Hana Benešová | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hana Benešová

Dan Hrubý11. prosince 2014 • 00:15
Hana Benešová
foto: ČTK

Příběh Hany Benešové, manželky druhého prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše, je možné vyprávět od konce. Sedmého prosince 1974 se v obřadní síni strašnického krematoria konal pohřeb a jeho okolnosti vstoupily do dějin komunistického nevkusu podobně jako tryzna Jaroslava Seiferta nebo Jana Patočky.

reklama

Hana Benešová zemřela po čtyřech dnech, které strávila v bezvědomí, 2. prosince 1974 ve svém bytě v Loretánské ulici. Ručičky hodin ukazovaly dvě hodiny odpoledne. Její smrt byla náhlá a vlastně nečekaná, jakkoli se zdravotní stav vdovy po druhém československém prezidentovi od počátku sedmdesátých let zhoršoval a od prvních listopadových dnů, kdy se jako každý rok vrátila do Prahy z pobytu v Sezimově Ústí, trpěla nesnesitelnými bolestmi na hrudním koši. Ty byly podle ošetřujícího lékaře Jiřího Syllaby „tak intenzívní, že jinak velmi trpělivá pacientka hlasitě naříkala“.

Pitva se na přání rodiny nekonala, takže nešlo určit přesnou příčinu smrti. Podle Syllaby šlo o asymptomatický žaludeční vřed nebo karcinom podjaterní krajiny s metastázami do žeber. Tyto i další detailní informace shromáždil historik Petr Zídek v knize Hana Benešová: Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta, jež před nedávnem vyšla.
Haně Benešové bylo v okamžiku úmrtí 89 let.

Panující režim zareagoval na smrt ženy, která o 26 let přežila svého muže a stala se v podstatě nechtěným, i když trpěným reliktem starých časů, kdy byla i tráva zelenější (a ona nejspíš opravdu byla), po svém: „Přestože úmrtní oznámení Hany Benešové bylo na příkaz úřadů brzy staženo z vývěsní skříňky pohřebního ústavu, zpráva o pohřbu se rozšířila po celé Praze. Poslední rozloučení s Hanou Benešovou bylo stanoveno na 7. prosince 1974 ve 14.30 hodin, již v poledne však byla obřadní síň strašnického krematoria zcela zaplněna. Komunistická moc se snažila zamezit tomu, aby se pohřeb stal veřejnou manifestací. Obřadník proto již po poledni oznámil, že se pohřeb Hany Benešové odkládá na zítřek, a požádal přítomné, aby odešli. Nezvedl se nikdo a obřad nakonec se zpožděním proběhl,“ popisuje průběh pohřbu Petr Zídek a cituje ze zprávy Státní bezpečnosti, podle níž stáli čestnou stráž u rakve prezidentovy ženy legionáři. Celkem se pohřbu zúčastnilo asi 800 převážně starších lidí, z nichž kdosi vykřikl těsně před koncem slovo „hymnu“ – zpěv se nakonec nepodařilo varhaníkovi narušit. O smrti Hany Benešové pak informovalo s několikadenním odstupem pouze Rudé právo. Zpráva zabrala dva řádky v rubrice Dálnopisem, poštou, telefonem.

Dva životy Hany Benešové

Život Hany Benešové lze v podstatě rozdělit na dvě části. Tu první, již strávila po boku svého muže, a druhou, která začíná jeho abdikací 7. června osmačtyřicátého roku, nejpozději však smrtí Edvarda Beneše 3. září 1948.
První období Hanina života jistě nepostrádalo dramatičnost. Přirozeně do něj patří narození v rodině železničního zřízence Václava Vlčka v Domaslavicích (16. 7. 1885), dospívání v opatrovnictví bohaté pražské tety (od roku 1899), seznámení s nastávajícím manželem na pařížské Sorbonně (1905) i věznění během první světové války. Následně protokolární úloha manželky vysokého diplomata a po zvolení Edvarda Beneše prezidentem (1935) role první dámy, již republika vzhledem k onemocnění a brzké smrti Charlotty Masarykové poznala fakticky poprvé. A pak už Mnichov, válečná léta a triumfální návrat do vlasti v roce 1945, kdy se Hana Benešová bez nadsázky stala národem zbožňovanou ikonou.

Tato část života paní Hany byla mnohokrát popsána. Včetně poněkud svérázného důvodu, pro který si na přání manžela změnila křestní jméno – Edvard, původně Eduard, což mu však nepřišlo tak výrazné a znělé, se v rodných Kožlanech seznámil s dívkou jménem Anna. Ta ho zradila či citově poznamenala. Nechtěl druhou Annu.

Zajímavější, nebo alespoň méně známá a zmapovaná je druhá část života Hany Benešové. Jakkoli se alespoň na pohled vyznačovala jakousi nehybností a neviditelností, již jen na krátký čas a nesměle přerušilo období pražského jara.

Podle Petra Zídka prožila prezidentova žena posledních 26 let svého života na základě dohody, kterou její muž uzavřel s Gottwaldem nejspíš ještě v únoru 1948. Tehdy mu bolševický vůdce zaručil, že se jakékoli perzekuce vyhnou širší Benešově rodině.

A svůj slib, zdá se, na rozdíl od mnoha jiných dodržel. Když Státní bezpečnost konstruovala proces s domnělým uskupením Milady Horákové, byla vdova po prezidentovi vedena na seznamu osob určených k zatčení, a tím pádem i odsouzení v některém z následných procesů na prvním místě. K tomu však nikdy nedošlo.

Také hmotné zabezpečení se vymykalo dobovým standardům, a to jak před měnovou reformou v roce 1953, tak po ní. Hned po manželově smrti byla Hana Benešová za-opatřena důchodem ve výši ministerského platu se všemi příplatky, a jakkoli byla tato velkorysá dotace záhy snížena, Benešová si mohla až do konce života držet řidiče, hospodyni a komornou. Všichni byli placeni státem.

Součástí této nepsané dohody, již po Gottwaldovi převzali také jeho nástupci, bylo ovšem chování bývalé první dámy. Žena, po níž byly svého času v Československu pojmenovány desítky škol a dalších institucí, nyní veřejně nevystupovala (ostatně nebylo jak), nijak se nepokoušela ovlivňovat veřejné mínění a nabídku na emigraci přinejmenším jednou odmítla.

Je také otázkou, nakolik jsou skutečné a nakolik jen mytické historky o tom, jak lidé při rozpoznání Hany Benešové při koncertu vážné hudby v sále Rudolfina povstali a začali zpívat státní hymnu. Podobně údajně vstávali v tramvaji, někteří dokonce poklekali, aby jí projevili úctu.

Vilemína Kulhánková (nebo také zkráceně Vilma, ať je ten zmatek v křestních jménech kolem rodiny Benešů dokonalý), komorná Hany Benešové, na začátku devadesátých let vzpomínala: „Chodívaly jsme na procházky kolem Lorety, někdy i do města. Lidi paní Hanu poznávali, klekali před ní. Chovali se k ní, jako by pořád byla paní prezidentová.“

Vzpomínky komorné Vilmy

Jak tedy vypadal život bývalé první dámy uprostřed komunistického režimu? Ve svém pražském bytě v Loretánské ulici pobývala v zimních měsících, obvykle od Dušiček po Velikonoce. Zbytek roku trávila v rodinné vile v Sezimově Ústí.

Petr Zídek popisuje ve své knize všední život na Hradčanech takto: „Vstávala kolem půl osmé, po snídani si přečetla noviny a pak šla se svou komornou Vilmou Kulhánkovou na procházku, nejčastěji do Břevnova či k letohrádku Hvězda. Ve druhé polovině padesátých let si oblíbila novou vyhlídkovou cestu, která byla vybudována po vrstevnici pod Strahovským klášterem. Po obědě vyřizovala s Jiřinou Benešovou (neteří a bývalou sekretářkou prezidenta, která byt obývala společně s paní Hanou, avšak náhle zemřela v roce 1963; pozn. autora) korespondenci a přijímala návštěvy nebo šla s komornou na procházku do vnitřní Prahy. Jejím oblíbeným místem byl chrám Panny Marie Sněžné, do něhož se chodila ve studentských letech pomodlit před každou zkouškou.“

Hodně se o praktickém chodu domácnosti dozvíme z unikátního svědectví Vilmy Kulhánkové. Té opatřil zaměstnání v domácnosti Edvarda Beneše její strýc, jenž sloužil jako policejní důstojník v Černínském paláci. „Původně mělo jít o černou práci, mytí nádobí a tak. Ale paní Hana právě v té době propouštěla svou dosavadní komornou, která šla panu prezidentovi na nervy. A tak jsem ji nahradila,“ vzpomínala Vilma Kulhánková, když ji začátkem devadesátých let navštívil redaktor Reflexu Milan Tesař. „Nastoupila jsem 15. července 1937 a hned jela za nimi do rezidence v Sezimově Ústí. Znala jsem je jen z novinových obrázků a měla hroznou trému. Byla zbytečná, přijali mne jako sobě rovnou. První velkou zkouškou bylo, když mi paní Hana řekla: Vilmo, prosím vás, pán bude vstávat o půl osmé. Nachystáte snídani a přinesete mu ji do ložnice. Uvařila jsem tedy šálek kávy, namazala chléb máslem a marmeládou a pozorovala svoje třesoucí se ruce. Uklidnil mě až rozespalý úsměv pana prezidenta. Potom se podíval vedle sebe na spící ženu, pokýval hlavou, oblékl se a šel do své pracovny, kde už na něj čekal tajemník a další úředníci.“

Vilma Kulhánková zůstala u Hany Benešové bezmála tři desítky let. Jakkoli se její úloha postupem času měnila a více než komornou byla ošetřovatelkou a společnicí. Právě ona seděla dnem i nocí u jejího lužka, když Hana Benešová v roce 1974 ve svém bytě v Loretánské ulici umírala.

„Já se paní Benešové starala především o oblékání, česala ji a podobně. Vždycky jsem se hrozně bála, aby se její drahé šaty uložené v krabici nezmačkaly,“ vzpomínala po listopadu 1989, aby se škodolibou douškou dodala: „Když se první dámou stala Marta Gottwaldová, ve všem se paní Hanu snažila napodobit. Nechala si ušít stejné šaty v exkluzívním salónu paní Podolské a pořád jí bylo divné, proč jí nepadnou jak paní Benešové. Někdo jí musel říct pravdu, jak vám to může padnout, když máte takové břicho?“

Vilma Kulhánková provázela manžele Benešovy i do anglického exilu. „Když jsme odjížděli do Londýna, napsala paní Hana mé mamince, zda s cestou své dcery souhlasí, a po celou válku jí nechala vyplácet můj měsíční plat, čtyři sta korun.“

S nimi prožila v Londýně okamžik, kdy se prezident dozvěděl o vyplenění a vyvraždění Lidic: „Pozorovali jsme ho z okna, jak chodí celé odpoledne po zahradě a strašně rozčilený buší holí do země. Nikdy nezapomenu na ten obraz bezmoci.“

A s nimi se také vracela do vlasti – přes Moskvu a Kreml, tedy cestou, před níž řada politiků Beneše varovala. „V letadle nad Středozemním mořem ke mně přišel mladý pan Masaryk a povídá: Holka, tobě je nějak špatně, a vytáhl z náprsní kapsy placatku kořalky. Všichni jsme byli v euforii. Vydržela nám až do Moskvy. Tam už čekal Gottwald. Jeho chování bylo na první pohled odměřené. Pan prezident mu podal ruku a pak šel celý nešťastný za paní Hanou: On ten Gottwald snad chce, abych dal demisi už tady a on mohl přijet do Československa jako prezident.“

Konečně Vilma Kulhánková vzpomínala začátkem devadesátých let i na vnitřní poměry či ustrojení prezidentského páru. Je asi jen přirozené, že při tom tak trochu stranila své paní. „Nevzpomínám si, že by se někdy hádali. Když bylo nejhůř, pani Hana prostě řekla: Edíčku, uděláme to takhle, a bylo to. Jinak byl jejich partnerský vztah harmonický, nebyla v něm dominantní osobnost.“

Dopis mamince Jana Palacha

Vraťme se ale ke „druhému“ životu Hany Benešové. Všední týdny v padesátých a šedesátých letech popisuje Vilma Kulhánková snad až idylicky. Zřejmě je tak sama vnímala a zřejmě takové v mnohém byly. „Učila mne znát květiny. Od března do listopadu jsme pobývali v Sezimově Ústí, každé odpoledne na zahradě.“

Z dalších svědectví víme, že Hana Benešová nežila nijak opuštěně ani izolovaně. Navštěvovala výstavy a koncerty klasické hudby. V domě U Drahomířina sloupu obývala překrásný státní byt o 450 metrech čtverečních, se zvláštním vchodem a terasou. Posléze byl fakticky rozdělen na byty dva, když se v polovině šedesátých let do Loretánské ulice nastěhovala druhá z neteří zesnulého prezidenta – Božena Klučková se svým manželem Lvem Klučkou.

Byt si manželé Benešovi pronajali ještě za Edvardova života na jaře osmačtyřicátého roku a Hana Benešová se do něj nastěhovala po zářijové smrti svého muže. Před ní tu bydlel Charles Katek, legendární bonviván a šéf americké špionáže na československém území. Po pravdě řečeno, muž, který mimořádným způsobem podcenil sílu a moc komunistů. Když prozřel, bylo pozdě.

Sem přicházely za Hanou Benešovou návštěvy. Často z širšího rodinného kruhu Edvarda Beneše nebo Tomáše G. Masaryka. Manželův synovec Jiří, k němuž měla Hana Benešová velmi blízký vztah, a jeho dcera Hana, narozená v roce 1952, ale také Herberta nebo Anna Masarykovy, jež manželé Benešovi odjakživa pokládali za součást rodiny.

Mezi důvěrné přátele patřila do svého úmrtí v roce 1972 herečka Leopolda Dostalová nebo PhDr. Anna Klecandová, vdova po generálu Vladimíru Klecandovi (který byl majitelem nedalekého Hrzánského paláce), o níž nalezneme v análech StB informaci, že je Haně Benešové „rádkyní ve věcech uměleckých“.

Jaké byly materiální poměry Hany Benešové?

V Archívu ministerstva vnitra se dochovala zpráva z roku 1962 o důchodě někdejší první dámy. Ten činil zprvu čtyři tisíce korun, posléze jí byl o tisíc korun zkrácen, údajně obnášela tuto částku daň z příjmu. „Zkrácení důchodu prý ji velmi zasáhlo, neboť s ohledem na to, že udržování sídla v Sezimově Ústí si vyžaduje velkých nákladů, například oprava střechy 32 tisíc korun, je nucena postupně prodávat některé obrazy, aby vůbec mohla existovat,“ říká se v dokumentu StB. Prodej výtvarných děl jí podle vzpomínek Vilmy Kulhánkové pomáhala zprostředkovat Anna Masaryková, dlouholetá kurátorka Národní galerie.

Pražské jaro přineslo sice střízlivé, přesto však v podstatě jediné veřejné vystoupení Hany Benešové od roku 1948. Šlo o dva, v kontextu doby nijak zásadní ani buřičské rozhovory v novinách, v nichž vyjádřila uspokojení nad tím, že se konečně přehodnocuje úloha jejího muže i TGM v československých dějinách.

Dojemně kondolovala Ludmile Palachové, matce Jana Palacha: „Drahá maminko velikého syna, prožívám s Vámi v tichosti nesmírnou bolest, ale i nesmírnou hrdost a celým srdcem Vás objímám.“

A pak už přišel začátek sedmdesátých let a konec všech naději na rehabilitaci muže, jemuž byla nejen manželkou a přítelkyní, ale také asistentkou a rádkyní. Jí přece sděloval všechny své úvahy, rozhodnutí a nové zprávy jako první, ty dobré i ty nejhorší – když se rozhodl přijmout mnichovský diktát (zdá se, že přinejmenším zčásti proti názorům své manželky) i demisi nekomunistických ministrů. Ona ho podle některých svědectví zrazovala, aby co nejrychleji a demonstrativně po únoru 1948 abdikoval.

Bohužel…

Hana Benešová v prosinci 1974 umírá a do bytu v Loretánské ulici se stěhuje komunistický ministr zdravotnictví Prokopec. Vilu v Sezimově Ústí o 14 obytných a 30 užitkových místnostech dokončenou v roce 1931 neodevzdá navzdory poslední vůli Edvarda Beneše správce dědictví, tedy stát, táborskému muzeu, ale začne ji užívat předseda vlády Lubomír Štrougal.   

Dan Hrubý


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama