Sir Alex Ferguson | Reflex.cz
reklama
nahoru

Sir Alex Ferguson

Luděk Staněk16. května 2013 • 00:15
Sir Alex  Ferguson
foto: Profimedia.cz

Sir Alex Ferguson (71)  je rozhodně největší fotbalovou postavou posledních několika desetiletí. Odchází na vrcholu poté, co svůj tým udržel dlouhých dvacet let na špici v situaci, kdy se anglický i světový fotbal dramaticky měnil.
Odchází muž, jenž prostě odmítal prohrát.

reklama

V poledne 8. května, krátce poté, co fotbalový klub Manchester United oznámil, že jeho manažer a trenér Sir Alex Ferguson po této sezóně končí, zveřejnil britský moderátor americké televizní stanice CNN Piers Morgan na svém Twitteru krátké prohlášení. Znělo: „Hrubý, arogantní, nesnesitelný, neústupný, zběsilý, brilantní, ukňouraný, pokrytecký tyran a VÍTĚZ.“ Morgan shrnul v méně než 140 twitterových znacích to, o co se snažili a v následujících týdnech a měsících ještě budou snažit novináři po celém světě.

 

Alex Ferguson, nejdéle sloužící trenér v Premier League (26 sezón) a zároveň jeden z nejúspěšnějších trenérů její historie, je totiž vše, jen ne jednoznačná postava. Dokázal z tradičního, ale nijak úspěšného klubu vytvořit (nejen) fotbalového giganta, který šel za jeho vlády od úspěchu k úspěchu. Především v době, kdy se anglický fotbal nenávratně měnil (vlivem peněz do něj investovaných), rozdrtil Sir Alex všechny pokusy sesadit jej a jeho klub z pozice dominátora britského fotbalu. Nakonec pokořil všechny. Neohrozily jej peníze ruských oligarchů tekoucí do londýnské Chelsea. Neohrozily jej arabské peníze pumpované do městských rivalů Manchesteru City. Dokonce jej neohrozil ani kontroverzní prodej United americkým majitelům, proti němuž se v jednu chvíli postavila většina fanoušků. Neohrozil jej ani nástup fotbalových superstars, přeplacených hvězd s obrovským egem typu Davida Beckhama nebo Christiana Ronalda. Přežil i totální změnu trenérského stylu, kterou do Británie importoval trenér konkurenčního Arsenalu Arsène Wenger. Právě fakt, že britskému a občas i evropskému fotbalu vládl v době, kdy nejpopulárnější hra na světě procházela výraznými změnami, je stejně fascinující jako jeho třináct ligových titulů, deset vítězství v superpoháru, pět vítězství v poháru, čtyři v ligovém poháru, dvě v Lize mistrů – a to nepočítáme další, méně významné trofeje.

 

„Když jsem přišel k týmu, náš hlavní rival byl Liverpool, pak bylo potřeba sledovat Everton, pak se zvedl Arsenal. Když jsme v roce 1993 získali první titul, už to bylo snazší … Nedávno jsem to ale říkal našim fanouškům – tenhle tým hraje pořád velké zápasy. Bojovali jsme s Arsenalem, nedávno pak s Chelsea, teď bojujeme s Manchester City. Tak to je. Když jste velcí, hrajete jen velké zápasy. A my se jich nebojíme. Utkáme se s kýmkoli. A jsme připraveni kohokoli porazit,“ řekl Ferguson nedávno v jednom z mála velkých rozhovorů, jež poskytl, stanici BBC. Právě tohle Fergusona, Skota každým coulem, baví. Rivalita, boj, a především porážení svých soupeřů.

 

KOUKEJTE JÍT NA VZDUCH

Fergusonovy úspěchy nejde popsat bez trochu nudných čísel. Můžete se v nich vrtat na webu organizace Opta, která schraňuje i ta nejbizarnější data o fotbale. Uveďme alespoň jeden rekord: ze všech současných manažerů v Premier League (jež ve své současné podobě funguje od roku 1992) má Ferguson největší procento vyhraných zápasů – z 809 (v době psaní tohoto článku) jich vyhrál 527. V této kategorii ho porazil pouze José Mourinho, který ale momentálně v Anglii netrénuje.

 

Fergusonova touha po vítězství je podle všeho (byť je to poznatek jako z červené knihovny) výsledkem jeho dospívání. Vyrůstal v Govanu, dnes součásti skotského Glasgowa. V těsně poválečném období to bylo klasické dělnické předměstí. „Naše mámy nám vždycky říkaly: ,Koukejte jít na vzduch,‘ takže jako kluci jsme spoustu času trávili na ulici. Většinou jsme buď bojovali s partami kluků z vedlejších ulic, nebo hráli fotbal. To byl náš život. Bylo to absolutně skvělé,“ citoval jej před lety skotský deník Daily Record. „Neměli jsme moc, ale vždycky jsme měli jídlo, chodili pravidelně do školy a byli vždycky čistí a upravení. Jednou za týden jsme se koupali ve velké zinkové vaně.“

 

Drsná pouliční škola zanechala v budoucí legendě jednak bojovnost a touhu vždy zvítězit, a to prakticky za každou cenu, a pak také celoživotní náklonnost k britské Labouristické straně, již Ferguson i v pozdějším věku jako milionář a nositel titulu Sir vždy nejen volil, ale často i finančně podporoval. Najdeme tu i důvody toho, proč vždy dobře vycházel se skromnými fotbalisty, kteří podobně jako on pamatovali na svoje kořeny – takovými byli třeba Ryan Giggs nebo Paul Scholes – a vždy měl větší či menší problémy s fotbalovými celebritami typu Davida Beckhama nebo Christiana Ronalda.

 

„Vždycky jsem byl vůdčí typ, už jako malý kluk. Je to součást mého charakteru – jsem aktivní, přímý a rozhodný, a co si vzpomínám, vždycky jsem byl.“

 

Mladý Ferguson začal pracovat v docích a později se vydal na amatérskou a poté i profesionální fotbalovou kariéru. Hrál jako útočník a jeho hráčská éra byla lemována úspěchy stejně jako neustálými boji s trenéry. V roce 1974 končí s hraním a ve věku třiatřiceti let se stává trenérem neboli, jak se ve Velké Británii říká, manažerem. První úspěchy zažívá v Aberdeenu. Tým převzal v roce 1978 a již v sezóně 1979/1980 s ním vyhrál skotský titul. Přidal ještě další dva a k tomu několik vítězství ve Skotském poháru, a především památné vítězství nad Realem Madrid v Poháru vítězů poháru. Už tehdy mu hráči v kabině přezdívali „Furious Fergie“, tedy „Zuřivý Fergie“.

 

V polovině osmdesátých let nebylo na ostrovech žádanějšího manažera. Ferguson odmítl trénovat londýnské kluby Tottenham a Arsenal, pravděpodobně proto, že se mu nechtělo ze severu britských ostrovů, kam patřil mentalitou a kde se cítil doma. Odmítl také nabídku klubu Glasgow Rangers, kde jej znechucovalo tamní náboženské sektářství (Rangers jsou tradičně protestantský klub a fakt, že Ferguson už měl v té době katolickou manželku, se mohl v očích fanoušků kdykoli obrátit proti němu značně nechutným a nepříjemným způsobem). Věděl, že nemá kam spěchat. Čekal na nabídku, která by byla dostatečně komfortní, ale zároveň by pro něj znamenala výzvu. Nabídka přišla v roce 1986. Ferguson v listopadu toho roku přebírá tým Manchesteru United.

 

ZROZENÍ GIGANTA

V severoanglickém Manchesteru žilo ještě na začátku devatenáctého století pouhých pár tisíc obyvatel. O přibližně sto let později, tedy v roce 1898, má Manchester přes jeden milión obyvatel a velikostí je srovnatelný se současnou Prahou. To, co se stalo mezi tím, se dnes nazývá průmyslová revoluce. Vedle mnoha jiných věcí jí vděčíme za rozmach fotbalu. Statisíce mužů během devatenáctého století opouštěly britské vesnice a odcházely za prací do měst. Šokováni novým způsobem života, často vykořeněni a zmateni v novém prostředí, neměli dělníci ze strojírenských a textilních továren v Manchesteru a vlastně na celém severu Anglie často jinou zábavu než právě fotbal. Lokální fotbalové kluby tu v druhé půli devatenáctého století vznikaly jako houby po dešti a v prvních letech po svém založení měla Anglická fotbalová liga největší množství týmů právě z průmyslového severu. Bylo to logické – hrát či fandit svému klubu znamenalo pro mnoho lidí jedinou možnost, jak někam patřit. Fotbal se postupně šířil po celých ostrovech a mapa anglického fotbalu se mezi světovými válkami a po nich hodně měnila. Kluby ze severu však zůstávaly dominantními.

 

Tým, do něhož Ferguson nastoupil, ale žádnou dominantní silou nebyl. Trenér našel otylé, demotivované hráče a tým na 21. místě tabulky. Do konce sezóny jej dokázal posunout o deset příček, na tehdejší nejlepší tým, lokální severoanglické rivaly Liverpool, to ale zdaleka nestačilo. Obrat nastal v sezóně 1992/1993, kdy Ferguson podepisuje útočníka Erika Cantonu … A získává první titul. V roce 1995 totálně překopává tým a přivádí mladé odchovance. Mezi jinými právě výše zmíněné Ryana Giggse a Davida Beckhama. V roce 1998 získává „treble“, tedy vítězství ve všech domácích soutěžích – lize i dvou pohárech, za což byl povýšen do šlechtického stavu.

 

FERGIEHO FÉNOVÁNÍ

Jak již bylo řečeno, v Anglii je pozice trenéra nazývána manažer, protože vedle vedení přípravy mužstva má někdy i další rozsáhlé pravomoci, týkající se vedení klubu, přestupové politiky a podobně. A při zpětném pohledu je jasné, že Ferguson byl vždy spíše právě manažer než trenér. V Anglii nikdy nebyl považován za geniálního taktika a teoretika. Vždy ale dokázal dobře sestavit a motivovat mužstvo a měl totální a úplnou vládu nad klubem, jíž neváhal využít. „Jsou kluby, které strašně často mění trenéry. To dává ohromnou moc hráčům, kteří pak mají dojem, že klub vedou. Trenéři u nich pak nemají autoritu. Ale když máte v týmu 30 milionářů, to hlavní, co potřebujete, je právě autorita.“ A Fergusonova autorita byla skutečně obrovská. Taková, že si mohl dokonce dovolit soudit se v roce 2005 s tehdejším hlavním akcionářem klubu, irským byznysmenem Johnem Magnierem, o výnosy z vlastnictví závodního koně Rock of Gibraltar. Situace skončila mimosoudním vyrovnáním a Magnier vzápětí svůj podíl v United prodal současným majitelům klubu, americké rodině Glazerových. Zkrátka, pokud došlo na spor, Ferguson se nezastavil před ničím a nebál se konfrontovat kohokoli. Byl naprosto neúprosný.

 

V roce 2003 po neúspěšném pohárovém zápasu s Arsenalem zuřící Ferguson v kabině nakopl odloženou kopačku, jež trefila do obličeje Davida Beckhama. Uražený hvězdný záložník pak demonstrativně před novináři dával najevo své zranění, nicméně Ferguson se za incident odmítl veřejně omluvit, aby před hráči neztratil respekt. Trucujícího Beckhama, největší hvězdu týmu, pak po sezóně bez skrupulí prodal.

 

Když o rok dříve záložník Jaap Stam, tehdy jeden z pilířů obrany, vydal svoji autobiografii, ve které si stěžoval, že s ním trenér zachází jako s kusem masa, vydržel po jejím vydání v klubu přesně týden. A když se jeden ze starších hráčů a Fergusonův oblíbenec Roy Keane v roce 2005 v klubové televizi rozmluvil o tom, že tým podle něj nemá odpovídající kvalitu, stal se z něj do čtrnácti dnů volný hráč. Fergusonovým výbuchům se rychle začalo říkat „Fergieho fén“ – když na vás zblízka řval, mělo to takovou intenzitu, že vám to usušilo vlasy. „Žádný hráč není víc než klub,“ bylo jeho heslo, jež často opakoval. Stejně tak to však lze číst jako: „Žádný hráč není víc než já.“ Ostatně, motivace hráčů byla klíčová věc. „Lidi se mě občas ptají, jak zvládám na lavičce při zápasech stres. Ve skutečnosti vůbec nervózní nejsem. Jsem zcela pohlcený hrou. Jsem možná daleko nervóznější při sledování zápasu dvou cizích mužstev než při sledování United. A pokud se zápas nevyvíjí dobře? Pořád je o půlce možnost něco hráčům říct, něco změnit. Když prohráváme, většinou už tak sedm minut před přestávkou přemýšlím, co jim v kabině řeknu. Když máte patnáct minut na to, zvrátit výsledek, je dobré promyslet, jak to chcete udělat a co komu říct.“ Nebo koho vyfénovat.

 

STRACH Z FERGUSONA

Všichni reportéři, kteří Fergusona v jeho království na stadiónu Old Trafford navštívili, se shodovali na tom, že měl vždy v klubu úctu všech, od vrátného po největší hvězdu. Vždy byl nesmírně pracovitý. „Vstávám v šest deset a před sedmou už jsem v klubu. Nasnídám se, občas si zajdu na chvíli zacvičit do posilovny, mám schůzku s lékaři týmu a kolem osmé přijímám první návštěvy nebo za mnou zajdou hráči. Večer pak často nemůžu usnout, takže se občas zavřu doma ve své místnosti, kde mám kulečník, televizi a knihovnu, a koukám na záznamy zápasů. Občas si dám dobré červené víno nebo se uklidním hrou na klavír, ale to je tak všechno.“

 

Během nocí pak Ferguson možná spřádal své slavné mind games, tedy psychologické hry, jimiž se snažil rozhodit své soupeře – ať už trenéry konkurenčních týmů, nebo hráče. Věrný své zásadě, že tým jako Manchester United nehraje nikdy nevýznamné zápasy, se na utkání připravoval důkladnou psychologickou masáží soupeře, ke které dokonale využíval média. Škála jeho psychologických triků byla široká – někdy nevybíravě útočil na kvality soupeře, jindy naopak schválně kvality soupeře zveličoval, aby jeho hráče dostal pod tlak. Vždy to byly ale skvěle provedené manipulace, jež mu pohříchu často vycházely.

 

K psychologickým hrám Ferguson potřeboval média, nicméně ani s jejich zástupci se nikdy nemazal. Tvrdí se, a nebude to zas až tak nadnesené tvrzení, že téměř každý významný britský fotbalový novinář měl někdy zákaz vstupu do prostor Old Trafford a na Fergusonovy tiskové konference. David McDonnell z redakce Daily Mirroru měl tenhle zákaz ještě loni. „Kritizoval jsem jeho rozhodnutí dát do sestavy Paula Scholese. Tři měsíce jsem nesměl na tiskovky, a když jsem se odmítl za článek omluvit, byl zákaz ještě prodloužen. Po nějaké době jsem napsal stížnost na klub v tom smyslu, že nemůžu být popotahován za něco, co si myslím. Ferguson mi nechal vzkázat, že jsem si trest odpykal a můžu se vrátit.“ Jiní jeho kolegové pak měli to štěstí, že mohli zažít „Fergieho fén“. „Viděl jsi ty sračky, co jsi napsal o Peteru Schmeichelovi? (Bývalý brankář United, pozn. red.) Zkus, kurva, tyhle kurevský sračky napsat ještě jednou a já tě, kurva, nechám odtud vyhodit, slyšíš, co ti říkám?“ To je údajně přesný přepis toho, co si vyslechl jiný novinář Mirroru, David Anderson. S veřejnoprávní BBC nemluvil Ferguson přes sedm let poté, co v roce 2004 stanice odvysílala dokument, jenž se ostře pustil do byznysu Fergusonova syna Jasona. Na povinné rozhovory posílal své zástupce, stanice k němu měla zcela zablokovaný přístup. Když v roce 2010 fotbalová asociace zavedla povinnost pro hlavního trenéra hovořit s novináři pod přísnými pokutami, klub je prostě za Fergusona začal platit. Celá věc se urovnala až v roce 2011 po osobní intervenci generálního ředitele BBC Marka Thompsona.

 

Nutno přitom říct, že bez ohledu na úroveň zuřivosti Ferguson vždy přesně věděl, co dělá. Jen naprosto výjimečně veřejně kritizoval své hráče a celá tahle show byla vždy spíše o tom, jak je ochránit. Pokud se týmu nedařilo, a to třeba i po zjevných individuálních chybách hráčů, vždy hledal na veřejnosti příčiny jinde. V soupeři, v rozhodčích. Svoji poslední pokutu za urážky rozhodčích zaplatil ještě letos v únoru za komentáře po lednovém zápase proti Tottenhamu. Bylo to 12 tisíc liber. Celkově se odhaduje, že na pokutách za komentáře na adresu rozhodčích mohl jeho klub zaplatit hodně přes čtvrt miliónu liber.

 

Nebyly to přitom vždy vyhozené peníze. Další zásadní termín, jímž Ferguson obohatil fotbalový slang, je „Fergie Time“. V Anglii tak novináři nazývali dobu, kterou při domácích zápasech United rozhodčí nastavovali na konci zápasu nad běžnou či oznámenou hrací dobu v případě, že Fergusonův tým náhodou prohrával. „Jenom se snažím občas rozhodčím poradit správné rozhodnutí,“ krčil Ferguson rameny nad fotografiemi, na nichž huláká na pomocné rozhodčí a klepe si při tom na hodinky. Celá věc se dlouho považovala za mýtus, nedávno ale byla zveřejněná studie, jež dokazuje, že při domácích zápasech United se za stavu pro Manchester nepříznivého v průměru skutečně nastavovalo více času než na jiných stadiónech. „Fergusona se rozhodčí báli a asi ještě dlouho bát budou. Speciálně ti mladší, ale i pár těch starších,“ tvrdí trenér Harry Redknapp. Prostě pokud se něco dalo udělat pro vítězství, Ferguson to udělal.

 

S TÝMEM UŽ NEBUDU TRPĚT

V neděli 12. května vkročil Sir Alex Ferguson naposledy jako trenér na stadión Old Trafford při zápase proti Swansea. Za frenetického aplausu a zvuků písně My Way svého oblíbeného Franka Sinatry prošel kolem hráčů svých i soupeře, kteří mu postavili čestnou stráž. Nebyla na něm znát ani stopa pohnutí. Zatleskal fanouškům, rozdal pár podpisů, usedl na lavičku a svůj tým dovedl k vítězství 2:1. „Neodcházím. Budu v klubu dál jako ředitel, jen už nebudu trpět s týmem, ale jen ho sledovat,“ prohlásil po zápase. Ať už to bude jakkoli, jeho nástupce to nebude mít lehké. Ostatně vezměte práci po někom, kdo byl jednoznačně nejlepší profesionál své éry …



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama