Tibet | Reflex.cz
nahoru

Tibet

Viliam Buchert7. května 2014 • 00:15
Tibet
foto: Reuters

Pryč jsou časy, kdy premiér Topolánek přijal v Kramářově vile tibetského dalajlamu. Současná vláda otočila kormidlem a zamířila do náruče komunistické Číny. Bohužel u toho pronáší o Tibetu nesmysly, které hraničí s historickou ignorancí.

Premiér Bohuslav Sobotka a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek například tvrdí, že česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost komunistické Číny. Ona ji snad nějaká naše jiná vláda nerespektovala? Také prý neuznáme tibetskou exilovou vládu. To je vskutku sdělení roku. Vždyť žádná vláda na světě ji neuznává a ani se k tomu nechystá. Peking vždy čeká, až se mu někdo pokloní, a pak přihodí poslušnému zvířátku pár kostí v podobě investic či nějaké té obchodní výhody.

Jenže otázka Tibetu není tak jednoduchá, jak jednoduše uvažuje Za­orálek. Po staletí existují různé výklady toho, zda je toto území samostatné, či nikoli, po staletí zde soupeřily různé síly o vliv. Říci, že něco je „čínské“, a ignorovat historický kontext a souvislosti je absurdní divadlo. „Jelikož Tibet zůstával po mnoho století v izolaci od ostatního světa, je velmi málo lidí, kteří o něm a jeho lidu něco vědí,“ napsal už v květnu roku 1966 tibetský dalajlama. Je to sice zvláštní a absurdní, ale ani dnes mnoho lidí o této zemi mnoho neví, přestože si to myslí.

Jaká je tedy nyní realita? „Tibeťané se ve větších městech, jako je Lhasa, stali minoritou a v každodenním životě jsou nuceni mluvit čínsky. Kromě toho, že je čínština úřední jazyk, mluví tímto jazykem i při každodenním nakupování a běžných činnostech. A kvůli převažující čínské populaci se také mění životní styl tibetské menšiny. Já to většinou popisuji tak, že buď záměrně, či nezáměrně dochází k ničení tibetské kultury,“ řekl mi v roce 2006 při interview dalajlama Tändzin Gjamccho.

Co této nevábné skutečnosti předcházelo?

Izolace nahrála Tibetu

Diskuse, zda a v jaké míře byl Tibet někdy v minulosti nezávislý, je v podstatě irelevantní. Číňané sice dokládají podle mnoha pramenů, že se jednalo o území závislé na jejich vládcích, jenže ve skutečnosti kdysi tuto obrovskou zemi nešlo moc ovlivňovat. Přispěly k tomu zejména přírodní podmínky. Život na Tibetské náhorní plošině byl pro cizince prakticky nemožný, neboť se nedokázali vyrovnat s velkou nadmořskou výškou. Nejníže položené obydlené oblasti jsou ve výšce 1200 metrů a lidé bydlí až do výšky 4800 metrů. Pro představu: hlavní město Lhasa leží v nadmořské výšce 3340 metrů nad mořem.

Tibet byl proto v minulosti pro cizince „neobyvatelný“. Dlouhou dobu sem místní vlády ani nikoho nepouštěly, byla to takzvaně zakázaná země, opevněná navíc hradbou vysokých hor. Hovořit proto o tom, že by někdo ovládal zemi, kde žili jen Tibeťané, je poněkud směšná představa. A jak píše Cipön Wangčhug Dedän Žagabpa v knize Dějiny Tibetu (nakladatelství Lidové noviny ji vydalo v češtině v roce 2000), „dokumenty, které by nám osvětlily nejstarší dobu tibetských dějin, v podstatě neexistují“. Když si proto Číňané dnes něco vymýšlejí, míjí se to s historickou pravdou, je to pouze propaganda. Jistě, Tibeťané dlouhá staletí čelili různým výbojům ze strany různých čínských vládců, ale udržovali si s výjimkou určitých let kontrolu nad svým územím. Dobýt Tibet se nepodařilo ani britským koloniálním vojskům na počátku 20. století.

Moc po staletí nakonec nad územím uplatňovala především takzvaná sekta Žlutých čepic. Jmenuje se tibetsky Gelugpa a jejím hlavním představitelem je právě da­lajlama.

