Grace Kellyová | Reflex.cz
nahoru

Grace Kellyová

Alena Prokopová13. září 2012 • 00:15

Filmová ikona, od jejíž předčasné smrti právě teď uplynulo třicet let, stihla prožít pod dohledem veřejnosti dva životy: ten kratší patřil oslňující hollywoodské hvězdě, ten delší monacké kněžně. Oba obestírá romantický opar dokonalosti. Neprávem: neobešly se totiž bez kontroverze, pragmatičnosti i obyčejného lidského zoufalství.

 

JEŠTĚ TŘI DESETILETÍ po své smrti zůstává Grace Kellyová symbolem ženy, která naplnila vlastní sny i touhy miliónů svých obdivovatelů. Její módní styl ovlivnil několik generací a dodnes inspiruje návrháře. Cílevědomě se vypracovala na jednu z nejoslnivějších hvězd Hollywoodu padesátých let. Spolupracovala s nejlepšími režiséry a hereckými kolegy své doby. Během pouhých pěti let působení na stříbrném plátně strhla fantazii filmového publika představou nádherné ledové královny, které ovšem pod luxusním živůtkem buší srdce plné vášně a sexuální energie. Získala Oscara za psychologické drama Děvče z venkova (1954), do filmových dějin se však zapsala i trojí spoluprací s režisérským mistrem Alfredem Hitchcockem.

 

V šestadvaceti letech se Kellyová stala ženou monackého knížete Rainiera III. Během následujícího čtvrtstoletí pak plnila roli manželky hlavy státu a matky tří dětí s modrou krví se stejným respektem k danému životnímu stylu, jaký prokázala už v rámci hollywoodského studiového systému.

 

Kdyby Grace Kellyová nezemřela 14. září 1982 po autonehodě ve věku pouhých dvaapadesáti let, přišli bychom o chytlavý životní příběh: popkulturní ikony, které ze světa odešly předčasně a za tragických okolností, totiž vždycky obestírá kouzlo romantičnosti.

 

„Skutečný“ život Kellyové ovšem zůstane v mnoha ohledech už navždycky tajemstvím té, která ho žila – někdy s ohromnou chutí, jindy s utajovanou trpkostí, ale vždycky s elegancí.

 

NEMILOVANÁ DCERA

Pro veřejnost byla Grace Kellyová ztělesněním perfekcionismu (herecký kolega James Stewart ji s galantní ironií nazval ve všech směrech až příliš dokonalou). Její soukromí však opakovaně zatěžkávaly problémové vztahy s muži. Přestože některé z jejích románků jsou pravděpodobně jen smyšlené, Kellyová, jež na filmovém plátně s roztomilou přirozeností ztělesňovala dámy s až panensky nedotknutelným kreditem, vynikala dravě těkavým sexuálním apetitem. Krátkodobé vztahy s vesměs staršími muži i nepříliš šťastné manželství s náročným a sebestředným monackým knížetem Rainierem pravděpodobně ovlivnil – pěkně po freudovsku – vztah k dominantnímu a odmítavému otci.

 

John Kelly, jemuž bylo v době narození jeho třetího dítěte čtyřicet, vnímal Grace jako nejméně perspektivní z celé rodiny. Když získala Oscara, prohlásil nemilosrdně: „Vůbec nemůžu uvěřit tomu, že vyhrála. Je posledním z mých čtyř dětí, od kterého bych čekal, že by mne na stará kolena mohlo podporovat.“

 

Podobu rodinného prostředí, do kterého Grace vstoupila ve Philadelphii 12. listopadu 1929, určoval právě náročný a přísný otec John. Sám se dlouho pokoušel proniknout mezi místní společenskou smetánku, jež ho odmítala přijmout coby katolíka s irskými kořeny. Ztělesňoval přitom americký sen o úspěchu: velmi úspěšně podnikal (svůj první milión prý vydělal ve čtyřiatřiceti letech). Navíc se prosadil jako veslař, dokonce na mezinárodní úrovni: na olympiádě v Antverpách pomohl získat své vlasti tři zlaté medaile (na jeho úspěchy později navázal Gracein bratr John). Do jeho spořádaného světa dobře zapadala i manželka Margaret, jež vystudovala tělovýchovu, stala se první trenérkou ženského atletického týmu na Pennsylvánské univerzitě a vychovala v duchu jeho zásad čtyři děti. (Do Kellyho životního konceptu ovšem patřily jak četné manželské nevěry, tak jeho pozdější rozhodování o výběru Graceiných životních partnerů, které herečce zabránilo provdat se za módního návrháře Olega Cassiniho).

 

Grace do otcova světa příliš nezapadala: na rozdíl od sourozenců byla nenápadná a křehká. Přesto se už jako dítě dokázala upnout na myšlenku, že bude herečkou, pro což ovšem měla předpoklady i v rámci Kellyovy rodiny: Starší bratři jejího otce se totiž angažovali v umělecké branži. Walter se prosadil jako úspěšný vaudevillový herec a George, od kterého se rodina odtahovala kvůli jeho homosexualitě, byl ceněný dramatik a spisovatel. Grace se tak měla o koho opřít.

 

Po absolvování dívčí katolické školy Ravenhill Academy a soukromé střední školy Stevens School ji sice kvůli špatným výsledkům v matematice (!) nevzali na studia umění na vermontské Benningtons College, dostala se však na prestižní Americkou akademii dramatických umění v New Yorku. Rodiče nevěřili, že tam vydrží, na studia si však přivydělala modelingem a účinkováním v reklamách – a profi lovala se jako talentovaná a pilná studentka směřující k „vážné“ divadelní kariéře. V roce 1949, kdy jí bylo dvacet, debutovala Kellyová na Broadwayi ve Strindbergově hře Otec a o rok později získala roličku ve svém prvním televizním seriálu. Ke zkušenostem z jeviště i z televizní obrazovky brzy připojila i zkušenosti fi lmové: objevila se v menší roli v krimidramatu hollywoodského režisérského veterána Henryho Hathawaye Čtrnáct hodin (1951). Už rok poté však zazářila ve čtyřoscarovém westernu V pravé poledne, kde v režii Freda Zinnemanna ztvárnila mladičkou kvakerskou novomanželku Amy, kvůli které se zestárlý šerif (jedenapadesátiletý Gary Cooper) rozhodne prostřílet k normálnímu, spořádanému životu.

 

Spíš než jako herečka v legendárním snímku fungovala coby líbezná dekorace, dobrodružná romance Mogambo (1953) jí však nabídla zajímavější příležitost. Pod režijním vedením režisérské legendy Johna Forda si tu zahrála vdanou ženu, která nezůstane lhostejná k šarmu hlavního hrdiny v podání hvězdného Clarka Gablea. (Totéž se mimochodem v souvislosti s dvaapadesátiletým kolegou stalo i samotné Grace.) Mogambo Kellyová chápala především jako placený výlet do Afriky („Kdyby se natáčelo třeba v Arizoně, tak bych v tom nehrála.“), vyneslo jí však Zlatý glóbus a nominaci na Oscara. Díky fi lmu pak získala sedmiletou pracovní smlouvu se studiem MGM. V době, kdy byly i ty největší hvězdy pouhým majetkem produkčního studia, si prosadila podmínku, že bude moct i nadále hrát v divadle a pobývat v New Yorku.

 

NA VRCHOLU SLÁVY

Když Grace Kellyová odmítla roli v dramatu V přístavu (1953), možná zmarnila příležitost napojit se na „realistický“ sociální styl, který v tomto osmioscarovém hitu propagoval režisér Elia Kazan. Možná přišla i o Oscara, jejž za roli dostala její náhradnice Eva Marie Saintová. Důvod pro odmítnutí však měla pádný: vysoce ceněný režisér Alfred Hitchcock jí totiž v krimi Vražda na objednávku (1954) nabídl hlavní roli ženy v ohrožení – půvabné Margot Wendiceové, kterou se její žárlivý a slabošský manžel rozhodne úkladně zavraždit. Kromě řady ocenění (včetně prestižní britské ceny BAFTA) vynesla Kellyové Vražda na objednávku i další z řady jejích „mezigeneračních“ aférek – tentokrát s devětačtyřicetiletým ženatým kolegou Rayem Millandem.

 

Rok 1954 se stal nejslavnějším a nejplodnějším rokem Graceiny krátké herecké kariéry: premiéru si odbylo pět „jejích“ filmů. Vedle Vraždy na objednávku nešlo jen o slušné válečné drama z Jižní Koreje Mosty na Toko-Ri (které získalo Oscara za zvláštní efekty), ale i o největší propadák hereččiny kariéry, milostnou romanci z kávové plantáže Zelený oheň. Kellyová si ovšem na domovském studiu MGM vydobyla i možnost natočit pro konkurenční Paramount drama Děvče z venkova. V něm se pod vedením režiséra George Seatona dokázala zbavit svého „krásného“ image v netypické roli manželky zkrachovalého herce a alkoholika (jehož ztvárnil Bing Crosby). Právě part utrápené a životem zklamané Georgie Elginové vynesl Kellyové jejího jediného Oscara.

 

Pokud jsou Ceny Akademie hlavním měřítkem úspěchu, byl jímavý příběh z uměleckého prostředí vrcholem hereččiny kariéry. Z dnešního pohledu je ovšem mnohem důležitější její další spolupráce s Hitchcockem na mistrovském dramatu Okno do dvora. Postava bohaté a rozmarné Lisy Fremontové, která svému milenci – fotografovi upoutanému po autonehodě na kolečkové křeslo (James Stewart) – pomáhá s usvědčením vraha ze sousedství, umožnila pětapadesátiletému režisérovi vzdát vrcholnou poctu obdivované hvězdě. Kellyovou s ním spojovala vzájemná úcta i neortodoxní smysl pro humor: v příběhu, jenž je vlastně ironickou hříčkou na téma manželství, ideálně naplnila Hitchcockův nejoblíbenější typ elegantní, leč nepředvídatelné dámy, která je kdykoli schopná začít naplňovat svou touhu po „špinavém“ a temném dobrodružství.

 

V roce 1955 pokračovali Hitchcock s Kellyovou ve spolupráci díky romantické komedii Chyťte zloděje. Grace se v sofistikované oddechovce z francouzské Riviéry proměnila v krásku z lepší společnosti Frances Stevensovou, zatímco jiný oblíbený Hitchcockův herec – Cary Grant – tu ztvárnil šarmantního zloděje na odpočinku, který musí paradoxně hájit svou poctivost.

 

Jedno z nejzajímavějších spojenectví mezi režisérem a jeho hvězdou v historii vzápětí násilně přerušil sňatek Kellyové: nová role panovnické manželky se neslučovala s hereckým povoláním. Hitchcock sice s nadějí na další spolupráci odložil natáčení psychologického dramatu Marnie (1965), „monacký lid“ však vyjádřil nesouhlas s tím, aby jeho kněžna hrála zlodějku, která navíc skončí v náručí Seana Conneryho. Alfred Hitchcock vhodnou nástupkyni své hvězdy už nikdy nenašel.

 

KNĚŽNA GRACE

V dubnu 1955 se Grace Kellyová na fi lmovém festivalu v Cannes zúčastnila fotografování, které navždy změnilo její život: poprvé se při něm setkala s Rainierem III. O šest let starší hlava monackého knížectví, jež nevynikala fyzickou krásou, na Kellyovou žádný zvláštní dojem neudělala. Po návratu domů se pustila do natáčení romantické komedie Labuť, v níž ztvárnila roli fiktivní princezny Alexandry, kterou rodina nutí ke sňatku se vznešeným bratrancem, a v červenci uvedla do kin muzikál Cola Portera Z nóbl společnosti, kde její hrdinka Tracy Lordová dá nakonec před výhodným sňatkem přednost veselému životu po boku bohémského bývalého manžela.

 

V té době si už ovšem Kellyová intenzívně dopisovala s Rainierem. Když v prosinci otce Kellyho oficiálně požádal o ruku, vyjadřovala se o něm už docela jinak. Kníže hledal reprezentativní a plodnou manželku, jež by mu pomohla zachovat rod Grimaldiů (pročež se Grace musela podrobit příslušnému testu). I Kellyová ovšem měla pro manželství pragmatické důvody. Byla příliš inteligentní na to, aby si neuvědomovala, že v šestadvaceti je sice na vrcholu slávy, ale její dokonalá krása nepřetrvá věčně.

 

Sňatek se s požehnáním Graceina otce (v podobě dvou miliónů dolarů) změnil ve „svatbu století“. Devátého dubna 1956 ho v televizi sledovalo 30 miliónů diváků. Šlo o svého druhu poslední Graceinu hollywoodskou prezentaci: šaty jí navrhovala kostýmní výtvarnice MGM Helen Roseová a o účes se postaral dvorní kadeřník studia, Sydney Guilaroff . Mezi šesti sty hosty nechyběly hollywoodské celebrity. Novomanželé se vypravili na svatební cestu po Středozemním moři na jachtě, kterou dostala nevěsta (trpící mořskou nemocí) jako svatební dar. Devět měsíců a čtyři dny po sňatku se narodila dcera Caroline a o rok později syn Albert (současný vládce Monaka). Až o dalších sedm let později přišla na svět dcera Stéphanie.

 

Díky Grace se z Monaka stala atraktivní turistická destinace, což výrazně vylepšilo stav státní pokladny. „Ultraromantický“ post panovnické manželky v idylické zemičce byl ovšem těžce vykoupený: Grace se nejen musela vzdát filmu a trvale se podřídit úmorné a náročné etiketě, ale přistoupila i na ponižující zákaz všech svých filmů v monackých kinech. Manželství s náročným a egoistickým Rainierem nebylo zřejmě příliš šťastné – každopádně je poznamenala oboustranná nevěra (Grace si přidala do seznamu slavných milenců i Franka Sinatru a Davida Nivena). V případě rozvodu by ovšem ztratila nárok na děti, na kterých jí velmi záleželo: jak ovšem rostly, vznikaly konflikty mezi matkou a dcerami, jejichž výstřelky poutaly pozornost nenáviděného bulváru.

 

Koupě bytu v Paříži neznamenala jen přiznání manželského odcizení, ale i Graceinu snahu poskytnout potomkům život v normálnějším prostředí. Žádné gesto samostatnosti se však nakonec nekonalo. Třináctého září 1982 měla tehdy dvaapadesátiletá Grace během návratu z venkovského sídla těžkou autonehodu. Za volantem zřejmě dostala lehký srdeční záchvat, v zatáčkách za Monte Carlem ztratila kontrolu nad řízením a sjela z víc než třicetimetrového srázu. (Není ovšem pravda, že šlo o místo, kde se kdysi točila jedna ze scén komedie Chyťte zloděje.)

 

Zatímco dcera Stéphanie skončila v péči lékařů s pohmožděním krční páteře, její matka už v nemocnici nikdy nenabyla vědomí. Rodina se nejdřív pokusila utajit pacientčin vážný stav – a už den po nehodě Rainier požádal o odpojení manželky od přístrojů. Tím úplně posledním Graceiným vystoupením se pak stal státní pohřeb, jehož velkolepost prý umenšovala strašlivá paruka, maskující zranění na nebožčině hlavě. Rainier, který zemřel v roce 2005, se už nikdy nepokusil znovu oženit – zprávy o jeho trvalé lítosti a nehynoucí lásce jsou už ovšem součástí státotvorné romantické legendy.

 

Jakou životní satisfakcí by asi pro Grace bylo pamětní monacké dvoueuro s jejím portrétem či americká poštovní známka, na které se v roce 1993 objevila jako vůbec první herečka v historii? Jak by se jí coby ženě nadané živým a kritickým myšlením líbily všechny ty „konečně pravdivé“ biografie, které se pokoušejí vnutit jejímu životu tvar dojemného příběhu? A co by asi řekla banální televizní romanci Grace Kelly, v níž ji v roce 1983 ztělesnila Cheryl Laddová?

 

Příběh ovšem ještě nekončí. Výročí hereččiny smrti iniciovalo i vznik prvního, skutečně ambiciózního filmu o Kellyové, nazvaného Grace of Monaco. Hlavní roli v něm získala Nicole Kidmanová a režie se ujal Olivier Dahan, který už přivedl k oscarovému výkonu Marion Cotillardovou v životopisném snímku Edith Piaf. Tentokrát ovšem nepůjde o standardní životopis, ale o příběh situovaný do krátkého období na počátku šedesátých let, ve kterých se prý kněžna Grace zasloužila o vyřešení diplomatického sporu své druhé vlasti se sousední Francií.

 

Projekt je zjevně nesen na křídlech touhy vymanit Grace Kellyovou z pozice „pouhé herečky“, která celý život jen dokonale naplňovala filmové i společenské role, jež pro ni vymýšlelo okolí. Není to určitě poslední pokus o nové převyprávění jejího osudu. Pokud ovšem jde o jeho očištění od povrchních domněnek a klepů, veřejnost o ně samozřejmě moc nestojí: nenechá se přece okrást o pěknou pohádku.

Alena Prokopová

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější