Neil Armstrong | Reflex.cz
nahoru

Neil Armstrong

Miloš Čermák6. září 2012 • 00:15

Byla to jediná celebrita, jejíž fotografi i jsem měl pověšenou v dětském pokoji. A protože se tehdy slovo celebrita ještě nepoužívalo, byl to zkrátka můj největší klukovský hrdina. Když jako první člověk v historii vstoupil Neil Armstrong na Měsíc, byl mi bez pár týdnů jeden rok. Dokážu se smířit s tím, že jsem na vlastní kůži nezažil nejslavnější éru Beatles, Woodstocku ani LSD. Ale vždycky mě bude mrzet, že jsem v přímém přenosu nesledoval PŘISTÁNÍ ORLA na Měsíci.

 

KDYŽ KONCEM SRPNA Neil Armstrong zemřel (po celkem banální operaci srdce), objevovalo se v titulcích v médiích často slovo „hrdina“. Někteří se nad tím pozastavovali. A ani on sám za svého života neměl to slovo moc rád. Byl opravdu hrdinou? Nebyly první kroky na Měsíci spíše privilegiem než hrdinským činem? Neměl zkrátka víc štěstí než desítky jeho kolegů z programu Apollo, z nichž NASA kapitána mise číslo 11 vybírala? Jak se to vezme. Program Apollo byl do značné míry politický projekt vyhlášený prezidentem Kennedym v roce 1961. Je zřejmé, že první člověk na Měsíci musel splňovat určitá propagandistická kritéria.

 

NASA by asi nevybrala muže, který by pocházel z rozvrácené rodiny alkoholika (a ne účetního pracujícího pro stát Ohio) nebo byl v pubertě členem pouličního gangu (a nikoli hrdým skautem jako Armstrong). Kapitán Apolla 11 však na druhou stranu rozhodně nebyl jen „klukem z politického plakátu“. Lépe řečeno, NASA použila trochu jiná kritéria, než bylo na druhé straně železné opony obvyklé. Armstrong neměl chlapecký šarm filmového herce (jako měl Jurij Gagarin) a ani se nevyznačoval dokonalým „politickým rodokmenem“ (jako československý Remek).

 

Ano, byl skvělý pilot (získal pilotní průkaz dřív než ten řidičský) a voják (měl medaile z válečného konfliktu), ale zároveň měl skvělé vzdělání. Ačkoli téměř nikdo z jeho příbuzných univerzitu nestudoval, byl přijat na asi nejlepší techniku na světě (MIT v Bostonu), ale nakonec se rozhodl pro univerzitu v Purdue. Získal armádní stipendium, což znamenalo, že po dvou letech studia nastoupil na tříletou službu v námořnictvu. Jako pilot létal v korejské válce. Pak se na univerzitu vrátil a v roce 1955 absolvoval úspěšně letecké inženýrství. Ozbrojené síly definitivně opustil i jako rezervista v roce 1960. Když byl po kariéře zkušebního pilota přijat do týmu astronautů, bylo to do funkce „pilot- inženýr“. Všeobecně se čekalo, že bude prvním civilistou letícím do vesmíru. Ale i v tom Američany předběhli Rusové, kteří ještě před prvním Armstrongovým letem na palubě Gemini (v roce 1966) vyslali do kosmu amatérskou parašutistku Valentinu Těreškovovou. Když se však vybíral potenciální „první muž na Měsíci“, nebyla náhoda, že volba padla na inženýra Armstronga.

 

Bylo to v době, kdy Američané neměli zájem demonstrovat ani tak svou vojenskou převahu, jako spíše tu ekonomickou a technologickou. Dvakrát ve dvacátém století Rusové Američany k smrti vyděsili a na mezinárodní scéně ponížili. V obou případech se události týkaly dobývání vesmíru. Poprvé v roce 1957, kdy Rusové neočekávaně vypustili první umělou družici Sputnik 1, a podruhé v roce 1961, kdy na oběžnou dráhu dopravili prvního kosmonauta. Obě události Američané vzali jako výzvu. Jen několik týdnů po startu Sputniku 1 bylo rozhodnuto o založení vládní agentury ARPA, která se začala zabývat vývojem raket a v jejíchž laboratořích se mimo jiné zrodila myšlenka a základy pozdější počítačové sítě internet.

 

A šest týdnů po letu Gagarina, 25. května 1961, oznámil prezident J. F. Kennedy ambiciózní plán přistát do konce šedesátých let na Měsíci. Slib byl splněn, a Američané navíc získali za jedinou dekádu technologickou dominanci a náskok. A to nejen nad Rusy, ale nad celým světem. Proto bylo pro symboliku dobytí Měsíce tak důležité, že na jeho povrch jako první vkročil inženýr Armstrong.

 

VYHOZENÉ PENÍZE

Rozum jsem začal brát až někdy v polovině sedmdesátých let, kdy dobývání vesmíru přestalo být vzrušující politikum. Na Západě i v sovětském bloku. V naší části světa nastoupila úmorná normalizace a doba nepřála snům. Ve mně však z toho kosmického vzrušení něco zůstalo. Jako kluk jsem snil o hvězdách a chtěl být kosmonautem. Neil Armstrong to ze zdi mého pokoje z blednoucího plakátu kontroloval.

 

Když bylo jasné, že kosmonautem nebudu, chtěl jsem se aspoň zúčastnit kosmického výzkumu. Podle toho jsem si v osmdesátých letech vybral vysokou školu. Ještě má inženýrská diplomová práce byla z tohoto ranku. Mé první články do novin i do časopisů byly o kosmonautice. Ale v devadesátých letech jsem sny o hvězdách vyměnil za jiné a na klukovského hrdinu pozapomněl. Bylo to celkem snadné, Neil Armstrong po odchodu z NASA v roce 1971 prakticky odešel z veřejného života. Zůstal pro mě víc mytickým hrdinou než skutečným, žijícím člověkem. A bylo to jen částečně proto, že jsem žil v opačné části rozděleného světa. Armstrongovo jméno jsem znovu zaregistroval v roce 1986, kdy byl součástí prezidentem Reaganem jmenované komise vyšetřující havárii raketoplánu Challenger. Program Space Shuttle byl takovým „Apollem“ naší generace, byť letům raketoplánu na oběžnou dráhu samozřejmě chyběly étos a symbolika dobývání Měsíce. Ale pohled na startující či přistávající raketoplán byl i tak něčím úžasný a dech beroucí, navíc demonstroval tehdy už jasnou převahu Ameriky nad Ruskem. A vím jednoznačně, že jestli mě jako teenagera něco veřejně dojalo, byla to právě ona tragická havárie při startu Challengeru v roce 1986.

 

Do veřejné debaty vstoupil Neil Armstrong opět až po dalších dvaceti letech, to už za úřadování prezidenta Obamy, kdy kritizoval jeho plány na útlum kosmického výzkumu, konkrétně zrušení programu dalších pilotovaných letů na Měsíc. Armstrong napsal a spolupodepsal otevřený dopis, ve kterém tvrdí, že pokud se Amerika vzdá možnosti cestovat do vesmíru, odsune ji to mezi druhořadé či třetiřadé státy. „Přestat létat do vesmíru je stejné, jako kdyby evropští monarchové v šestnáctém století přestali dobývat Nový svět s odůvodněním, že už tam lidstvo jednou bylo,“ řekl v jednom z projevů.

 

Nevíme, jestli je to pravda. A je také těžké stanovit, jaké priority má mít naše civilizace na počátku jedenadvacátého století. Omezit kosmický výzkum může být ekonomicky pragmatické rozhodnutí, vždyť zvlášť v době ekonomické recese se zdá, že se pro vládní peníze může najít milión lepších využití.

 

Doba bohatýrských, ale zároveň ideologických let se zřejmě už nevrátí. NASA tehdy měla k dispozici 4,4 procenta státního rozpočtu (údaj z roku 1966) a zaměstnávala přes 400 tisíc lidí. Nehledě na to, že to bylo v době mimořádného ekonomického růstu a americké prosperity. Ale i v šedesátých letech se Kennedy obával, že se vyhlášení boje o Měsíc obrátí politicky proti němu. Nedávno byly odtajněny zápisy rozhovorů, které na toto téma vedl například s tehdejším šéfem NASA Jamesem Webbem. Kennedy se bál, zda mu voliči nevyčtou, že za něco tak iluzorního, jako je boj o Měsíc, vyhodil jejich daně. „Nikoli, pane, nebudete toho nikdy litovat!“ řekl mu podle záznamu Webb. Měl pravdu. Kennedy se Armstrongova „obrovského skoku pro lidstvo“ nedožil, ale bude s ním politicky navždy spjat.

 

Kosmický výzkum je možná pro mnoho lidí zbytečným luxusem. Ve skutečnosti má ale v mnoha ohledech dalekosáhlé dopady i na náš běžný život. Mikrovlnné trouby, vodní fi ltry nebo třeba bezdrátové telefony – to všechno jsou předměty, které mají technologický původ ve výzkumných laboratořích NASA. Učinilo by lidstvo důležité objevy i bez vládního rozpočtu? Nejspíš ano. Možná by technologický pokrok nešel tak rychle, nejspíš by se vydal i trochu jinými cestičkami. Například internet by dnes určitě vypadal jinak, kdyby nebyl postaven na základech daných vládním a vojenským zadáním. Dvacáté století bylo v první polovině strašlivé a v té druhé beznadějné. Ve studené válce sice už neumíraly milióny lidí, ale i tak poznamenala minimálně dvě poválečné generace, a to zejména v sovětském bloku. Ideologie je vždycky škodlivá. Ale můžeme být aspoň rádi, že boj o technologickou dominanci přinesl takové úžasné momenty, jako byl let Gagarina anebo přistání na Měsíci. Dávaly zapomenout na to, v jakém nesmyslném a pokřiveném ideologickém světě žijeme. Dobývání vesmíru je vzrušující a velkolepé dobrodružství, které v nás může vzbuzovat pocit hrdosti, že jsme lidskými bytostmi. Na cestách za hranice Země je cosi mytického a zároveň nadějeplného. Ale platí i neromantický fakt, že kosmonautika je produktem velké politiky a velkých vlád. Ani bez jednoho by nemohla existovat.

 

Ještě v sedmdesátých letech se odhadovalo, že první lidé přistanou na Marsu těsně před rokem 2000. V osmdesátých letech se tento termín posouval o deset, pak i o dvacet let dál. Dnes víme, že ti z nás, kteří si pamatují projekt Apollo, se s vysokou pravděpodobností letu lidí na Mars nedožijí. A není vyloučeno ani to, že lidé na žádnou jinou planetu nepoletí nikdy. Nebo že se už nikdy nevrátí ani na Měsíc. Třeba je to tak dobře. Ale mě osobně to zarmucuje, byť přiznávám, že jsem asi ovlivněn svými klukovskými sny. Nejsem příznivcem silných států a vlád. Ale kdybych měl jmenovat jediný důvod, k čemu jsou dobré, tak odpovím: „Aby pro nás dobyly vesmír.“

 

SNY NEUMÍRAJÍ

Armstrong vedl – na rozdíl od ostatních astronautů projektu Apollo – klidný, nevzrušivý život. Žádné skandály ani potíže s alkoholem. Devět let vyučoval letecké inženýrství, pak se zkoušel uplatnit v soukromém byznysu. V roce 1979 začal účinkovat v reklamě auto mobilky Chrysler, později se stal také jejím mluvčím. Pro Chrysler se roz hodl proto, že byl – podle jeho slov – hrdou americkou fi rmou s kvalitním výzkumem a inženýrskou divizí. Posledních dvacet let života strávil na své farmě v Ohiu. Bojoval se svou slávou, která mu byla nepříjemná. Přestal dávat auto gramy, protože se s nimi obchodovalo, a soudil se se svým holičem, když se dozvěděl, že prodal přes internet pramínek jeho vlasů. Ale nebyl podivín a až do smrti zůstal obdivovaným, oblíbeným mužem. Zůstaly mu i jeho pověstné železné nervy. Když hledal jako pilot pro Orla dobré místo pro přistání na Měsíci, zbylo mu nakonec v nádržích palivo už jen na 25 vteřin letu. Komentoval to tehdy slovy, že je to asi o deset vteřin víc, než zamýšlel. Když mu o několik desítek let později na farmě při nehodě usekl jakýsi stroj kus prstu, sebral ho ze země, obložil ledem z mrazáku a odjel do nemocnice. Tam mu ho lékaři úspěšně přišili. Netušíme, co si myslel, když jeho o pouhý rok mladší kolega (a první americký astronaut) John Glenn letěl ještě v 77 letech do vesmíru. Pokud vím, tak to veřejně nekomentoval. Ale když v roce 2010 – ve svých osmdesáti – mluvil v Nizozemsku, řekl, že kdyby byl vyzván, bez váhání by velel lidské misi na Mars.

 

Sny a tužby jsou tím, co dává našim životům smysl. Platí to pro jednotlivce i celou civilizaci. Projekt Apollo a přistání lidí na Měsíci byly jedním z nejúžasnějších technických projektů v historii. Možná tím úplně nejúžasnějším. Na slavné fotografii, kterou jsem měl i já ve svém dětském pokoji, je ve skutečnosti druhý muž na Měsíci Buzz Aldrin. Armstrong snímek pořídil a je vidět pouze v odrazu Aldrinovy přílby. Ale mně to stačilo. Když jsem se na ni jako kluk často díval, byl jsem si jistý, že se sám někdy během svého života na Měsíc podívám. Pořád si to myslím, i když to raději nikomu neříkejte.

 

V sobotu (25. srpna) večer, když jsem si na displeji mobilního telefonu přečetl o smrti Neila Armstronga, mi bylo smutno. Avšak nedá se nic dělat, lidé umírají. To naše sny by nikdy umírat neměly.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější