Tak už se nám naplno rozjela NEJVĚTŠÍ CELOPLANETÁRNÍ SHOW. Cinkají medaile, hrají se hymny, pláče se radostí, smutkem i dojetím, rozdávají se prémie. Zatímco všichni sportovci jsou si rovni, dokud se v přímé soutěži neukáže, kdo z nich je lepší a kdo horší, tak už dopředu je jasné, že nikdo nesesadí z trůnu Jacquesa Roggeho, předsedu Mezinárodního olympijského výboru. Je to jeden z nejvlivnějších mužů světa. Být hlavou olympijského hnutí je snová pozice. Aristokratická, až jakoby z jiné dimenze.
NIKDO MU NEMŮŽE nic diktovat, pohybuje se nad běžnými strukturami. Všude má otevřené dveře a je přijímán na nejvyšší úrovni. Může se srovnávat s papežem, dalajlamou, předčí ho snad jen Bill Gates. Je totiž nezávislý na politických strukturách, na jakémkoliv státním aparátu a přitom stojí v čele hnutí, k němuž se v současnosti hlásí dvě stě čtyři země, které podepsaly Olympijskou chartu. Mimo jiné se v ní píše: „Provozování sportu je lidským právem. Každý jednotlivec musí mít možnost provozovat sport bez jakékoliv diskriminace a v olympijském duchu, jenž vyžaduje vzájemné porozumění v duchu přátelství, solidarity a fair play. Organizaci, administrativu a řízení sportu musí kontrolovat nezávislé sportovní organizace. Jakákoliv forma diskriminace vůči zemi nebo osobě z důvodů rasy, náboženství, politického přesvědčení, pohlaví či z jiného důvodu je neslučitelná s příslušností k olympijskému hnutí.“
Více než dvě stě zemí! To je obrovský mandát, zvláště když si uvědomíme, že toto množství přesahuje počet států hlásících se k Organizaci spojených národů; těch je sto jedenadevadesát. Význam Mezinárodního olympijského výboru a jeho hlavního představitele roste přímo úměrně se zvyšujícím se zájmem o olympismus, a hlavně o pořádání olympijských her. Olympijské město se stává na necelé tři týdny hlavním městem světa, ať už se nachází na jakémkoliv kontinentu. A tomu všemu vládne předseda. Od roku 1894 se jich vystřídalo osm. Nejdůležitějším byl samozřejmě baron Pierre de Coubertin, francouzský šlechtic, jenž myšlenku obnovit antické olympijské hry přivedl na konci devatenáctého století na svět. Jeho předchůdce, Řek Demetrios Vikelas, byl ve funkci pouze dva roky, kdežto Coubertin stál v čele do roku 1925, celkem dvacet devět let, dodnes nepřekonaných. Vymyslel základní symboly i principy, vytvořil protokol, stanovil, jak má probíhat zahájení a zakončení her. Všechno platí – někdy v menších modifikacích – dodnes. Byl to neobyčejně inteligentní muž, zdatný diplomat, též spisovatel a filozof, jehož souborné dílo má kolem patnácti tisícovek stran. Navíc sám výborně sportoval a jeden sport, moderní pětiboj, dokonce přivedl v roce 1912 na svět: moderní pětiboj, kde se střílí z pistole, šermuje, plave, skáče na koni a běhá po svých. Od té doby nikdy z programu her nevypadl, a to i přes svou exkluzivitu a časovou náročnost při tréninku; je to prostě Coubertinův sport, a i když se mu věnuje málo aktivních závodníků, tak se z úcty k jeho „vynálezci“ musí dále pěstovat.
BRUNDAGE: LOVEC PROFESIONÁLŮ
Vedle Pierra de Coubertina, vzorného šlechtice ducha i těla, jsou někteří jeho nástupci – jemně řečeno – rozporní. Především Američan Avery Brundage, který, shodou okolností, vybojoval při premiéře moderního pětiboje šesté místo. Podivný konzervativec a fanatický strážce amatérského statusu sportovců. Podle něj si žádný nesměl vydělat svým sportováním ani dolar. Svoji kariéru v olympijském hnutí odstartoval poté, co byl z Mezinárodního olympijského výboru v roce 1935 vyloučen Američan (německého původu) Ernest Lee Jahncke, protože protestoval, aby se hry konaly v roce 1936 v Německu. Jahncke varoval před zneužitím her nacistickým režimem a jeho chování bylo označeno jako nevhodné, protože do nezávislého sportu prý tahal politiku. O rok později se ukázalo, že měl samozřejmě pravdu: hákové kříže na zimních hrách v Garmisch-Partenkirchenu i letních v Berlíně zcela zastínily olympijské kruhy. Brundageovi to pomohlo do MOV, kde s radostí nahradil rebelujícího Jahnckeho: ostatně byl germanofil a netajil se tím, že strašlivé norimberské zákony, nejhorší, jaké kdy lidi stvořili, považuje za legitimní.
Mimochodem, v případě berlínských her se traduje, jak hanebně se zachoval Hitler, když odmítl pogratulovat čtyřnásobnému vítězi, atletu Jessemu Owensovi. Tento fenomenální běžec a skokan do dálky to osobně nepovažoval za podstatné, z jeho hlediska bylo největším zklamáním, že jej nepřijal v Bílém domě americký prezident Franklin D. Roosevelt. Ve Spojených státech na tom byl podobně jako Židé v Německu, zvláště v jižních krajích nemohl použít stejnou toaletu, natož restauraci jako bílí. Brundage, muž velmi sporného charakteru, stál v čele MOV v letech 1952 až 1972. V osmašedesátém byl u toho, když sprinteři Tommie Smith a John Carlos oslavili svůj triumf v běhu na dvě stě metrů sevřenou pěstí v černé rukavici, čímž upozornili na to, že se ve své vlasti necítí příliš spokojeni. Okamžitě je nechal vyhodit z olympijské vesnice, ale medaile jim naštěstí zůstaly. A když o čtyři roky později v Mnichově zavraždilo palestinské teroristické komando jedenáct izraelských sportovců, Avery Brundage hry neukončil. Pokračovalo se dál … Bůh ví, co se někdejšímu zastánci norimberských zákonů honilo hlavou. Jisté je, že Němci, kteří se chtěli v Mnichově před světem očistit od hitlerovských her v šestatřicátém, se svého traumatu úplně nezbavili, protože při vyjednávání s teroristy se chovali amatérsky – na něco takového nebyli připraveni. Od té doby jsou olympijské vesnice nejvíce střeženými objekty. Celý Londýn se nyní změnil v obležené město, které hlídá čtyřicet tisíc policistům, vojáků a agentů bezpečnostních služeb.
UŠLECHTILÝ AGENT
KGB V roce 1980 se dostává do čela MOV Juan Antonio Samaranch, jenž měl za sebou kariéru v diplomatických službách. Za Frankova fašistického režimu se vypracoval na státního tajemníka pro sport, byl ale také velvyslancem v Moskvě. Nejprve se dostal do problémů: hry v Moskvě roku 1980 bojkotovalo dvaašedesát zemí, které nesouhlasily s invazí Sovětského svazu do Afghánistánu, a následující hry v Los Angeles zase ignorovaly země východního bloku, protože se prý jejich sportovci necítili v Americe bezpečně. Pravým důvodem byla ale odveta za Moskvu. Potom už se Samaranchovi dařilo. V roce 1992 se hry v Barceloně po dlouhých letech obešly bez jakéhokoliv bojkotu a o jejich pořádání se uchází čím dál více měst, protože to pro ně zpravidla znamená napumpování miliard do infrastruktury a také celosvětovou reklamu. Odvrácenou stranou je minimální využití nově vybudovaných sportovních objektů, jež pak chátrají, protože nejsou ani finance na jejich údržbu. Dochází také ke korumpování některých členů MOV, zvláště z takzvaných rozvojových zemí, kteří svým hlasováním rozhodují o místě konání budoucích her. Tam, kde jde o hodně peněz, tak se zpravidla také hodně podplácí a nejvíce zranitelní jsou ti, již vstupují do funkcí, aniž by byli bohatí.
„On byl opravdový patron sportovců, byl vynikající manažer, stratég a politik,“ říká Věra Čáslavská, která Samaranche dobře znala a ze všech osobností, s nimiž se během svého života poznala, jej pokládá za tu největší. Při námitce, že to byl agent KGB, souhlasně přikývne. „To já vím. Ale v olympijském hnutí to zúročil do veskrze pozitivního působení. Když viděl, že je nějaký olympionik v ohrožení, protože se znelíbil režimu, tak mu pomohl. Měl na to lidi a dobře mu pomáhala jeho intuice, zvláštní dar citlivosti. Sportovce nenechal padnout, podle Olympijské charty nemohou být sportovci diskriminováni za svoje názory, vyznání a podobně. Jakmile zjistil, že mě systém nespravedlivě zadupal až po krk do země a už sotva můžu dýchat, tak zatelefonoval, že přijede na setkání se sportovci, a zdůraznil, že tam musí být olympionici včetně Emila Zátopka a Věry Čáslavské. Najednou s námi museli jednat a novináři, kteří předtím museli mlčet, o nás psali.“
Samaranch byl především pragmatik a chtěl dosáhnout svého. Jeho zásluhou skončilo pokrytecké hraní na amatéry a profesionály, na němž tak bazíroval Brundage. Uvědomoval si, že mají-li hry přitáhnout pozornost miliónů diváků na celém světě, kteří budou v televizi sledovat nejenom výkony atletů, ale také televizní reklamy (za něž jdou peníze olympijskému hnutí), tak je bezpodmínečně nutné, aby se na nich utkali nejlepší z nejlepších. Všechno odstartoval americký basketbalový Dream Team v Barceloně v čele s Larrym Birdem, Michaelem Jordanem či Magikem Johnsonem, kteří předváděli výkony, jaké nikdy předtím v Evropě nebyly k vidění, a v Londýně se všichni těší na jeho následovníky, vedené Lebronem Jamesem. Bude to jeden z vrcholů her, k němuž by bez Samaranchovy (zemřel v roce 2010) diplomacie nedošlo. Lidé se chtějí bavit – a ne koukat na pouhé účastníky, jak si to kdysi, v úplných začátcích, představovali otcové zakladatelé.
NANDROLONOVÝ BLESK
V olympijském slibu sportovci prohlašují: „Vystoupíme na olympijských hrách jako čestní soupeři, poslušni pravidel, která je řídí, za sport bez dopingu a drog, v rytířském duchu pro slávu sportu a čest našich družstev.“ Slova o dopingu a drogách se do tohoto skoro posvátného souvětí dostala až v roce 2000, na hrách v Sydney. Už se to nedalo přehlížet. A nebyla to ani žádná novinka. K tomu, aby člověk mohl běžet rychleji, skákat výše a vzpírat silněji (podle olympijského hesla Citius, Altius, Fortius), si od šedesátých let minulého století začal pomáhat chemickými preparáty – zejména anabolickými steroidy, po nichž rostou svaly rychle jako houby po dešti – zvyšujícími výkonnost. Na olympiádách se sportovci podrobují nedůstojným, ale nutným (aby se nepředávkovali, protože dopování v důsledku vedle rekordů vede ke zdravotním problémům, hlavně k neplodnosti, ale také depresím, agresivitě a jiným psychickým neduhům) dopingovým testům od roku 1968. Jenže k odhalování podvodníků dochází se zpožděním, zpětně se pak vracejí medaile a je v tom dost chaos. Někdy to trvá roky, jindy je to jasné skoro hned.
Nejznámější příklad je starý skoro čtvrtstoletí. Kanaďan Ben Johnson v Soulu 1988 vyhrál stovku ve světovém rekordu 9,79, jenže se ukázalo, že ho hnal nezadržitelně dopředu ďábelský steroid Stanozol. Svoji zlatou dostal Johnson na vyprodaném stadiónu, zazpíval si hymnu, zamáčkl slzu. O tři dny později se všechno provalilo. Carlu Lewisovi, jenž byl vyhlášen jako nový vítěz, byla tahle „stadiónová pocta“, kdy k nebi stoupá státní vlajka a zní hymna, odepřena. Na druhé místo se potom v Soulu dostal Brit Linford Christie, jemuž o víc než deset let později našli v těle nandrolon a musel se sportem navždy skončit. Byl to jeden velký paradox. Přiznávám, že mám v paměti pořád Johnsonův fantastický běh, vypadal jako člověk proměněný v blesk, a i když vím, že si nedovoleně pomáhal, na mém zážitku tohle poznání nic nemění.
Hledají se způsoby očisty sportu, ale je to bludný kruh, protože je jasné, že kontroloři budou vždy o krok pozadu za vývojáři nových medikamentů. Hlasy, aby byl doping raději povolený, protože je lepší, aby měli všichni stejné podmínky, nemohou být z etických důvodů nikdy vyslyšeny, a tak budou asi i nadále sportovci po svých závodech hodiny čekat s komisaři v zádech na toaletách, aby ve zkumavkách zanechali potřebné množství moči na dva vzorky pro chemickou laboratoř, kde se bude zjišťovat jejich nezávadnost. Je to potupná ceremonie. Ale až ona potvrdí, jestli byl dosažený výkon čistý, nebo špinavý. Vsadil bych se, že také po londýnských hrách se bude v některých sportech měnit pořadí a někdo si na pár let bude muset najít jinou zábavu. Ve své podstatě platí, že bez určitého „chemického ladění“ organismu se dnes stejně úplně na špičkové úrovni sportovat nedá, jde jenom o to, najít takovou míru, jež se vejde do předepsaných tabulek. Vyhrává ten, kdo má kolem sebe lepší tým, který musí být složen z trenérů, fyzioterapeutů, psychologů, lékařů – a manažerů: ti jsou od toho, aby sehnali peníze na co nejlepší přípravnou fázi a zaplatili klíčové odborníky. Až na stadiónu jsou sportovci sami a nikdo jiný jim pomáhat nemůže. Kdo to někdy zažil, tak ví, že tlaku, jemuž jsou vystaveni před stotisícovým kotlem, se nic nevyrovná. Zároveň dochází ke vzájemné výměně energie, přinášející nezapomenutelné zážitky: jako když Bob Beamon skočil v Mexiku 890 cm do dálky a do jedenadvacátého století; bylo to stejně podmanivé jako o rok později ti divně se pohybující muži ve skafandrech po Měsíci.
ZA DRUŽSTVO? ZA STÁT PŘECE!!
Všichni účastníci her se také v pátek 27. července slavnostně zavázali bojovat za slávu svých družstev. Ale když při slibu vyslovují „svých družstev“, myslí se tím především „svých zemí“, které reprezentují a jimž mají přinést vavříny. Jenom od málokterého sportovce uslyšíte, že to dělá pro sebe. Od roku 1952, kdy se v Helsinkách poprvé her zúčastnil Sovětský svaz, začala olympiáda sloužit jako jistý uvolňovač napětí mezi rozdělenými světy a zároveň měla potvrdit kvalitu toho či onoho systému. Naposledy se takto představila v Pekingu 2008 pořádající Čína, a to i za cenu podvodného zařazení dětí (limit pro účast je šestnáct let) v gymnastických soutěžích žen. V Londýně podobná fanatická soutěživost odpadá, Britové nemají zapotřebí si nic dokazovat, většina moderních sportů vznikla právě v jejich království. Pierre de Coubertin nebyl naivní a dobře věděl, co se dá od sportu čekat: „Může mít blahodárný či škodlivý vliv. Záleží na tom, jaké mu dáme zaměření.“ Uvědomoval si, že je schopen vyvolat ty nejušlechtilejší touhy, ale také útočit na nejnižší pudy. „Může být rytířský i zkažený,“ dodával a zároveň varoval: „Sportu můžeme použít k upevňování míru stejně jako k přípravě války.“
Od prvního dne her se zveřejňují sice „neoficiální“, ale velmi důležité přehledy medailových zisků. Tyhle žebříčky jsou sice zajímavé, ale co si budeme nalhávat, ne všechny medaile mají stejnou hodnotu, i když představitelé olympijského hnutí budou tvrdit něco úplně jiného – však jsou za svou víru placeni. Jsou sporty, jež jsou všeobecně oblíbené a rozšířené, jako kupříkladu atletika, plavání, cyklistika nebo basketbal či fotbal, ale jiné, jako třeba synchronizované plavání, taekwondo nebo skoky na trampolíně, jsou na chvostu zájmu. Komu se ovšem daří ve vodním slalomu, ten bude tvrdit, že není nad něj a kam se hrabe vítězství ve sprintu na sto metrů. Když Jaroslav Kulhavý vyhraje horská kola, bude pro nás největším hrdinou právě on: ostatně proč ne, však každý kolo s horskými převody doma máme. Vždy jde také o to, jaký sport sami aktivně vyznáváme, protože potom jsme schopni se s ním více ztotožnit. Faktem je, že z gauče se nakonec dá sledovat všechno, ale stihnout se to nedá: Česká televize jede na každém ze dvou olympijských programů (ČT2, ČT4) na plný plyn, což dělá denně osmačtyřicet hodin a není v silách nikoho takovou porci zvládnout. Letos jsou ve hře 302 zlaté, stříbrné a bronzové medaile. Jako vždycky platí, že vítěz bere všechno, v případě českých olympijských vítězů to dělá půldruhého miliónu korun, za stříbro je polovic a za bronz ještě mnohem méně, takže je v každém případě rozhodně výhodnější vyhrát.
