Čeští fotbalisté se vrátili do Prahy. Na mistrovství Evropy neudělali ostudu, jak se všeobecně čekalo, takže nebyl důvod k nějaké hysterii a popuzenosti. Pouze jeden hráč ho měl. „BĚŽTE DO PRDELE! Regulérně! Jednou, až skončím s fotbalem, tak vás zabij . Budu poprvé sedět za vraždu – kvůli vám.“ To v Milanu Barošovi vybuchlo jeho dlouhodobé naštvání. Přitom novinář, jemuž takhle strašlivě vyhrožoval cestou do autobusu, se bavil s někým úplně jiným, o útočníka se nezajímal.
BAROŠ SI ZASE NABĚHL – jako už tolikrát. Sám, bez cizího přičinění. Udělal to úplně stejně, jako se bezhlavě, s očima přilepenýma na balón, vrhává mezi tři obránce soupeře. Fotbalový expert serveru aktuálně.cz Luděk Mádl napsal: „Barošův zabijácký instinkt se probudil až v Praze.“ Jak výstižné. A jak smutné. Ten den, v pátek 22. června, skončil s reprezentační kariérou. O něco později vyšlo oficiální Barošovo prohlášení, které mu sepsal někdo z týmu jeho agenta Pavla Pasky; byl to právě Paska, kdo jej v roce 2001 přivedl z ostravského Baníku do liverpoolského FC. „Rád bych touto cestou oficiálně oznámil ukončení svého působení v národním týmu České republiky, v němž jsem prožil krásných a myslím si, že i úspěšných jedenáct let. Přestože hrát za národní tým jsem vždy pokládal za velkou čest, již delší dobu jsem o této možnosti přemýšlel. Po důkladné úvaze jsem nyní došel k závěru, že tento okamžik nastal. Můj velký dík patří všem, kteří mě podporovali – mým nejbližším, trenérům, spoluhráčům, mému manažerovi panu Paskovi, a zejména pak fanouškům. Nyní se chci zaměřit především na svou klubovou kariéru a také se mnohem víc věnovat rodině.“ Sám Milan Baroš by těžko něco tak diplomatického mohl vyslovit. Fanoušci ho nemohli vystát a dávali mu to najevo. To, že nosit reprezentační dres pro něj byla velká čest, zní dost nepravděpodobně, ačkoli kdysi, v samotných začátcích, to zřejmě byla pravda.
ZROZENÍ BOMBARDÉRA
Barošovy hvězdné okamžiky přišly na mistrovství Evropy v Portugalsku roku 2004. Patří do zlatého fondu českého fotbalu a fanoušci si je pamatují podobně jako třeba Masopustův průnik ve finále mistrovství světa v Chile, Panenkovu penaltu z Bělehradu 1976 nebo Poborského lob, jedno z nejpřekvapivějších řešení, k němuž se nějaký hráč v dějinách fotbalu rozhodl.
Bylo to působivé. Milan Baroš vyrovnává v utkání s Lotyšskem na 1:1, proti Nizozemsku dotahuje na 2:2, proti Němcům střílí vítězný gól a ve čtvrtfinále v rozpětí dvou minut likviduje Dány. Během čtyř utkání dává pět branek a stává se nejlepším střelcem turnaje. Není mu ještě třiadvacet a oslňuje svět dravým způsobem hry. Čeští fotbalisté se jenom výjimečně ukazovali jako rychlostní typy, Baroš byl světlou výjimkou.
Začínal jako střídající útočník, jenž vlétne na hřiště a rozboří protivníkovu obranu, a postupně se stával klíčovým hráčem. Ze žolíka, jak jeho roli novináři nazvali, se mění v eso. Je schopen dát gól jak ostrou střelou pod břevno z prostoru pokutového území, tak po sólovém průniku z poloviny hřiště, kdy za sebou nechá obránce – míč má pod kontrolou, jako by ho měl k noze přivázaný neviditelným pružným lankem. Zvládá zakončení z jakékoli pozice. Navíc dobře vypadá. A to k fotbalu přitahuje ženy, které vždy tvrdily, že kopaná je na rozdíl od hokeje nuda, protože se v ní nic neděje. Tehdejší Baroš vyzařuje tolik energie, že by ji mohl dodávat do předražené elektrické sítě. Má všechny předpoklady k tomu, aby se stal hvězdou. Jenomže zůstalo jen u těch předpokladů.
Poslední Barošovo významné představení na nejvyšší úrovni přichází rok po portugalském mistrovství, kdy hraje s Liverpoolem ve finále Ligy mistrů proti AC Milán: sice nedává gól, ale na hřišti je akté em jednoho z největších obratů v dějinách sportu: italský klub ne udržel tříbrankové vedení a nakonec prohrál na penalty. Pro Baroše to byla labutí píseň a začátek jeho propadu. Finále se odehrálo v Istanbulu. Tenkrát ještě nemohl vědět, že s tímto městem spojí v příštích letech svoji sportovní existenci jako hráč klubu FC Galatasaray.
FOTBAL NENÍ ROKENROL
Talent se skládá z několika složek. Chce to mít nadání pro práci s míčem, pohybovou dovednost, intuici. To, co souhrnně nazýváme technikou, není, jak by se mohlo zdát na první pohled, nejdůležitější. Přinejmenším stejně důležité jsou jiné vlastnosti – houževnatost, pracovitost, sebekázeň. Samotné nadání nestačí, pokud se k němu nepřidají další složky. Typickým příkladem je Pavel Nedvěd, jenž tvrdou dřinou nahradil technické nedostatky, postupně je potlačil a díky fyzickému fondu, zápalu pro hru a obětavosti hraničící se sebezničením to dotáhl až na nejlepšího fotbalistu Evropy. V Itálii mu přezdívali Stachanovec, Úderník. Zatímco ostatní skončili, Nedvědovi začínal trénink, na pohybu byl do jisté míry závislý – nyní běhá maratón, protože mu opojné endorfiny, vyplavující se při námaze do krve, určitě chybějí. Když prohrál, plakal.
S Milanem Barošem to bylo jiné. Jakmile měl za sebou tréninkové povinnosti, sedl na letadlo a na otočku letěl z Liverpoolu nebo z Birminghamu, kde hrál za Aston Villu, do Prahy, aby se mohl radovat ze života s kamarády, které v Anglii postrádal. S takovým přístupem se pořádně nedá dělat žádná práce – natož fotbal, v němž musí být hráč vždycky dokonale odpočatý. Mimochodem, když se Jaromír Jágr vrátil do NHL, všichni ve Filadelfi i byli překvapeni, že si dává tréninkové dávky navíc. Díky tomu si každý mohl odpovědět na otázku, jak je možné, že i ve čtyřiceti ujíždí na ledě mnohem mladším hráčům a nikdo ho není s to odtlačit od puku.
Kdo chce být v jakémkoliv oboru na špici, musí vědět, že bez odříkání to nejde. Někteří sportovci jsou za to královsky placeni, takže si můžou spočítat, že si to jednou budou moci vynahradit. Ale během aktivní kariéry by měli na „chlast, sex a drogy“ zapomenout, protože sport holt není rokenrol. Milan Baroš to zatím ještě nepochopil.
Zřejmě o tom ani moc nepřemýšlel. Nejlepší by bylo, kdybychom se ho na to mohli zeptat osobně, jenomže nám v tom brání jeho „zákon mlčení“, jejž si dobrovolně předepsal vůči zástupcům všech českých médií. Ta pokládá za příčinu svého neúspěchu, protože podle něj jsou fanoušci od novinářů „naočkovaní“. Jenomže ono je to jinak: kdyby se choval normálně, nebylo by o čem psát, nebylo co fotografovat ani filmovat. Milan Baroš není obětí paparazzi, to on sám jim v posledních sedmi letech nezištně pomáhá v jejich práci, jako by s nimi byl domluvený.
Anebo by si měl dát pozor, s kým se stýká, protože fotografii z dobříšské herny, kde si hlavu zdobí kondomem, médiím nabídl někdo z okruhu jeho kamarádů, aby na ní vydělal pár korun. Skutečností je, že udělat tohle je něco tak infantilního, že to ani nepotřebuje osobního vysvětlení. Po prohře se Slovenskem v kvalifikaci na mistrovství světa v Jižní Africe se veřejně nalíval u Ševce Matouše a po výhře v baráži nad Černou Horou, po níž se čeští fotbalisté probojovali na mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině, zase pochodoval letištní halou v rozervaném reprezentačním obleku a černých tangách. Když hrál ve Francii za Olympique Lyon, byl obviněn z rasistického chování: před protihráčem černé pleti si zacpával nos. Francie mu příliš nesedla, na dálnici překročil rychlostní limit o 140 kilometrů v hodině, musel na místě odevzdat klíče od svého Ferrari – Turecku dostal pokutu za močení na ulici, protože po jízdě z hospody měl přeplněný močový měchýř: vedení klubu mu napařilo pokutu deset tisíc dolarů. Jsou to zřetelné příznaky toho, že Baroš špatně snáší alkohol, protože ho zbavuje jakýchkoli zábran a sebekontroly. Výše zmíněnou „hrozbu smrtí“ pronesl se zdřevěnělým jazykem, který mu začal tuhnout někde na trase mezi Varšavou a Prahou. To ale nelze brát za polehčující okolnost. Zajímavé je, že ostatní hráči přiletěli střízliví.
ALERGICKÁ REAKCE
Milan Baroš je učebnicový příklad člověka, jenž se psychicky nesrovnal s náhlým vzestupem. Trpí syndromem „rychlých peněz“. Mít v jedenadvaceti milión měsíčně, na to člověka žádná škola nepřipraví. Stejně jako na neustálé přesvědčování okolí, že jste nejlepší. Zárukou, že se z toho někdo nezblázní, nemusí být dokonce ani pevné rodinné zázemí, i když to je samozřejmě velmi důležité. Je to zkouška charakteru, postoje k životu. Snadno se o tom píše, ale kdo to nezažil, neví, o co opravdu jde. Obecně platí, že dokud nejsme vystaveni pokušení, nemůžeme vědět, co s námi udělá. Jsou ale příklady dokazující, že se zapojením zdravého úsudku a inteligence je možné odolat. O Pavlu Nedvědovi už byla řeč, jeho jedinou zvláštností byla přehnaná péče o vlasy (za kadeřníkem létal soukromým letadlem). Stačí se podívat na Petra Čecha, brankáře národního týmu, jemuž každý rok chodí na konto desítky miliónů. Svým vystupováním získal v reprezentaci, ale zejména v dresu FC Chelsea respekt celého světa. Má přezdívku Mister Perfect. Pan Dokonalý. Občas mu sice nepochopitelně vypadne míč z rukou, občas si zapomene dojít pro vysoký centr, ale to je asi tak vše, co by se mu dalo vytknout.
Barošova psychická nevyrovnanost má příčinnou souvislost s jeho sestupnou kariérou. Zatímco na jejím začátku vévodil ve statistikách v počtu vstřelených branek (ve fantastickém roce 2004 jich dal za Česko devět ve třinácti zápasech), později už to bylo jen v množství postavení mimo hru a dnes už na sebe na hřišti upozorňuje pouze počtem nedovolených zákroků: na ME se po základních skupinách stal nejčastěji faulujícím hráčem. Je to opravdová rarita. Nepřízeň fanoušků, na kterou si častokrát stěžoval, vedla ke vzájemné alergii. Jen se objevil, následoval pískot. Jeho neschopnost zpracovat v běhu míč – nebo dokonce vystřelit – byla očividná stejně jako nečistá hra, kterou mu shodně neodpouštěli žádní rozhodčí v Evropě. To vše doprovázely neustálé stížnosti, divení výrokům sudích, doprovázené rozhazováním rukama. Byl jako větrný mlýn.
Na Milanu Barošovi častokrát nebyla vidět elementární snaha. Přízeň českých fanoušků totiž není automatická. Nejsou jako Irové nebo Skotové, jež čeští hráči opěvují, protože jsou schopni fandit pozitivně za jakýkoliv odvedený výkon. Čeští fanoušci musejí nejdříve vidět výkon – až potom se přidají. Je to jednoduchý výměnný odchod, něco za něco, princip akce a reakce. Když ale vidí, jak se Milan Baroš bez zájmu potuluje mezi půlicí čárou a šestnáctkou soupeře, aniž donutí obránce ke zvýšenému úsilí, potleskem jej neodmění. Což on nikdy nepochopil – a je to také příčinou zásadního nedorozumění mezi ním a fotbalovou veřejností. A pak je tu ještě jedna věc: ačkoli žijeme v globálním světě a v soumraku tradičních hodnot, pořád ještě u většiny fanoušků platí, že chtějí, aby v nich fotbalisté probouzeli národní hrdost. Také chtějí, aby jejich děti měly vzory, k nimž se můžou upínat. Kluci, co se potácejí na letišti v tangách, tuhle roli neplní.
ZVLÁŠTNÍ VZTAHY
Jádro problému ale pochopitelně nespočívá jenom v Milanu Barošovi. Podíl na něm má Michal Bílek, trenér národního týmu, který se netají, že pokládá Baroše za nejlepšího současného českého útočníka, bez něhož si nedovede představit základní jedenáctku. Proč by tedy Baroš odmítal nastoupit?
Proč by se zbavoval privilegovaného postavení? To by bylo stejně nesmyslné jako natahovat si kondom na hlavu. Bílek, jehož počínání se dlouhodobě také setkává s nevraživostí fanoušků, neustále zdůvodňoval svoje lpění na Barošovi jeho někdejšími úspěchy: hlavně jedenačtyřiceti brankami vstřelenými za národní tým. Používal to jako mantru, jež sice roky nefungovala, ale on sám jí zřejmě věřil – nebo chtěl věřit –, protože prostě vsadil na Baroše a musel jej bránit, čímž chránil především sám sebe. Bylo to jenom jeho rozhodnutí, i když z nejrůznějších důvodů - Barošova pomalost, špatný výběr místa, komunikace se spoluhráči dlouhodobě nefungovaly. Zdá se, že jejich velmi zvláštní vztah upevnila nevděčná role „otloukánků“, do níž svým přičiněním spadli.
Soustavné omlouvání Barošových nepřesvědčivých výkonů a omílání někdejších zásluh vyvrcholily na páteční tiskové konferenci v hotelu Praha, která následovala po příletu z Polska do Prahy. Bílek hovořil v klidu, jak má ve zvyku, ve frázích, nenápadně se chválil, ale z ničeho nic došlo ke změně. Vybuchl. To když přišel dotaz na Barošovy četné fauly: „Neřešte teď nějaké nesmyslné statistiky, kolik udělal Milan Baroš na EURU faulů,“ začal napomínat zdviženým hlasem. „Tady končí v reprezentaci hráč, jenž má devadesát tři starty a jedenačtyřicet gólů – a všichni bychom před ním měli smeknout.“ Dlužno poznamenat, že trenér vyžadoval po novinářích, aby smekli před hráčem, jenž nedlouho předtím jednomu z jejich kolegů vyhrožoval smrtí, ačkoli byl „pod vlivem“. Možná o tom nevěděl. Možná o tom i věděl, ale nepokládal to za nic mimořádného, protože je známý tím, že sám novináře také nemusí.
Po pravdě, od roku 2009, kdy Bílek reprezentaci vede, nebylo příliš okamžiků, kdy by měli důvod ho chválit. Jako má Milan Baroš problémy s náběhem do volného prostoru, neví si zase Bílek rady s výběrem hráčů a samotným koučinkem, když není schopen reagovat na vývoj zápasu. Před rozhodujícím utkáním ve skupině s Polskem zmínil, že Češi mají výhodu v tom, že sehráli už v kvalifikaci a pak v baráži spoustu zápasů, v nichž museli vyhrát, a to je zocelilo. Zásadní otázkou – ovšem nezodpovězenou – je, proč česká reprezentace není schopna podávat kvalitní výkony soustavně, proč neumí Michal Bílek motivovat hráče k tomu, aby „nejezdili po zadku“ jenom tehdy, když jim teče do bot a hrozí fiasko, ale aby to dělali pokaždé. Milan Baroš odehrál na mistrovství jediný slušný zápas právě proti Polsku. Hodně běhal. Pokorně přijímal verdikty rozhodčího Webba. A ještě udělal něco, co už od něj nikdo nečekal: přihrál Petru Jiráčkovi na vítězný gól, který znamenal postup do čtvrtfimále. Dočkal se potlesku. Je to tak jednoduché, jedná se o spojité nádoby, energie z hřiště se přelévá na tribuny a pak zase zpět. Když k tomu dojde, je to cosi jako nirvána.
Barošova role v reprezentačním týmu asi byla jiná, než bychom čekali, protože od střílení branek v něm zřejmě nebyl, jak nyní vyplývá. Když ohlásil spoluhráčům po prohře s Portugalskem konec v reprezentaci, v šatně zněl pětiminutový potlesk. Jindy věcný a střízlivý Petr Čech poznamenal, že by všichni byli rádi, kdyby dál pokračoval. „Spousta lidí ho vnímá pomocí obrazu, který si vytvořili z médií, ale jak jsem ho za těch deset let poznal, tak je Milan ve skutečnosti úplně jiný. Je to člověk, jenž by se pro tým rozdal, dokáže oživit atmosféru. Takový hráč bude v týmu chybět. Ale z této stránky ho veřejnost nezná, a proto na něj nahlíží jinak. Nám ale bude chybět.“ Jistě, veřejnost jej zná úplně jinak, protože těžko mohla být u toho, jak tmelí tým a oživuje atmosféru. Pro většinu je to hráč, který zapomněl střílet na branky, protože nedává fotbalu tolik, kolik by měl. Život je krutý. Na zásluhy se nehledí – pokud dnes nepotvrdíte to, co jste dokázali včera, máte smůlu. Buddhisté si v této souvislosti myslí, že minulost požírá současnost. „My jdeme zápas od zápasu,“ zdůrazňují často fotbalisté. „Na ostatní nehledíme, soustředíme se sami na sebe.“ Někdy je dobré podívat se na sebe jinak než v zrcadle.
