Strana maďarského premiéra Viktora Orbána triumfovala v dalších volbách, tentokrát komunálních. Zvítězila ve 22 ze 23 největších maďarských měst, včetně tradičně levicové Budapešti, kde Orbánův FiDeSz získal 49 procent hlasů. Žádný politik v zemích Evropské unie nedisponuje takovou mocí jako Orbán. Čím Maďarům tak imponuje?
Ať už patříte mezi příznivce, nebo odpůrce současného maďarského premiéra Viktora Orbána, jedno mu musíte přiznat. Šéf maďarské pravice ví, jak upoutat pozornost. Naposledy to ukázal, když na stoupající příliv imigrantů do Evropy reagoval prohlášením, že on osobně navrhuje příchod přistěhovalců úplně zastavit, protože Evropa je nepotřebuje. A argument, že bez imigrantů by nefungovala některá důležitá odvětví, v nichž Evropané kvůli nízkým mzdám nechtějí pracovat, odbyl tvrzením, že vysoké sumy, jež se na starém kontinentu vydávají na integraci přistěhovalců, by bylo lépe přesměrovat na vzdělání a vyškolení evropských Romů. Orbánův princip „Nechceme imigranty, máme Romy“ okamžitě obletěl evropská média a vyvolal vlnu polemik stejně jako jeho nedávný projev o krizi liberální demokracie a nutnosti hledat její alternativy.
Celá Orbánova politická kariéra je lemována podobně konfliktními návrhy a rozhodně stojí za podrobnější pohled. Přinejmenším proto, že maďarský premiér je jedním z nejvýraznějších politiků postkomunistického období ve středoevropském regionu. Když se Orbán stal v roce 1993 šéfem své strany, byli premiéry okolních zemí Václav Klaus, Helmut Kohl či Vladimír Mečiar. Ti všichni už dávno z aktivní politiky odešli… A Viktor Orbán? Ten se již blíží k desátému roku v premiérském úřadu a vůbec se nezdá, že by se chystal ve vrcholné funkci končit.
Mezi městem a vesnicí
Viktor Orbán se sice narodil 31. května 1963 v dnes stotisícovém městě Székesfehérvár, ale většinu dětství prožil ve dvou nedalekých vesnicích. Někde by zřejmě Orbánovo rané putování mezi městem a vesnicí nebylo nijak důležité, avšak v Maďarsku v něm lze spatřovat symboliku odrážející budoucí vývoj jeho politického smýšlení.
Maďarská politika je totiž po desetiletí formována soupeřením dvou směrů, které nejsou lehce přirovnatelné k tomu, co známe z většiny západoevropských nebo středoevropských států. Zmíněné dva politické proudy nejjednodušeji popíšeme slovy „městský“ a „venkovský“. S městským prostředím je spojen liberálnější, kosmopolitní proud, jenž se obvykle zaštiťuje modernizací a v řadě aspektů má levicové rysy. Vedle maďarských liberálů se k němu dnes hlásí i maďarští (postkomunističtí) socialisté.
V opozici k tomuto proudu stojí národně konzervativní směr, který se myšlenkově hlásí k maďarskému venkovskému prostředí, historii, národním a křesťanským hodnotám a spíše specifické maďarské cestě než k přílišné otevřenosti vůči zahraničí. Minimálně od konce první světové války patří k jeho myšlenkové výbavě také úvaha o specifickém národním osudu Maďarů, kteří jsou podle názoru příznivců tohoto národně konzervativního proudu nespravedlivě rozděleni do několika zemí a velká část z nich musí žít mimo maďarský národní stát. Bez pochopení tohoto soupeření mezi městským a venkovským politickým světem se obtížně chápe nejen maďarská vnitřní politika, ale také politický osud Viktora Orbána.
Dnešní šéf maďarské pravice, jež se v současnosti rekrutuje převážně z politických „venkovanů“, totiž začínal na druhé straně barikády. Přestože ještě na střední škole vedl pobočku maďarského Komunistického svazu mládeže (KISz), obdoby našeho Socialistického svazu mládeže, krátce po skončení právnických studií se připojil ke skupině antikomunistických studentů, kteří usilovali o vytvoření nekomunistické studentské organizace. Z jejich řad vznikl posléze Svaz mladých demokratů (FiDeSz). Ten byl liberální generační organizací a vedle antikomunismu se hlásil k hodnotám individualismu i odporu k autoritám.
Orbánova cesta z města
Už v pětadvaceti letech se Orbán stal známou postavou. Jako jeden z lídrů nekomunistického studentského hnutí byl vybrán, aby v červnu 1989 vystoupil na stotisícovém shromáždění, jež se sešlo na pohřbu premiéra Imreho Nagye, kterého komunisté popravili v roce 1958. Orbán se nedržel pokynů organizátorů, že na pohřbu nesmějí zaznít politické projevy. Naopak. V jeho řeči poprvé zaznělo to, co si tehdy myslela většina Maďarů – třeba požadavek, aby zemi opustila Jižní skupina sovětských vojsk a konaly se svobodné volby.
Orbánova studentská organizace se během přechodu od komunismu k demokracii přetvořila v politickou stranu a sám Orbán se stal šéfem poslaneckého klubu Svazu mladých demokratů (FiDeSz). Liberálně orientovaní mladí demokraté se tehdy podobali spíše zeleným, i když si za stranickou barvu už tehdy zvolili dnes tak populární oranžovou.
V prvních svobodných volbách po pádu komunismu se FiDeSz sice propracoval do parlamentu, ale jejich výsledek byl pro stranu zklamáním. Volební „nevýhry“ využil Viktor Orbán. V roce 1993 se stal stranickým předsedou. Následně zariskoval a otočil kormidlem strany výrazně doprava. Někdejší liberálové, kteří přijímali jen osoby mladší 35 let, se hlavně z jeho popudu změnili v národně orientované konzervativce.
Z původního programu zůstal jen vyhraněný antikomunismus. Orbána vedla podle všeho úvaha, že se jeho strana může změnit v opravdu klíčovou politickou formaci pouze tehdy, když se jí podaří vyplnit v tu chvíli uprázdněný prostor v národně konzervativním (vesnickém) proudu, kde chřadla hlavní složka první nekomunistické maďarské vlády – Maďarské demokratické fórum. Žádný prostor naopak neexistoval v městském táboře, kde zažili comeback postkomunističtí socialisté, kteří tento proud rychle ovládli na úkor antikomunistických liberálů ze Svazu svobodných demokratů.
FiDeSz tak pomyslně přešel z města na venkov. Části jeho členů se to nelíbilo a stranu opustili. Jenže Orbán v novém národně konzervativním kursu vytrval, a to i navzdory faktu, že první volby pod jeho vedením a s novou stranickou politikou žádné posílení nezajistily.
Pragmaticky promyšlený posun doprava přinesl ovoce až za další čtyři roky. A Viktor Orbán se po parlamentních volbách v roce 1998 stal ve věku 34 let nejmladším premiérem maďarské historie.
Tehdy prohlásil, že se cítí být premiérem patnácti miliónů Maďarů, což by znělo jako standardní povolební prohlášení, nebýt faktu, že Maďarská republika má „jen“ 10 miliónů obyvatel. Orbán tak započítal i příslušníky maďarských menšin v okolních státech, což jednoznačně symbolizovalo jeho národnostní politiku, jež ho v následujících letech znovu a znovu přiváděla do konfliktu se sousedy.
Jako premiér sázel zprvu na ekonomické a politické reformy, jenže jakmile se přiblížily další volby, začal dělit společnost na občanské (rozuměj antikomunistické a národní) Maďarsko a „nenárodní“ postkomunisty. Dosud rozumnou ekonomickou politiku zastínil populismus.
Vyhrocená volební kampaň z roku 2002 přesto vedla k těsné prohře FiDeSzu, který sice porazil socialisty, ale nepředstihl jejich koalici s liberálními svobodnými demokraty. Orbán zamířil na dalších osm let do opozice. A opět napadal vládu, tu zprava, tu zleva, jak se to právě hodilo. Prosadil například „úspěšné“ referendum o zrušení poplatků u lékaře a na vysokých školách.
„Slováci jsou zakomplexovaní!“
Zahraniční média si všímají především Orbánových výroků na téma maďarské minulosti, zpochybňování Benešových dekretů nebo úrovně menšinových práv, jichž se dostává Maďarům v okolních zemích. O Slovácích Orbán prohlásil, že jsou zakomplexovaní, protože mají svůj stát jen krátce a závidí Maďarům tisíciletou státnost.
Co se však zvenku jeví poněkud extrémně, je v maďarském prostředí vnímáno jako vcelku tradiční postoj, který prostupuje celým politickým spektrem, jakkoli se častěji objevuje na politické pravici. V maďarském kontextu nejde tedy o žádný extremismus. A částečná empatie je možná na místě: Maďaři žijí od konce první světové války v hranicích, jež bychom mohli v našem případě přirovnat k pomnichovským hranicím Československa. To sice není omluvou pro používání nacionalismu, ale kritiky by to mělo přimět k pochopení toho, proč je maďarská politika daleko národněji orientovaná než třeba ta naše. Vedle Orbánovy strany FiDeSz působí také nepřetržitě od roku 1989 v Maďarsku pravicově populistická nebo radikálně pravicová strana, která národnostní kartu používá mnohem ostřejším způsobem a vůči „málo národnímu“ Orbánovi se vymezuje.
Po druhé volební prohře v roce 2006 měl Orbán namále. Tehdy doslova polil živou vodou jeho politickou kariéru socialistický premiér Ferenc Gyurcsány.
Na veřejnost pronikl zvukový záznam neveřejného premiérova projevu, v němž přiznal, že před volbami lhal o ekonomickém stavu země.
Orbán, o jehož možném konci v čele FiDeSzu se v té době spekulovalo stále víc, se okamžitě postavil do čela kampaně za odvolání premiéra i předčasné volby. Vzal tím alespoň částečně vítr z plachet nacionalistickým a antisemitským extremistům a jeho strana se od té chvíle těšila nevídané podpoře kolem šedesáti procent voličů.
A vládní socialisté pomohli Orbánovi podruhé, když místo uznání chyby a připuštění předčasných voleb vládli až do konce funkčního období. FiDeSz díky tomu posbíral postupně vše, co na maďarské politické scéně posbírat šlo – vyhrál s polovinou hlasů evropské volby, ovládl drtivou většinu obcí a vše korunoval výsledkem parlamentních voleb v roce 2010, v nichž poprvé v dějinách demokratického Maďarska dosáhla nějaká strana sama na ústavní většinu.
Orbán už jako nový premiér přišel krátce po volbách s tezí, podle níž je jeho volební triumf dovršením protikomunistické revoluce, která začala povstáním v říjnu 1956. Základem nové doktríny se stalo Orbánovo tvrzení, že za problémy maďarského přechodu k demokracii vězí fakt, že se země nikdy úplně neodřízla od komunistického dědictví. (Post)komunistické elity podle něj nikdy nepřestaly ovládat maďarskou ekonomiku, média či právní systém, a proto země potřebuje konzervativní revoluci. Ztělesněním této konzervativní revoluce se pak měla stát nová ústava.
Opozice a její sesterské strany na evropské scéně bouřily, že nová ústava je zneužitím postavení nejsilnější strany. Jenomže v maďarské politice je znovu vše složitější. Do té doby platná ústava totiž pocházela z roku 1949, takže záměr maďarské pravice nahradit dokument, jenž byl v roce 1989 několika novelami pouze upraven, aby umožnil fungování demokratického státu, novou ústavou byl sám o sobě legitimní.
Změny se projevily zejména v posílení role vlády a parlamentu. Oproti tomu se určitého omezení dočkaly přímo nevolené instituce, jako je Ústavní soud nebo centrální banka. Centralizaci moci v rukou volených politiků pak Orbán vysvětluje jako nezbytnou k rozbití starých byrokratických struktur, což prý otevřelo třeba cestu k výraznému zeštíhlení státní správy.
Konzervativní revoluci nová ústava přinesla v oblasti hodnot, na nichž má být maďarský stát napříště postaven. I v dalších státech obvyklé odvolání na křesťanství zde bylo doplněno odkazem na tisíciletou tradici Uherské koruny. Mezi deklarativně vyjmenované základní hodnoty byla zařazena i ochrana života od početí nebo rodiny jako výlučného svazku mezi mužem a ženou. Ochranu maďarského jazyka pak doplnilo ustanovení, které umožnilo volit do maďarského parlamentu také příslušníkům maďarské menšiny žijícím mimo Maďarsko. Zároveň obsahuje tato nová ústava ustanovení, jež v budoucnu velmi znesnadní jakoukoli její změnu.
Hodnotové a ústavní změny doplnil Viktor Orbán novou hospodářskou politikou. Jejím hlavním cílem je vznik nové maďarské střední třídy, která by stála v protikladu proti „starým“ postkomunistickým elitám (a stala se voličskou základnou FiDeSzu). Orbán se přitom zdaleka neřídí jen tržními nebo liberálními principy. Neustoupil energetickým gigantům a udržel cenu energií na velmi nízké úrovni, z čehož následně učinil jedno ze svých předvolebních hesel. Podobně pod heslem „ochrany obyčejného, malého člověka“ řešil hypoteční krizi, již v zemi vyvolala skutečnost, že mnoho Maďarů mělo hypotéky v cizích měnách a při poklesu kursu forintu se tyto půjčky staly obtížně splatitelnými. Orbánova vláda sáhla v této situaci ke krokům, z nichž ekonomickým liberálům vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Vykoupila byty dlužníků a nechala je v nich nadále bydlet jako nájemníky. Zákonem zafixovala kurs forintu ke švýcarskému franku v případě půjček, jejichž majitelé nemají větší zpoždění se splátkami než 90 dnů, a za státní peníze pomohla i dalším postiženým. Současně prosadila zákon, který snížil důchody bývalým vysokým komunistickým funkcionářům.
Posledním z kontroverzních ekonomických opatření Orbánovy vlády byl návrh, podle něhož by měli být od roku 2015 zdaněni všichni provozovatelé internetového připojení. Za každý přenesený gigabyte měli v přepočtu zaplatit asi 13,50 Kč. Pod tlakem ulice Orbán svůj návrh odložil.
Rozpaky vyvolává i to, jak se Orbán staví k ukrajinské krizi. Premiér země, jejíž zahraniční politika je vzhledem k historické zkušenosti vůči Rusku tradičně skeptická, je v posledních týdnech k Putinovi mnohem smířlivější než většina ostatních politiků v regionu.
V souvislosti s tím se objevily diplomatické problémy mezi Maďarskem a Spojenými státy. Ty odmítly povolit vstup do země několika vysokým maďarským úředníkům s nejasným odůvodněním, že jsou zapojeni do korupce. V Maďarsku panuje přesvědčení, že ve skutečnosti jde jen o nátlak na změnu vstřícného postoje vůči Rusku.
Značně pokrytecký je také postoj Orbána k evropské integraci. Doma neváhá brnkat na euroskeptické struny, avšak v Bruselu jsou jeho spolustraníci věrnými spojenci evropských lidovců a ti jsou vším, jen ne euroskeptiky.
Každá rána povolena…
Orbán bývá zahraničním tiskem popisován jako bezskrupulózní populista. Tato nálepka není úplně oprávněná, avšak její příčinu nalezneme v možná hlavním principu jeho politiky. Tím je přesvědčení, že vždy musíte nejprve uspět ve volbách, abyste následně mohli prosazovat svoji politiku. A uspět ve volbách znamená udělat pro to vše, co je dovoleno.
A tak, jak již bylo řečeno, Orbánova pravicová strana neváhala vyvolat úspěšné referendum o zrušení školného či poplatků u lékaře. A když se pak dostala k moci, prosadila do nové ústavy zákaz podobných referend a rozpočtová omezení.
Maďaři ovšem tomuto mixu, složenému z budování občanského (rozuměj antikomunistického a národně konzervativního) Maďarska a neliberálních ekonomických zásahů ve jménu ochrany slabších, zdá se, rozumějí. Potvrdil to i výsledek nedávných parlamentních voleb, v nichž Orbánova strana obhájila po čtyřech letech ústavní většinu v parlamentu. To je jev v evropské demokratické politice zcela nevídaný.