V době před první světovou válkou pak Tibet vykazoval všechny znaky naprosté samostatnosti. Měl vlastní měnu, vydával známky, měl vládu, armádu a bohatou šlechtu, které měly kontrolu nad územím i místním obyvatelstvem.

Poraďte si sami

Nejhorší časy nastaly pro Tibet po vítězství komunismu v Číně v roce 1949. Peking si začal osobovat právo na toto území. Situace byla tak kritická, že tehdy patnáctiletý dalajlama se musel začít aktivně podílet na činnosti vlády (kašagu). Bylo jasné, že málo početná a špatně vyzbrojená tibetská armáda už tentokrát čínské přesile neodolá. Také se ukázalo, že o Tibetu svět sice hodně hovoří (americká Ústřední zpravodajská služba [CIA] podporovala ojedinělý ozbrojený odpor proti Číňanům dokonce až do poloviny 70. let), ale pomoci mu ve skutečnosti nikdo nehodlá. A to „vydrželo“ světu do současnosti.

V roce 1951 stáli Tibeťané před zásadním rozhodnutím – riskovat, že budou povražděni a jejich národ bude v podstatě zlikvidován, nebo podepíší s čínským vůdcem Mao Ce-tungem smlouvu o „osvobození“. V podstatě se jednalo o mnichovskou dohodu na asijský způsob.

Smlouva byla podepsána a Tibeťanům byla ponechána autonomní vláda, zaručena ochrana jejich náboženství (lamaismus, což je jedna z verzí buddhismu) a dalších svobod. Jenže dodrženo nebylo prakticky nic.

Politika diktátorského pekingského režimu vyvolávala další a další konflikty, jež vyústily v povstání v roce 1959. Po jeho krvavém potlačení uprchl dalajlama do indického exilu a dodnes sídlí ve městě Dharamsala. Čínská okupace se začala projevovat s plnou silou. Odbojní Tibeťané byli vězněni a popravováni, 100 tisíc jich uprchlo do ciziny. Ani to ještě nebyl konec hrůz.

Za doby kulturní revoluce v letech 1966 až 1976 zfanatizované ­maoistické Rudé gardy ničily a bouraly největší hodnotu tibetské společnosti, historie a kultury – buddhistické kláštery. Zničily jich kolem 5000, zůstalo jich jen několik. Mniši, kteří tvořili až pětinu celé populace, museli svatá místa opustit, pokud odmítli, byli brutálně zavražděni. V Tibetu nastalo skutečné období temna (pokud by pánové Sobotka a Zaorálek měli zájem, příslušnou literaturu může Reflex dodat).

Historická místa byla vyrabována, spáleny byly tisíce knih nevyčíslitelné hodnoty, zrušeny byly vysoké tibetské školy.

Tibet byl zdevastovaný a nesmírně chudý. Obyčejní Číňané jej ještě v 80. letech považovali za území, kam není radno jezdit a cokoli tam podnikat. Jenže vláda v Pekingu pak změnila taktiku – začalo počínšťování území. Statisíce Číňanů (proces trvá do dnešních dní) dostaly podporu od státu pro rozjezd nového podnikání a oblast, ve které nedokázali předtím cizinci kvůli extrémním podmínkám žít, se začala zaplňovat. Dnes je metropole Lhasa z 80 procent obydlena Chany, tedy etnickými Číňany. Do města vede železnice, jež místo svobody přiváží nové čínské peníze a turisty. Starý Tibet byl pobořen, nová část Číny začala vyrůstat i zde. Tibeťané se dostali do role druhořadých obyvatel.

Pokud ale kolaborují s režimem, mohou využívat výhody bujícího dravého kapitalismu.

Čína zde provedla totéž, co praktikovala jinde. Například v Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko se poměr Mongolů a Číňanů od druhé světové války zcela otočil, dnes 90 procent obyvatel tvoří Číňané. Podobný stav nastává i v odbojné muslimské Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na severozápadě země.
A jak na to všechno reaguje svět? Občas mručí, ale z ekonomických důvodů vlezl do čínského chomoutu tak hluboko, že Tibet byl prostě opuštěn a ponechán svému osudu.

Je přitom naprostou lží, že by dalajlama chtěl pro svoji zemi samostatnost. Vždy navrhoval rozsáhlou autonomii, jenže ani na tu Čína neslyší. Peking dokonce čeká, až tibetský duchovní vůdce zemře, pak si vybere svého poslušného dalajlamu a toho vychová k obrazu svému.

Pokud něco takového česká vláda a prezident nevidí a neslyší, máme bohužel špatnou vládu. Koneckonců i řeči expremiéra Petra Nečase o „dalajlamismu“ byly jen prachsprostou ubohostí.

Skutečný Tibet mizí

„Když je člověk nešťastný a trpí, může si představovat, že na sebe bere utrpení ostatních, což stačí k tomu, aby ostatní bytosti již takhle trpět nemusely. Takže: když takto přemýšlíte, zůstáváte šťastní a sdílíte své štěstí a zásluhy s ostatními,“ vysvětloval mi v roce 2006 v Praze dalajlama.

Tibeťané jako národ hodně trpěli a pod nadvládou Číňanů rozhodně šťastní nejsou. Nedostali žádnou šanci rozhodnout sami o svém životě. Kdysi je sice zahraničí více podporovalo, ale proti stále silnější a bohatší Číně nemá malý národ žádnou šanci. Bude stále více pohlcován, až se stane marginální turistickou atrakcí. Pekingu ustupují i velké národy, protože o všem rozhodují peníze. Bezvýchodná je i perspektiva, že říše středu bude jednou demokratickou zemí a že by Tibeťané mohli někdy hlasovat v referendu o tom, v jaké zemi chtějí žít. Jejich země je už teď zcela ekonomicky závislá na rozhodnutích pekingské vlády a čínském kapitálu. Až dosáhnou Číňané po stále pokračující migraci většiny i zde, pak by bylo i demokratické referendum zbytečné, neboť většina by nesouhlasila s případnou rozsáhlou autonomií, jak ji chce dalajlama.

„Tvůj domov je tam, kde zrovna jsi, a tvým rodičem je kdokoli, kdo je k tobě laskavý,“ říká jedno tibetské přísloví. Bohužel pro Tibeťany dnes platí něco zcela opačného: jejich domov je tam, kde jsou doma už i Číňané, kteří navíc vše ovládají. Ozbrojený boj Tibeťanů za svobodu by skončil absolutní katastrofou, proto se mu dalajlama snažil ze všech sil zabránit šířenou politikou nenásilí. Byl za to kritizován mladšími krajany a v současné době je podobný postup považován za slabost, jejíž pomocí se ničeho nedosáhne. Naopak si do Tibetu i jejího vůdce každý kopne, protože tato země nenabízí to co Čína. Nabízí jen zajímavé myšlenky. To přijde pragmatickým a vypočítavým politikům, kteří uvažují pouze na jedno dvě volební období, málo…

Tak jak mizí z naší planety některá zvířata, tak postupně mizí tibetská kultura a náboženství. Ne, nezmizí úplně, protože to by Číňané museli všechny Tibeťany zabít. Udělají si proto na Tibetské náhorní plošině lidské zoo. Premiér Sobotka, ministr Zaorálek a prezident Zeman jim u toho asistují. Je otázkou, zda tak činí kvůli neznalosti, přezíravosti, či politické hlouposti.

Setkání s dalajlamou

Tibetského dalajlamu jsem několikrát viděl při jeho tiskových konferencích a vystoupeních, které měl v České republice. V říjnu 2006 jsme se setkali k hodinovému rozhovoru, jenž pak vyšel v deníku MF Dnes. Protože jsem přečetl mnoho knih, které napsal samotný dalajlama, ale i jiná díla, jež se věnují Tibetu, vlastně mě při našem setkání nic nepřekvapilo. Navíc jsem Tibet navštívil v letech 1989, 2000 a 2006, takže jsem mohl i srovnávat. Pokud je ale dalajlama v něčem skutečně naprosto výjimečný, tak v tom, jak dokáže ostatní lidi inspirovat, povzbuzovat, dělat si u toho trochu legraci ze světa i ze sebe samého. V tom je neopakovatelná osobnost, která nemá v podstatě ve světě srovnání. Věří v reinkarnaci (převtělování), takže se s ním budeme setkávat i v budoucnosti. Realita ale bude bohužel taková, že když zemře, pro Tibet a jeho krajany se hodně změní – budou ještě opuštěnější a pod ještě větším tlakem, než je tomu dnes.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější