Ben Bradlee | Reflex.cz
nahoru

Ben Bradlee

Jefim Fištejn30. října 2014 • 00:15
Ben Bradlee
foto: Profimedia.cz

Ženy ho milovaly a muži chtěli vypadat jako on. Řeč je o slavném šéfredaktorovi amerického listu The Washington Post Benu Bradleem, který nedávno zemřel. Byl to jeden z posledních velkých žurnalistů éry, kdy noviny byly ještě sedmou velmocí.

Když v deníku The Washington Post začaly vycházet na pokračování reportáže Boba Woodwarda a Carla Bernsteina, jež později vstoupily do dějin pod názvem Aféra Watergate, Richard Nixon zkraje nevěřil, že skandální odhalení v tisku může skončit až jeho pádem. Klíčovou roli v celé věci však sehrál šéfredaktor Benjamin Bradlee.

Suverénní Nixon

Volby v roce 1972 totiž Richard Nixon suverénně vyhrál a jako prezident měl za to, že se mu podaří stopy nekalých praktik zamést pod koberec. Jeden z nápadů, které v boji proti deníku pojal, byl pokus o jeho odkup od vydavatelské rodiny Grahamů. Poučen svými pomocníky, že nařídit nucený výkup majetku ve Spojených státech nelze a šéfredaktor se zastrašit nedá, rozkázal podrážděný prezident nepouštět příště dopisovatele listu Washington Post na tiskovky Bílého domu.

Považte, jak velké bylo zděšení mluvčího vlády, když se chystal předstoupit před novináře a zjistil, že v místnosti není ani živáčka. Tehdy bylo nemyslitelné porušit cechovní solidaritu a zneužít úřední obstrukci vůči nejvlivnější metropolitní tiskovině k získání drobného informačního náskoku.

Vůdcovské nadání

Dnes a tady si to umíme jen těžko představit, ale stalo se to v heroických časech žurnalistiky, kdy prezidenti ještě neotírali o novináře své blátem potřísněné lakýrky a noviny se nekupovaly v balíku jako příloha ke grilovaným kuřatům.

Ještě neexistoval internet ani Twitter a skandální odhalení se nedala spláchnout do záchodové mísy sociálních sítí, kde se stávají neoddělitelná od jiných splašků – aby způsobila více než jen chvění vzduchu, musela se objevit na titulní straně respektované ­tiskoviny.

Když 21. října zemřel Benjamin Crowninshield Bradlee, vyrojily se tisíce anekdot vysvětlujících, jak a proč se mu podařilo ze skomírajícího listu udělat právě takovou respektovanou tiskovinu. Jeho dlouholetý spolupracovník Robert G. Kaiser vysvětluje jeho úspěch takto: „Od okamžiku, kdy v roce 1965 Ben Bradlee převzal zpravodajství listu Washington Post, snažil se odpoutat od tradičního modelu metropolitního deníku, posílit jeho závažnost a průbojnou sílu. Dosáhl toho umným kombinováním zpravodajských příběhů založených na agresívním reportování a komentářů autorů těch nejzvučnějších jmen zlanařených od konkurence. Podmanivé kouzlo jeho osobnosti a vůdcovské nadání ve spojení se smyslem pro výběr talentovaných spolupracovníků z něho udělaly nejuznávanějšího šéfredaktora poválečné doby.“

Velké koule

Rozhodně to nebyl typ redaktůrka, který si libuje v hnidopišském opravování autorských textů, výměně titulků za každou cenu, záměně ozvláštňujících slovních spojení za hluboký podprůměr pod záminkou, že by jim čtenář jinak nerozuměl. Byl to rozený vůdce s velkou sebedůvěrou, již vyžadoval také od svých podřízených.

Rád dával příležitost mladým bezejmenným reportérům, ovšem za svérázné podmínky: „Musí mít takové koule, aby jim při chůzi ocelově zvonily – pokud je nemají, měli by si raději hledat jiné povolání.“ Jeho autorita byla absolutní stejně tak jako jeho smysl pro společenskou závažnost reportáží.

Na titulní stranu chtěl jen exkluzívní a chytlavé příběhy, nejlépe napsané originálním a rozeznatelným stylem. Jediné, co na stránkách nesnášel, byly unuděné a nevtipné zdlouhavé žvásty, ty rovnou putovaly do koše.

Styl

Jeho vliv v americkém hlavním městě dosahoval legendárních rozměrů. Založil přílohu Styl, již ovšem neplnily vztahové historky hvězd šoubyznysu, ale příběhy ze života veřejných činitelů, kteří záhy pokládali za čest mít v rubrice svůj profilový portrét.
Jeden z bývalých reportérů popisuje, jak vyvolal hněv vlivného newyorského senátora Daniela Patricka Moynihana, politika prudce inteligentního, ale trochu excentrického, jenž občas holdoval bujarým pitkám. Bradlee si reportéra zavolal na kobereček: „Seděl ve své pracovně jak v akváriu, prosklenou zdí mohl sledovat každý pohyb ve zpravodajském sále. S nohama na růžku psacího stolu, rozvalen v křesle skoro paralelně s podlahou. Tvář měl zakrytou výtiskem konkurenčního deníku New York Times, který si pozorně pročítal. Na stole ležela Moynihanova stížnost na mne, na níž se skvěla hlavička Senátu.

,Tak cos to vyvedl za koninu s tím Moynihanem, chlape?‘ – zabručel nevrle. Začal jsem zbytečně zdlouhavě vysvětlovat, že všechna zjištění mám podložena nahrávkami na diktafonu, a tak podobně. Ben, který měl výjimečnou schopnost vyhmátnout podstatu věci ve zlomku vteřiny, viditelně trpěl. Svou obhajobu jsem ukončil tím nejnevhodnějším způsobem: ,Všechno je prokazatelné, pane. Nemusíte mít z ničeho obavy.‘ Vybuchl: ,Cože? Já že nemusím mít obavy? V tomto městě jsem nejobávanějším mužem já. To oni ať mají obavy ze mne!‘ a ukázal prstem na dveře: ,Ven a zpátky do práce, mladíku!‘“

Přítel Kennedyho

Někdo může říct, že mít vliv a kuráž bylo pro Benjamina Bradleeho nesrovnatelně snazší než pro ostatní smrtelníky. V jeho žilách proudila modrá krev, byl potomek pionýrské famílie z Nové Anglie. V rodině Bradleeů byl po mužské linii 52. absolventem Harvardské univerzity od roku 1795, za druhé světové války sloužil v námořnictvu a byl vyznamenán za statečnost, vyrůstal mezi georgetownskou nobilitou, z kluků odvedle se kamarádil s jistým Johnem F. Kennedym, budoucím prezidentem.

Avšak jeho vliv a sebejistota spíše než s původem souvisely s osobním charismatem a také tak trochu s dobou, která byla zlatým věkem moci a výdělečnosti tiskového průmyslu. Právě tento souběh mu umožnil formulovat nezapomenutelný etický kodex novinařiny.

Po zkušenostech s Watergatem a po vítězství v soudní při, kdy u Nejvyššího soudu obhájil své právo zveřejnit přísně tajné dokumenty Pentagonu v době vietnamské války, deklaroval svůj kodex cti takto: „Dokud žurnalista říká pravdu v souladu se svým svědomím a smyslem pro férovost, nemusí se strachovat o následky. Zodpovídat za ně, to je moje práce.“

Přežít skandál

Ben Bradlee se uměl postavit čelem také ke skandálům způsobeným určitou postwatergateskou domýšlivostí psavců z Washington Postu. V roce 1981 mladá reportérka Janet Cookeová dostala Pulitzerovu cenu za sérii článků „Jimmiho svět“, vyprávějících tklivý příběh osmiletého chlapce závislého na heroinu. Historka s celým jejím sociálním umravňovačstvím se ukázala být od začátku do konce smyšlená.
Přežít skandál takového rozsahu by dokázal jen málokterý šéfredaktor. Bradlee to dokázal – jen proto, že provedl zevrubnou investigaci odhalující manko redaktorské kontroly nejen ve vlastních řadách, ale také ve výboru Pulitzerovy ceny.

Ti, kteří znají Bradleeho jen tak, jak ho ztělesnil Jason Robards ve filmu Všichni prezidentovi muži, mohou naletět na jisté zjednodušení příznačné pro umělecké zpracování postavy. Aby byl působivý, musí být herecký výkon tak trochu karikaturou prototypu. Jeho skřehotavý hlas, neúprosná tvrdošíjnost, buldočí stisk čelistí a čich pro politickou zápletku, jakož i jeho neochvějné nadržování svým reportérům – to vše je pravda, leč ne celá.

Podle pamětníků Robards Bradleeho obraz poněkud zploštil. Ben Bradlee byl nepochybně nejbarvitější osobností americké poválečné žurnalistiky. Ženy ho milovaly a muži chtěli vypadat jako on.

Nebyl doktrinář

Největší křivdou vůči němu bylo, že ho slavný film vypodobnil jako člověka jednostranného ideologického přesvědčení. Kvůli zveřejnění tajných dokumentů Pentagonu a watergateskému skandálu ho veřejnost často vnímala jako zaťatého liberála, jak se v Americe obecně označují levicoví stoupenci Demokratické strany.
Ve skutečnosti se jeho oddanost nevztahovala na strany, nýbrž na první dodatek ústavy, zaručující svobodu projevu.

Ben Bradlee nikdy nezpochybňoval americký systém ani způsob života. Síla instituce, již vytvořil, mu však umožňovala leckdy zpochybňovat počínání mocných, kteří se zpronevěřují hodnotám, jimž svatě věřil do konce svých dnů. Jako bývalý voják v době Vietnamu nesdílel nadšení protiválečného hnutí. Tento postoj nezměnil ani po cestě do Vietnamu v roce 1971, odkud se vrátil, jak říkal, „politicky stejně neotřesen jako předtím“.

V pamětech, jež v roce 1995 vydal pod názvem Dobrý život, se dočítáme: „Instinkt mi velel vnímat válku jako lidskou tragédii nezávisle na tom, zda je správná, či nesprávná. Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že autoritářský režim, jako byl ten severovietnamský, může přepadnout mírumilovného souseda, kdy se mu zachce. Stejně tak mi byla odporná představa, že zkorumpovaný režim, jako byl ten jihovietnamský, smí požádat o vojenskou pomoc Spojené státy a milióny jejich obyvatel a ta je poskytnuta, aniž se vláda obtěžuje vyhlásit válku.“

Sedmá velmoc

V holdu, který památce výjimečného šéfredaktora vzdávají kolegové z celého světa, je mnoho nostalgie po starých dobrých časech, kdy média byla skutečně sedmou velmocí a tisk účinným, a navíc výnosným nástrojem krocení autoritářských choutek moci. Ironií osudu je, že největší úspěchy Bena Bradleeho, jež znamenaly i vrchol jeho životní dráhy, nadobro změnily zemi, kterou miloval – a ne vždy k lepšímu.

Dnes by žádný skandál typu watergateského nemohl vyvolat celonárodní konsensus jako ten, co vyštval Nixona z úřadu – spíše by připravil o úřad nesmlouvavého šéfredaktora. Pravdomluvnost se více nezdá být bazální potřebou společnosti.

V roce 2013 prezident Barack Obama udělil Benu Bradleemu nejvyšší občanské vyznamenání země, Prezidentskou medaili svobody. Takovým vyznamenáním se mohli pochlubit lidé jako Ronald Reagan, Matka Tereza, Margaret Thatcherová, Nelson Mandela, z novinářů nikdo. Nejobávanější muž Washingtonu ovšem z vyznamenání žádnou radost mít ne­mohl – v posledních letech z milosti Alzheimerovy choroby žil v temnotách zapomnění.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější