Hrabalův něžný barbar Boudník | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hrabalův něžný barbar Boudník

Dan Hrubý27. března 2014 • 00:15
Hrabalův něžný barbar Boudník
foto: repro z knihy grafik Vladimír Boudník, Torst 2009


Je vypravěčem Boudníkova života. Vladislav Merhaut (75) pracoval celý život v ČKD a hrál na trubku. V ČKD se také seznámil s Vladimírem Boudníkem (1924–1968), výtvarníkem, který svou aktivní a strukturální grafikou, abstraktním vnímáním světa a teorií explozionalismu převrátil po druhé světové válce české výtvarné umění naruby. Oba muže spojilo blízké přátelství.

reklama

Minulý týden to bylo rovných padesát let, co jste hrál na trubku ke čtyřicátým narozeninám Vladimíru Boudníkovi pod okny jeho bytu na Žižkově. Vzpomenete si ještě?

Přišli jsme z hospody U Jíšů. Tam jsme chodili nejčastěji. Dneska už neexistuje. Boudník šel domů, do třetího patra. Na Kostnickém náměstí je uprostřed takový parčík, stál jsem u zábradlí a hrál. Nejdřív s dusítkem a pak naplno. Byla skoro půlnoc a za chvíli přijela policie, jak se to rozléhalo.

Zahrajete ještě melodii z filmu Automat Svět, při níž Vladimír Boudník rozvěšuje v bouřce s nevěstou, které esenbáci sebrali manžela, pentle po stromech?

Boudníkovi jsem jí několikrát hrál. Jenže dneska už nezahraju ani hoří. Ztratil jsem nátisk. Když člověk nehraje, tak ho ztratí.

S Vladimírem Boudníkem jste se poznali v ČKD, kde jste oba pracovali ...

To bylo v devětapadesátém roce. Měl jsem nastoupit do nějakého výzkumáku, ale neměl jsem trvalé bydliště v Praze. A tenkrát bylo na Prahu embargo, smělo se jen do fabrik, které pořádaly nábor, jako bylo ČKD. Tak jsem tam šel, přijali mě a já se dostal jako nástrojař do dílny, ve které dělal Vladimír Boudník rýsovače.

Co to obnášelo?

Když dělník dostane kus plechu nebo železa a má ho obrábět, někde vyvrtat díry a jinde odfrézovat, musí mu to někdo podle výrobních plánů na ten díl, na ten kus železa nebo plechu, nakreslit. To je dílenský rýsovač.

A rozprávěli jste s ženskýma v kantýně, jak píšete ve svých Zápiscích o Vladimíru Boudníkovi?

To byly svačinářky, v každém závodě jich bylo několik. Ráno, ještě před prací, jsme v kantýně vypili pár dešťovek – sedmistupňových piv – a o každé přestávce znovu. Boudník si bral pivo po dvou, aby nemusel stát zbytečně ve frontě u výčepu.

Období, kdy Boudník tvořil na ulicích, dokresloval praskliny a skvrny na zdech a při tom kázal ke shromážděnému davu o abstraktním umění, jste už nezažil?

Nezažil, ale samozřejmě mi o tom vyprávěl a chodili jsme po místech, kde se ty akce konaly. Všechno začalo v Týnské ulici, kde Boudník bydlel, než se nastěhoval k Bohumilu Hrabalovi do Libně, pak na Malém rynečku, někdy se odehrávaly na Smíchově a v Libni, ale hlavně na Starém Městě a Malé Straně. Dneska už takové zdi nejsou, všechno opravili. Před několika lety se našli nadšenci, kteří chtěli Boudníkovy akce na ulicích zopakovat, ale marně hledali vhodnou zeď.

Opravdu ji neobjevili?

Ale ano, objevili. U botanické zahrady začali dokreslovat skvrny a praskliny v omítce a nakonec z toho byl málem soud, protože je kolemjdoucí považovali za sprejery a přijela policie. Sebrali je pro poškozování cizí věcí. To v padesátých letech nikdo neřešil ... Cizí majetek a cizí věci byly všem ­jedno.

Tehdy řešila policie jiné věci.

Samozřejmě. Vrcholila studená válka a soudruzi hlídali – nepřítel přece naslouchá. V libeňském přístavu byla loděnice, a když tu Boudník jednou maloval, nějaký důchodce, zřejmě pomocník VB, na něj poštval policii. Myslel si, že maluje plánky přístavu, aby je předal imperialistům. Nakonec to popisuje Hrabal v Něžném barbarovi, jak vedou Boudníka na služebnu a důchodce za nimi poskakuje. On ho Hrabal tehdy zachránil, protože to policajtům rozmluvil.

Nakonec to byl také Bohumil Hrabal, kdo stvořil boudníkovskou legendu nebo mýtus – božího blázna.

Jak to napsal: „Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho.“ Vlastně ho vylíčil trochu jako exota. Ale Bondy byl ve skutečnosti jiný, než ho popsal Hrabal.

Jaký tedy byl Boudník, jak jste ho znal vy – ten skutečný, neliterární?

Pro mě to byl krásnej člověk. Byl vysokej a přerostlej. Dneska už by to nikomu nepřišlo, protože vysokých lidí je plno, ale on tehdy pořád někde přečuhoval. Měřil 195 centimetrů, a když jel tramvají, nemohl se srovnat mezi šprycle a madla a na chodníku viděl jenom lidské nohy. Vůbec, když se někde objevil, byl hned nápadný a často se stával terčem poznámek ... Měl z toho trochu mindrák.

Píšete, že neměl rád svoje tělo.

Možná trochu. Ale obratný byl: točil se kolem hrazdy, dělal salta do vody nebo ze země vyskočil na stůl. To všechno dokázal, takže byl na svou výšku obrovsky obratný. Měl taky strašnou sílu. A byl rvavej – když šel za svou myšlenkou, za její obranou, byl strašně nekompromisní. V praktickém životě za něj ale museli bojovat jiní. Když si měl vydobýt pořádný plat nebo lepší podmínky, museli ho hájit kamarádi. V životě by nešel do nějaké redakce, aby škemral o pozornost, aby prosil o výstavu. To rozhodně ne.

Společné bydlení s Hrabalem na počátku padesátých let nebylo úplně snadné, to je zřejmé z Hrabalova Něžného barbara. Schovávali před sebou nože i sekery ...

Jednoduše spolu soutěžili. Boudník Hrabala obdivoval pro jeho vzdělání, pro Hrabala byl Boudník kořením života. Ovlivňovali se, jeden bez druhého by nebyli tím, čím byli. Boudník mi o tom vypravoval: „To byly tři roky, Vláďo, teda. Promrskali jsme kdejakou myšlenku ze všech možnejch hledisek a úhlů. Mít tak setinu tý energie teď, rozbil bych výtvarníky na hadry.“ A i když se Vladimír později odstěhoval k matičce na Žižkov, pořád se přátelili a stýkali. I mě seznámil s Hrabalem Boudník. Říkal: „To musíš poznat doktora.“

Slavná je Hrabalova věta: „Takovej blbec a přijde na takovou věc ...“

Měl ji zakřičet, když spolu zase jednou nemluvili a Hrabal si na společném záchodě přečetl texty, které tehdy Boudník psal. I to bylo na začátku padesátých let, když se před Boudníkem Hrabal a Bondy naparovali a on jim chtěl dokázat, že také umí psát. A ono to šlo. Většinou to byly takové povídky, reportáže, dokonce se v té době rozhodoval, jestli se bude dál věnovat grafice, nebo psaní.

Hrabal později Boudníka podporoval? Myslím finančně.

Traduje se, že Boudník chodil za Hrabalem a škemral: „Že mi dáte, doktore, na barvičky, že mi dáte, že mi dáte ...“ Podle mě to nikdy nevyslovil, a když, tak jenom v legraci. Naopak. Když jsem hi jednou potkal v hospodě U Šumavy, tak si mě vzal Hrabal stranou a říkal: „Tady máte dvě stovky a kupte mu papír. Dejte mu to, on by si to ode mě nikdy nevzal nebo by to hned propil.“ To ale nebyl jen Hrabal. Třeba Jiří Kolář mi jednou povídá: „Helejte, on mi pořád nosí nějaké grafiky, ale nic za to nechce, tady máte ...“ Já to pak říkal Vladimírovi: „Hrabal mi dal dvě stě, Kolář mi dal tři sta.“ A Vladimír na to: „Nekecej, to je tvoje“. – „Ale ne, dal mi to Kolář.“ No, aspoň jsme koupili ten materiál.

Jak to, že byl pořád tak chudý? Vždyť v šedesátých letech už byl poměrně slavný a galerie jeho díla kupovaly.

Je fakt, že si peněz moc nevážil. Jakmile nějaké dostal, vyletěly komínem. Jeho matka, s níž bydlel v rozděleném bytě na Kostnickém náměstí, toho využila, a když začal její Vládíček vydělávat, zařídila, aby všechny peníze chodily jenom jí. Prý aby je nerozházel. Vladimírovi přidělovala kapesné.

Kolik mu v té době bylo?

To už mu bylo kolem čtyřiceti.

To byl zvláštní vztah. Ve svých pamětech naznačujete, že ho dokonce tloukla.

Zacházela s ním jako se svým majetkem. Nevzala na vědomí, že je dospělý chlap, a žárlila na každého, u koho měla pocit, že jí ho bere.

Ani vás neměla ráda ...

Zpočátku ano, ale pak o mně nemohl ani mluvit. A obě Vladimírovy manželky také neměla ráda.

Co na to říkali Boudníkovi přátelé-psychiatři?

Významný český psychiatr Stanislav Drvota to označil za projev oidipovského komplexu. Vladimír se nechal matkou zcela ovládat, to je prostě fakt.

Když už mluvíme o ženách v životě Vladimíra Boudníka, byl pro něj podle vašich záznamů rozvod s jeho první manželkou Teklou ranou, s níž se do konce života jen obtížně vyrovnával.

Teklini rodiče hledali možnost, jak dosáhnout rozvodu. Ona Tekla byla taky pěkné éro. Utekla k nim na Slovensko, ale zároveň řekla Vladimírovi: „Vydrž, oni nás chtějí rozvést, za žádnou cenu se mě nevzdávej.“ Tak se nevzdával. Přišlo první stání, Teklin otec napsal soudu, že je Boudník opilec, že se není schopen o dceru postarat, ale nic mu to nebylo platné. Pak přišlo další stání a nějaký MUDr. Šindelář pozval Boudníka k sobě domů, aby vypracoval psychiatrický posudek, který si soud objednal …

… a v něm napsal, že v případě Vladimíra Boudníka „jde o schizoidní psychopatii s některými prvky paranoickými, jež se projevuje zejména značnými úchylkami ve sféře sexuální i po stránce společenské. Z těchto důvodů není schopen po stránce psychiatrické žít v normálním manželství.“

Ano, a na základě tohoto posudku ho soudkyně Květoslava Polenová rozvedla. Boudník to bral jako strašnou křivdu. Byl přesvědčen, že ho doktor pochopí, vyprávěl mu o svém umění. Byli to přece jeho přátelé-psychiatři, kteří ocenili jeho dílo. Bohužel dřív než kunsthistorici. Legendární Vladimír Vondráček nebo František Písařovic. Proto jim věřil. Dobrovolně s nimi experimentoval, podstupoval pokusy s LSD, jež se tehdy v psychiatrii zkoušelo. Písařovic samozřejmě brzy pochopil, že Boudník je mimořádná osobnost, a tak ho jako příklad uváděl ve svých studiích. Ale pozor, nikdy se u nich neléčil! Jenže MUDr. Šindelář právě tohle do posudku napsal. Že se u nich léčil a na základě toho manželství rozvedli. 

Boudníka pak odsoudili za napadení veřejného činitele na pět měsíců s odkladem na dva roky.

Byl jsem u rozvodového soudu, kde Boudníka několikrát nabádali, ať si uvědomí, že soudkyně je žena, a chová se podle toho, něžně. Takže když pak Vladimír prohrál, v opilosti jí napsal několik milostných dopisů, jak tomu říkal. Květoslava je přece krásné jméno, vypravoval. A ona ho zažalovala.

Když se napil, ponížení nejspíš jen zesílilo.

To je pravda. Když se napijete, jste naštvanej ještě víc. A on byl v podstatě osamělej, tak si dával pivo a ten svůj hořčák.

Hořčák?

To byl vlastně vermut, takový pití hořký a sladký zároveň.

To se pilo u Jíšů?

To se pilo v každý hospodě. Ale ty dopisy soudkyni Polenové psal většinou ve vysočanských hospodách, když šel z práce.

Ve svých vzpomínkách píšete o holenní kosti, kterou si Boudník přinesl ze zrušeného židovského hřbitova v Libni, strčil ji pod postel a věřil, že mu přináší štěstí.

Když bydleli s Hrabalem na Hrázi věčnosti, chodili na židovský hřbitov a našli tam nějaké kosti. Bylo to jejich tajemství. Když na to přišla řeč, jen se na sebe podívali a pronesli něco jako: „No jo, to bylo tenkrát na hřbitově.“ Ale faktem je, že Vladimíra kosti přitahovaly. Jeho matička byla zdravotní sestra a přinesla mu kosti z patologie. Vladimír z nich dělal přívěsky, několik jich pak jeho matka nosila, například z lebeční kosti udělal šperk.

Když si vzal druhou ženu, znali se velmi krátce. Je to tak?

To šlo ráz na ráz. S Věrou se poznali v červenci, v srpnu se brali a v prosinci byl konec.

Traduje se, že se brali 21. srpna 1968.

To bylo trochu jinak. Svědčit jim měl Bohumil Hrabal, ale na svatbu v Českém Krumlově se nedostal, protože všude byly tanky a hrozný bordel. V Něžném barbarovi pak cituje Egona Bondyho: „Kurva fix! Ten Vladimír! Budu já mít taky někdy takový štěstí, aby se kvůli mý svatbě uvedlo do pohybu tolik armád?“ Svatba se ale ve skutečnosti konala 22. srpna.
A pak přišel konec – sebevražda. Věděli jste, že je na tom mizerně?
Netušili jsme, že se děje něco výjimečného. Aspoň v jeho měřítkách výjimečného. Všechno nám přišlo celkem normální. Byl jsem s ním ještě den před smrtí, vlastně jen několik hodin před tím, než se to stalo. V malostranské vinárně U patrona došlo k žárlivé scéně, protože ze spolužaček jeho ženy se vyklubali spolužáci a on strašně žárlil, byl rozčilenej. Ale vážně, nebylo to nic mimořádného. Nikoho nás nenapadlo, že se může stát to nejhorší. Potom odešli normálně na Žižkov.

A ta agrese, která předcházela jeho sebevraždě? Jeho žena utekla v noci z bytu na policii a tvrdila, že se ji ve spánku pokusil uškrtit. To měl v sobě?

Věra tvrdila, že ano. Tvrdila, že ji chtěl zabít. Dokonce říkala, že se ji pokusil už cestou přes Karlův most shodit do Vltavy. My jsme si ale říkali: „Sakra, jak známe jeho sílu, tak kdyby ji chtěl opravdu uškrtit, tak ji uškrtí.“ Těžko by se mu vytrhla. Takže člověk neví. A nikdo se to už nedozví, zůstalo to jen mezi nimi.

Vladimír Boudník se nad ránem oběsil na klice malého okna na smyčce uvázané z kravaty. Matka nebyla doma. Objevil ho psychiatr Stanislav Drvota, kterému zoufalá manželka ve strachu volala, když se policie k ničemu neměla, protože prý nemůže řešit každou domácí hádku. Běžel do bytu na Kostnickém náměstí, a když nikdo neotvíral, rozbil skleněnou výplň dveří a odemkl si zevnitř.

Druhý den dorazil i Vladislav Merhaut, aby půjčil příteli dvě stě korun, které mu předešlý večer slíbil. Sám si je musel vypůjčit v práci.

Vladimír Boudník už nežil. Muž, jehož díla milovali kolegové dělníci v ČKD i kurátoři nejprestižnějších galerií, zemřel ve čtyřiačtyřiceti letech. Jak napsal Bohumil Hrabal v Něžném barbarovi: „Maniakální síly dojiskřily.“

Vladislav Merhaut (1938) je největší znalec života a díla Vladimíra Boudníka. Pracoval jako dělník a technik v ČKD. V šedesátých letech si pořizoval deníkové záznamy, které později vyšly jako Svědectví o Vladimíru Boudníkovi (Revolver Revue, 1994). Je také autor dosud nejobsáhlejší a v každém ohledu pozoruhodné monografie Grafik Vladislav Boudník (Torst, 2009).

Dan Hrubý


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama