Axel Springer | Reflex.cz
nahoru

Axel Springer

2. května 2012 • 13:49

Chtěl se stát populárním zpěvákem, zaujmout a dojmout tisíce posluchačů. Překonal tuto touhu. Jeho noviny a časopisy oslovovaly a dodnes oslovují milióny čtenářů. Ať už je osoba největšího mediálního podnikatele v Německu i na kontinentě jakkoli kontroverzní, jedno mu stěží mohou upřít i jeho kritici. Měl své sny a celý život usiloval o to, aby je naplnil. „Slovo realita mne zabíjí,“ říkal. „Svět se přece mění prostřednictvím snů.“ Druhého května by se AXEL SPRINGER DOŽIL STA LET.

 

O TOM, jak vznikají noviny, se toho v encyklopediích dočteme poměrně málo. Najdeme základní data, ale to nejdůležitější – jaké představy a motivace měli ti, již se do takového nejistého podnikání pustili, jaké jejich schopnosti či charakterové vlastnosti ovlivnily úspěch či neúspěch – se většinou nedozvíme. A pokud to vědět chceme, musíme si konečný obrázek postupně skládat – ze vzpomínek, rozhovorů, životopisů. Lidé, kteří s Axelem Springerem pracovali od počátku, se shodují na tom, že dokázal ve správnou chvíli udělat správné rozhodnutí. Zní to snadně. Dodávají ovšem, že měl také spíše ženskou než mužskou intuici, hráčské nadání, dokázal pro svou věc snadno získávat lidi (a také se jich stejně snadno zbavovat), uměl odhadnout vkus a sny potenciálních čtenářů a přizpůsobit se jim. A ačkoli s takzvaně obyčejnými lidmi, již kupovali jeho deníky a časopisy, neměl téměř nic společného, rozuměl tomu, co cítí a jak se dívají na svět.

 

CIT PRO ČTENÁŘE

Bylo jaro 1945, skončila válka. Axel Springer, tehdy třiatřicetiletý, mohl sice pokračovat v práci v otcově tiskárně, která přežila válku bez větších škod, ale kalendáře a levné knihy, jež se zde tiskly, ho zoufale nebavily. Chtěl vydávat velké noviny – jako byly například anglické Timesy a vůbec –, živit se žurnalistikou, již se poprvé naučil jako elév v deníku Bergedorfer Anzeiger. Cesta k tomu vedla nejprve přes práci tlumočníka na britském velitelství v Hamburku – v takzvaném Berry-Hausu. V roce 1946 byl v britské okupační zóně sice vrácen veškerý tiskárenský majetek, ale majitelé tiskáren nemohli rozhodovat o tom, zda budou vydávat nějaké noviny nebo časopisy. K tomu potřebovali licenci, kterou až do roku 1948 udělovaly vojenské úřady. Springer u Britů pochodil hned dvakrát – licenci číslo 67 dostal na programový magazín Hörzu (objevil se na stáncích v prosinci 1946) a číslo 68 na časopis Nordwestdeutsche Hefte (začal vycházet v roce 1946). První byl měsíčník, jenž přetiskoval v rozhlase odvysílané materiály, druhý – týdeník – informoval o programové nabídce a všem, co s ní souviselo.

 

Úspěch Hörzu netkvěl ale jen v tom, že by časopis nabízel podrobný programový přehled, nejprve rádia, později i televize. Šlo současně o rodinný magazín v širším slova smyslu. Byly tu nejrůznější poradny, rubriky, dětská část s postavičkami ježka Meckieho a tučňáka Charlieho, recepty, příběhy ze života prominentů i obyčejných lidí. Týdeník vytvářel pocit jedné velké rodiny, do níž patřili všichni čtenáři.

 

V roce 1948 britské vojenské úřady předaly v oblastech, které kontrolovaly, právo vydávat licence na noviny a časopisy zemským vládám. Sociálně demokratická vláda v Hamburku i proto, aby se posílila role nadstranického tisku, vydala rozhodnutí číslo 1 o vydávání nezávislého a nadstranického večerníku Hamburger Abendblatt. Jeho vznik a rychlý vzestup jsou zřejmě nejlepším příkladem Springerových schopností.

 

Podle pamětníků se ptal na názor sociologů, mnoha novinářů, ale i třeba úředníků z finančního úřadu – Springer chtěl vědět, co čtenáři od večerníku a od novin vůbec očekávají. Osobně a s mimořádnou pečlivostí se věnoval při přípravách nového listu obsahu, layoutu, práci s fotografiemi, používanému jazyku. Nejtěžší podle něj bylo dopracovat se k takové formě jazyka, jež by byla všeobecně srozumitelná. Čtrnáctého října 1948 vyšlo první číslo. Za rok se prodávalo večerníku 100 000 výtisků, v dalších letech už 400 tisíc. Springerovým receptem bylo od začátku vyhovět potřebám čtenářů – potřebám vycházejícím z dané doby. Navíc po válce byl život v Německu velmi těžký. Springer přišel s tím, že čtenáře nabádal k tomu, aby se k sobě chovali mile (Seid nett zueinander). A noviny šly příkladem. Úspěch jeho konceptu a také rostoucí náklady jak zmíněných titulů, tak i řady dalších – například ženských a rodinných magazínů – ho přesvědčily, že je možné udělat další krok. Ve čtvrtek 24. června 1952 se tak v ulicích západoněmeckých měst objevily noviny, které se výrazně lišily od všeho, co dosud čtenáři znali. Bild Zeitung, list, jenž měl sloužit „málo soustředěným čtenářům“, deník, který měl lidi utěšovat, směřovat, vzdělávat, ale hlavně bavit. Recept byl správný. Poměrně rychle se z něj staly největší bulvární noviny na evropském kontinentě. V roce 1953 koupil Die Welt. Deník, jenž neměl vydělávat (a také skutečně ziskový nikdy nebyl), ale přinášet prestiž. Vstupovat do politické diskuse, nabízet kvalitu, podporovat hodnoty, které Springer vyznával. Náklad jeho listů kontinuálně rostl. Jak napsal jeho životopisec Hans Dieter Müller, triumfy se svým „do konzumního zboží proměněným konzervatismem“ slavil především proto, že se dokázal přizpůsobit sentimentálním i agresívním tužbám publika.

 

MOSKEVSKÉ PONÍŽENÍ

Na konci padesátých let podlehl Springer představě, že jeho pozice a vliv jsou natolik silné, že by mohl účinně zasáhnout i do vysoké politiky. Ač odrazován, rozhodl se obejít komplikované politické procesy a začít rovnou nějakým velkým tahem. A tak se ocitl v lednu 1958 v Moskvě. Chtěl vysvětlit Nikitu Chruščovovi svou představu o znovusjednocení Německa, pětibodový plán, spočívající v tom, že se Spolková republika stane neutrálním státem, na jehož území nebudou žádné atomové zbraně, výměnou za to, že SSSR dá svolení ke sjednocení. Chruščov neměl zájem. Nanejvýš byl ochoten poskytnout rozhovor. Na přijetí čekal Springer v hotelu Nacional 17 dnů. Vydavatelova žena později vyprávěla, že se po dvou hodinách vrátil z Kremlu úplně zlomený. V Bonnu navíc kancléř Adenauer a státní tajemník Globke označili Springerův pokus za nezodpovědný. Výlet skončil blamáží a ze Springera se stal zapřisáhlý antikomunista, nicméně okamžitý neúspěch měl nakonec pozitivní vliv na vydavatelovo postavení. Všichni teď věděli, jaká je jeho politická pozice. A od té doby se nikdy nikdo nepokusil Springera přesvědčit, že jeho vize spojeného Německa je utopií. Naplnění tohoto snu – pro něj tolik důležitého – se nedožil. Nicméně k němu přispěl.

 

Rok po ruském dobrodružství začal Springer se stavbou nové budovy vydavatelství v západním Berlíně – přímo u hranice sovětské zóny, tedy NDR. V roce 1966 byla osmnáctiposchoďová budova zkolaudována. Na jejím vrcholu běžely světelné noviny, a tak se kdokoli ve východním Berlíně mohl dozvědět, co se děje ve svobodném světě. V roce 1966 Springer poprvé navštívil Izrael – to ho ovlivnilo natolik, že až do své smrti byl jedním z nejrozhodnějších bojovníků za usmíření mezi Němci a Židy.

 

VYVLASTNĚTE SPRINGERA

Každé sny ale ovlivňuje měnící se doba. Axel Springer neviděl, jak rychle se ve Spolkové republice mění společnost, a podle všeho tomu, co se děje, příliš nerozuměl. Lidé už k sobě nechtěli být vlídní – přinejmenším někteří mladí. Chtěli, aby se něco změnilo, měli dost traumatu z prohrané války a nacistických zvěrstev, na nichž se nepodíleli, kostlivců ve skříních svých otců a dědů, ekonomických a politických elit vytvořených v dobách studené války. Studentské hnutí zasáhlo i Západní Berlín (roznětkou byla vražda studenta Benna Ohnesorga při návštěvě íránského šáha v roce 1967). Reakce Springerových listů byla jednoznačná – kdo se snaží rozpoutat teror, musí počítat s maximální tvrdostí státních orgánů. A co víc, listy tuto tvrdost přímo vyžadovaly. To udělalo ze Springera a jeho médií terč číslo jedna. Symbol všeho, co vadilo mladým lidem na tehdejším establishmentu. Začalo se stále častěji ozývat heslo: Vyvlastněte Springera. Situaci zradikalizoval atentát na studentského vůdce Rudiho Dutschkeho. Pomocný dělník Josef Bachmann jej o Velikonocích 1968 zasáhl třemi střelami z pistole. Dutschke útok přežil, ovšem s těžkým zraněním mozku. V průběhu několika hodin se na veřejnosti objevilo heslo „Bild hat mitgeschossen“, což bychom volně mohli přeložit jako: Bild byl spolustřelcem. V následujících dnech se sídlo koncernu v Kochstrasse (dnes Rudi-Dutschke Strasse) změnilo v obleženou pevnost. Shromažďovaly se tu tisíce demonstrantů, v bitvách s policií byli na obou stranách zranění, hořely automobily rozvážející výtisky Springerových novin, v dolních patrech budovy byla několikrát vymlácena okna. Podobné scény se odehrávaly před Springerovými filiálkami v Mnichově, Frankfurtu, Hamburku a Kolíně nad Rýnem.

 

Nakonec Springera zažalovali a soudili pro spiknutí. Státní zástupce Horst Mahler četl při procesu řadu citátů dokládajících, že jeho tisk vyzýval k fyzickým útokům na demonstranty. Springer se bránil tím, že nebyl v Berlíně, což souhlasilo, a že o mnoha věcech, jež se děly v redakcích, vůbec nevěděl. „Vždy jsem nabádal k uměřenosti,“ hájil se. Když se rozbouřené Německo zklidnilo, pokračoval v budování svého impéria, sbírání modrobílé keramiky Fayence, propouštění a přijímání šéfredaktorů. A samozřejmě se věnoval svému největšímu snu.

 

Když o svých 70. narozeninách otevíral novou tiskárnu na východě Hamburku, řekl mimo jiné: „Díky ní se po sjednocení rychle dostaneme s našimi novinami na Východ.“

 

JAK CO VYSTIHNOUT

Axel Springer byl hluboce věřící člověk. Už od dětství. Rád se nechával fotografovat ve své soukromé kapli v holštýnském Schierensee, nabádal děti, aby dávaly dobrý pozor při dějinách náboženství, mluvil často o tom, jak důležité jsou křesťanské principy v našem životě.

 

Nicméně jako asketa nežil – zejména co se týče žen. Byl pětkrát ženatý a zplodil tři děti. Svou poslední manželku Friede, již označoval za dar boží, si vzal v roce 1978 (bylo jí tehdy 36 let a s vydavatelem se znala od roku 1965). Měl rád hezké věci, dobré víno, rychlá auta.

 

Když zemřel, patřil koncern mezi největší na kontinentě, jeho noviny a časopisy dosahovaly celkového nákladu přes 20 miliónů výtisků. Celkový obrat činil tehdy 2,4 miliardy marek.

 

Tváří v tvář smrti téměř umlkly všechny spory, ideové boje, výčitky ať už oprávněné, či nikoli, jimiž magnáta zahrnovali – sám o sobě tvrdil, že je člověkem, na nějž je ve Spolkové republice nejvíce útočeno.

 

Nekrology o něm napsali Helmut Kohl a Franz Josef Strauß, respekt a účast rodině vyjádřili Springerovi ideoví protivníci Helmut Schmidt a Willy Brandt. I levicový tisk otiskl články, v nichž se připomínala „obrovská zásluha morálního vizionáře Axela Springera o trvalé udržování diskuse o německé otázce a o usmíření se Židy“. Jedním z mála, kdo si neodpustil kritický tón, byl zakladatel konkurenčního týdeníku Stern Henri Nannen, podle něhož Springer byl iluzorní, misionářský a politicky do jisté míry nebezpečný.

 

Portrétů a životopisů vyšlo od té doby velké množství. Když je člověk pročítá, nemůže si nevzpomenout na výrok zakladatele Spiegelu a Springerova velkého protihráče Rudolfa Augsteina: „Třikrát jsem o něm psal titulní materiál, ale ani jeden nebyl nakonec otištěn, nikdy se mi totiž nepodařilo ho vystihnout.“


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější