EVA BRAUNOVÁ, děvče z učitelské rodiny se zájmem o módu, kino, jazz, lyžování a Oscara Wilda. Za jiných okolností mohla excelovat na filmovém plátně, jenže se zamilovala zrovna do pana Wolfa. Takto byl tehdy čtyřicetiletý Adolf Hitler představen Braunové ve fotoateliéru, v němž roku 1929 pracovala jako laborantka. V sedmnácti letech patrně sama netušila o své zvláštní schopnosti, již bychom mohli nazvat „věrností až za hrob“.
Různí lidé její apokalyptickou úlohu vyhodnocují různě. Heike B. Görtemakerová, autorka zatím nejlepší biografie Eva Braunová – život s Hitlerem, viní především britské historiky (Kershawa, Trevor-Ropera) z toho, že život Evy Braunové dnes vyznívá tak banálně. Do role blaženě nevědomé milenky, tančící na ruinách třetí říše, ji v poválečných výpovědích odsoudili Hitlerovi spolupracovníci (Albert Speer či Karl Brandt), kteří možná jen chránili vlastní manželky. Görtemakerová naopak Braunovou líčí jako svého druhu feministku, která si pracně vydobyla místo po boku diktátora, s jehož politikou se zcela identifikovala. Co soudit o tomhle výkladu? Braunová jistě schvalovala norimberské zákony či tažení Wehrmachtu v Rusku, ale ať už měla názory jakékoli, ty Hitlerovy neovlivnila ani v nejmenším.
Přesto zůstává podivnou celebritou, jejíž atraktivita s časem spíše roste. Proč? Protože lidská postava jménem Hitler je ještě záhadnější fenomén.
Braunová poskytuje k této postavě – tak dlouho démonizované, až zcela dehumanizované – jeden z mála klíčů.
PŮJDETE DO OPERY?
Podle architekta Alberta Speera, kterého si Hitler mezi všemi spolupracovníky vybral za nejspřízněnější duši, se vůdce počátkem 30. let choval k ženám jako absolvent kursu tanečních. Do toho zapadají i vzpomínky Henrietty von Schirachové na první vůdcova setkání s Braunovou: „Smím vás pozvat do opery, slečno Evo? Víte, jsem stále obklopený muži, proto si umím vážit toho štěstí být ve společnosti ženy.“
Hitler v té době žil bohémským životem. Dokonce ještě v prvních letech po jmenování kancléřem (1933) vstával až před polednem a většinu dne trávil „v ateliérech, kavárnách a restauracích“, napsal Speer ve svých memoárech. Nosil modrou lněnou kazajku, s milenkou se scházel v zahradě Heinricha Hoffmanna – majitele fotoateliéru, který je seznámil. „Sundal sako a lehl si na trávník nebo si nechal donést knihu a předčítal nám.“
Speer rovněž popisuje Hitlerův staromládenecký byt v Mnichově, do něhož Braunovou občas přivedl. „Zařízení bylo v maloměstském stylu, polštáře s laškovně něžnými nápisy. Páchlo to tam po přepáleném tuku a zkyslých odpadcích.“
Přes letitou známost nešlo až do poloviny 30. let o skutečný vztah. Často se neviděli celé měsíce. Až po dvou inscenovaných pokusech o sebevraždu (jednou se střelila otcovým revolverem a podruhé spolykala prášky na spaní) zakoupil Hitler pro Evu dům v luxusní mnichovské čtvrti Bogenhausen, do něhož se nastěhovala i se sestrou Gertl.
V roce 1935 se Hitler setkal s budoucím tchánem a vedl s ním rozhovor, který podle Schirachové označil za „nejnepříjemnější v životě“. Nikomu nic neslíbil, ale Eva začala být zvána na ofi ciální akce, při nichž sedávala na zadních lavicích vedle Magdy Goebbelsové a dalších manželek pohlavárů. Pro mnohé to byl šok.
MÝTUS SAMOTY
Hitler ve stejné době vyjednával s Brity o připojení Sárska, stavěl dálnice a budoval mýtus o osamělém vůdci, který vymysleli spolu s ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. „Bůh a příroda předurčily ženě její nejužší svět – být mužovou nejvěrnější pomocnicí,“ řečnil Hitler na shromážděních. Jeho spolupracovníci mezitím zakázali ženám vykonávat práci soudkyň a advokátek. Národní socialisté razili teorii, že bránění v početí je „vadou charakteru“, a Hitler prohlásil, že „děti náleží matkám právě tak jako mně“. Z toho později vznikl kult „vůdce jako manžela všech německých žen“.
V kroužku blízkých ve svém alpském „hnízdě“, v Obersalzbergu, se nechával slyšet, že „vysoce inteligentní muž by si měl vzít jednoduchou ženštinu“, neboť mu nemůže mluvit do rozhodování. „Na manželství je špatné, že vytváří právní nároky! Pak je správnější mít milenku,“ řekl jednou večer. Když v místnosti zavládlo zděšení, upřesnil: „To platí jen pro výjimečné muže.“
HNÍZDO BOHŮ
V lednu 1937 přijel do Obersalzbergu čtyřiadvacetiletý referent Reinhard Spitzy, aby vyřídil vzkazy z Londýna. Návštěvy si považuje, ovšem záhy strne jako socha. Do dveří nahlédne mladá plavovlasá žena a vyzve Hitlera, aby „se už konečně odebral ke stolu“. Adjutant Brückner mu po jídle osvětlí, že i „vůdce má právo na soukromý život“. Spitzy přesto odjíždí otřesen.
Příhoda ilustruje skutečnost, že ačkoli kroužek Hitlerových věrných (Speer, Goebbels, Brandt, Bormann s manželkami) si na vůdcovu milenku stačil zvyknout, národ na osobu podobného ražení nebyl absolutně připraven.
Skutečnost byla taková, že Eva se odebrala do svého pokoje pokaždé, když se objevil významnější host, zároveň však začala udávat tón jako hostitelka při soukromých večeřích. Nadále trávila většinu času v Mnichově, ale v létě s Hitlerem zůstávali na Berghofu i celé týdny. Hitlerův pobočník Fritz Widemann jednou poznamenal, že vůdce roku 1938 vstával v jednu nebo ve dvě odpoledne, potom se šlo na procházku a večer se nejčastěji promítaly filmy. Nebyla to přitom žádná dovolená – Hitler zároveň zorganizoval anšlus Rakouska a připravoval mnichovskou dohodu. Členové berlínského kabinetu jezdili za ním, někdy ale čekali na přijetí celé dny.
Za plotem se skrýval svět, jemuž Eva říkala „Grandhotel“. Terasa Berghofu vypadala jako „hnízdo Bohů“. Dny se táhly a Speer je později v memoárech nazval „horskou nemocí“. Nekonečné lenošení a hovory o ničem jej vyčerpávaly. Hitlerovy monology trvaly až do rána. Končily, teprve když se Eva zvedla, něco vůdci zašeptala a odebrala se do ložnice. Potom Hitler společnost rozpustil a odešel za ní.
Podle Speera byli Hitler a Braunová skutečnými milenci, ale jedná se pochopitelně o domněnku. Braunová měla každopádně na Berghofu vlastní byt, přestože byl s Hitlerovým průchozí. Podle vůdcovy sekretářky Christy Schröderové to bylo jen „falešné předstírání“, platonické, které mělo zabránit Braunové v dalších sebevražedných pokusech. Görtemakerové ani jejím předchůdcům se nepodařilo najít pro sexuální soužití obou partnerů důkaz, pakliže opomineme zmínku v Evině deníku (navíc jen domnělém deníku) o „dvou krásných hodinách“ v mnichovském bytě v polovině 30. let.
FOTOREPORTÉRKA
Přestože se o Evě Braunové soudí, že nikdy nepracovala, ve skutečnosti byla až do konce války oficiálně zaměstnána ve fotoateliéru Heinricha Hoffmanna, jenž se koncem 30. let změnil ve vydavatelství. Pobírala tu 5000 říšských marek ročně, což odpovídalo běžnému platu. V kanceláři se moc nevyskytovala, nicméně koncem 30. let předávala Hoffmannovi snímky, které pro něj měly vysokou hodnotu. Zachycovaly nacistické pohlaváry v neformálních situacích a některé byly zdařilé. Braunová jich pořídila tisíce a kromě toho natočila hodiny filmového materiálu. Fotoaparát či kameru svírala v rukou většinu času. Film se pro ni stal malou náhradou za skutečný vztah. Němé snímky, od konce války uložené ve washingtonském Národním archívu, jsou dnes volně v prodeji, takže se každý může podívat na Hitlerův soukromý klub v akci. Britové část filmů „namluvili“ v dokumentu Hitler Speaks (Hitler mluví). Vůdce hladí Speerovy a Bormannovy děti po hlavičkách a chválí jejich pokroky při čtení. Eva působí jako naivní děvče, ovšem zdatně se promenuje v plavkách a vysokých střevících.
Většina materiálu byla pořízena koncem 30. a začátkem 40. let. Během oficiální cesty vůdce do Říma absolvovala Braunová vlastní program, který natočila, a po půl roce vyzvala Hitlera na Berghofu, aby se šel „konečně podívat na tu pravou Itálii“. O rok později, přesněji 23. srpna 1939, pořídila snímek, na němž Hitler netrpělivě čeká na zprávy o jednání ministra zahraničí Ribbentropa v Moskvě. Doplnila fotku popiskou: „… Polsko přesto nechce jednat.“
ČEKÁNÍ NA HITLERA
Od roku 1939 je Hitler častěji v Berlíně, kde smí v nově vybudovaném kancléřství pobývat i Eva, ovšem většinu času trpí velkou samotou. Hitlerův bohémský život ale skončil a vůdce se podle Speera stává naprostým „otrokem práce“. O existenci Hitlerovy milenky mezitím referují americký časopis Time i agentura AP, německá média mlčí. Místo toho kvete šuškanda, v lepší společnosti je však existence Braunové považována za „latrínový vtip“.
Po přepadení Polska tráví Hitler více času na frontě, zatímco Eva pobývá sama střídavě v Mnichově a Obersalzbergu. O jejím smýšlení z té doby nic nevíme, nejspíše odpovídalo smýšlení dalších „dam“, které přežvýkávaly Hitlerovy názory každá po svém.
Braunová na Hitlera sice většinu času jen čeká, ale zato se před ní skví přímo pohádková budoucnost. Vůdce jí slíbil, že se po konečném vítězství odeberou do Lince, kde pro ni nějaký známý architekt postaví sídlo po vzoru italského Castel del Monte.
ADOLF A EVA
Koncem války Hitler a Braunová před ostatními konečně rezignují na formální vykání. Adolf občas vezme Evinu ruku do své. Podle Speera mívá ustaraný výraz, když se Braunová nevrací včas z výletu. Její záliby – lyžování, plavání a tancování – mu však nejdou do hlavy. Je tedy záhadou, jak si Adolf s Evou společnou budoucnost vlastně představovali.
Poslední závěť napsala Eva Braunová v říjnu 1944. Tři měsíce poté, co Hitler zázračně přežil pokus o atentát a poslal jí potrhanou uniformu z Pruska jako trofej. Během týdnů se vůdce změnil ve zlomeného starce. Trpěl třasem rukou, vysokým tlakem a na podzim ho skolila žloutenka. Měl předtuchy o blízké smrti. Braunové bylo jasné, že jakmile k ní dojde, stane se její vlastní pozice neudržitelnou.
Na smrt se tedy připravují společně. Bylo to nevyhnutelné? Asi ne. Nicméně na návrh Schirachové, aby kamsi „zmizela“, reaguje podrážděně: „Nikdo mě neodradí!“ Do konce roku je zaměstnána u Hoffmanna a práce ji baví. Počátkem roku 1945 se Braunová stěhuje do Berlína. Na vůdce stiženého paranoiou působí uklidňujícím dojmem. Snad proto, že mu nejrůznější zrady přátel a spiknutí okolního světa nevymlouvá – naopak jej ve stihomamech utvrzuje.
V únoru oslavila 33. narozeniny. V březnu se rozloučila s rodinou. Většinu času tráví v krytu, kde probíhají nekonečné noční konference. Je klidná. „Když Hitler konferoval, pouštěly jsme v jejím pokoji desky, vypily si skleničku sektu a občas i zatancovaly s důstojníky, kteří právě měli volno,“ napsala později Christa Schröderová.
Dvacátého dubna 1945 oslaví vůdcovy 56. narozeniny zpěvem šlágru Krvavě rudé růže nechť tě laskají. Týden nato se vůdcova věčná milenka, která se nikdy nevdala, přece jen vdala. Ač se o tom Německo dozví až po měsících, Adolf a Eva Hitlerovi byli prohlášeni za manžele přímo v krytu narychlo přivolaným matričním úředníkem. „Nacpala se alespoň do jeho smrti,“ napsala Henrietta Schirachová.
Poslední večeře se konala 30. dubna a rozebíral se při ní chov psů. Hitler nechal přinést jed a pistoli. „Já chci být krásná mrtvola, vezmu si jed,“ řekla Eva. Skousla kapsli, Hitler se kromě toho střelil ještě do pravého spánku.
Nad jejich těly se vznášel pach hořkých mandlí, jejž zanechává kyselina kyanovodíková.
Neshořelé zbytky těl Adolfa a Evy Hitlerových byly zabaveny Rudou armádou, která ještě desítky let uchovávala úplnou spodní čelist Adolfa Hitlera a Evin spodní umělý můstek.
Teprve 5. dubna 1970 nechal KGB jejich ostatky znovu spálit a vysypal popel do řeky u německého Magdeburku.
