil: „Co je na tom?! To zaběhnu taky. A líp!“ Hecíři se toho chytli, vznikla sázka, hráči mezi sebou vybrali peníze, něco přes dva a půl tisíce, tehdy docela hodně, a šlo se na věc. Sázkou žila celá Vysočina. Ten den lidi odcházeli dřív z práce, aby byli u toho. „Jarda ovšem udělal pár chyb,“ vzpomíná masér Pavel Křížek. „Jednak podcenil běžecký trénink, jednak zvolil trasu z Jihlavy na Moravské Budějovice, která je samý kopeček. Cestou dvakrát zastavil a já musel masírovat. Jeli jsme v doprovodném autě s lékařem a Jardovou ženou Marunou. S doktorem jsme se shodli, že potřetí zastavit nesmí, protože už by se nerozběhl. Pral se statečně, to byl přesně on – buldok. Maruna ho s pláčem prosila, ať to zabalí, že mají děti, ale on do běhl a sázku vyhrál!“ Dovětek: celou noc ležel naložený ve vaně, druhý den úspěšně absolvoval spiroergometrické testy, nicméně následující týden nemohl chodit …

 

DĚTI PŘED FABRIKOU

Jestliže v reprezentaci hrál do roku 1973, v jihlavské Dukle dával góly ještě dalších šest let. Poslední velký úspěch zažil na šampionátu 1972 v Praze, kdy se Československo stalo po dlouhé době mistrem světa (předtím naposledy v roce 1949) a on vedl první útok na křídlech s Janem Klapáčem a svým bratrem. Byla to velká sláva, dal osm gólů, lepším střelcem byl pouze Nedomanský, který skóroval devětkrát. Když pak hráči dostávali státní vyznamenání, většina jich odcházela s Řádem práce, na něj ovšem zbyl „béčkový“ metál Za vynikající práci. Že by mu to vadilo, tak to ani náhodou. Nikdy se netajil tím, že komunisty nesnáší.

 

Už jako hráč se stal trenérem svých dětí – Andrey (1968) a Roberta (1971). S manželkou z nich chtěli vychovat slušné lidi a takové sportovce, kteří by se po emigraci mohli uplatnit ve svobodném světě. Kdekdo zná historku, jak otec Holík přivezl děti ještě coby školáky ráno v šest k jihlavské továrně, aby viděly dělnictvo přicházet na směnu, a tím více trénovaly. Rodiče se v potomcích skutečně nezklamali. Tenistka Andrea Holíková vyhrála juniorský Wimbledon a reprezentovala ve Fed Cupu. Hokejový útočník Robert Holík, zvaný Bobby, se později dostal do NHL, hrál ji osmnáct sezón a dvakrát získal Stanley Cup.

 

TRAPNÁ AFÉRA

Jenomže když Andrea v roce 1986 opustila republiku, otce tím přece jen zaskočila, bylo jí teprve osmnáct. Odjela se svým přítelem, hokejistou Dukly Františkem Musilem. Ten se rozhodl k emigraci, protože získal angažmá v NHL. V důsledku toho bylo trenéru Neveselému od velení armády silně naznačováno, že jeho asistent Holík, otec emigrantky, nemůže v Dukle pokračovat.

 

„Tyhle tlaky ještě sílily po anonymech závistivců. Pak přijel generál Tvarožka, šéf armádního sportu, a řekl: ‚Holík musí zmiznúť!‘ A tak jsem raději sám požádal o uvolnění z armády,“ vzpomíná ještě dnes rozčileně Neveselý. Když zanedlouho Tvarožka vysvětloval Holíkovi, proč nemůže být místo Neveselého prvním trenérem, uslyšel od něj: „No to je dobrý, pane generále, vám dcera taky utekla na Západ, ale na mě si vyskakujete?!“ Logicky následoval Holíkův vyhazov z armády, leč jako trenér a civilní pracovník mohl v Dukle zůstat; rok před listopadem 1989 režim už měkl …

 

Jako hráč se stal sedmkrát mistrem ligy, coby kouč se podílel na čtyřech titulech. Trenérskou kariéru završil triumfem s českou juniorskou reprezentací do 20 let v letech 2000 a 2001, kdy s ní dvakrát vyhrál světový šampionát.

 

KIKUČIHO NEMOC?

U mladých hokejistů sázel na obranný systém hry, kázeň a podle toho skládal sestavu. Přiznával, že nemiluje hvězdy typu Jágra, jehož umění sice uznává, ale zároveň ho nepovažuje za týmového hráče. V názorech byl pevný, takže nikdo neměl nárok mu do nominace mluvit. A že snahy hráčských agentů, protože jde o peníze, bývaly silné. Nátlaku jednoho agenta musel čelit před juniorským šampionátem roku 2002 (na něm tým skončil pátý), ale o tom bude ještě řeč.

 

V onom roce mu skončila u juniorů smlouva a tehdy se začaly hlásit příznaky jeho zvláštní nemoci. „Brácha, jak se ukázalo, onemocněl takzvaným Kikučiho syndromem, s nímž si medicína neví moc rady. Léčil se u nás i v Americe, kde mu syn umožnil léčbu u nejlepších odborníků,“ objasňuje Jiří Holík.

 

Představu, o co jde, umožní nahlédnutí do internetových portálů (zestručnělá citace): Zvláštní druh ojediněle se vyskytující nemoci, jež má název po svém objeviteli, japonském lékaři Kikučim. O jejím původu není mnoho známo. Způsobuje vleklé potíže, záněty, otoky, horečnaté stavy. Léčí se antibiotiky a kortikoidy, jejichž podávání však zároveň škodí; hrozí například osteoporóza – „řídnutí“ kostí.

 

Už pouhá četba informací o úporné nemoci je deprimující, a co teprve musí prožívat pacient. Tady se zastavme a vraťme v čase do doby před rokem 1989. Dukla jela na vysokohorskou přípravu do Francie, kde Jaroslava Holíka postihla nemilá příhoda: po silném krvácení z nosu a velké ztrátě krve musel na transfúzi do místní nemocnice. Ano, jde o spekulace, ale lidé z Holíkova okolí hypoteticky připouštějí, že právě tehdy se mohl oním syndromem nakazit.

 

Nyní zmiňme příhodu s hokejovým agentem, kdysi Holíkovým spoluhráčem Jiříkem. Ten telefonicky nabízel do reprezentace obránce Platila, rozhovor si nahrál, načež po osmi letech (!), v roce 2010, deník Sport záznam telefonátu zveřejnil. Z něj vyplývá, že Holík by hráče vzal, když od agenta dostane pár desítek tisíc korun … Trenér po zveřejnění nahrávky vysvětlil, že Jiříka „ve srandě“ testoval v tom smyslu, že kdyby byl agent přesvědčen o kvalitách hráče, tak by peníze sehnal. Tomu lze věřit, taková mírně frajerská mluva odpovídá Holíkově nátuře. Jeho kategorické prohlášení, že by úplatek nepřijal, zní také věrohodně. Jinak by totiž celoživotně poctivý bojovník ledu plivl sám sobě do tváře. Aféra, jež vypovídá o poměrech v hokejovém zákulisí, sledovala zřejmě jediný cíl: umlčet Holíka jako neúprosného kritika hokejových poměrů. A to se podařilo. Sport, jenž neprozradil, kdo redakci nahrávku poskytl, přestal otiskovat Holíkovy sloupky.

 

I tahle nemilá epizoda je součástí bohatého příběhu a osudu slavného hokejisty, jenž se v těchto dnech zotavuje po těžké operaci v jihlavské nemocnici a kterému celý hokejový národ drží jistě palce.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější