Lze přežít konec světa?

„Máme si nakoupit nějaké zásoby?“ Pokud jste se s takovou či podobnou otázkou ve svém okolí ještě nesetkali, patříte ke čtyřprocentní menšině. Tento druh starostí je bizarní i proto, že před Vánocemi je u nás šestadevadesát procent domácností předzásobeno jako na válku tak jako tak. Především však, pokud nastane konec světa, lednice, spižírny a sklepy vezmou zasvé spolu se vším a s každým včetně supermarketů. Je to podivné, ale je to tak. Z toho je nicméně patrné, že skutečnému konci časů Češi příliš nevěří, nějakou katastrofu však nevylučují. Proč?

MEDIÁLNÍ APOKALYPSA

Mediálně populární apokalypsa, která má podle kalendáře starých Mayů údajně nastat právě o letošním slunovratu, je předmětem jiného článku v tomto čísle, proto se jí příliš nevěnujme. Lze pouze konstatovat, že jádro její mystifikační interpretace se médiím podařilo neskutečně snadno zploštit a posunout.

Smyslem poselství – ať je bereme vážně, či nikoli – není nic jiného než zjištění, že se vždy nacházíme v nějaké části mnoha cyklů. Ten, který nyní končí (1993–2012), předpovídal špatné úrody, jež povedou k vysoké úmrtnosti. Měl však být rovněž obdobím, které vytvoří nevídané možnosti k uchovávání vědomostí. Není jistě nezajímavé, že právě tento úsek známe jako epochu světového rozšíření počítačů a internetu, obecně technologií, které „uchování informací“ nevídaně rozšířily.

V letech 2012–2032 má následovat cyklus (kantun), v němž z poloviny naopak bude dostatek potravin, zatímco ve druhé polovině přijde nějaké neštěstí. Na druhé straně má skončit období autoritativní vlády a otevřít se příležitosti ke sjednocení „sil dobra“. Pokud tuto možnost lidé propásnou, začne to být prý doopravdy zlé. Je tu však ještě něco. O letošním slunovratu podle některých výpočtů mimo jiné skončí takzvaný Platónský rok. Jak sám název napovídá, tento cyklus již patří k naší judaisticko-helénsko-křesťanské civilizaci. K číslovce 12, nikoli 13 jako u Mayů. Ne náhodou máme dvanáct hodin, dvanáct znamení zvířetníku, a tedy také měsíců v roce (zatímco Mayové třináct), donedávna jsme počítali na tucty a tak dále. Jsme prostě jiná civilizace téhož lidstva. A v předmediálním věku se k nám proto mohly dostat různé „zprávy“ a nedotčené se uchovat.

Číslo 12 je významné. Dvanáct bylo kmenů Izraele, Hospodinem vyvoleného národa, dvanáct apoštolů Ježíše Krista, jehož narození se právě chystáme slavit, neboť od něho a Nové smlouvy, uzavřené na Golgotě Ježíšovým ukřižováním, počíná i naše současná civilizace. Právě ta civilizace, která podle závěrečné knihy Písma svatého nakonec přivodí konec nám známého světa, konec časů a historie, jemuž jsme velmi nepřesně podle názvu této knihy začali říkat apokalypsa.

Platónský rok je doba, za kterou nebeský pól, tedy průsečík zemské osy s nebeskou sférou, vykoná v důsledku precese zemské osy uzavřený okruh kolem pólu ekliptiky. Trvá to zhruba 26 000 let. Současně nastane situace, kdy se seřadí do přímky (konjunkce) a pomyslná osa soustavy Země – Slunce zamíří přesně ke středu Galaxie. Tato „velká konjunkce“, se kterou ostatně „mayský kalendář“ také počítá, je příčinou většiny katastrofických vizí, podle nichž „hollywoodsky“ naše planeta když ne přímo vybuchne, tak přinejmenším smete z povrchu všechno živé. A tak dále.

Lze tedy konstatovat, že v závěru tohoto roku dost možná opravdu zažijeme řadu „kosmických událostí“, které tady v historické době v tomto nakupení nebyly. Nestojí nakonec za úvahu zajet si opravdu nakoupit nějaké ty zásoby?

MEDIÁLNÍ TEROR

Naše životy mají v rukou nikoli zločinní či báječní politici, zločinné či báječné vlády, ale – média. Ví Bůh, že o tom cosi vím. Jak tento napohled banální povzdech souvisí s naším tématem? Zásadně, totálně. Mohu uvést stovky příkladů – a také se o to občas pokouším, naposledy právě v knize Smrt v sametu. A právě tento osobní příklad může posloužit jako jistý praktický klíč k pochopení toho, co v souvislosti s datem 21. 12. 2012 (to je dvanáctek!) právě prožíváme.

Stačilo, aby při předávání Zlatých slavíků moderátor pravil do televizní kamery, že podle mě bude konec světa, a už mi to nikdo neodpáře. Znamenalo to: Vicekancléř prezidenta Klause je blouznivec a blázen. Nepřímo z toho samozřejmě vyplývá – jaký pán, takový krám. A pouze o to šlo.

Ten člověk mou knihu pochopitelně ani neotevřel. Vycházel z mediálních útoků, které se na mě snesly, ještě než kniha Smrt v sametu vyšla. Podle několika z kontextu vytržených vět jsem v ní měl označit Václava Havla za Antikrista, temnou postavu, jež podle bible bude konci světa předcházet. Psali o tom dlouhé články ti, kteří také knihu ani neotevřeli, protože nemohli, protože ještě nevyšla. Věřili tomu jak ti, kdo tuto mediální mystifikaci vytvořili a nadále ji šířili jako onen moderátor, tak hlavně ti, kdo si koupili noviny či sledovali televizi.

Netvrdil jsem, že o letošním slunovratu přijde konec světa. Snažil jsem se naopak vysvětlit, že apokalypsa je zatím vyloučená. Že k jejím závěrečným „tympánům“ něco podstatného schází. Například příchod Antikrista, jakkoli sám tento pojem většina veřejnosti ve zmateném „virtuálním vědomí“ pokládá za pohádkovou bytost z mizerných filmů.

To proto, že poměrně nedávno z nás byla chirurgicky „vyříznuta“ informace o velmi reálné existenci člověka, který přijde, aby se skrze něho či jeho pomocí Zlo – vydávané za Dobro – pokusilo definitivně ovládnout svět. Vytvořit světovou vládu. A že Václav Havel byl dost možná jedním z těch, kteří k této roli svým založením osudově směřovali. A že pokud si to neuvědomíme, apokalypsa může být skutečností dřív, než si myslíme. A že právě na tom – vědomě či nevědomky – média, a především ti, kdo je z přítmí neviděni řídí, soustavně pracují.

Vytváření umělé reality je hlavním znakem současné novinářské praxe. Virtuální fikce, která se skrze média v hlavách příjemců realitou stává. Svět je naše představa světa. Pokud ji zaplavíme mylnými informacemi, které bez dalšího ověření přijmeme jako skutečnost, obklopí nás virtualita. V ní pak logicky plodíme chybné závěry. V nich koření chybná rozhodnutí a často i činy, které bychom jinak nikdy nedělali.

Poslušně volíme, co nechceme, co odporuje našim skutečným autentickým zájmům, přesvědčeni, že tak činíme z vlastní hlavy. To je princip „dobrovolně“ přijaté nesvobody, neporovnatelně horší a nebezpečnější, než když je nám občanská svoboda odejmuta například „revolučním násilím“ bolševického či nacistického pogromu. Tam víme, kde je protivník, uchvatitel, diktátor. V posunuté virtuální realitě nikdo takový konkrétní zdánlivě není. Sami pak pracujeme v cizím zájmu, přesvědčeni, že jednáme z vlastní vůle a svobodně.

ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ

Tato metoda je univerzálně platná a tvoří náš současný svět. Obětí médií jsou na prvním místě spolutvůrci mystifikací – novináři. Čerpají totiž převážně – opět z médií. Opisují od sebe, jsou často líní, málo vzdělaní, z různých důvodů osobně či ideologicky zaujatí a cyničtí. Jsou přesně tím, před čím obvykle tak naléhavě veřejnost varují. Jsou jejím „předchůdným“ obrazem, nikoli zrcadlem. Jistěže ne všichni, ale většinově ano. Právě tak jako ti, ke kterým prostřednictvím médií píší či vysílají – a kteří jim věří. Protože to, co jim všem vespolek schází, je právě – víra. A co jim přebývá, je – pověrčivá povrchnost.

Ověřit si to můžeme třeba na textu, který právě čtete. Začíná otázkou v titulku: Lze přežít konec světa? Kdo se s tím spokojí, aniž četl článek, bude tvrdit, že autor straší apokalypsou – a zůstane o tom absolutně přesvědčen. Vždyť zabývá-li se někdo úvahami o možnosti přežít konec světa – zvláště za situace, že tohoto tématu jsou plná média –, nemůže tomu být jinak. Tento povrchní čtenář se tak dostane do situace onoho televizního moderátora, pouze s tím zásadním rozdílem, že jej nebude snímat kamera a přenášet obraz a zvuk k miliónům diváků, kteří mu uvěří. Na tomto vzájemném vztahu povrchnosti a víry v cokoli, co je v nesčetných kopiích na papíře, na obrazovkách či skrze reproduktory šířeno veřejným prostorem, stojí podstata mediální manipulace – ať již záměrné a cílené, nebo bezděčné. V ní pramení zdánlivě svobodná politická rozhodnutí o tom, koho volit či nevolit, co si myslet, že je správné či nesprávné, dobré či zlé, co kupovat, jíst, pít, jak zacházet se svým zdravím, jak se léčit. Z čeho nebo koho mít strach. V čem vidět naději.

Nepravidelně propukající hysterie kolem údajných pandemií všemožných ptačích chřipek, očkování, nemocí šílených krav, za nimiž je ve skutečnosti zájem mocných průmyslových či farmaceutických lobby, je z téhož soudku. Právě tak jako třeba „přepólování“ veškerého zájmu veřejnosti na téma korupce – která bohužel byla, je a bude –, aby v hluku kolem Rathových miliónů v krabici zaniklo, že tiše ztrácíme to nejcennější: svůj stát, svou svobodu, svou civilizaci.

Tichá apokalypsa je v nás jako neviditelný jed, jako masové očkování proti vlastnímu rozumu a hlasu srdce. Zničující medicína, kterou nám ordinují všudypřítomná média. Dlouhá léta se snažím zkoumat, proč jim tak bezelstně věříme, proč jejich zvukům, obrazům a slovům tak bezbranně podléháme.

Takže ještě jednou: Lze přežít konec světa? Lze, ale je to docela pracné.

MAYSKÁ APOKALYPSA

Pokud hovoříme o „mayské apokalypse“ a o všem ostatním balastu s tím souvisejícím, je to ještě poměrně snadné. Stačí „jít do pramenů“ a brzy zjistíme, že vlastně nic nevíme. Že například ta dávná civilizace, z níž nám pro „pobavení“ či možná za ještě daleko horším účelem byla vytržena jedna „stránka z kalendáře“, hovořila jazykem, jemuž těžko porozumíme. Jehož „ztraceno v překladu“ je definitivní. Vyvozovat z něho cokoli podstatného pro naši současnost či budoucnost je naivní.

Podobně je tomu s interpretací „velké konjunkce“ a dalších kosmických událostí, před nimiž stojíme. Málo jim rozumíme, naše měření jsou kromě toho navzdory všem moderním technologiím velmi nepřesná stejně jako všechna naše „prorokování“, ať už je provádějí vědci, politici, či kdokoli jiný.

Především jsou však zbytečná – a nekonečně marnotratná. Naše civilizace přece dostala do vínku fantastickou „knihu o životě a smrti“, o počátku a konci všeho a všech. Ještě poměrně nedávno se říkalo, že každá babka u nás ji zná lépe než římský biskup. Toto výsostné uznání jsme z různých historických důvodů – na nichž se podepsaly především naše elity a v posledních desetiletích pak jejich hlavní nástroj vlivu, média – vyměnili za „čestný titul“ nejateističtějšího národa v širém okolí. Nahrazujeme ji hloupou pověrčivostí, pohanskými modlami, či dokonce magickými rituály, které mohou být velmi nebezpečné, ač se tváří jen jako zábavná vzrušující hra. Nemyslím jen kartářky a jasnovidce, ale třeba pány Janečka a Landu a jejich temné „hry na dobro“.

Apokalypsa bezesporu přijde. Nikdo sice nemůže vědět kdy, zato však naše civilizace stojí a padá se znalostí či zapomněním metody, JAK k tomu dojde. Co tomu bude předcházet, jaká znamení či události nás o její blízkosti budou informovat. Obsahuje také podrobný návod, jak konec světa přežít. Pouze tomu většina Čechů a Evropanů obecně už nevěří. Ostatně právě masové odpadnutí od křesťanské víry onen „návod“ předpokládá. Právě to je jedním ze znamení, že se onen okamžik zvolna blíží.

Je věcí svobodného rozhodnutí a volby každého z nás, čemu věří. Neexistuje nikdo, kdo by něčemu nevěřil. I víra v nic je víra. Strach z „mayské apokalypsy“, útoku mimozemšťanů či náhlé katastrofické srážky s jiným kosmickým tělesem je součástí teologie víry v NIC. V jiném řezu totéž je pověra o globálním oteplování, způsobeném člověkem, či o velkých společenských vizích elit, které nám zajistí ráj na zemi. Protože však tuto víru šíří převážná část médií, převážná část veřejnosti ji vyznává. Než jim zase televizní moderátor po čase předhodí k věření něco nového, podobně nesmyslného a nebezpečného.

ZÁNIK NEHROZÍ

Teprve v tomto světle a v těchto souvislostech má smysl zcela vážně uvažovat o bezprostředním nebezpečí, kterému jsme aktuálně vystaveni. Nikoli MY jako svět, ale MY jako euro-americká technologická civilizace. Je třeba ujasnit si pojmy a rozlišovat: Zánik světa 21. prosince letošního roku s pravděpodobností blížící se jistotě nehrozí. Avšak něco jako „velká porucha“ s katastrofálními důsledky, které si neumíme ani představit, může skutečně přijít třeba hned zítra. Není vůbec vyloučeno, že i to může být jeden z důvodů, proč média tentokrát tak intenzívně rozehrála hysterii s „mayským kalendářem“. Třeba jako jistý druh psychologické přípravy „obyvatelstva“ na tušený osudový zlom. Možná budeme konfrontováni s jakousi „velkou událostí“ či „přelomovou provokací“, jakou byl například útok na New York 11. září 2001, jenž změnil západní svět. Mnohem pravděpodobnější však je, že se v nepříliš vzdálené budoucnosti opravdu „cosi“ stane. Pro mnohé nepochopitelně, jakoby samo od sebe, z podstaty věci, z definice naší zranitelnosti.

Poslední dekáda dvacátého a první desetiletí jedenadvacátého století učinily naši civilizaci zcela závislou na elektronických technologiích. V řeči „mayského kalendáře“ jde pozoruhodnou shodou okolností zhruba právě o onen třináctý kantun 1993–2012. K vypuknutí paniky stačí cokoli, co počítačové řízené systémy – a to jsou dnes všechny – vyřadí z provozu. Může se tak stát třeba v důsledku velkého „blackoutu“, dominového zhroucení přenosových soustav elektrické energie. Máme na to pěkně zaděláno slavnou „zelenou energií“ na severu Německa i jinde. Nebezpečí, které je daleko vážnější, než občas probleskne do médií.

Příčinou může stejně tak být zcela „přirozená“ porucha v našem kosmickém okolí. Jen velmi málo víme o aktivitách řídicí hvězdy naší sluneční soustavy. Podle řady informací, které v médiích nehledejte, jsme v minulých desetiletích měli mít obavy nikoli z globálního oteplování, ale čelili jsme spíše možnosti, že lidstvo na naší planetě podstatně zredukuje nečekaná doba ledová, protože Slunce se zdálo „usínat“. Naopak mohutná sluneční erupce může v několika minutách všechny sofistikované elektronické systémy učinit bezcennými hromadami šrotu.

TAJEMNÝ TESLA

Vyvíjejí se a zkoušejí úplně nové technologie, o jejichž podstatě veřejnost téměř nic neví. Podle kusých informací, řazených mainstreamem do bezpečné kategorie neseriózních, „konspiračních teorií“, navazují na experimenty „tajemného“ génia Nikoly Tesly. Jejich použití či havárie mohou odstartovat katastrofu zcela neznámého druhu. Což by odpovídalo ideologii mocných a vlivných think-tanků typu Římského klubu, které se netají tím, že počet lidí na Zemi je nutno radikálně snížit. Výrok z jejich oficiálního dokumentu, jenž se kupodivu necituje, že „Země má rakovinu a tou rakovinou je lidstvo“, mluví za vše.

„Porucha“ způsobená jakýmkoli z těchto a mnoha dalších nebezpečí – namátkou třeba útok na Írán a „elektronická teroristická odveta“ islámského světa, která by následovala – má potenci způsobit stejnou katastrofu. Zdaleka by se netýkala celého světa, západní civilizace však fatálně. Ve všech zmíněných případech by rychle došlo k úplnému rozkladu systému, jenž se nám jeví robustní a téměř neohrozitelný.

Žít bez energie a na ní závislém způsobu života v pohodlí a dostatku, respektive nadbytku všeho, už neumíme. Že nebudeme topit a svítit, to bychom snad ještě zvládli. Ale že zůstaneme bez jakýchkoli dopravních prostředků, bez zásobování potravinami, bez pitné vody při otočení kohoutku, dosažitelného zdravotnictví, bez institucí státu, na které tak nadáváme, že nebude existovat televize, rozhlas, o novinách a časopisu Reflex ani nemluvě, že nám nikdo neřekne, co se děje, proč je v noci naprostá tma a ulicemi bloudí tlupy násilníků, které vládnou zákonem silnějšího – to nám připadá jako sci-fi. A přitom nás od možnosti takové velmi nevirtuální reality dělí jen tloušťka novinového papíru.

Skvěle takovou situaci popsal Cormac Mc Carthy ve své knize Cesta. Kupodivu ji Američané neskandalizovali, ale dali mu za ni Pulitzerovu cenu. Nic takového pro svou Smrt v sametu v českých poměrech opravdu neočekávám. I když ideová východiska jsou velmi podobná. Včetně receptu, jak se s takovou „místní apokalypsou“ vyrovnat a zůstat člověkem. A ještě lépe – jak jí předejít. V obou případech platí, že vytváření tun zásob to není.

P. S.: Neodvažuji se proto nikomu doporučovat, jak se přichystat na letošní „fatální“ slunovrat. Vím však, co budu dělat já. Budu se chystat na Vánoce. Nebudu nic nakupovat, ale přemýšlet o blízkém narození Jezulátka a záhadě smrti, která je paradoxně branou k životu. Vím totiž, jak přežít konec světa. Mám svou víru. Paradoxní. A velmi, velmi starou.