Jan Kaplický | Reflex.cz
nahoru

Jan Kaplický

PETR VOLF19. dubna 2012 • 00:15

Jan Kaplický měl něco, co potřebují nejenom architekti – odvahu, víru v sebe a lásku, která hory přenáší. V ničem z toho nikdy neslevil a nakonec všechno, co hledal, našel. Kdo ho mohl hlouběji poznat, hovoří o něm jako o géniovi. On sám byl v tomto ohledu zdrženlivý: „Když vidím síť pavouka, stydím se, jak jsou naše stavby neohrabané.“ Ve středu 18. dubna uplynulo PĚTASEDMDESÁT LET OD JEHO NAROZENÍ.

 

KDYŽ SE PODÍVÁME na to, jak málo domů bylo uskutečněno po dle jeho návrhů – k tomu nám budou bohatě stačit prsty dvou rukou –, a srovnáme to s jeho vlivem, který měl na své okolí, tak nám vyjde, že šlo o jednoho z nejúspěšnějších architektů světa. Žádný jiný významný architekt nemusel čekat na vlastní důležitou realizaci až do více než padesáti let, a přesto nikdo nepochyboval o jeho schopnostech. Jakmile začal stavět, každý jeho „barák“ se stal ikonou: uvidíte ho a už jej nezapomenete. Takovou vlastnost má i jeho poslední stavba, Muzeum Enza Ferrariho, jež bylo v březnu otevřeno v italské Modeně, tři roky po jeho smrti. A má ji i Národní knihovna, která postavena zřejmě nikdy nebude.

 

V DOBRÉ SPOLEČNOSTI

Byl to jediný Čech, i když s britským pasem, jenž se dostal mezi architektonickou smetánku, do společnosti lordů Normana Fostera a Richarda Rogerse, kteří ho kdysi zaměstnávali a pak kopírovali (Foster), nebo Zahy Hadidové, jež ho pokládala za svého inspirátora a za vzor morální i tvůrčí soudržnosti. Ale byli to především jeho přátelé. Pohyboval se mezi nimi samozřejmě, jako by se pro takové prostředí narodil. Když se vrátil domů, jistotu ztrácel. Praha není Londýn. Jeho příběh se stal ztělesněním střetu neústupného idealisty s pragmatickým prostředím, jemuž příliš nerozuměl – nebo spíš nebyl ochoten ho pochopit, protože by to znamenalo to nejhorší, co si dovedl představit: konformismus.

 

V Česku byl jako exulant z osmašedesátého roku nejprve známý jenom mezi lidmi, kteří se podrobněji zajímali o architekturu a měli možnost v normalizačních letech sledovat zahraniční časopisy nebo se občas podívat ven. Jeho londýnské studio Future Systems se stalo kultovním ateliérem. Mělo svoji estetiku, barevnost, eleganci, lehkost, jaká v moderní architektuře chyběla. Založil ho v roce 1979 se svým kolegou Davidem Nixonem a jejich tvorba se vyznačovala dosud nevídanou odvahou. Smělé stavby oblých tvarů, připomínající rostliny nebo lidská těla, tehdy vypadaly jako smyslní poslové z jedenadvacátého století – dnes už víme, že spíše z dvaadvacátého –, prostě: systémy budoucnosti. To nebyla nabubřelost. Nešlo jenom o fantastické kresby nebo modely. Kaplický a jeho tým věděli, jak by se daly postavit, navíc důsledně sledovali ekologické hledisko, energetickou soběstačnost. Ostatně s Nixonem spolupracovali s americkým Národním úřadem pro letectví a vesmír (NASA), který se zajímal o možnosti stavění na Marsu. Když pak Nixon na konci osmdesátých let natrvalo odešel do USA, jeho roli ve fi rmě převzala Amanda Leveteová, jež ke Kaplickému „přestoupila“ od Richarda Rogerse. Stala se jeho první ženou, o osmnáct let mladší. Uměla to, co jemu chybělo: dokázala vést jednání s klienty tak, aby odvážné kreace Future Systems přijali za své. V roce 1999 získávají Future Systems Stirlingovu cenu za novinářskou tribunu na kriketovém stadiónu Lord’s Cricket Club. Je okamžitě pokládána za opravdu první progresívní londýnskou stavbu přelomu století a prvenství má svým technologickým pojetím: byla celá postavena v loděnici z hliníkových plátů a pak na místě svařena do podoby hladké skořepiny. Kritik Jonathan Glancey v Independentu nešetří superlativy a dává jí nálepku „nejoriginálnější a nejelegantnější stavba Velké Británie“. Kaplický ji pojal jako dokonalou pozorovatelnu, což je prvek, jejž si už předtím vyzkoušel ve víkendovém domě pro Boba Marshall- Andrewse (milionáře a člena britského parlamentu) v národním parku Pembrokeshire v jihozápadním Walesu a který měl najít svoje uplatnění také v horní části Národní knihovny v Praze.

 

ŽENSKÝ PRINCIP

Půvabná Amanda Leveteová, křehká a cílevědomá blonďatá architektka, byla jednou ze zásadních žen v životě Jana Kaplického. Ženy jej přitahovaly a on přitahoval je. Potřeboval je mít vedle sebe, být v jejich společnosti, ženy obdivoval, byl velmi dvorný. Jeho budovy, jež si neustále skicoval, měly často ženské křivky, k dokonalosti to dovedl právě v případě Národní knihovny. „Lidé pořád nechápou, že architekt se může zabývat ženami, ale ženami v jiném smyslu, ve vyšším, než je sexualita,“ vyprávěl Kaplický v kavárně Slavia v březnu 2007. „Možná je to erotismus. V tom vidím rozdíl. Bez inspirace múzou by to nebylo. Musíte mít nějaký impuls, podporu, praktickou pomoc. Bez této múzy by to možná vypadalo jinak nebo by to vůbec nevzniklo.“ Načež se podivil, že ještě někdo nepřišel na to, že knihovna má tvar jedné části ženského těla. Ňader. Hovořil o tom s obrovským zápalem. Neměl jsem ponětí, kdo je tou múzou, o níž hovořil. Ale 15. října 2007 už bylo všechno jasné, vzal si za ženu Elišku Fuchsovou, která přijala jméno Kaplicky. Ta produkovala film Oko nad Prahou, který natočila Olga Špátová. A ještě předtím se podílela na dokumentu Profil, během jehož natáčení vzniklo mezi architektem a mladou filmařkou citové pouto.

 

Jan Kaplický byl jedináček. Maminka Jiřina, ilustrátorka botanických vědeckých knih, mu byla oporou a dávala mu veškerou péči. Měl se jako v bavlnce. Svému synovi byla naprosto oddaná, jak to dokážou jenom milující matky. Po jeho odchodu do Anglie si vypěstovali krásný rituál a až do její smrti v roce 1984 s ní každou neděli ráno telefonoval. „Bylo to jako jít do kostela,“ vzpomíná v knize Album, jež vyšla v roce 2005. „Hodně na ni myslím. Moc mi chybí. Někdy bych ji rád požádal o radu. Její kresby používám jako inspiraci pro své projekty.“ Naproti tomu v otci Josefovi (1899–1962), který své paní celý život vykal, viděl svůj vzor, s nímž se chtěl poměřovat, ale nikdy to otevřeně nepřiznal. Profesor Kaplický, sochař, malíř a grafi k i teoretik v jedné osobě, mu předal svou zálibu v anglické módě, ale také vědomosti ze všech uměleckých oborů. Už v roce 1928 napsal tuto prozíravou větu: „Na prvé místo před umění výtvarná, literaturu, divadlo, hudbu, tanec a kinematograf nutno klást umění žít.“ Jeho syn ji měl v sobě odmalička zakódovanou a stejně jsou na tom také žáci Josefa Kaplického, jimž svůj přístup k tvorbě i životu nenásilně vštěpoval jako legendární pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kterou jeho syn později vystudoval (1962) a od níž ještě později (2007) dostal čestný doktorát.

 

SMUTNÝ GÉNIUS

 

Byl mu předán v bývalém kostele svaté Anny a laudatio pronesla Eva Jiřičná, s níž žil v Londýně v sedmdesátých letech minulého století. I když se rozešli, zůstali velmi blízkými přáteli. „Jeho absolutní soustředěnost na vlastní výtvarnou činnost je příkladná a jeho nezdolatelnost a pracovitost lze jen těžko vysvětlit slovy,“ znělo pod gotickou klenbou odsvěceného chrámu, který Jiřičná rekonstruovala jako kulturní centrum Pražskou křižovatku Nadace Vize 97 Dagmar a Václava Havlových. „Kaplický má neobyčejnou vizi světa kolem sebe a zároveň je schopen geniální interpretace svých nápadů. Také má smysl pro neobyčejný, a přesto realistický detail.“ V knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou (Prostory a dialogy Evy Jiřičné) se už více než neobyčejnými vizemi zabývá odvrácenou stranou jeho osobnosti: depresemi. „Nemohl-li dělat, co chtěl, trpěl depresemi. Skutečně těžkými depresemi … Byl buď úplně nahoře, nebo úplně dole. Aby se pohyboval někde mezi, to bylo zřídkakdy. Tyhle výkyvy nakonec zapříčinily náš rozchod.“

 

To, co Evu Jiřičnou drtilo, jeho mladou ženu Elišku kupodivu tolik nerozrušovalo. „Jeho náladami jsem netrpěla. Jsem povaha, že když se mi stane něco špatného, zítra o tom nevím, žiji z pozitivních zážitků,“ vysvětluje. „Jeho humor byl neuvěřitelný, byl jediný chlap, který mě dokázal rozesmát tak, že jsem nemohla. Uvědomoval si, že je jak z jiného světa, jak z jiného století, a dělal si legraci z mé ,pražštiny‘, napodoboval to. Deprese samozřejmě asi nad jeho optimismem převažovaly. Vadilo mu, když se o něm někdo vyjadřoval, že je arogantní a sebestředný. Nebyla to totiž pravda.“

 

CHOBOTNICE

Opravdové soužení měl s Chobotnicí. Pražská Národní knihovna patří mezi Kaplického stavby, které zůstanou jenom v podobě modelu, ale to nic neubírá na jejich podstatě: je to pokroková a nadčasová architektura. Mělo to být jeho mistrovské dílo neboli master piece, jak říkají Angličané, či – podle Francouzů – chef-d’oeuvre. Jan Kaplický chtěl konečně něco postavit ve městě, kde se narodil. A také chtěl uspět ve velké mezinárodní soutěži – i z toho důvodu, že v devětaosmdesátém v soutěži na pařížskou Bibliothèque Nationale skončil těsně pod vrcholem: byl druhý. Knihovna měla tvarovou koncepcí překonat jeho obchodní dům Selfridges v Birminghamu, jejž se slávou dokončil v roce 2003, ale hlavně šlo o kulturní stavbu. Kaplický byl založením člověk kultury, odkojený prostředím doznívající meziválečné avantgardy, k níž jeho otec neodmyslitelně patřil. Jak známo, soutěž Future Systems pod jeho vedením sice vyhrály – 2. března uplynulo přesně pět let od vyhlášení výsledků –, ale nestavělo se.

 

Nemá smysl dopodrobna rozebírat peripetie, které se tehdy odehrály, ale rozhodně se na ně nedá zapomenout, byl to ohňostroj trapnosti či svého druhu absurdní drama. Postupně se zpochybnilo všechno, nejprve regulérnost soutěže pořádané Mezinárodní unií architektů, pak nestrannost jury, v níž zasedly Zaha Hadidová a Eva Jiřičná, tedy dvě „spřízněné duše“, jež měly ke Kaplickému blízko. Zpochybňováno bylo i samotné místo na východním konci Letenské pláně u tramvajové točny, které nejprve pražský magistrát Národní knihovně přislíbil, ale potom se ke svému slibu odmítl znát. Nejtragikomičtější roli sehrál tehdejší primátor Pavel Bém, jenž nejprve vítězství Future Systems v soutěži i návrh samotný vřele vítá, nicméně po několika týdnech jej smete se stolu a nechce se k němu znát, i když pro něj hlasoval jeho zástupce v porotě. Spekulovalo se o tom, že jeho krkolomný názorový obrat způsobil možná jeho následný výstup na Mount Everest a s ním spojený delší pobyt v „zóně smrti“ (nad osmi tisíci metry totiž může dojít k nevratnému poškození mozkových buněk) nebo nevraživá reakce na projekt ze strany prezidenta Václava Klause, který pohrozil, že bude-li se něco takového stavět, bude tomu bránit vlastním tělem a pomocí řetězů. Jenže ve světle toho, co ukázaly zveřejněné odposlechy mezi Pavlem Bémem a lobbistou Romanem Janouškem, bylo možná ledasco mnohem jednodušší. Ani Everest, ani Klaus, podporovaný Knížákem, Hájkem a Jaklem, ale prostě jenom Janouškova nevole, že by měl být tak zajímavý pozemek zastavěný čímsi, co by jemu osobně nepřineslo žádný užitek. Když si uvědomíme, jaký vliv lobbista na primátora měl, zdá se to jako pravděpodobné. Ony odposlechy, jež se dostaly do médií, jsou z února 2007 a někdy mezi dubnem a květnem Bém svůj poměr ke knihovně přehodnotil. Ale třeba jejich komunikace proběhla bez možnosti jakéhokoliv záznamu, někde v zoo při pozorování koloušků a kolibříků – a navždy zůstane jenom mezi nimi.

 

ARCHITEKTURA JAKO TÉMA!

Ať to bylo, jak chce, současná architektura a urbanismus se poprvé po roce 1989 stávají v České republice celonárodním tématem a lidé se seznámili s legračními slovy, jako „blob“, a vědecky znějícími pojmy, jako „organický“, „zoomorfní“ či „futuristický“. Předtím jako by ani neexistovala a po vyhlášení soutěže má najednou každý názor na současné stavění, na to, jak má vypadat knihovna. Politici svým souhlasem nebo odmítnutím dávají najevo, patří-li k liberálnímu, či konzervativnímu proudu, a je úplně jedno, jestli stavba stojí, nebo ne. Mimochodem, Bém, jehož „otočka“ jako by předznamenala jeho politický pád do nicoty, nebyl sám, kdo přehodnotil svoje stanovisko. Jakkoliv se to zdá nepravděpodobné, také Václav Havel hodil názorovou zpátečku. Zprvu hovořil o „stavbě mazané a hezké“ a v dopise Kaplického dceři Johance (narodila se ve stejný den, kdy architekt zemřel, 14. ledna 2009) dokonce napsal, že je „zosobněním tvořivého ducha, výrazem vzdělanosti, kulturnosti a humanity tradičně svázaných s Prahou a s jejím reliéfem, projevem pokorné úcty člověka k přírodě“. V květnu stejného roku ale na fakultě architektury Technické univerzity v Liberci prohlašuje něco úplně jiného: „Skutečně se mi knihovna jako stavba líbila, ale ať ji postavíme kamkoliv, překáží. A myslím, že to i město samo cítilo. Odhlédnu-li od tlaků a lobby, které tento případ provázely.“ Mám za to, že kdyby se toho býval byl Jan Kaplický dožil, nesl by to ještě hůř než útoky Václava Klause. Havla pokládal za svého spojence a velmi si jej vážil. To, jakým společenským fenoménem se blob stal, připomenul také Ladislav Bátora, jenž poté, co musel opustit ministerstvo školství, vydal prohlášení, kde připomněl, že „je proti federalizaci Evropy, nesouhlasí s bombardováním Srbska a se stavbou knihovny podle návrhu Jana Kaplického“. Chobotnice se stala pro tohoto podivínského nacionalistu třetím největším zlem, s nímž se nikdy nesmíří … Je to příznačné.

 

Přesto se domnívám, že pro většinu lidí zůstává zhmotněním radosti, odvahy a optimismu. Přistihuji se, že když jedu přes Letenskou pláň, tak ji tam vidím, jako fatu morgánu, a hned mám o něco lepší náladu: lepší tahle imaginace než pohled do betonové nekonečné díry Blanky. Vybavuji si také slova Zdeňka Fránka, jednoho z nejuznávanějších současných českých architektů, pro něhož domy Jana Kaplického znamenaly setkání s novým světem: „Zkouším se vžít do jeho přemýšlení. Když na něčem pracuji a volím mezi dvěma přístupy, tak se rozhodnu pro ten odvážnější ve smyslu jakéhosi futuristického pojetí. Vím, že se to možná bude v současnosti zdát trochu přitažené za vlasy, ale v budoucnu – za pět nebo deset let – se to zúročí. Právě díky Janu Kaplickému se snažím dělat ještě několik kroků směrem dopředu.“


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější