Pražský výběr | Reflex.cz
reklama
nahoru

Pražský výběr

Josef Vlček5. dubna 2012 • 00:15
reklama

V těchto dnech vychází v reedici legendární album Straka v hrsti skupiny Pražský výběr. Mělo vyjít přesně před třiceti lety. Nevyšlo. Málem skončilo ve stoupě. Po letech napětí mezi Pavlíčkem a Kocábem je tu naděje, že nám ho znovu SPOLEČNĚ ZAHRAJÍ ŽIVĚ.

 

PAMĚTNÍCI ONĚCH ČASŮ tvrdí, že za bolševika jezdili po jižní Moravě výkupčí a odkupovali od místních z jejich záhumenkových vinic přebytečné víno. Slévali ho bez ladu a skladu do cisteren. Jedno, zda to byl müller, tramín, nebo sauvignon. Když prý přijela taková cisterna do vinařských závodů, přišel tamní odborník, ochutnal a směsku označil buď za Ostravský kahan, nebo za Jihomoravské bílé, ale nejčastěji za Pražský výběr. Poslední ze značek, hnusné víno pokaždé jiné chuti, které ale musel pít každý, protože nic jiného v prázdných regálech nebývalo, se stalo v 70. a 80. letech symbolem své doby. A za své je přijala i jistá pražská kapela.

 

VÝBĚR V BURANOVĚ

Psal se rok 1982 a na scéně žižkovského kulturního domu Na Chmelnici řádila nejnovější senzace české nové vlny, Pražský výběr. Nikdo, kdo je neviděl na vlastní oči, nechtěl věřit, že je to možné. Žili jsme v zemi, kde blbost vítězila nejen nad pravdou a láskou, ale nade vším. Žili jsme ve státě, kde nepřítelem bylo všechno, co mělo neuchopitelný obsah. Humor, nadsázka, fantazie, vnitřní svobodný svět vadily víc než rozkrádačky. A najednou se pět let po procesu s Plastic People objevilo něco neméně šíleného a jiného. Po scéně hystericky pobíhal zpěvák a varhaník Michael Kocáb v úboru připomínajícím velikého chrobáka nebo s maskou odporného starého chlapa. Na jedné straně pódia předváděl neuvěřitelné laufy na kytaru Michal Pavlíček s vlasy vyčesanými vzhůru po vzoru japonských zápasníků sumó – chvíli jakoby znuděně, chvíli v transu. Na druhé dělal bordel šílený Vilém Čok, dříve baskytarista jedné z prvních českých punkových kapel Zikkurat, teď povýšený do role krále šílenců.

 

Z koncertů Pražského výběru se odcházelo s rozšířenýma očima. Když žijete v ghettu, a Československo té doby takovým společenským ghettem bylo, vaše nejkrásnější chvíle jsou ty, kdy si předstíráte, že kolem vás nejsou žádné zdi. Ne vždycky to bylo možné. Svádělo to k narážkám a ušťouchnutím. Pověstná „hymna Pražského výběru“ Proč jen já má text, který je napsán tak, aby byl nadčasový. Některé slogany, jež obsahoval, byly v té době nenapadnutelné, ale publikum, jež vědělo své, nadšeně řvalo s kapelou závěrečná slova refrénu: „Vždyť já nejsem žádnej hošánek váš,“ protože je vnímalo jako pojmenování vztahu své generace k těm, kdo tehdy byli u moci.

 

Nejběžnější slova, která se tehdy používala v souvislosti s Pražským vyběrem, byla humor, legrace, potrhlost, nadsázka. Z dnešního pohledu bych přidal ještě slovo škleb. Ostatně, ta doba si nic jiného než šklebení nezasloužila. Éra těsně před perestrojkou připomínala stárnoucího vesnického burana, jenž předstírá světáka, ale už nemá ani na to, aby byl místním frajerem. Je to směšný, trapný a hloupý tupec. Ale i tak pořád ještě může jeho facka vyrazit člověku pár zubů.

 

NOVÁ VLNA SE STARÝM OBSAHEM

Pražský výběr dlouho těžil z toho, že byl pro obsah své tvorby nenapadnutelný. Kocáb, který se pral s Pavlíčkem o roli dominující osobnosti, byl obecně považován za jednoho z nejnadanějších mladých skladatelů vážné hudby. Ušlechtile znějící jazzové a jazzrockové soubory, v nichž ke konci sedmdesátých let působil, měly nezpochybnitelnou evropskou úroveň. Také Pražský výběr, i když mu žárliví kolegové a konkurenti občas vyčítali nepůvodnost, byl po hudební stránce nenapadnutelný. Kocáb i Pavlíček mohli všem komisařům dávat lekce z kompozice nebo z techniky hry. Na likvidaci Pražského výběru se proto muselo jít odjinud.

 

Systém si našel záminku na koncertech v Hradci Králové v lednu 1983. Důvody byly z dnešního pohledu neuvěřitelné – kapela prý „prodávala neoficiální plakáty, čímž se nezákonně finančně obohacovala“, „uvedla načerno jako předskokana kapelu Trifidi“ a „hrála místo tří koncertů čtyři“, což prý „nebylo uvedeno ve smlouvě s agenturou, která je tehdy zastupovala“. Zásah proti Pražskému výběru byl začátkem posledního velkého tažení proti mladé hudbě, které inspiroval v Tribuně pověstný denunciační článek Nová vlna se starým obsahem, na jehož základě přišlo o šanci vystupovat několik desítek mladých kapel.

 

Naštěstí se z té doby zachovaly nahrávky. Album Straka v hrsti, které bylo víceméně soundtrackem ke stejnojmennému dětskému hororu Juraje Herze, sice podobně jako film skončilo v trezoru, ale jeho kopie na magnetofonových páscích a kazetách se rozšířily po celé republice. Kamkoli jsem v té době zavítal, určitě jsem našel alespoň jednoho člověka, jenž měl kopii. Kopírovalo se analogově z pásky na pásku, takže si můžete představit, jak asi zněla pátá kopie.

 

Pražský výběr přestal existovat, ale muzikanti se neztratili. Stali se vyhledávanými anonymními studiovými muzikanty. Kocábovy klávesy můžeme objevit na desítkách tehdejších hitů a jen málokdo si uvědomí, že kytarová sóla na pověstných ploužácích Dalibora Jandy patřila Michalu Pavlíčkovi.

 

V roce 1986 se Pražský výběr s velkou slávou vrátil. Ze strany režimu to bylo typické polovičaté řešení. Kdo chtěl, mohl si to vykládat jako konec tříletého trestu, kdo chtěl, mohl to brát jako příklad „nového myšlení“, o němž předlistopadová garnitura KSČ s takovou chutí mluvila, aniž byla schopna popsat, o co jde.

 

DEKADENTNÍ ROCKEŘI

Comeback spojený s nadšenými, až extatickými reakcemi publika, které znalo každé slovo jejich písní, dodal skupině na sebejistotě. Soubor tehdy osciloval mezi megalomanií a excentrismem. Dodnes mi připadá neuvěřitelné, že v době, kdy se ostatní rockoví muzikanti krčili někde v koutku, vyrostly v Pavlíčkovi a Kocábovi dvě individuality, blízké anglickým představám o dekadentních rockerech s rysy hrdinů z románů Oscara Wilda. Jejich sebevědomí a drzost po návratu na pódia ke konci osmdesátých let v mnoha z nás vyvolávaly obdiv a pocit jistoty, že nenáviděný blbý režim půjde už brzy do háje. Reflektovalo to i druhé album souboru, který si údajně kvůli zneužití značky musel změnit název na Výběr. V Česku zuřící perestrojka vytvořila velmi rychle společenský chaos. Zmatení slov vedlo k tomu, že jedna část režimu táhla čehý a druhá hot. Deska Výběr to svou atmosférou zachycuje. Jejím jádrem jsou portréty lidí dezorientovaného světa, v němž slova ztrácejí svou náplň, ale o to jsou hlasitější.

 

Michaela Kocába – stejně jako řadu dalších muzikantů – začala stále víc lákat potřeba vyjadřovat se k veřejnému dění. Velice rychle se z něj stala jedna z vůdčích osobností listopadových událostí v roce 1989.

 

A právě v prosinci téhož roku seděl autor těchto řádků v kavárně v prvním patře dnešního Škodova paláce, dvě patra nad sálem Laterny magiky, kde zasedalo Občanské fórum. Zespodu přišel Michael Kocáb a povídá nám u stolu, že dostal nabídku, aby se nechal kooptovat do poslaneckého sboru v právě pročišťovaném parlamentu. „Michaeli, vezmi to,“ navrhl jsem mu tehdy. „I Verdi byl poslancem.“ „Fakt? Tak to jo,“ řekl a se svým typickým elánem zase běžel dolů. Dodnes si vyčítám, že jsem zapomněl dodat, že to bylo jen na relativně krátkou dobu.

 

Tohle totiž Kocábovi nikdy nedošlo. Místo toho, aby splnil svou historickou úlohu a vrátil se k muzice, rozptyloval se v následujících dvaadvaceti letech vším možným. Někdy se až zdálo, že dělá, co může, jen aby se nemusel věnovat hudbě. Všechny jeho návraty k Pražskému výběru nebo Výběru, o něž se od té doby pokusil, proto působily nuceně a zbytečně. Není důvodu předpokládat, že tentokrát to bude lepší. Pražský výběr je totiž do jiných časů nepřenosná legenda.

Josef Vlček


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama