Quentin Tarantino | Reflex.cz
nahoru

Quentin Tarantino

Marek Dobeš31. ledna 2013 • 00:15
Quentin Tarantino
foto: Profimedia.cz

Doba se zrychluje. Režisér Alfred Hitchcock potřeboval dorovnat svou výšku sloupcem filmových kotoučů, aby se mohl považovat za klasika, Tarantinovi k tomu stačilo těch kotoučů jenom sedm. Až jich bude deset, půjde do důchodu. Tak si to naplánoval a nemáme důvod mu nevěřit. A nebudeme mít ani důvod na něj zapomenout. Stvořil samostatný žánr, stal se esencí postmoderny, povýšil nejnižší a vysmál se nejvzdělanějším. A ze slova negr udělal svůj trademark, asi tak jako se to podařilo Stevu Jobsovi s pojmem Apple a Richardu Bransonovi s Virgin.

Když v roce 1992 přišel Tarantino s režijním debutem Gauneři, málokdo z filmových diváků zaznamenal změnu, ale pod hladinou se začalo šířit znepokojení. Filmoví fans i lidé z byznysu vysunuli sonary a zvěst se počala šířit. V tom filmu bylo všechno: násilí posouvající děj, krev vyplavující emoce, opulentní filmová vizualita, rytmizované dialogy, přiznávky evropských filmů i amerických, vykrádačky z tehdy exotických kinematografií, originální hlášky, dosud nepoužité dialogové figury, herecká ekvilibristika, strukturální odvaha, zároveň ale neamerická uvěřitelnost prostředí, potlačované emoce, mainstreamem opomíjený nihilismus, rafinovaně vybraná hudba a drzost podložená talentem. A to vše za pět padesát. Světová kinematografie se o kus posunula k dokonalosti.

 

Šlo překročit vlastní stín, když byl tak neuvěřitelně dlouhý? Někteří tvrdí, že nikoli. Nakonec většina hlasuje pro Pulp Fiction: Historky z podsvětí, najde se ale slušná řádka odvážných nebo prostě jen mladých a nepoučených, kteří přísahají na jeho nejnovější zářez na pažbě – Nespoutaný Django.

 

CHVÁLA BRAKU

Co se vlastně mezi prvním a posledním Tarantinem v Hollywoodu stalo? Možná to bude znít přehnaně, ale skoro nic, co by přímo neovlivnil, a strašně moc toho, čeho se stal hybatelem. Jako když se jedna zemská kra pomazlí s jinou a na druhé straně oceánu smete tsunami půlku Thajska. Na prvním místě vrátil lásku k filmu jako takovému do kanceláří producentů. Naznačil jim, že na píšící režiséry může být jako dosud pohlíženo jako na něco nebezpečného a nejistého, ale že mohou také dodat novou energii. Bez Tarantina by nebyl Kevin Smith s Flákači, Robert Rodriguez s Desperadem, sourozenci Wachovští s Matrixem ani Christopher Nolan s filozofujícím Batmanem. Ale nebyl by ani John Woo s Hard Boiled a celá následná hongkongská akční vlna. John Travolta by vyžíral straight to video projekty, Steve Buscemi by squatoval v arthousech a Pam Grierová by tučněla u televize. Komiksoví a filmoví fandové by dál byli terčem posměchu na všech středních školách celého světa a Big Beng Theory (Teorie velkého třesku) by vzbuzovala místo smíchu soucit.

 

Filmoví teoretici by dodnes ohrnovali nos nad pokleslými B movies a povýšeně dělili umění na vysoké a nízké, na Cinemu a Videoplus, na filmový klub a popcorn letní kina. Tarantino vnesl do tohoto světa ten svůj. Jen poslyšte:

 

Gauneři upomínají na francouzské kriminálky à la Melvile kombinované s japonským mnohočetným lidským animalismem v konkubinátu s exploatační americkou gangsterkou. Pulp Fiction: Historky z podsvětí, to je směs žán­rových klišé boxerských gangsterek, feťáckých kriminálek a tanečních filmů.

 

Jackie Brownová představuje nízkorozpočtový love story thriller, takový, jaké se od sedmdesátých let točí pro afroamerické publikum. Od soumraku do úsvitu: upíří komedie, subžánr hororu, kterému se říká „splatter extravaganza“. Kill Bill: kung-fu, samurajové a revenge cinema (film o násilí na ženách, které se posléze pomstí – pozn. red.). Auto zabiják: crash road cinema, sexuální otrokyně. Hanebný pancharti: spaghetti western a spaghetti war drama v jednom.

 

Jasně, můžete namítnout, že tohle všechno má na svědomí internet. Jenže Tarantino tu byl ještě před internetem. Je filmovou encyklopedií a posedlým závislákem v jednom. Kdo jiný by s Johnem Travoltou na první schůzce nad scénářem hrál deskovou hru podle hercových nej­úspěšnějších filmů, kdo jiný by se věnoval sestřihům obskurních trailerů z raných sedmdesátek pro své přátele, kdo by si byl ochoten pamatovat rozdíly v pojetí kanibalismu v italských vyvražďovačkách? Tarantino se laská se stejnou nekritičností rukopisem Stanleyho Kubricka, Josepha Sargenta, Ringa Lama, Daria Argenta, Briana De Palmy či Johna Hustona. Miluje Elvise Presleyho stejně jako comicsového gurua Franka Millera či pulpy Elmorea Leonarda. Tarantino není jen filmař, je i filmový teoretik a inovátor, který je schopen kritického rozboru i systematického tvůrčího procesu, chápe význam dialogu i důležitost příběhu. I když někdy jako každý génius zapadne do hry na jednu strunu svého nástroje, umí se vzpamatovat. Na rozdíl od režiséra-autora typu Jamese Camerona, autora filmu Avatar, je u něj patrný jasný rukopis i jasně rozpoznatelný styl. Využívá vysoce stylizovaných režimů v rozpoznávání řeči i stylizace obrazu. Sám o tom říká: „Nevěřím v elitářství. Nemyslím si, že publikum je ten hlupák o stupínek pode mnou. Já jsem publikum.“ (New York Times Magazine, 1997)

 

VLNA OLIZUJE I NÁS

I v jinak opožděné české kotlině jsme schytali několik životodárných kapek tsunami tarantinoidis, i když začátky byly krušné. Vždyť Pravdivá romance běžela v českých kinech pro poloprázdné sály. Gaunery do širšího povědomí kdysi pradávno uvedla sekce Divných videofilmů přivařená ke kýlu Febio­festu, nicméně nenašla u oficiální kritiky pochopení. A Pulp Fiction musela do distribuce koupit nezávislá společnost Butterfly, protože tehdy dominantní Intersonic se zalekl krvavosti. Česká kritika nejprve kvičela hrůzou nad krvežíznivostí filmu, ale poté, co získal nejvyšší ocenění v Cannes, přešaltovala na mudrlantské pokyvování na téma Hm, morytáty, no jasně, to známe.

 

Spravedlnost tomu chtěla, že Butterfly později i díky úspěchu Pulp Fiction odkoupila značku Hollywood Classic Entertainment a zafinancovala spolu s Petrem Jáklem jediný český moderní thriller amerického střihu Kajínek, který s konzistencí sobě vlastní česká kritika nepřijala. Tarantino inspiruje. Nesoudí, hledá a inspiruje se. Neexistuje pro něj špatný film, jenom film, ve kterém nenašel nic užitečného. Čistý samouk. „Když se mě lidi ptají, zda jsem chodil do filmové školy, odpovídám, že jsem chodil na filmy.“ (ČSFD)

 

TARANTINOVA MATKA

Connie Zastoupil Tarantino se nejen zapsala do dějin světové kinematografie početím QT v šestnácti letech. Ale pokusila se poznamenat i kinematografii českou, když v Praze založila česko-americkou produkční společnost CZ Film Works. Vedle morální podpory Guillerma del Tora, který tu natáčel Hellboye, k výraznějšímu posunu nedošlo. Maďaři právě zmákli Hollywood filmovými pobídkami, boom amerických zakázek v Praze končil a štáby začaly opouštět Česko. Asi po roce a půl pobytu je opustila i Connie. Zbyl po ní ne­utuchající entuziasmus a několik audiokazet s nahrávkami starých rozhlasových dramatizací Yours Truly, Johnny Dollar a dalších, dokazujících, že popkulturu sál její syn doslova s mateřským mlékem.

 

Bývalý zaměstnanec videopůjčovny a pornokina, který nedostudoval střední školu, jediný potomek v rodině matky samoživitelky, kde nebyl nikdo, kdo by se živil ve filmovém průmyslu nebo pracoval jako filmař, se poprvé setkal aktivně se show-businessem, když vystupoval jako imitátor Elvi­se Presleyho v televizní show Golden Girls v roce 1990. Nyní bydlí v Los Angeles – v domě vysoko v horách s kouzelným výhledem do filmového údolí. Dům je zaplněn filmovými suvenýry – plakát z filmu, který u nás nebyl nikdy uveden, a to ani na jakémkoli festivalu Children Shouldn’t Play With Dead Things, a na zahradě parkuje pověstný Pussy Vagon, typ Chevy Silverado SS, s nímž přísně diktovala Uma Thurmanová v Kill Bill.

 

Jak to, že si ten chlap vydobyl samostatnost v tak odborově a producentsky sešněrovaném prostředí, jako je Hollywood? V čem je jeho finta? V čem je ten trik? Stejně jako u Davida Copperfielda – v kombinaci IQ a ramenou. V hlavních rolích Tarantinových filmů se objevují především nadprůměrní a normálu se vymykající lidé. Gangsteři, dealeři drog, příslušníci polosvěta, ale dělají průměrně obyčejné věci – chodí na toaletu, zvažují výši spropitného, homofobně teoretizují o zábavných banalitách, ztrácejí klíče od auta. Tarantino umí diváka donutit mít z filmu požitek, vychutnat si ho jako čerstvý argentinský steak, z kina si odnášíte nadšení pro žánr, vzrušení pro krajní násilí, balancující na pomezí parodie a perverzní obsese, i touhu podělit se o zážitek s přáteli, zabít hláškou, případně s nimi zajít do kina ještě jednou a dát si tu jízdu opakovaně. Co jiného je esencí filmařiny než tohle? Kdy naposledy to někdo před Tarantinem dokázal lépe? David Lynch Zběsilostí v srdci, Peter Jackson s Bad Taste – Vesmírní kanibalové, John Woo Lepším zítřkem.

 

Žán­rově nesouměřitelné, ale snažím se uchopit ten pocit ... Jak dlouho jsme museli čekat, než někdo strhne populární kinematografii rozgebenou škrabošku, kterou jí Dobyvateli ztracené archy nasadil Steven Spielberg? Ten film miluji, ale přiznejme si, že sebral kyslík všemu, co neneslo visačku „rodinné kino“. Nedivím se proto Tarantinovu výbuchu, když mu redaktor lokálního kanálu položí mudrlantsky ultraobjevnou otázku: „A co to násilí ve vašich filmech, nebojíte se jeho dopadu na naši realitu?“

 

ODKAZY A ZASE ODKAZY

Ringo Lam dodal Město v ohni (1987), Stanley Kubrick Killing (1956). Tarantino je kongeniálně promíchal a vznikli Gauneři. To ví každý kinocucák. Ale abyste si vychutnali jemnější nuance, musíte se vydat v Tarantinových stopách a být ostražití, protože tenhle lovec celuloidových zážitků se nevydává jenom do turisticky přívětivých klasik typu Chaplinův Diktátor (Hanebný pancharti), ale pročesává též veskrze nezáživné za-bijáky času. V Gaunerech slyšíte hlášku: „Fucking Jackie Chan.“ A to – prosím pěkně – ještě před tím, než malý velký kung-fu komik v USA definitivně prorazil. V Hanebnejch panchartech serža Hugo Stiglitz odkazuje na jmenovce, mexického herce Huga Stiglitze.

 

Krátký nacionálně socialistický film Nation’s Pride v tomtéž příběhu osobně režíroval „židovský lovec nacistů“ Eli Roth. Cereálie Fruit Brute najdete hned v několika filmech stejně jako cigára Red Apple či Big Kahuna Burger. Maynard, co chce v Pulp Fiction blbnout s letlampou, se jmenuje stejně jako podobně hravá postava z filmu Charley Varrick z roku 1973. Tarantinova karma zůstává čistá, přiznaná krádež hlášky rovná se odkaz. Lze jinak, když vás matka pojmenuje podle postavy z westernového seriálu?

 

ŘEKNĚTE NEGR

Už od svých prvních scénářů (Pravdivá romance a Takoví normální zabijáci) se Tarantino nebrání vulgaritě a z ní plynoucí kontroverzi. Pulp Fiction přišlo se „skladem mrtvých negrů“ a nikdo si už ani v nejbujnějších snech o Ku-klux-klanu nemaloval, že by se to dalo překonat. Nespoutaným Djangem se to Tarantinovi podařilo. Někteří kolegové si toho všimli, některým se to nelíbilo. Spike Lee prohlásil, že „otroctví není spaghetti western“. Podíváme-li se však na Tarantinovu negerskou práci bez předsudků, dojde nám, že je to právě on, kdo bourá zažitá rasová klišé. Jacksonův negr hitman v Pulp Fiction je tím, koho víra dokáže poučit, změnit a umožní mu zvítězit. Na rozdíl od jeho parťáka, slabošského Travoltova Italoameričana. Nemluvě o roli černého bosse Vinga Rhamese, ze kterého dominance nad Travoltou jenom čiší.

 

A například o hlavní záporné postavě Djanga Tarantino říká: „Nenáviděl jsem Candieho. Obvykle mám své postavy rád bez ohledu na to, jak špatné jsou. Dokážu nahlédnout svět z jejich úhlu pohledu. Mohl jsem se na svět dívat z Candieho úhlu pohledu, jak jsem chtěl, a přesto – tolik jsem to nenáviděl. Poprvé jsem jako autor prostě, kurva, nenáviděl toho chlapa.“ (Rozhovor pro Playboy)

 

PADESÁTILETÝ VYNÁLEZCE

Aby bylo jasno, nejsem nekritická Tarantinova roztleskávačka. Mám-li být ultrakritický, patřím do skupiny elitářů s plackou Reservoir Dogs na klopě a jiné „tarantinovce“ do svého top ten vstup neumožním. Myslím, že nejpozději Auto zabiják, nejen nejslabší film QT, ale ve skutečnosti velmi špatný film i na americkou kinematografii jako takovou, každého vyléčilo z nekritického obdivu. Ale i v tom lebkouním autě Tarantino dokázal, že je schopen růst titul od titulu – kaskadérské a řidičské umění se tu dokonale doplňuje s umem režiséra. „Dřívější důvtipnost práce s žán­rem, pamatující i na laiky a zajímavé postavy, chybí, dialogy nudí a postavy jsou protivné.“ (M. Dawson, You Critique It)

 

To vše je zajisté pravda, ale pokud se na Tarantina podíváme jako na experimentátora, tak pochopíme, že bez nudy dialogů v Autě zabijákovi by nebylo geniality rozhovoru lovce Židů s půvabnou uprchlicí v Hanebnejch panchartech, mimochodem jeho zatím komerčně nej­úspěšnějším filmem.

 

Pozitivní zjištění, že mág popkultury se také musí učit z vlastních chyb, aby překonal meze svého nesporného talentu. Všimněme si jenom jeho osvobozování od cizích předloh a prohlubování vlastního vkladu. Filmy Gauneři a Pulp Fiction nejen že vznikly na půdorysu obrazců načrtnutých předchozími filmaři, ale nepsal je dokonce ani Tarantino tak zcela sám. Jeho spoluscenárista Roger Avary stojí za mnoha nápady a o Oscara za scénář Pulp Fiction se podělili i po tvůrčím rozchodu.

 

Následovala první love story Tarantina-režiséra – Jackie Brownová –, kterou přiznaně přepsal z knihy Rum Punch, ve Čtyřech pokojích se odpíchl od TV epizody Alfreda Hitch­cocka a příznačně opět v partě se po­prvé pustil do práce na filmu podle originálního scénáře Od soumraku do úsvitu. Jasně, scénáře nevznikaly chronologicky, ale Tarantinova odvaha je adaptovat nejspíš ano. A toho si na Quentinu Tarantinovi vážím nejvíc. Nekopíruje sám sebe, promyšleně klade nároky na své nadání. Riskuje, chybuje, ale odmítá srát v síni.

Marek Dobeš


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější