Hannah Arendtová | Reflex.cz
nahoru

Hannah Arendtová

Šimon Krbec11. dubna 2013 • 00:15
Hannah Arendtová
foto: ČTK

Dokáže někdy lidstvo pochopit podstatu antisemitismu? Ve dvacátém století se o systematický výklad tohoto komplexního fenoménu jako jedna z prvních pokusila politická myslitelka židovského původu Hannah Arendtová (14. 10. 1906–4. 12. 1975). Svými myšlenkami dosáhla světové popularity a mimořádného vlivu. Svým smyslem pro ironii si však znepřátelila nemalou část západních intelektuálů i těch, kdo přežili holocaust. V současnosti její dílo čelí čím dál vážnější kritice.

Jen málokterý sociální nebo humanitní vědec dokázal v minulém století to co Arendtová. Její práce, názory i teorie výrazně překročily okruh univerzitních odborníků a zemi svého působení. Bezprostředně po vydání svého nejvýznamnějšího díla, třídílného Původu totalitarismu v roce 1951, se Arendtová stala celosvětovou morální a intelektuální autoritou. Hans Jonas o ní již koncem sedmdesátých let napsal, že byla jednou z největších žen dvacátého století, a tento čestný titul si Arendtová drží dodnes.

 

NESPORNÁ AUTORITA

Dílo Arendtové je i po více než padesáti letech od svého vzniku stále intenzívně čteno, překládáno a komentováno. Názor Arendtové se podobá autoritě středověkých myslitelů – její myšlenky a koncepce tvoří pevný základ, na němž sociální a humanitní vědci stavějí své analýzy a teorie. Respekt není jen záležitostí akademické sféry, ale i prostoru veřejných médií, kde Arendtová platí za autoritu v celé řadě oblastí – od politické teorie, analýzy totalitních ideologií a režimů, historických výkladů antisemitismu a nacismu přes problematiku násilí, psychologie, filozofie, víry až po občanskou společnost.

 

V českých veřejných médiích se Arendtová intenzívně cituje od vydání českých překladů jejích hlavních děl v letech 1995 až 1996; je přitom přijímána téměř zcela nekriticky a často i s neskrývaným sentimentálním obdivem. Je „nespornou autoritou“, její závěry jsou považovány za „přesvědčivě prokázané“ a analýzy za „brilantní“.

 

Když v roce 1996 vyšel česky Původ totalitarismu, Pavel Kosatík v MF Dnes napsal: „Význam Arendtové tkví v tom, že byla mezi prvními, kteří do skutečné hloubky pochopili jádro totality.“ Ve vánoční anketě Lidových novin se spis Arendtové umístil mezi deseti nejzajímavějšími knihami roku 1996. Toto velmi pozitivní přijetí předznamenalo mimořádně úspěšné mediální působení v dalších letech.

 

Je sice pravda, že v polovině devadesátých let by fenomenologicky pojatý rozbor totalitní moci veřejně kritizoval asi jen blázen (a navíc tou nejpozitivnější událostí byl samotný fakt, že dílo Arendtové mohlo v České republice vůbec po 45 letech vyjít), nicméně nekritický obdiv, jenž v následujících letech prakticky nezaznamenal žádný vývoj, je skutečně pozoruhodný.

 

Termín o „banalitě zla“ z reportážní knihy o procesu s Adolfem Eichmannem v českých veřejných médiích doslova zlidověl a stal se jakousi neměnnou pravdou.

 

Představa vraždících nemyslících byrokratů, kteří nedokáží rozpoznat dobro od zla, a za jiných podmínek by byli slušnými, normálními lidmi, se v českém mediálním „diskursu“ stala nezpochybnitelnou součástí argumentace.

 

Obdobně i Původ totalitarismu platí za studnici historické pravdy a argumentační oporu, ať již pro analýzu antisemitismu, imperialismu, nebo totalitarismu – a to i přesto, že se nejedná o historické, nýbrž filozoficko-politické pojednání. Dílo Arendtové je dokonce považováno za významově totožný zdroj jako Lanzmannův dokument Šóá, což je zjevný metodologický omyl. Arendtová je považována za „Sókrata 20. století“ a ještě v roce 2005 (současný šéfredaktor Respektu) Erik Tabery v komentáři napsal: „Těžko si ve dvacátém století představit lepšího analytika zla, než je Hannah Arendtová.“

 

Ojedinělé kritické hlasy v českých veřejných médiích zaznívají ze strany historiků. Jan Adamec v roce 2011 citoval německého historika Klause-Michaela Mallmanna, jenž Arendtovou kritizoval za to, že tezí o banalitě zla ztížila pochopení motivů a obestřela vyvražďovací politiku a její konkrétní pachatele odosobněným zlem. Vloni v létě se v denním zpravodajství objevily korekce myšlenky, že Adolf Eichmann ve své banalitě vlastně ani nebyl antisemitou – citovány byly názory britského historika Davida Cesaraniho a americké historičky Deborah Lipstadtové, že Eichmann byl extrémním a jasným antisemitou. Lipstadtová také kritizovala další kontroverzní tezi Arendtové o podílu židovské samosprávy na vyhlazení Židů, kterou jako zcela falešnou veřejně odmítla i izraelská publicistka českého původu Ruth Bondyová.

 

Kritika historických tezí Arendtové, jež se v českých veřejných médiích zatím objevuje jen sporadicky, vychází z akademického prostředí zejména v anglosaských zemích a v Izraeli. Tato historická kritika ostře kontrastuje s pozitivním vnímáním Arendtové jako politické komentátorky a myslitelky. Otázkou je, zda je kritika ze strany historiků oprávněná a zda nutně podmiňuje i změnu ve vnímání Arendtové jako politické myslitelky.

 

Je nepochybné, že Arendtová patří mezi nejvýraznější postavy intelektuálního světa 20. století. Jako každá mediální superstar vždy budila vášně. Na jedné straně si vytvořila okruh nekritických podporovatelů, na druhé straně jí její kritici nemohou přijít na jméno. Pravda, jak už to tak bývá, se pohybuje někde mezi těmito dvěma extrémy.

 

ARENDTOVÁ A KONEC STARÉ EVROPY

Arendtová sice své hlavní dílo vytvořila ve Spojených státech, kam musela z Evropy ve čtyřicátých letech uprchnout kvůli svému židovskému původu, nicméně její duchovní a kulturní kořeny jsou pevně spjaty s evropskou klasickou filozoficko-teologickou vzdělaností. Vystudovala v Německu u dvou prominentních filozofů dvacátého století – Martina Heideggera (s nímž měla i milostný poměr) a Karla Jasperse, u kterého v roce 1928 promovala prací o Augustinovi, již Jaspers označil za vynikající. Navštěvovala i kursy Edmunda Husserla, Heideggerova učitele, filozofa židovského původu a zakladatele fenomenologie.

 

Po dokončení disertace jí Jaspers nabídl práci na univerzitě. Před Arendtovou se otevírala zářná univerzitní kariéra filozofky pod ochranou a vedením mimořádné akademické autority. Arendtová však tuto nabídku odmítla s tím, že „chtěla být volná“, jak řekl Jaspers. Místo přednášení začala sbírat materiály k tématu, které se jí čím dál víc dotýkalo – kořenům antisemitismu.

 

Rok 1933, kdy nacisté získali v Německu veškerou moc, znamenal definitivní konec staré Evropy. Život Arendtové se pochopitelně změnil od základu. Martin Heidegger, její první učitel, velký vzor a velká láska, v očekávání „převratu celého lidského bytí“ vstoupil do nacistické strany a stal se rektorem univerzity ve Freiburgu. Edmund Husserl byl v rámci protižidovských opatření vyloučen  z freiburské univerzity.

 

Arendtová se v té době aktivně zapojila do sionistického hnutí. Její příklon k praxi a aktivnímu politickému životu tak má své kořeny v Evropě ve třicátých letech. V roce 1941, kdy v Evropě před nacistickými nadlidmi již nebylo úniku, přijíždí se svým manželem Heinrichem Blücherem do USA.

 

V roce 1943 se dozvídá pravdu o osvětimském vyhlazovacím komplexu. „Nejdřív jsme tomu nevěřili, přestože já a můj muž jsme vždycky říkali, že od těch gaunerů lze čekat cokoli. Ale něčemu takovému jsme opravdu nemohli uvěřit, protože to naprosto odporovalo i vojenským pravidlům a potřebám. Uvěřili jsme až za půl roku na základě důkazů. To byl ten skutečný šok,“ řekla Arendtová v pořadu německé ZDF Zur Person v říjnu 1964. Její reakcí na tuto hrůzu dějin byla pokračující aktivní podpora sionistického hnutí, a především práce na jejím nejvýznamnějším díle, Původu totalitarismu.

 

Z filozofických a teologických studií si Arendtová odnesla především značné sebevědomí. Její schopnost generalizace, odvaha, s jakou se v politicky nestabilní době pustila do analýzy původu a příčin totalitních režimů, skutečně brilantní vyjadřovací schopnosti – to vše jednoznačně vycházelo z klasického vzdělání v německém filozoficko-teologickém prostředí.

 

FILOZOFICKÁ REFLEXE SKUTEČNOSTI

Kniha Původ totalitarismu po svém vydání v roce 1951 způsobila značný ohlas. Werner Cohn, americký emeritní profesor politické sociologie, na svém osobním blogu popisuje zážitek s její první četbou: „Kniha na mě v mých 26 letech udělala obrovský dojem.“ Ovšem když se za několik měsíců zapsal do semináře Arendtové, své nadšení musel korigovat. „Tehdy jsem si myslel, a myslím si to i nyní, že to byl nejarogantnější člověk, se kterým jsem se kdy v životě setkal. Vyžadovala, aby každá její myšlenka byla přijata jako pravdivá a nade vši pochybnost.“

 

Arendtová byla od počátku své americké dráhy kontroverzní a provokující myslitelka a po uveřejnění série reportáží z procesu s Adolfem Eichmannem v časopise The New Yorker v roce 1963 se proti ní strhla lavina kritiky. Byla označena za sebenenávidící se Židovku, bylo požadováno její vyhoštění z USA, intelektuálové v západní, demokratické Evropě proti ní sepisovali petice uveřejněné v nejvýznamnějších denících.

 

V této svízelné situaci Arendtovou morálně podpořil Jaspers, s nímž si intenzívně a přátelsky dopisovala. Dokonce jí slíbil, že o aféře s Eichmannem sepíše svou vlastní studii (k čemuž nakonec nedošlo pro Jaspersovo chatrné zdraví). V roce 1965 v jednom rozhovoru Jaspers uvedl, že kniha Eichmann v Jeruzalémě pro něj představuje „úžasné svědectví nezávislosti myšlenek“.

 

Právě tato drobná Jaspersova poznámka o nezávislosti myšlení vysvětluje, proč se v historických úvahách Hannah Arendtové objevuje tolik kontroverzí – i když se pohybovala na pomezí historie, politické teorie a žurnalistiky, nikdy nepřestala být filozoficky pracující a myslící autorkou. Její hlavní metodou byla nezávislá, svobodná filozofická reflexe skutečnosti, jak se ji naučila od Heideggera, Husserla a Jasperse. Výsledkem této volnosti myšlení bylo, že více pozornosti věnovala svým myšlenkám než historickým skutečnostem. Bohužel – a to je na případu Arendtové nejpodstatnější – na rozdíl od jejích učitelů své teorie a myšlenky prokazovala především právě na základě erudovaně působících historických analýz.

 

Když v roce 2010 v Izraeli poprvé vyšel překlad Původu totalitarismu do hebrejštiny, akademický svět měl za sebou více než padesát let soustavné a specializované analýzy historie holocaustu a antisemitismu. Srovnávat podmínky, které Arendtová měla v době vzniku knihy, se současnou mezinárodní strukturou vědeckých institucí v oboru Holocaust a Genocide Studies je v jistém smyslu kuriózní. Stejně tak platí, že odvážně pojatá rozsáhlá studie o antisemitismu, imperialismu a totalitarismu prostě nemůže zůstat bez chyb.

 

Šlomo Avineri, izraelský politolog, jenž je české veřejnosti známý z konference FÓRUM 2000, v recenzi hebrejského vydání uveřejněné v Ha’aretz Books napsal, že se i navzdory eklektickému charakteru knihy jedná o nejlepší vhled do totalitních hnutí a režimů. Nicméně, jak dále poznamenává, většina knihy se ve skutečnosti totalitarismem vůbec nezabývá, ale soustřeďuje se na analýzu antisemitismu, nacionalismu a imperialismu.

 

Avineriho kritika se zaměřuje na některé problematické závěry Arendtové, obsahující „ozvěny antisemitských stereotypů“, například, že vznik moderního antisemitismu souvisel s úpadkem tradičního nacionalismu (což je historicky neověřená teze) nebo že Židé prostřednictvím svých finančních a bankovních aktivit hráli zásadní roli při vzestupu absolutistických monarchií a moderních národních států. Avineri ukazuje, že tyto závěry jsou důsledkem generalizace dílčích faktů, kdy se z některých Židů stávají prostě „všichni Židé“.

 

Kriticky hodnotí i názor, že Židé byli svou společenskou a politickou neangažovaností a neúčastí ve společenském boji spoluzodpovědní za vznik nenávisti, jejímž byli vlastním terčem. Podle Avineriho to byl důsledek ahistorické metody, kterou Arendtová používala. Avineri nicméně konstatuje, že by bylo chybné vidět Arendtovou jako osobu poznamenanou židovskou sebenenávistí. „Byla hrdou Židovkou a odvážnou bojovnicí proti antisemitismu a totalitarismu, což je i důvod, proč napsala tuto knihu.“

 

PŘÍLIŠ NACISTICKÉ LITERATURY

Na otázku, kde hledat zdroje těchto přinejmenším zvláštních názorů na antisemitismus, se pokouší odpovědět asi nejvýraznější ze současných kritiků Arendtové, uznávaný britský historik a profesor moderních dějin evropských Židů Bernard Wasserstein. Jeho kritické komentáře, které vyšly například v článku Blame the Victim: Hannah Arendt Among the Nazis v říjnu roku 2009 v Times Literary Supplement, způsobily velmi ostré a vášnivé reakce ze strany jejích příznivců.

 

Nicméně Wasserstein ve své kritice vlastně jen reprodukuje to, co v Původu totalitarismu nalezne každý: text a citované zdroje. Wasserstein přezkoumal jednotlivé historické události, jež Arendtová v knize o antisemitismu analyzuje. Na základě podrobného studia jejích výchozích pramenů dospěl k závěru, že Arendtová pro potřeby analýzy antisemitismu „četla o tématu příliš mnoho nacistické literatury“.

 

Výčet zdrojů, které Arendtová používá, je opravdu pozoruhodný. Kromě Ernsta Schultzeho, nacistického propagandisty, jejž Arendtová cituje z článku uveřejněného v roce 1938 v Der Weltkampf: Monatschrift für die Judenfrage aller Länder, je to zejména Walter Frank. Ten byl skutečně nacistickým historikem par excellence, ředitelem Reichsinstitut für Geschichte des neuen Deutschlands (Říšského institutu pro dějiny nového Německa), jehož smyslem bylo pomoci nacistické straně se židovskou otázkou, což ve výsledku znamenalo brutální přepsání dějin v duchu árijské ideologie a politických potřeb NSDAP.

 

V předmluvě k první části Původu totalitarismu Arendtová napsala, že „především Frankovy vlastní příspěvky lze dodnes dobře využít“. Franka si bere jako autoritu pro výklad případu zavražděného ministra Walthera Rathenaua s poznámkou, že „Frank, přes své oficiální postavení za nacistů, zůstal poněkud opatrný, pokud šlo o jeho zdroje a metody“. Není divu, že výsledný výklad Arendtové se nese v intencích Frankova Reichsinstitutu.

 

Nejde snad tak ani o to, že Arendtová tyto nacistické zdroje použila, ale jakým způsobem je použila: jako faktický zdroj pro vlastní argumentace. Příkladem za všechny je analýza antisemitské pozice Georga Rittera von Schönerera (1842–1921), spoluzakladatele nacionalistického hnutí v Rakousku. Schönerer byl antisemitský, antislavistický a rasistický politik, významný představitel tzv. Pangermánů, o nichž Masaryk v Nové Evropě napsal, že „převrátili historii v zoologii“.

 

Pro analýzu Schönererovy politické činnosti Arendtová vycházela ze dvou biografií, jejichž autory byli F. A. Neuschäfer a Eduard Pichl, Schönererovi žáci a pozdější nacističtí historici. O Schönererově antisemitské agitaci Arendtová napsala: „Schönererovou hlavní výhodou bylo, že uměl založit svou antisemitskou propagandu na prokazatelných faktech.“ Toto tvrzení Arendtová postavila na Pichlově „interpretaci“ působení rodiny Rothschildů v rakouských státních železnicích.

 

V zásadě ani tak nezáleží na tom, z jakých pohnutek Arendtová nacistické zdroje použila, co vlastně chtěla touto historickou analýzou sdělit a zda byla „sebenenávidící se Židovkou“, či pouze špatným historikem. Důležité je vědět, že řada jejích historických tezí k antisemitismu je inspirována či ovlivněna manipulativními, rasistickými a antisemitskými teoriemi nacistické historické „vědy“. Arendtová zkrátka nebyla dostatečně opatrná, pokud šlo o její historické zdroje a metody.

 

DVĚ SYMETRICKÉ STRANY KONFLIKTU

Tuto skutečnost je dobré mít na paměti i při uvažování o teorii spoluzodpovědnosti Židů za vznik antisemitismu – Arendtová podle všeho příliš nasála zvrácenou ideologii o dějinném konfliktu mezi árijci a neárijci a pravděpodobně se zde inspirovala pro pojetí „dvou symetrických stran“ konfliktu, tedy antisemity a jejich oběťmi, a jejich společnou zodpovědnost za vznik nenávisti jedněch vůči druhým.

 

Arendtová použití nacistických zdrojů sama omluvila nedostatkem celkového zpracování tématu v době, kdy připravovala svou knihu. To za prvé nebyla úplně pravda (již v roce 1937 byla ve Spojených státech přeložena dodnes ceněná studie švédského historika Huga Valentina Antisemitism Historically and Critically Examined) a za druhé je velmi sporné, zda se jedná o dostatečný důvod. Se stejným problémem se museli vypořádat i další myslitelé a odborníci, kteří hledali cestu, jak svět zbavit genocidního násilí – například Rafael Lemkin, polský právník židovského původu, jenž v roce 1944 vytvořil pojem genocida (od řeckého slova genos, kmen, a latinského – cidere, zabíjet).

 

Kritická analýza Původu totalitarismu ze strany současných historiků je podle všeho více než oprávněná. Zároveň je oprávněné považovat Hannah Arendtovou za mimořádnou o   sobnost politického myšlení a praktické filozofie, která v jistý dějinný moment inspirovala svobodně uvažující jedince po celém světě. Zejména z toho důvodu, že její analýza antisemitismu s hlavními myšlenkami o totalitarismu zas až tolik společného nemá.

 

Ale můžeme si tím být opravdu jisti? Případ Hannah Arendtové přesvědčivě ukazuje, že světový věhlas a proslulost autorit vůbec nic nezaručují a že jejich zpochybnění může být nikoli na škodu, ale ku prospěchu správnému porozumění historickým událostem.

 

Autor pracuje ve Výzkumném centru archeologie zla

Šimon Krbec

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější