David Černý | Reflex.cz
nahoru

David Černý

PETR VOLF9. srpna 2012 • 00:15

David Černý (44) je nejviditelnějším českým výtvarným umělcem současnosti. Žádný jiný se totiž neumí tak prodat jako on. Správně „čeří“ vodu. Dává se pravidelně vidět, o jeho nové mladé přítelkyně se zajímá bulvární tisk. Rád riskuje, loni měl namále, když nezvládl ultralehké letadlo a havaroval. Vypadá jako LEHCE UNAVENÝ ROCKER nosící zásadně černé věci, v duchu svého příjmení. Dělá nepřehlédnutelné sochy. V Londýně právě teď „klikuje“ jeho autobus. Otázkou je, jestli to, co předvádí, ještě vůbec patří do oblasti umění.

 

BYL NA EXPU 2000 v Hannoveru i v roce 2010 v Šanghaji. Když se v roce 2000 stala Praha hlavním evropským městem kultury, ozdobil žižkovský televizní vysílač miminky. V roce 2009 vytvořil spolu se svým týmem v rámci českého předsednictví v Radě EU plastiku Entropa. Pro Český dům na olympijských hrách v Londýně vymyslel zmíněný sportující autobus.

 

KAPITALISTICKÝ POP

Zdá se, že David Černý je definitivně reprezentantem kapitalistického pop-realismu, kterým se chce Česko chlubit světu. Obracejí se na něj soukromníci stejně jako státní instituce, protože vědí, že cokoliv udělá, tak na sebe přitáhne pozornost a jim to zvýší popularitu. Na to má David Černý, který se popisuje jako kdysi hyperaktivní dítě, s nímž si učitelé příliš nevěděli rady, opravdu výjimečný talent. Je to známá věc, sama kvalita o sobě nestačí, ještě musí být podtržena nějakým výrazným gestem, postojem, kontroverzí, nekorektností. Černý přesně ví, jak toho dosáhnout. Snad je to dáno jeho citlivostí na vnímání ducha doby, možná je to jakási vrozená schopnost být tvořivý a zároveň umět strategicky a marketingově uvažovat. Spíše se jedná o kombinaci těchto atributů, přičemž v posledních letech u něj převažuje marketing nad senzitivností. Více než o umělecká díla se v případu Entropy i klikujícího autobusu jedná o zábavné objekty, jejichž smyslem je hlavně upozornit na akci, kterou mají doprovázet. A taky pobavit a ohromit.

 

Entropa to dokázala, i když negativně. Černý se musel omlouvat, později přiznal, že „uvedl v omyl Sašu Vondru“, svého kamaráda, jenž měl předsednictví na starost a který mu tenhle kšeft dohodil. Kamarádům se tohle nedělá, a pokud se tak stane, nejspíš to prostě nejsou kamarádi. Místo toho, aby se na podobný zásadní projekt zadalo výběrové řízení, dostal Černý povolení ke střelbě, aniž však někomu řekl, na co opravdu bude cílit a jaké zbraně použije. Původně přišel s tím, že umělec z každého státu EU udělá plastiku podle mota „Stereotypy jsou bariéry, které je třeba odstranit“. Ukázalo se to však natolik produkčně náročné, že si raději všechno se svými kolegy (Krištof Kintera, Tomáš Pospiszyl, Viktor Frešo) vymysleli a udělali sami. Vymysleli si vlastní  stereotypy.

 

Entropa tudíž vypovídala, jak už to v angažovaně laděném umění bývá, více než o čemkoliv jiném o autorech samotných. Černý selhal hlavně v okamžiku, kdy postupně vycházelo najevo, že výsledek je jen z nouze ctnost, protože prvotně to mysleli úplně jinak. Tady jako stratég výjimečně neuspěl. Měl si stát za svým: Takhle to mělo být. Konec! Samotná mystifikace je přece naprosto legitimní umělecká metoda, a kdyby si za ní stoprocentně stál, bylo by to – až na podpásovku vůči důvěřivému Vondrovi – vlastně v pořádku. Jeden z Černého kolegů (nechtěl být jmenován) ale poznamenává, že v „entropické krizi“ prý jednal pod hrozným tlakem a měl strach, co se stane, až to všechno praskne. „Kdo nebyl v jeho kůži, tak to může jen těžko pochopit.“ Jistě. Z toho se dají odvodit důvody jeho nevyrovnaného chování: a zároveň lze namítnout, že až pod přímou palbou se ukáže, jaké má kdo srdce.

 

Entropu nelze považovat za umění v běžném slova smyslu: jednalo se o největší realizovanou třírozměrnou sbírku více či méně povedených vtipů, jejíž financování (přišla na částku okolo deseti miliónů) nakonec převzal namísto státu miliardář Zdeněk Bakala. David Černý se pak nikoliv pouhou shodou okolností objevil v hledišti soutěže Česká Miss 2009, kterou vlastní Bakalova žena Michaela Maláčová: v blízkosti Černého seděl Václav Havel a také Karel Schwarzenberg. Svorně demonstrovali loajalitu vůči svému mecenáši, jenž umí být, když na to přijde, štědrý. Stalo se tak na jedné z nejhloupějších a nejzbytečnějších akcí, jaké si člověk dokáže představit. Ačkoliv vím, že všichni tři jmenovaní mají smysl pro humor a absurditu, po pravdě, z toho pohledu mi bylo tak nějak smutno. Nehnuli brvou; tvářili se, jako by se nic zvláštního nedělo, jako by nebyli na přehlídce marnosti, ale třeba na udílení cen Thálie, Českého lva nebo zahájení karlovarského festivalu. Ukazuje to, že Černý, je-li to nutné, zatne zuby a ledasco překousne.

 

PROMRDANÉ ROKY

Dílo Davida Černého je postupně zveřejňováno v publikaci Promrdané roky. Název má dvojí význam, dá se vnímat také tak, že je Černý pro mrhal, což je však – vzhledem k jeho pracovitosti – nepravděpodobné. Autorem textu je Tomáš Pospiszyl, v současnosti redaktor Lidových novin, jenž velmi zasvěceně přibližuje a glosuje vznik různých objektů či soch, zná zajímavé detaily. Pospiszyl je dlouholetý Černého kamarád a pro umění, jemuž se věnuje, má slabost, ale ne vždy s ním souhlasí. Ve spisu Promrdané roky III je uveden kupříkladu výživný dialog přibližující epizodu předcházející prvnímu představení sochy Viselec, která je už roky instalována v Jilské ulici v Praze. (Kdo ji chce vidět, musí se podívat nahoru, až někam ke střechám, protože nešťastná figura visí z budovy, kde sídlí Ústav dějin umění Akademie věd České republiky. Je to jedna z klíčových Černého věcí, z šestadevadesátého roku, kdy po osmi letech ukončil studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Kurta Gebauera.)

 

Černý: Tak mi volal ten čurák Dostál.

Pospiszyl: A?

Černý: Chce, abych dal něco na tu výstavu ve vile.

Pospiszyl: Na to se vysereš, ne?

Černý: Dám tam toho viselce.

Pospiszyl: Počkej, až budeš mít i ty ostatní, celej cyklus, Freud plave v bazénu, Kafka, Wittgenstein, co tam bylo dál?

Černý: Visel by tam do tramvajový dráhy.

Pospiszyl: Aby to nebyl konec, aby z toho nakonec nezbyla jenom ta jedna socha.

Černý: Ne, to ne, klid.

Pospiszyl: A víš, že takhle visící člověk nevypadá?

Černý: Co blbneš, vždyť je to podle modelu.

Pospiszyl: Nestál náhodou zemi?

Černý: Počkej, jaký z toho budou krásný fotky.

 

Byly opravdu „krásný“. Trochu to připomíná telefonický rozhovor Ivánka Horníka známý z policejních odposlechů: především první část, kde se hovoří o Dostálovi. Myslí se tím Martin Dostál, kritik umění a kurátor spousty výstav. Mám však za to, že Černý takto – čurákem – pojmenovává mimoděk každého, kdo mu není sympatický. Vystupování na veřejnosti není jeho silnou stránkou, někdy na to doplácí. Kvůli své prostořekosti, eufemisticky řečeno, přišel o možnost realizovat Pomník obětem druhého odboje, na jehož provedení byla vypsána soutěž. Černý v roce 2003 vyhrál, ale poté, co s ním vyšel rozhovor pro Nedělní svět, kde zpochybnil počet obětí během druhé světové války, o zakázku přišel. Podle něj jich bylo sto padesát tisíc, jimž chtěl památník věnovat, kdežto Český svaz bojovníků za svobodu eviduje tři sta šedesát tisíc obětí. „Nemyslím si, že všechny oběti války bojovaly za republiku,“ tvrdil. Opomenul Židy, kteří skončili v plynových komorách. Podle této logiky by neměli právo na pomník zavraždění občané z Lidic ani další tisícovky nevinných lidí, již byli zastřeleni během razií po atentátu na Heydricha. A už vůbec ne komunisté, což zdůraznil v závěru rozhovoru. Otázka: Přemýšlel jste o tom, že pomník navrhujete i komunistickým obětem nacismu? David Černý: „Ne, to jsem nemyslel. O mrtvých jen dobře. Mrtvý komunista, dobrý komunista.“ Nějak mu zřejmě nedošlo, že se to nemá. Ve smrti jsou si totiž nakonec všichni rovni.

 

SOUBOJ EGOCENTRIKŮ

Potíž je v tom, že David Černý mluví možná mnohem rychleji, než myslí. Možná není schopen odhadnout dopad svých slov. Možná je mu jedno, koho se jimi dotkne, protože se cítí být nad svým okolím. U výtvarných umělců, kteří jsou zvyklí se vyjadřovat bez pomoci slov, na tom není nic zvláštního. Pokud si však myslí, že jsou natolik zajímaví, že jejich slova musí zaznít, tak by si za nimi měli stát. V dokumentu o Ceně Jindřicha Chalupeckého nazval Milana Knížáka pohlavním údem. Pořád ještě nemohl skousnout jejich roztržku z roku 2000, kdy jej Knížák, tehdejší ředitel Národní galerie, nechal během instalace finalistů Chalupeckého ceny vyvést z Veletržního paláce. („Protože je to čurák. Protože je to nafoukanej, kriploidní čurák.“) Když ho Knížák zažaloval, protože se prý dotkl jeho práva na čest a důstojnost, projevil ochotu hodit zpátečku. „Mé přirovnání profesora Milana Knížáka k mužskému pohlavnímu orgánu za použití vulgarismu bylo neadekvátní. Za přirovnání k tomuto orgánu se omlouvám.“ Na rebela je to hodně chabé prohlášení. Ostatně Knížák jeho omluvu nepřijal. Není bez zajímavosti, že právě incident, dá-li se to tak nazvat, ve Veletržním paláci přispěl k Černého odbojnému renomé. Cenu tenkrát získal, avšak odmítl ji převzít na půdě Národní galerie: díky tomu došlo ke slavné scéně, kdy mu ji prezident Václav Havel předával před Veletržním palácem. Černý se stal Havlovým uměleckým oblíbencem podobně jako kupříkladu Jiří David nebo Bořek Šípek; Knížák si zase vysloužil náležitost do Klausova tábora, který sdílí s Kristianem Kodetem nebo Vladimírem Jiránkem.


David Černý je ale bojovník a nezapomíná. O tři roky později to Klausovi i Knížákovi nandal ve svém typickém agitačním díle umístěném na dvorku pražské Galerie Futura. K předkloněné fi guře vede žebřík, jenž končí mezi půlkami, a kdo má chuť, může se podívat dovnitř. Uvidí Klause a Knížáka coby „gumáky“, jak se při poslechu skladby We are the Champions navzájem krmí. Je to dílo na hranici vkusu, protože z něj čiší až přízemní zášť, které by se měl jakýkoliv umělec vyvarovat, protože to oslabuje tvorbu. Přitom Černý má ke Knížákovi paradoxně hodně blízko, asi mnohem blíže, než si je s to připustit. Svoje nejlepší věci vytvořili velmi záhy, když jim nebylo ani třicet: legendární sovětský tank IS-2 přetřel Černý na růžovo ve čtyřiadvaceti, Knížák zase ve stejném věku pořádal svoje slavné happeningy. Oba ve své tvorbě čerpali z teoretického odkazu francouzského umělce a šachisty Marcela Duchampa. Oba jsou ambiciózní, polarizují společnost a jsou arogantní vůči komukoliv s jenom trochu jiným názorem. Chybí jim i smysl pro hlubší sebereflexi a fair play, což je snad důsledek toho, že nikdy nesportovali: člověka to naučí respektovat soupeře. Ono se to pozná. S přibývajícím časem se horší vlastnosti ještě prohlubují a egocentrismus nabývá na převaze. Davidu Černému bude letos na podzim teprve pětačtyřicet a je v nejlepších letech, která už Milan Knížák dávno nechal za sebou. V tom lze spatřovat naději na … zklidnění.


BABIŠŮV ÚSPĚCH

Sedmiapůltunový dvoupatrový autobus, jenž dělá kliky, a ještě u toho funí a heká, je zatím Černého nejnovější a nejúčelovější objekt. Když před více než dvaceti lety (1990) postavil na nohy trabanta, mělo to „… jasné symbolické konotace“, jak zmiňuje Pospiszyl. Dále připomíná, že se tenkrát právě spojovalo rozdělené Německo a „není to tak dávno, co Prahu zaplavily trabanty východních Němců prchajících na Západ“. V Londýně šlo o to, přitáhnout pozornost k Českému domu ve čtvrti Islington v průběhu olympijských her. Tuto roli plní od prvních okamžiků, co byl převezen na místo, velmi dobře, je to totiž dosud nevídaná atrakce, jež by mohla být okamžitě ozdobou jakéhokoli lunaparku. Rozhýbat takové monstrum musí být nesmírně náročné, David Černý ale zná lidi, kteří něco takového dokážou: na Entropě se toho hýbalo spoustu, z elektrárny se kouřilo a dva Italové ve fotbalových dresech dokonce onanovali s balóny. Takový objekt bývá hodně energeticky náročný a jeho provoz není zadarmo, na rozdíl od klasické sochy, jež když se dokončí, žije vlastním životem, aniž by se musela zapínat do sítě.


Když se objevila zpráva, že červený double-decker platil miliardář Andrej Babiš, zdráhal jsem se tomu uvěřit, protože jsem to pokládal za jeden z lepších Černého vtipů. S Babišem se přece nemůže dát dohromady: je to bývalý komunista, a podle dokumentů slovenského Ústavu paměti národa dokonce vědomý agent StB. Kdežto Černý je bytostný antikomunista, jak nejednou dokázal, takže jaképak bratříčkování. Nicméně: je to pravda. V Babišově bezplatném deníku 5+2, jímž chce podpořit svoji občanskou iniciativu Ano 2011, Černý vysvětluje svoje spojení s největším pěstitelem řepky a jeho společností Agrofert takto: „No, já jsem do něj vložil práci a nápad, ale dohoda je taková, že za to nemám žádný honorář.“ Autobus přišel na devět miliónů a Babiš jej Českému olympijskému výboru pronajal po dobu konání her za jeden milión korun. Je to jeho věc. „Po olympiádě ho vystavíme v areálu Agrofertu,“ těší se Babiš ve stejném vydání novin. „Agrofert zainvenstuje vybudování dětského hřiště v Praze na Chodově, které bude veřejně přístupné, takže všichni, kdo budou mít zájem, si budou moci prohlédnout autobus na vlastní oči.“ Babiš, jenž se netají svými politickými ambicemi, se poprvé objevuje díky olympiádě a Davidu Černému také v souvislosti s kulturou. Z tohoto úhlu pohledu šlo o prozřetelně investované milióny. Kdo asi podpoří další Černého projekt příště? Jak už to tak bývá, to se teprve ukáže.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější