Bruce Springstreen | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bruce Springstreen

VOJTĚCH LINDAUR4. července 2012 • 00:15
reklama

Letos v září, v den, kdy se znamení Panny láme do znamení Vah, bude newjerseyskému rodákovi třiašedesát a za rok si může zazpívat tu mccartneyovskou féerii When I’m Sixty Four. „Budou mě lidi pořád žrát?“ může se Bruce Springsteen v té písni ptát a zapět svým rockovým, rytmicky dokonalým chraplákem, do kterého se kdysi nutil. Odpoví si sám a zástupy příznivců po celém světě – a 11. července i v Praze – jej unisono podpoří: Budeme, šéfe!

 

PŘED NADCHÁZEJÍCÍM tuzemským koncertem bude dobré připomenout důležité „milníky života“ (na toto spojení má copyright Vasil Biľak) toho věčného jinocha, osvíceného i tvrdě pracujícího umělce, přirozeného kápa i kámoše na první dobrou, ačkoli půjde o známá životopisná fakta. Tedy alespoň Američané je umějí, jako když bičem mrská, leč na rozdíl třeba od českých protektorátních studentů (Adolf Hitler geboren … atd.) i uvědomělých budovatelů (Lénin rádilsja … atd.) jim to nikdo nenařizoval.

 

CHLEBA NA STOLE

Bruce Frederick Joseph Springsteen „was born“ v Long Branchi ve státě New Jersey třiadvacátého září devětačtyřicátého, tedy v roce, kdy ve Spojených státech vrcholil tzv. baby boom: Američané plozením dětí vyjadřovali radost z konce války i jistotu v příští časy. V jeho žilách se mísila irská a nizo zemská krev po tatínkovi, jen občas zaměstnaném řidiči autobusu (Springsteen v chrochtavé nizozemštině znamená výzvu „přeskoč kámen“), a italská po mamince, sekretářce. Jen velmi prostřední, spíš nedostatečné ekonomické podmínky v rodině se školákovi z Freehold Borough zaryly pod kůži i do srdce v souladu s poměrně přísnou katolickou výchovou (ostatně křesťanský étos se v jeho tvorbě projevuje dodnes). Soucítění se sociálně slabými se stalo ústředním tématem mnoha Springsteenových alb, včetně toho posledního s názvem Wrecking Ball.

 

„Katolík je katolíkem do smrti,“ poznamenal na okraj zmíněné desky. Budiž. Snad právě to vysvětluje, že zatímco vzdornou rock’n’rollovou horečkou byl doživotně infi kován už coby školák, pozdější volnomyšlenkářství dětí květin ani obluzovadla všech druhů jeho teenagerská léta nijak nepoznamenaly. Střední školu sice jakž takž dokončil (aniž se dostavil na maturitní večírek), ale další vzdělávání ho už nelákalo. Ze všech těchto indicií můžeme hravě odvodit tak trochu neotesanou povahu jeho hudby, zpěvu, projevu a vlastně i zjevu: chlapisko řádné, kořínek zdravý, chování férové. Takto vybaven a v pravý čas vstoupil do světa populární hudby. Ještě dva roky předtím, kdy zněl rock surrealistickými jinotaji, vesmírnými tématy a nadzemským zvukem, by byl Bruce mnohými deklasován na venkovského křupana. Teď však rychle střízlivějící generaci posluchačů nabídl rock rázný jako facka, poctivý a zřejmý jako chleba na stole.

 

PĚKNÁ POZDRAVENÍ Z PARKU ASBURY

Než tehdy třiadvacetiletý zaslal ten pohled, čumkartu, čili své debutové album (Greetings From Asbury Park, N. J., 1973), zdolával obvyklé barikády začátečníků: ve třinácti mu maminka koupila kytaru, v pětašedesátém se uchytil v místním hudebním kroužku a stal se sólovým kytaristou žákovské kapely The Castiles, v osmnácti se pozdější nezdolný koncertní maratónec ze zdravotních důvodů vyhnul vojně a unikl narukování do Vietnamu. S americkou „modrou“ knížkou se plně ponořil do světa rocku, pravda, poněkud lokálně oploceného. Další kapela (trio Earth) rovněž nepřekročila hranice New Jersey, ale Bruce si svým samozřejmým chováním tehdy vydobyl přezdívku The Boss, Šéf. Ve dvaceti se dal do onačejší party: kapela, s níž Springsteen vystupoval až do roku 1971, se jmenovala Steel Mill a Bruce se tam potkal s ostřílenějšími kolegy, mj. se Stevem Van Zandtem či Dannym Federicim.

 

Bruce konečně začal hrát (a vlastně už i zpívat a skládat vlastní písničky) jinde než v rodném kraji: koncertovali až v San Francisku, městě dosud lačném po neokoukaných umělcích. Po jednom z vystoupení tehdy respektovaný hudební kritik z deníku San Francisco Examiner napsal, že žádným novicem nebyl dosud tak nadšený. V roce 1972 se ke kapele přidal pianista David Sancious a jádro kapely, která se později stala E-Street Bandem, bylo vlastně pohromadě. Měli už manažera, a když je prvně slyšel John Hammond, věhlasný lovec talentů z vydavatelství Columbia, ano, ten, který jako první nabídl kdysi smlouvu Bobu Dylanovi, neváhal a Bruce Springsteena i s kapelou v květnu 1972 zaháčkoval. Bruce, ačkoli už koncertoval „mezistátně“ v New Yorku či Filadelfii, stále lnul ke svému rodišti: v jeho nových písničkách se často objevovaly motivy milovaného města, místa i zážitky z dětství a dospívání: tak jako kdysi Beatles Liverpoolem byl Spring steen definitivně spjatý s New Jersey. Až kdosi pokřtil zvuk jeho kapely na Jersey Shore Sound. První album bylo na spadnutí. Teprve při natáčení se jeho kapela oficiálně pojmenovala. Z doprovodné bandy stal se E-Street Band.

 

ZROZEN K ÚPRKU

Tihle mladíci vystřihli debut s nadšením skvěle propojeným s profesionalitou a Bruce střídal lyričtější folkrockové polohy s ryzím rockovým zpíváním tak naléhavě a samozřejmě, že kritik respektovaného časopisu Crawdaddy napsal, že takový odvaz neslyšel od dob Dylanovy Like a Rolling S tone. Jiní Springsteena přirovnávali k Van Morrisonovi či Robbiemu Robertsonovi, tedy k opravdové muzikantské špičce, jejíž součástí se měl v následujících letech chasník z New Jersey stát. Legenda hudební kritiky Lester Bangs později napsal: „Jak jsme se všichni pletli, když jsme ho k někomu přirovnávali.“ Už to tak bylo: i přes chabé prodeje desky bylo zřejmé, že se v rocku po dlouhé době zrodil originál.

 

A když už citujeme slovutné kritiky, nemůžeme si odpustit asi nejznámější výrok, kterým John Landau v bostonském listu The Real People zahájil recenzi na druhé Bruceovo album The Wild, the Innocent & the E Street Shuffle (1973): „Viděl jsem budoucnost rock’n’rollu. Jmenuje se Bruce Springsteen.“

 

Deska zněla méně folkově, kralovalo jí syrové, leč přesto jistým způsobem velmi elegantní rhythm’n’blues, texty byly opět z domácího prostředí (viz názvy 4th of July, Asbury Park či Incident on 57th Street) a Landau se rozhodl, že místo psaní se stane Springsteenovým manažerem a producentem.

 

„Zdálo se mi, že slyším rock’n’ rollovou hudbu prvně v životě,“ vzpomíná Landau na první dny ve studiu při natáčení třetí (a ve Springsteenově kariéře nejspíš nejdůležitější) desky Born to Run (srpen 1975).

 

Osm nových písní v čele s tou titulní znamenalo opravdový průlom Bruce mezi světovou hudební elitu. Na respektovaném žebříčku amerického časopisu Billboard došplhalo až na třetí pozici. Desky (a pak dalších nosičů) se dodnes prodalo okolo deseti miliónů výlisků, v žebříčku hudebních kritiků pěti set nejlepších alb všech dob skončilo páté.

 

Springsteen zde výjimečným způsobem skloubil svůj rockový i folkový skladatelský um a všechny rozpoznatelné vlivy přetavil do skutečného originálu, k čemuž mu rovnocennou měrou pomáhal i E-Street Band, jehož složení se na dlouhé roky stabilizovalo: šéf zpíval, hrál na sólovou kytaru a foukací harmoniku, od té doby už nezaměnitelný divoký i elastický zvuk vytvářeli klávesista Roy Bittan, saxofonista Clarence Clemons, hráč na varhany Danny Federaci, baskytarista Garry Talent a bubeník Max Winberg. Zcela nezaměnitelnou roli měl v bandu backvokalista a multiinstrumentalista Steven Van Zandt. Zejména kombinace kytar, kláves a saxofonu, vynalézavá, žhavá, citlivá i metronomicky přesná sazba vynikala do té doby neslyšenou barevností.

 

SNÍT DÁL SVŮJ SEN

Od té chvíle můžeme alba Bruce Springsteena velmi zhruba rozdělit do dvou poloh. První navazuje na komplexní rockový přístup, nastolený na albu Born to Run a k dokonalosti dotažený na podobně nazvané desce Born in the USA, nejprodávanějším Bruceově albu, na němž sebejistě vykračuje po tenké hranici popu a rocku. Ostatně titulní hymnický nápěv je obvyklým a extatickým finále jeho koncertů až do dnešních dnů. Do této přihrádky jistě patří i rozmáchlé dojalbum The River (1980), žánrovou šíří a hudební pestrostí připomínající beatlesácké Bílé album či Tunnel of Love (1987) a jistěže sem právem patří také dvanáctá studiová deska The Rising (2002), po osmnácti letech zase s E-Street Bandem reflektující Spojené státy po 11. září 2001.

 

Té druhé Springsteenově, řekněme komorní (osobní, lyrické, sociálně zaměřené) poloze jistě vévodí album Nebrasca (1980), Ghost of Tom Joad či Devils and Dust (2005), desky, které Bruce Springsteen natáčel jen pod svým jménem. Ostatně sem zpola spadají i dvě poslední alba, která tvoří gró současného koncertního repertoáru.

 

Podle názvu toho předposledního – už šestnáctého řadového alba Working on a Dream – zpěvák a skladatel „sní dál svůj sen“. To je chvályhodné a hodné obdivu, zejména uvědomíme-li si, že za celou svou kariéru nenatočil vyloženě blbou desku. Přes všecky přeskoky od nejsenzačnějších rockových řachand až k velmi intimním zpovědím či koncepčně laděným albům si Bruce Springsteen hlídá svůj rukopis, svá poznávací znamení a opečovává jistotu kolébky, u níž stáli Chuck Berry, Woody Guthrie, Rolling Stones a Bob Dylan.

 

Dosud poslední album je Wrecking Ball. Už první singl We Take Care of Our Own (vyšel v lednu 2012) dával tušit, že půjde opět o sociálně laděnou desku, doprovázenou tím senzačním hudebním karnevalem, souladem nástrojů a plnou barevností, z níž uši přecházejí, tedy zvukem, kterým se vyznačovala většina Bruceových alb s E-Street Bandem. Z poslechu celého alba je však zřejmé, že přece jen střídmější zvuk upomene spíš desky The Rising či Nebrasca. Z hlediska námětů písní album v produkci Rona Aniella dává vzpomenout na „proletářský duch“ desky Ghost of Tom Joad (na motivy Johna Steinbecka): jedenáct skladeb je věnováno dělníkům, „kteří pracují na pokraji zhroucení“, jejich hněvu, tužbám, strastem. V titulní písni je „šéf“ vyzývá pěkně po seegerovsku: „Chraňte si svůj mladický vztek!“ Už je to tak: Springsteen zbyl ze své generace sám, kdo se věnuje vlasti – ani Dylan, ani Simon, ani Neil Young to nemají v popisu práce. Bruce ano, o čemž svědčí témata i na předchozích deskách: semknutí lidí po 11. září, válka v Iráku, naděje plná Obamova prezidentská kampaň, to všecko se v nich obráží. Zde tedy pracující člověk. Bruce se navzdory tématu (poselství tentokrát přece jen vítězí nad hudbou) snaží o modernější zvuk, opatrně si pohrává s prvky triphopu, už méně opatrně s rapem (s překvapivou výpomocí revolučního kytaristy Toma Morella), aby se vzápětí vrátil ke kořenům: americké lidové písni nebo gospelu a k – rock’n’rollu. Tam je doma.

 

JAK JSEM SE POTKÁVAL SE ŠÉFEM

Pravda, vnímat Springsteena jen z nahrávek je tak půlka zážitku, který nabízí na koncertech, zejména když ho doprovází jeho E-Street Band. Za všechna znamenitá živá alba připomínám úchvatný pětideskový (!) komplet, zachycující „to nejlepší“ z koncertů v průběhu asi nejplodnějšího Springsteenova tvůrčího desetiletí. Také se tak jmenuje: Live/1975–1985 (1986).

 

Úplně naživo, tedy tváří v tvář, jsem Bruce Springsteena viděl několikrát. Prvně jsme spolu měli tu čest v Berlíně – tehdy ještě východním – na jakési dostihové dráze v parku Treptow. Nesmírné emoce jsme s kolegou Rejžkem umocňovali lahví vietnamské (!) vodky a řidiči a „železnému muži“ Černému Jiřímu jsme – jako rozjuchaní dederóni s drnčivým „er“, pějící Born in the USA – nalomili v tlačenici žebra.

 

Podruhé Bruce v Budapešti bojoval za lidská práva coby hlavní hvězda koncertu Human Rights Now! Na tiskové konferenci jsem na něm mohl oči nechat. Na rozdíl od kolegy Konráda, který necelé dva metry od světové hvězdy upadal do pravidelných mikrospánků.

 

Naposledy a nejblíže jsem byl Springsteenovi ve Vídni. Po znamenitém tříhodinovém koncertu jsem měl tu čest u jakéhosi barového stolku, kde jsem Springsteenovi zalhal, že jsem pracovník vydavatelské firmy – novináři tam měli červenou. Řeč tekla jak výtečný rakouský merlot (já) a byla medová jak Jack Daniels (Bruce). V duchu jsem si tenkrát slíbil, že z toho „rozhovoru“ nic neotisknu, nechám si to pro sebe. Tak teď to poruším. Kromě jiného jsem se tehdy zeptal Springsteena, jak to dělá, že je pořád v tak skvělé hlasové formě, horní polohy po tolika letech a tolika koncertech dosud nijak neobroušené. „Dá se to …,“ odpověděl Boss jako jeden ze Sedmi statečných. „Ale jsem pak k smrti unavenej.“ Nebylo to na něm znát. Bez ohledu na závratné počty všech možných ocenění (mimo jiné jedenadvacet cen Grammy, dva Zlaté glóby) byl Bruce Springsteen (podle časopisu Rolling Stone třiadvacátý nejvlivnější umělec všech dob) bezmála před čtyřiceti lety pasován na nového proroka. Není-li jím dnes, tedy alespoň zůstává mohutným, v jádře zdravým baobabem v neodvratitelně stárnoucím rockovém lese.

VOJTĚCH LINDAUR


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama