Boris Johnson | Reflex.cz
nahoru

Boris Johnson

Miloš Čermák26. července 2012 • 00:15

Londýn tvrdí, že je na olympiádu perfektně připraven. Osobně za to ručí jeho STAROSTA, o němž se však ani britská veřejnost nemůže rozhodnout, jestli je víc „génius“, anebo „kašpar“.

 

ZE VŠEHO NEJVÍC připomíná velké dítě. Není jasné, jestli za svou popularitu vděčí víc neupraveným blonďatým vlasům, jízdám v obleku na bicyklu po Londýně, anebo mimomanželským aférám s krásnými ženami. Obdivovatele si mohl získat už jako žurnalista inteligentním humorem a brilantními novinovými články. Londýnský starosta Boris Johnson je v současnosti nejoblíbenějším britským politikem.

 

NĚKDO LUŠTÍ, JÁ PÍŠU

Možná je to prostě proto, že umí být okouzlující. Má talent udělat na veřejnosti šaškárnu, ale zároveň neztratit důstojnost ani glanc. Když v roce 2008 oficiálně přebíral „štafetu“ od organizátorů olympiády v Pekingu, prohlásil ve svém slavném projevu, že „prakticky všechny sporty byly vynalezeny v Británii“. A to včetně ping-pongu, v němž sice herně dominují Asiaté, ale podle Johnsona ho stejně vymysleli Angličané. „Vznikl na jídelních stolech v Británii v 19. století. Jmenoval se whiff -whaff . Jiné národy, například Francouzi, se podívají na stůl a vidí příležitost povečeřet. My se podíváme na stůl a vidíme příležitost zahrát si whiff -whaff ,“ řekl Johnson za bujarého veselí olympijských činovníků.

 

Nejzábavnější na této anekdotě je, že je víceméně pravdivá. Nezapře, že Boris Johnson má za sebou úspěšnou kariéru novináře a umí zacházet se slovy. Co se týče psaní, nemá problém s kvalitou ani kvantitou. V posledních dvou letech, kdy byl už plně vytížen přípravou olympiády, stihl napsat knížku Život Londýna podle Johnsona. Ta je sbírkou miniportrétů slavných obyvatel britské metropole, počínaje vynálezcem splachovacího záchodu Johnem Harringtonem přes zakladatele webu Tima Bernerse-Leeho až po člena skupiny Rolling Stones Keithe Richardse (jemuž dává přednost před Mickem Jaggerem). Když se Johnsona ptal deník New York Times, jak zvládl tuto knihu napsat, odpověděl: „Prostě píšu a vždycky jsem psal rychle. Někteří lidé hrají na piano, jiní luští sudoku, případně se dívají na televizi nebo chodí na večírky. Já píšu.“

 

Díky olympiádě se na londýnského starostu upírá pozornost médií z celého světa. Jako novinář by se Boris Johnson olympiádě asi vysmíval, vždyť je to taková papalášská a zhysterizovaná monstrakce. Ovšem jako starosta využívá Johnson svého talentu lidi nadchnout a získat na svou stranu. Přišel s kampaní „Léto jako žádné jiné“ a vyzval Londýňany, aby z hlavního města před olympiádou neutíkali, nýbrž aby si nevyhnutelných zmatků a problémů užili jako události, kterou člověk obvykle prožije jen jednou za život. Aby prostě vše pozitivní i negativní kolem olympiády brali jako happening.

 

Nejpozoruhodnější na tom je, že mnozí Londýňané na to slyší. Typický politik by lidem nasliboval, že všechno poběží bez problémů, a pak by se vymluvil na nečekané okolnosti. Boris Johnson říká: Budete trčet hodiny v zácpách a město bude přelidněné. Máte dvě možnosti. Buď budete rozzlobení, anebo si to užijete jako svátek. Já vás prosím, abyste zvolili to druhé.

 

A ono to funguje! Možná je to ten šarm, pro nějž ho Londýňané letos v květnu už podruhé zvolili starostou.

 

Zvolili ho navzdory tomu, že kandidoval za Konzervativní stranu, jejíž koaliční vláda v čele s Davidem Cameronem není příliš populární. Johnson porazil levicového kandidáta Kena Livingstona stejně jako v předešlých volbách v roce 2008. V těch byl „Rudý Ken“ ještě považován za favorita a Borise Johnsona v kampani nazval „chodící anekdotou“. Tehdy překvapivě prohrál. Přičítalo se to faktu, že Londýn si po osmi letech Livingstonova starostování přál změnu. Mnozí předpovídali, že extrovertního bonvivána Johnsona nebude úřadování v čele Londýna bavit a že na to ani nebude stačit. Ale všechny vyvedl z omylu! O čtyři roky později, opět v duelu s Kenem Livingstonem, byl už podle předvolebních průzkumů favoritem.

 

A post starosty obhájil.

 

VÝTRŽNÍK Z OXFORDU

V pořadu Davida Lettermana v americké televizi letos v květnu řekl, že by mohl být prezidentem USA. Což je, technicky vzato, pravda. Narodil se v New Yorku 19. června 1964, jméno v plném znění (Alexander Boris de Pfeffel Johnson) prozrazuje aristokratické kořeny a složitý původ. Kdybychom ho měli přesně vysvětlit, zabralo by to příliš mnoho prostoru. A tak se omezme na to, že jeho otec byl významný politik a úředník (mimo jiné europoslanec za Konzervativní stranu) a matka poměrně známá malířka. Mezi Johnsonovými spletitými předky najdeme mimo jiné na počátku dvacátého století tureckého novináře či o století a půl dříve německého velkovévodu Pavla Fridricha Augusta.

 

Borisi Johnsonovi se jako příslušníku anglické lepší rodiny dostalo dobrého vzdělání, chodil mimo jiné na anglickou základní školu v Bruselu či na slavnou internátní střední školu v Etonu. No a samozřejmě vystudoval Oxford. Zde se věnoval nejen studiu, ale byl také členem tzv. Bullingdonského klubu. Ten je od konce osmnáctého století tajným společenstvím bohatých studentů, kteří se baví tím, že chodí na opulentní večeře do drahých restaurací, ty pak pod vlivem alkoholu zdemolují a následně uhradí všechny škody.

 

Klub má formální náležitosti, takže volí svého prezidenta a členové nosí jednotné uniformy. Novým členem se lze stát pouze na pozvání a se souhlasem současných členů. Jejich jména se nezveřejňují, stejně jako není jasné, co je z barvité historie klubu pravda a co jsou už historky pro vnoučata. Dnes dost možná ani neexistuje a ví se jen to, že naposled bylo někdy v roce 2004 zatčeno sedmnáct studentů v Oxfordu za výtržnictví. Bullingdonský klub je každopádně součástí moderní anglické mytologie a dostal se i do literatury, mimo jiné jednoho ze satirických románů Evelyna Waugha.

 

Před časem ovšem unikla do médií fotografie členů z osmdesátých let, na které jsou společně Boris Johnson a dosavadní premiér David Cameron. Mimochodem, ti dva jsou nejen bývalí spolužáci a přátelé, ale také velmi vzdálení příbuzní. „Jako řada jiných mladých lidí jsem dělal věci, jež jsem dělat neměl a kterých dnes lituji,“ řekl o svém členství v klubu později Cameron.

 

POLITIK NA VEDLEJŠÍ ÚVAZEK

V byznysu vydržel Johnson po univerzitě přesně týden a poté se z obavy, že se ukouše nudou, stal novinářem. Jako elév v deníku The Times na sebe upoutal pozornost svým lehkým perem a ambicemi, ale po necelém roce byl propuštěn, protože si vymyslel citát do jednoho z článků.

 

V další kariéře to však na překážku nebylo. Na to měl Boris Johnson příliš velký talent. V roce 1987 se stal dopisovatelem deníku Daily Telegraph z Bruselu. Pomohlo mu, že toto město znal z dětství a že měl dostatečné znalosti jak jazyků, tak evropských institucí. To díky otci.

 

Bylo to v době, kdy ani pro anglické žurnalisty nebylo moc v módě projekt společné Evropy kritizovat. Johnson se tak stal jedním z prvních. Nevíme, jestli v tomto směru cítil poptávku a chtěl na sebe upozornit, anebo chtěl – na rozdíl od svých kolegů, ukolébaných bruselským pohodlím – opravdu upozorňovat na úskalí bruselské byrokracie. Každopádně si na tomto postu udělal jméno.

 

Po návratu do Londýna v roce 1994 byl v deníku Daily Telegraph jedním ze zástupců šéfredaktora, od roku 1995 se stal sloupkařem v týdeníku Spectator. Tenhle názorový časopis je protiváhou levicového týdeníku New Statesman. Ani jeden z nich nemá nijak oslnivý náklad, v politice a ve společnosti však mají oba významný vliv. V roce 1999 získal Johnson ve Spectatoru prestižní post šéfredaktora.

 

V té době už byl také politikem. Pro britské novináře, kteří jsou sami o sobě rozděleni celkem jednoznačně na pravicové a levicové, není politika takovým tabu jako jinde ve světě, třeba v Americe. Nebo i v Česku. A tak nikoho Johnsonova politická kariéra nepřekvapovala.

 

V roce 1997 kandidoval ve volbách za konzervativce ještě neúspěšně, o čtyři roky později, v roce 2001, už byl zvolen. V okrsku Henley se stal následovníkem slavného soka Margaret Thatcherové Michaela Heseltina. Britský i zahraniční tisk však zaujal především svým předvolebním heslem: „Když budete volit konzervativce, bude mít vaše žena větší poprsí a zvýšíte své šance na vlastnictví vozu BMW M3.“

 

Volební kampaň popsal Johnson v úspěšné knize, jež vyšla následující rok. Stále nebylo jasné, jestli sám sebe vidí spíš jako politika, anebo novináře. Ale později přiznal, že ho od počátku kariéry fascinovala politika. I když jako novinář a příležitostná televizní hvězda dokázal vydělat mnohem víc peněz. Když například v roce 2006 dělal rozhovor s Piersem Morganem, činily jeho vedlejší příjmy převážně z médií zhruba půl miliónu liber. Přitom plat poslance je jen asi desetina této sumy.

 

Johnsonovi však kariéra řadového poslance nestačila, to už byl prestižnější post šéfredaktora Spectatoru. V roce 2004 ho tehdejší lídr konzervativců a šéf opozice Michael Howard jmenoval stínovým ministrem kultury, na tomto postu však vydržel jen několik měsíců.

 

Důvodem odvolání byl nemanželský vztah s kolegyní novinářkou ze Spectatoru, lépe řečeno to, že o něm lhal bulvárnímu tisku. Nutno však říct, že dlouhodobě vadila i Johnsonova kariéra novináře. Bylo to opačně, než by člověk čekal. Johnsonově žurnalistice nebyla na obtíž jeho politická kariéra, nýbrž jeho politické dráze začala překážet žurnalistika. Byl podepsán – ať už nepřímo coby šéfredaktor, nebo přímo jako autor – pod řadou textů, které byly příliš vyhraněné nebo provokativní, než aby „slušely“ přednímu konzervativnímu politikovi. Příkladem budiž třeba tiráda, jež vyšla jako úvodník ve Spectatoru a která kritizovala obyvatele Liverpoolu za příliš teatrální smutek za svým spoluobčanem Kennethem Bigleym, popraveným na podzim 2004 teroristy v Iráku.

 

Článek nazval Liverpoolany „sentimentálními zabedněnci“ a popsal je jako společnost, jež se snadno dojme něčí tragickou smrtí, ale zároveň odmítá nést odpovědnost za vlastní opilé rowdies a chuligány. Článek vzbudil velkou kontroverzi, a byť jeho autor nebyl známý (úvodníky vycházejí v britském tisku tradičně bez podpisu), Johnson za něj přijal plnou odpovědnost. Na žádost Michaela Howarda se pak odjel do Liverpoolu osobně omluvit.

 

Ani to však jeho kariéru v Howardově stínovém kabinetu nezachránilo. Zdálo se, že jeho „velká“ politická kariéra je u konce. Jenže u konce byla spíše éra Konzervativní strany, vedené muži ze „staré gardy“, pamatující ještě Thatcherovou. Členům strany bylo jasné, že tito politici nemohou labouristy nikdy porazit. A tak se v roce 2005 dostává k moci mladý a energický David Cameron.

 

STAROSTA NA KOLE

Nový lídr opozice jmenoval Johnsona stínovým ministrem kultury, ovšem pod podmínkou, že odejde ze Spectatoru. Což Johnson s lehkým srdcem učinil. Bylo mu jasné, že se mu s novou érou ve straně otvírají nové možnosti.

 

Jeho skandály ovšem neustaly a do šedého politického průměru Johnson rozhodně nezapadl. V médiích se objevovaly další zprávy o nemanželských aférách. David Cameron dal však najevo, že ho nezajímají. A nezajímají ani Johnsonovu ženu (a jeho někdejší spolužačku z bruselské základní školy) Marinu Wheelerovou. S tou se Johnson oženil v roce 1993 (bylo to jeho druhé manželství), mají čtyři děti (ve věku 19, 17, 15 a 13 let) a žijí společně v severním Londýně.

 

Kandidatura bývalého novináře na londýnského starostu mnohé překvapila a zpočátku ji veřejnost brala spíš jako další Johnsonovu zábavnou eskapádu. Ale už v primárkách dostatečně prokázal, že to s úřadem myslí vážně, a zvítězil s velkým náskokem nad ostatními. V samotných volbách byl v boji s oblíbeným Kenem Livingstonem považován komentátory i výsledky předvolebních průzkumů za mírného outsidra. Nakonec však vyhrál a 4. května 2008 převzal vládu nad Londýnem do svých rukou.

 

Jaký je starosta? Názory se samozřejmě různí a asi žádný politik, zvlášť v exekutivní funkci, nemůže dělat jen populární a dobře přijímané kroky. Johnson v mnohém vyšel vkusu Londýňanů vstříc, například se rozhodl nahradit neoblíbené „harmoniky“ novými, dvoupatrovými autobusy, navazujícími na tradiční routemastery. Do nich lze naskakovat za jízdy a opilci „mohou vypadnout ven na záda“, což Johnson s úsměvem prezentoval jako jednu ze základních svobod obyvatel Londýna. Nejviditelnější Johnsonovou stopou v ulicích města jsou jízdní kola, která si obyvatelé i návštěvníci mohou půjčovat z pouličních stojanů. Říká se jim „Borisova kola“.

 

Střízlivě vzato, vede Johnson Londýn průměrně, bez výraznějších výkyvů. Zjevně postupuje chytře. Exekutivní posty obsadil výkonnými a spolehlivými úředníky, sám zůstává především politikem. A Londýňanům se to líbí. Oceňují, že i nadále jezdí do práce často na kole, a tleskali mu, když jednou večer při cestě domů zachránil jistou ženu (navíc podporovatelku jeho předchůdce Livingstona!) před útokem dívčího gangu. Že není špatným starostou, konečně nejlépe prokázalo jeho znovuzvolení. A pokud bez větších problémů zvládne Londýn olympiádu, bude Boris Johnson nejen mužem s pestrou minulostí i přítomností, ale zlepší své šance dotáhnout to v britské politice až na úplný vrchol.

 

BUDE PREMIÉREM?

Teď tyto šance odmítá komentovat, jsou prý asi stejně vysoké, jako že se v příštím životě převtělí do olivy. Jenže zhruba taková byla před deseti lety i pravděpodobnost, že by se mohl stát někdy londýnským starostou. A že coby starosta uspěje? Ještě menší, to by se musel převtělit rovnou do olivy s papričkou místo pecky.

 

Ono to pochopitelně nezáleží jen na Borisi Johnsonovi. Cesta do kanceláře premiéra je problematická, a především je do velké míry dílem náhody a štěstí. Rozhodne to, jak se teď bude dařit Davidu Cameronovi, jak dlouho a jak dobře budou vládnout labouristé, kteří ho dřív či později nevyhnutelně vystřídají, a zda až přijde znovu čas konzervativců, bude Boris Johnson ještě relevantním a oblíbeným politikem.

 

Ale už samotný fakt, že se Johnson v současné politice prosadil a hraje důležitou roli, je pro Británii a možná i Evropu dobrou zprávou. On je jiným typem politika, než byl třeba Tony Blair a než je do jisté míry David Cameron, ale vlastně i velká část evropských politiků (včetně českých). Johnson nedělá politiku pro voliče vysoustružené politickými konzultanty a průzkumy veřejného mínění. Nabízí se voličům takový, jaký je.

 

Některé své radikální názory z dob žurnalistického psaní obrousil (třeba na homosexuály či islám), ale v zásadě se celý život drží svých postojů a zůstává na své pozici. Platí to pro politiku i osobní život.

 

Johnsonův příklad ukazuje i to, že v politice lze být originální, až extravagantní, že ji lze dělat s nadhledem a že je někdy důležitější lidi rozesmát než rozplakat. Pro ten účel se nemusíte vždy držet slovníku spisovného jazyka ani společenského bontónu.

 

Jenže k tomu je potřeba ještě něco: v Johnsonově případě mimořádná inteligence, to nejlepší vzdělání a životní styl nikoliv načtený z knížek nebo nakoukaný z filmů, nýbrž zažitý generacemi předků. Když to politikům chybí, snadno se stane, že o okouzlující auru přijdou. A zbudou jen burani.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější