Kim Novaková | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kim Novaková

Tereza Spáčilová9. května 2013 • 00:15
Kim Novaková
foto: Profimedia.cz

Donedávna se držela v ústraní. Na své farmě v Oregonu opečovávala manžela a lamy a Hollywood ji absolutně nezajímal. Loni se Kim Novaková (13. 2. 1933) ozvala: na stránkách prestižního filmového listu oznámila znásilnění. Poté následoval bilanční rozhovor, při němž se rozplakala přímo v televizním přenosu. A letos v dubnu ji svět dokonce málem pohřbil. Hitchcockovská femme fatale ovšem není ani mrtvá, ani zoufalá. Fanouškům vzkázala, že se jí daří skvěle a za pár dní si jede do Cannes pro cenu.

reklama

Kim Novaková se nikdy s ničím nepárala. Když měla pocit, že jí málo platí, stávkovala. Když jí producenti s někým zakázali randit, just si s ním vyšla. Když shledala, že už v Hollywoodu nedostane dobrou roli, ze dne na den ukončila kariéru. Snažila se být svá vždy a za všech okolností. A také na to podle svých slov doplatila. „Celý život jsem trpěla tím, že mě lidé kolem cpali do nějaké role. Nemohla jsem si dovolit být přirozená,“ postěžovala si Robertu Osbornovi v rozhovoru pro stanici TMC. Se slzami v očích pak popisovala, jak v Hollywoodu musela žít podle mantry Stůj, mlč a buď hezká. „Totéž jsem slyšela už od rodičů: ideální dítě – tiché dítě, hlavně se moc neprojevovat. Já ale měla vlastní city, názory a myšlenky a trápilo mě, že nikoho nezajímají,“ říká s tím, že stejnou úlohu jí přisoudil i filmový průmysl. „Být hezká je prokletí. Nic se od vás neočekává, stačí, že je na vás hezký pohled. K většině rolí, jež jsem dostávala, nebyl potřeba mozek. Jenže já ty role s mozkem chtěla, zoufale jsem se toužila projevit, ukázat, kdo opravdu jsem“. V podstatě tak pořád s někým bojovala – o vlastní důstojnost, o pocit integrity. A taky o jméno. „Proč myslíte, že jsem tolik lpěla na tom, aby mě nepřejmenovali na Kit Marlowovou?“ naráží na pseudonym, který pro ni na začátku kariéry vymysleli její „stvořitelé“ ze studia Columbia Pictures. Příjmení Novaková bylo pro šoubyznys příliš středoevropské. („Nikdo nebude chtít vidět holku s polským jménem,“ vyslechla si.) A jméno Marilyn, jež měla v rodném listě, už jedna hollywoodská blondýna úspěšně nosila. Příjmení nakonec uhájila, místo Kit si vynutila aspoň méně sexistickou Kim. „Přece jsem se nemohla jmenovat kotě, ani jsem tak nevypadala,“ říká (nekoťátkovsky) sametovým hlasem.

 

ĆESKÝ DAR

Nutno říct, že hereččina hrdost na evropský původ měla své meze. Po otci Josephovi, českém učiteli, totiž zdědila nejen žádoucí slovanské rysy, ale i dispozice k psychickým chorobám. „Otec se potýkal snad se všemi myslitelnými psychiatrickými diagnózami, včetně bipolární poruchy, kterou trpím i já. Dnes už na ni seženete léky, ale v té době jsme netušili, že taková nemoc existuje. Doma se tak děly divné věci. Táta například chodil zabalený v plášti, aby na něj nemohly bacily. Měli jsme zakázanou hudbu, mluvilo se šeptem, zkrátka bojoval s tím po svém a nebylo to lehké. Pro něj ani pro nás,“ přiznává Novaková, která o rodinném prokletí mlčela až do loňského roku.

 

Zkušenostmi s duševní chorobou pak také vysvětluje, proč jí tak vyhovovaly party komplikovaných hrdinek. Postavy, jako byly Madge z Pikniku nebo Madeleine z Hitchcockova Vertiga, milovala. „Vyhovovala mi jejich rozpolcenost. I ve mně se svářilo několik lidí, někdy se mnou muselo být k nevydržení,“ říká hvězda, již provázela pověst potížistky. „Pro mě byl konflikt něco zcela přirozeného, vyrůstala jsem v něm. Když jsme se na placu nehádali, připadalo mi to podezřelé.“ V jejím případě prý navíc převládala manická stadia, tedy pro okolí logicky náročnější stavy. „Ani já jsem tehdy nevěděla, že jsem nemocná, nijak jsem se neléčila. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych neměla své malování,“ zmiňuje koníček, který objevila v raném dětství, ale rozvinula ho až v pekle zvaném Hollywood.
Plátna, jichž má celý dům, nikdy ve velkém neukázala na veřejnosti. Ale chtěla by. „Mým snem je uspořádat výstavu, jen k tomu musím sebrat odvahu. Myslím, že jsem dobrá. Ne, beru zpět, ve skutečnosti vlastně nevím, jaká jsem. Když trpíte bipolární poruchou, jeden den si připadáte úžasná a následující si říkáte, jak jste mohla namalovat něco tak příšerného,“ snažila se žertovat v dokumentu, který kanál TCM odvysílal letos na jaře. Svým příkladem by ráda ukázala cestu stejně postiženým lidem. „Víte, kolik jich spáchalo sebevraždu jen kvůli tomu, že už nemohli dál? Chci, aby věděli, že když začnou malovat, můžou se osvobodit od svých běsů. Bože, jak mně to pomohlo!“

 

SLEČNA MRAZNIČKA

Faktem je, že Kim, respektive ještě Marilyn Pauline Novaková, o kariéře malířky chvíli vážně uvažovala. Rodiče ji v její vášni podporovali, a tak to dotáhla až na stipendium na chicagský umělecký institut. Místo na něj však nastoupila na obyčejnou střední školu, ale ani tu nakonec nedostudovala – jako dcera učitelů nesnášela autority. Dilema, zda malovat, či dělat něco „normálního“, za ni vyřešil Hollywood. Objevil ji jako mladou slečnu a byla to čirá náhoda. Alespoň to Novaková ráda zdůrazňuje, když vypráví, jak coby modelka z obchoďáku vyrazila na zkušenou do světa. „Onoho léta jsem jezdila po Státech jako tvář kampaně na chladicí zařízení, říkali mi slečna Mraznička. Dojeli jsme do San Franciska, a protože do konce prázdnin zbývalo ještě pár týdnů, řekly jsme si s kamarádkami, že si odskočíme do Hollywoodu. Na čumendu, nic víc, měly jsme v plánu být zpět na začátek školního roku.“ To už se ovšem nestalo. Rozdováděné školačky padly do oka filmařům, kteří ve studiích Columbia Pictures pracovali na muzikálu French Line s Jane Russellovou. Půvabná kráska v růžovém zaujala natolik, že okamžitě putovala na sérii kamerových testů a za pár dní už natáčela první samostatný snímek, kriminálku Richarda Quinea Pushover.

 

„Nijak jsem své kariéře nepomáhala, prostě se najednou naskytla. Věřím na to, že se věci dějí z nějakého důvodu, a když už mi někdo pootevře dveře, nemám důvod do nich nestrčit. Sama od sebe bych na ně ale rozhodně nezaklepala, natož abych je otevřela,“ vysvětluje postoj, jenž jí pak pobyt v soutěživém Hollywoodu velmi komplikoval. Částečně stál dokonce za předčasným koncem její kariéry, k němuž se rozhodla, když pro sebe přestala vidět perspektivu. „Asi jsem mohla vytrvat, zatnout zuby a začít shánět role, jež jsem tolik chtěla. Jenže to bych už pak nebyla já,“ tvrdí, kdykoli se vrátí k okamžiku, kdy ji hollywoodská neupřímnost definitivně přestala bavit. Je přitom ironií, že producenty z Columbia Pictures okouzlila přesně jejím opakem. „Když se mnou točili ty zkušební záběry, ptali se mě, jaký je můj největší sen. Upřímně jsem odvětila, že si přeju být milována, a oni byli nadšeni. Myslím, že se jim líbila má bezprostřednost. Tedy to, co po mně u filmu nikdo nikdy nechtěl,“ konstatuje hořce.

 

POTÍŽISTKA

Být hvězdou Hollywoodu 50. let nebyla žádná selanka. Studia, která továrnu na sny ovládala, rozhodovala o všem, oblečením svých oveček počínaje a soukromými styky konče. Columbia Pictures vedl jistý Harry Cohn. Pamětníci jej popisují jako diktátora, šéfa, jenž svůj podnik spravoval bezmála jako policejní stát. I Novaková ostatně často vyprávěla, jak pracovala bez oddechu, ve dne v noci, šest dnů v týdnu a dostávala za to mizerný plat. Na rozdíl od svých kolegyň si to však nenechala dlouho líbit. Odmítla vstoupit na plac, dokud se to nezmění. „Jsem na vrcholu a nic z toho nemám. Dostávám dvě stě padesát dolarů týdně, což se může jevit jako vysoká částka, ale ne pro toho, kdo je v mé pozici. Vždyť já si i šaty na reprezentaci musím půjčovat od studia – chodím v oblečení, které onosila Rita Hayworthová, nemám z čeho podporovat rodinu. Není to fér. Jsem nezávislá žena a nenechám se zneužívat,“ svěřila se v roce 1957 listu Reading Eagle.

 

Tou dobou zrovna natáčela snímek s pracovním názvem From Among the Dead, později známý jako Vertigo. Cohn ji prý Hitchcockovi půjčil se slovy: „Nemyslím, že by z toho mohl vzejít dobrý film, ale Alfred Hitchcock je dobrý režisér, takže tě ho nechám udělat.“ Částečně měl pravdu: snímek, jenž z Novakové učinil legendu, totiž ve své době vůbec neoslnil. Recenze měl smíšené a tržby podprůměrné, což zapálená herečka velmi těžce nesla. Někteří lidé dokonce tvrdí, že to byl právě neúspěch Vertiga, co o deset let později dovedlo Novakovou k odchodu z výsluní. Ona sama to však popírá. Podle vlastních slov pro ni kariéra skončila smrtí Harryho Cohna. Ano, onoho tyrana, jemuž celou dobu nemohla přijít na jméno. „Zpětně jsem si uvědomila, jak byl pro mě důležitý. Harry Cohn byl skutečně diktátor, což ovšem znamenalo i to, že ve studiu dělal doslova všechno. Když odešel, bylo to znát. Ukázalo se, že nezbyl nikdo, kdo by uměl najít kloudný scénář. A nejen pro mě,“ tvrdí.

 

Pravdou každopádně je, že žádný z filmů Novakové, jež natočila v následující dekádě, nedosáhl kvalit těch, které vznikaly za Cohna. Nadále pracovala s esy, jako byli Kirk Douglas (Strangers When We Meet) či Jack Lemmon (Podezřelá bytná), nadále ji režírovaly velké osobnosti (Billy Wilder, Terence Young). Přesto cítila, že to s ní jde z kopce. „Jsem jiná než ostatní herečky. Postavy nehraju, já je žiju. Za celou dobu to pochopilo jen pár režisérů, mezi jinými i Alfred Hitchcock. Nebál se mi věřit, dát mi volnost. Když jsem za ním přišla a zeptala se na postavu, řekl prostě: ,Poraď si sama, od toho jsem tě snad najal, ne?‘ Byl to svéráz, ale za jeho důvěru mu nikdy nepřestanu děkovat,“ říká vděčně.

 

HODNÝ HITCHCOCK

Ostatně jestli něco dokáže Novakovou i dnes zvednout ze židle, jsou to všechny ty historky o krutém a manipulujícím Hitchcockovi, které se vyrojily v souvislosti s jeho filmovými biografiemi. Obzvláště na Tippi Hedrenovou, někdejší Hitchcockovu múzu z Ptáků, jež Hitchcocka viní ze sexuálního harašení, je Novaková alergická. „Mrzí mě, co se o něm povídá. Tím spíš, že se nemůže sám bránit. Nikdy jsem neviděla, že by se Hitch k lidem choval špatně. Nemyslíte, že bych si musela všimnout, kdyby se snad něco dělo?“ hájí svého nejoblíbenějšího chlebodárce. A neváhá jít ani do extrému. Loni na jaře se v prestižním filmovém listu Variety objevil inzerát, jenž začínal slovy: „Chci oznámit znásilnění!“ V záhlaví stálo jméno Novakové a jeho podstatou byl výpad proti Umělci, francouzskému oscarovému snímku Michela Hazanavicia, jenž měl neoprávněně využít hudební motiv z Vertiga. „Je to, jako kdyby zneuctili moje tělo,“ napsala do celostránkového dokumentu.

 

Ne že by se poté dělo něco zásadního. Pár lidí si zaťukalo na čelo, Hazanavicius vyjádřil lítost, a tím všechen poprask skončil. Fanouškům herečky se nicméně právě tehdy poodhalila dosud netušená kapitola jejího života. Když totiž Novaková musela svá sugestivní slova obhajovat, vypadlo z ní, že je sama oběť znásilnění. Skutečného. „Nikomu jsem to neřekla, stalo se to, když jsem byla dítě. Snad právě proto, že jsem tehdejší čin neohlásila, cítím potřebu ohlásit aspoň tenhle,“ vzkázala pak přes média bez dalších podrobností. Ty bychom dost možná našli v memoárech, které herečka sepsala, leč nenajdeme – shořely před třinácti lety při požáru její farmy. Nové už prý nebudou. Definitivně to potvrdila loni na jaře, kdy ji na ranči navštívil reportér britského Telegraphu. Téma já a biografie okomentovala slovy: „O životě můžete buď psát, nebo ho můžete žít.“ Zvolila si prý tu druhou možnost. Vychutnává si soužití s Robertem Maloyem, manželem-veterinářem, jenž k ní před bezmála čtyřiceti lety přišel zachraňovat lamu a už zůstal. „Hollywoodský životní styl nikdy nebyl pro mě. Na každém jiném místě, které jsem navštívila, jsem se cítila líp než v Los Angeles. Žila jsem na břehu oceánu, velryby mě přicházely denně zdravit přímo k domu, žila jsem i v New Yorku. Ale nejlíp je mi tady, daleko od lidí, s milovaným člověkem a s druhou láskou, se zvířaty.“

 

(NE)MILOVANÁ

Je přitom zajímavé, že až do roku 1991 před kameru z Oregonu sem tam zaskočila, pak ale jako by se po ní slehla zem. Až Osbornův rozhovor odhalil proč. Emotivní pasáž, v níž se vrací ke své poslední filmové zkušenosti, dramatu Mika Figgise Sen lásky, naznačuje, jak bolestivé pro ni muselo být loučení s filmem. „Po té zkušenosti už jsem prostě nic dalšího točit nemohla,“ opakuje rozrušeně mezi vzlyky a až postupně vyjde najevo, že nepláče ani nad definitivností svého odchodu, ani proto, že by (jak dobová média pohoršeně psala) Figgis většinu scén s Novakovou vystřihl. To, co ji rozlítostnilo, je ona sama, respektive smutek z promarněné šance. „Mika jsem obdivovala a těšila se, že po letech budu pracovat s někým výjimečným. Každý jsme ale ve scénáři četli něco úplně jiného a já udělala chybu, že jsem mu to neřekla. Dobrý režisér je přitom taková vzácnost, mrzí mě, že jsem s ním víc nekomunikovala,“ zoufá si herečka, jež se svého času nebála jít za obávaným Hitchcockem, jen aby mu řekla, že se jí nelíbí hrát v šedém kostýmu.

 

Za pár dní čeká malující farmářku z Oregonu návštěva Cannes. Pořadatelé ji tam pozvali na premiéru restaurované verze Vertiga, jež loni kritici označili za nejlepší film všech dob. Bude to zajímavá konfrontace. A nejen proto, že se dodnes nevyrovnala s tím, že z něj její otec pohoršeně prchl. Jak totiž sama Novaková říká, Vertigo je film o ní. „Vidím v něm svůj tehdejší život. Je to Harry Cohn, studio, které se ze mě snažilo udělat někoho jiného. Jsem to já, vzdorující a zároveň toužící být milována – rodiči, diváky, světem. Kdybych si něco mohla přát, pak abych tu lásku cítila. Abych se cítila víc doceněná.“ Snad jí to Cannes sp

Tereza Spáčilová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama