Nelson Mandela

Nelson Mandela Zdroj: Isifa / Getty Images

Svatba s druhou  manželkou Winnie
Mandela se svým nástupcem v úřadu prezidenta  Thabo Mbekim
Profimedia.cz
3
Fotogalerie

Náčelník Nelson

Desítky let boje proti apartheidu skončily Mandelovým vítězstvím. Ideje tohoto čtyřiadevadesátiletého muže, který bojuje o život, mohou pohřbít jeho následovníci. Rasismus totiž zůstal, jen role se otočily.

Někteří lidé mají prostě náčelnictví v krvi a nemohou mu uniknout. To je i případ černošského vůdce a bojovníka proti apartheidu Nelsona Mandely. Byl synem kmenového náčelníka Henryho Mandely a sám se vzdal nároku na náčelnictví kmene Thembu. Chtěl se stát právníkem, ale kromě toho stihl být ještě vyškoleným guerillovým bojovníkem, politickým vězněm a prezidentem. Mimo jiné také nositelem Nobelovy ceny za mír, což se někdy členovi guerilly může stát.

První vzdělání dostal chlapec v misijní metodistické škole a jméno Nelson dostal tam. Navštěvoval jihoafrickou Native College a studoval právo na University of the Witwatersrand. Poté složil kvalifikační zkoušku, aby se stal právníkem. V roce 1944 se stal členem Afrického národního kongresu (ANC), černošské osvobozenecké skupiny, a stal se vůdcem mládežnické ligy. Tentýž rok poznal ženu jménem Evelyn Ntoko Mase a oženil se s ní. Měl s ní čtyři děti a jedno z nich zemřelo ještě velmi malé. Postupně přejímal další pozice v ANC. Dařilo se mu organizaci oživit a postavit se proti politice apartheidu vládnoucí Národní strany.

Na politice první Mandelovo manželství v roce 1955 ztroskotalo. Žena mu řekla, že si musí vybrat mezi ní a osvobozeneckým hnutím, což on učinil. Kromě politiky se neshodli také nábožensky, protože Evelyn byla vyznavačkou svědků Jehovových a svým založením puritánská.

RADOSTI APARTHEIDU

Co to vlastně byl ten apartheid, proti němuž Mandela bojoval a stálo ho to prakticky celý soukromý život? Za komunistů jsme tu o apartheidu pořád četli v Rudém právu. Musíme uznat, že v tomto případě úplně neplatila jindy fungující poučka, která říkala, že pokud komunisté něco chválí, máme si na to dát pozor, a pokud něco pomlouvají, bude to nejspíš skvělá věc. Apartheid opravdu nebyl nic moc vábného.

„Normálně“ vypadá rasistický útisk tak, že většina utiskuje menšinu. Apartheid je zvláštní tím, že menšina utiskuje většinu. Zde bílá menšina černou většinu, a ještě navíc v Africe a na jejím jižním cípu hodně daleko od Evropy.

Ti bílí ale nebyli žádní klasičtí běloši, byli to Afrikánci, kterým se dříve říkalo Búrové. Afrikánci jsou potomci holandských, francouzských hugenotských a německých protestantských přistěhovalců v jižní Africe. Tam přišli už v 17. a 18. století z Evropy. Tito přistěhovalci si časem vytvořili vlastní dia­lekt, afrikánštinu, kterou hovoří dodnes.

Britové v 18. století obsadili Kapské Město a stali se pány zdejších kolonií. Búrové pak ve vnitrozemí založili několik nezávislých států, z nichž v roce 1856 vznikla Jihoafrická republika. Ta pak v roce 1881 získala uznání nezávislosti od Británie, avšak během jihoafrické (búrské) války v letech 1899 až 1902 jak Jihoafrická republika, tak Oranž­ský svobodný stát nezávislost ztratily a staly se britskými koloniemi s omezenou samosprávou. Búrové – Afrikánci – se považovali za zvláštní nadřazenou vrstvu obyvatel. K tomu zřejmě přispěl i vývoj oddělený od Evropy, kde by přes různé výstřelky nebyl tak ostrý kastovní systém myslitelný.

V době apartheidu byla schválena rasová segregace a politická a ekonomická diskriminace nebílých obyvatel. Provádění této politiky se říkalo „oddělený vývoj“ a byla umožněna zákonem Population Registration Act z roku 1950. Všichni Jihoafričané byli klasifikováni do tří kategorií: Bantuové (černoši), barevní a bílí. Později byla přidána čtvrtá kategorie Asiatů. Takzvaný Group Areas Act určil oblasti obytných a obchodních částí v městských částech pro každou rasu a členové jiných ras byli vyloučeni z možnosti provozovat tam obchodní činnost nebo vlastnit pozemek. Osmdesát procent půdy tak bylo vyhrazeno pro bílé obyvatele.

Ona „bělost“ se řídila někdy pozoruhodnými pravidly, která jako by dávala za pravdu Marxovi a jeho myšlence, že ekonomická základna určuje nadstavbu. Třeba Japonci dostali status „čestné bílé rasy“ a měli stejná práva jako běloši. „Čestnou bílou rasou“ se pak stali časem skoro všichni „žlutí“ (Číňané, Korejci, Tchajwanci) a jejich práva se přizpůsobila právům bílých.

Byla zavedena rasová segregace ve veřejných institucích a také různé vzdělávací standardy. Byly vytvořeny rasově definované profesní kategorie. Také existovaly oddělené politické orgány. Pouze bílí měli právo volit do bílých vnitro­státních orgánů (později bylo právo rozšířeno i na barevné). Regiony, kde žili černoši – Transkei, Ciskei, Bophuthatswana, Venda a KwaZulu –, byly odděleny výhradně pro černochy jako takzvané bantustany. Tam byla zavedena černá vláda s cílem učinit z nich nakonec nezávislé státy. Většina černochů získala občanství těchto zemí a byli zbaveni jihoafrického občanství. Členství v odborech měli černí zakázáno až do 80. let. Platil zákaz stávky.

CESTA BOJOVNÍKA

Ale zpět k Mandelovi. V roce 1955 se podílel na vypracování Charty svobody, což byl dokument vyzývající k nerasové a sociální demokracii v Jižní Africe. Jeho aktivismus proti apartheidu ho činil častým terčem úřadů. V březnu 1956 mu omezily svobodu pohybu, sdružování a projevu a v prosinci byl zatčen s více než sto dalšími lidmi. Obvinili je ze zrady. Téhož roku Mandelu soudili. Nakonec ho v roce 1961 propustili. Během dlouhého soudního řízení se rozvedl s první ženou Evelyn a vzal si ženu jménem Nomzamo Winifred Madikizela, později známou jako Winnie Mandelová.

Po masakru neozbrojených černých Jihoafričanů policejními silami v Sharpevillu v roce 1960 a následném zákazu ANC Mandela opustil nenásilný postoj a začal obha­jovat sabotáže proti jihoafrickému režimu. Věnoval se podzemní činnosti a v té době byl přezdíván Black Pimpernel, což je narážka na postavu, kterou znají i Češi. U nás je známa především z televizního seriálu jako Červený bedrník, což je hrdina, jenž zachraňuje lidi zpod gilotiny. Mandela je tedy jakýsi Černý bedrník. Jistým paradoxem je, že jeho francouzský předobraz bojoval proti revoluci a Mandela ji prováděl, ale od historie nemůžeme chtít přísnou logiku.

Nelson Mandela byl jedním ze zakladatelů ozbrojeného křídla ANC, nazvaného Umkhonto we Sizwe (Kopí národa). V roce 1962 odešel do Alžírska vytrénovat se pro výcvik v partyzánské válce a sabotážích. Do Jižní Afriky se vrátil o rok později. Pátého srpna, krátce po svém návratu, ho zatkli a odsoudili k pěti letům vězení.

V říjnu 1963 Mandelu a několik dalších mužů soudili za sabotáž, velezradu a násilné spiknutí. Jejich proces byl znám jako rivonijský proces, pojmenovaný podle módního předměstí Johannesburgu Rivonia, kde policie objevila množství zbraní a vybavení v sídle Kopí národa. Mandelova řeč z lavice obžalovaných představovala klasickou obranu svobody a vzdoru vůči tyranii. Hned třetí odstavec jeho řeči začíná poeticky: „V době mého mládí v Transkei jsem naslouchal starším svého kmene, jak vyprávěli příběhy o dnech minulých. Mezi vyprávěními, jež se mě dotkla, byla ta o válkách, které vedli naši předkové za obranu vlasti.“ Věnoval se však i tomu, co bylo pro soud skutečně zajímavé, totiž kam a proč chtělo Kopí národa zaměřit své bodnutí.

„Některé z věcí, jež byly dosud řečeny soudnímu dvoru, jsou pravdivé a některé z nich jsou nepravdivé. Nicméně nepopírám, že jsem plánoval sabotáž. Neplánoval jsem ji v duchu bezohlednosti ani proto, že bych miloval násilí. Plánoval jsem ji v důsledku klidného a střízlivého hodnocení politické situace, která vznikla po mnoha letech tyranie, vykořisťování a útlaku mého lidu ze strany bílých.“

Z VĚZNĚ PREZIDENTEM

Poetika na rozdíl od sabotáží soudce nezaujala a 12. června 1964 Mandelu odsoudil k doživotnímu vězení, čímž těsně unikl trestu smrti. Od roku 1964 až do roku 1982 ho věznili na ostrůvku Robben Island u Kapského Města, kde kdysi žili jen lachtani a tučňáci, potom malomocní a nakonec tu ve vápencových dolech pracovali političtí vězni. Do roku 1988 ho drželi ve vězení s maximální ostrahou Pollsmoor, kam se jinak posílaly jen ty nejtěžší případy. U Mandely propukla tuberkulóza a po léčení byl převeden do vězení Victor Verster nedaleko Paarlu. Tam už žil od roku 1988 v soukromém domku na vězeňském pozemku. Toto vězení bylo považováno za odrazový můstek na svobodu pro méně rizikové politické vězně.
Jihoafrická vláda mu pravidelně nabízela za různých podmínek svobodu. Nejznámější je ta z roku 1976, kdy po něm chtěli, aby uznal nezávislost bantustanu Transkei a žil tam. Nabídka z roku 1985 zase požadovala, aby se zřekl použití násilí. Mandela odmítl obě nabídky. Tu druhou se zdůvodněním, že pouze svobodní lidé se mohou zapojit do takových jednání a že on jako vězeň není svobodný člověk.

Během svého věznění měl Mandela širokou podporu černošské populace Jižní Afriky a jeho uvěznění se stalo mezinárodní záležitostí. Světová veřejnost apartheid odsuzovala. Aspoň teoreticky. Praxe byla občas jiná. Země se sice nacházela v mezinárodní izolaci, ale často šlo jen o slova. Ekonomicky totiž byla JAR úspěšná a úspěch přitahoval. V 70. letech do země přicházeli pracovat černošští pracovníci, protože jejich mzdy tam byly větší než v okolních zemích. Jinde totiž spíše klesaly. Vlády Zimbabwe, Malawi a Mosambiku vedly silné řeči, ale jinak jim režim apartheidu ve skutečnosti nevadil. Když onemocněl botswanský prezident Seretse Khama, hlava státu jinak JAR kritizující, vyhledal lékařskou pomoc právě tam.

Jihoafrické republice se ohledně rasismu také neměřilo stejným metrem jako jiným. Všechny africké státy byly rasistické. Severoafrické země, jako Egypt a Libye, a další vyhnaly čtvrt miliónu Židů. Tanzanie v 60. letech zase pro změnu vyhnala Araby a Uganda v roce 1972 Asiaty.

Na pranýři ale stanula Jihoafrická republika, kde se i za apartheidu žilo černým lépe než v mnoha státech vedených všelijakými národně osvobozeneckými hnutími posedlými socialistickými experimenty v čele s vůdci, kteří často osobně popravovali své odpůrce.

Přesto se zdálo, že vláda založená na apartheidu už není dále udržitelná, a nakonec došlo k dohodám, jež umožnily počátkem 90. let přechod na nový systém.

V únoru 1990 jihoafrická vláda v čele s prezidentem de Klerkem propustila Mandelu z vězení. Krátce po propuštění byl Mandela zvolen místopředsedou ANC a předsedou strany se stal v červenci 1991. Vedl pak za ANC jednání s prezidentem de Klerkem o skončení apartheidu a pokojném přechodu k nerasistické demokracii v Jižní Africe.

V roce 1994 Africký národní kongres pod Mandelovým vedením vyhrál první volby na základě vše­obecného volebního práva a Mandela složil přísahu jako prezident.

Nové politické poměry znamenaly pro Mandelu i nové osobní poměry. Nelson se s Winnie v roce 1996 rozvedl a v roce 1998 se Mandela oženil s Graçou Machelovou, vdovou po bývalém prezidentovi Mosambiku Samoru Moisési Machelovi. (Ten zahynul dvanáct let předtím při leteckém neštěstí.) V roce 1999 v úřadu prezidenta Nelson Mandela skončil. S tím také naděje, že by JAR mohla žít podle ideálů, jimž věřil.

OSOBNÍ TRAGÉDIE

Osobní rodinný život Nelsona Mandely je poznamenán sérií osobních tragédií. Jeho syn zahynul v roce 1969 při autonehodě a otec vězněný na Robben Islandu mu nesměl jet na pohřeb. Jeho pravnučka Zenani Mandelová přišla o život ve třinácti letech. Stalo se to také při autonehodě. Jela domů společně s bývalou Mandelovou manželkou Winnie a jejich auto se srazilo s jiným vozem, který řídil opilý řidič. Mandelův poslední žijící syn Makgatho zemřel na AIDS.

Nelze mluvit o Nelsonovi a nezmínit Winnie, jež je mnohými považována za jakousi matku afrického lidu. Druhá Mandelova manželka představovala opak té první – Evelyn. Ta byla puritánka, Winnie byla známa poněkud liberálním vztahem, pokud jde o sex. Jenže kromě boje za svobodu se podílela na mnoha neprůhledných věcech.

V roce 1991 ji odsoudili k šesti letům odnětí svobody za účast na únosu a vraždě čtrnáctiletého chlapce Stompieho Seipeie a zavraždění doktora Abu Asvata, černochů, kteří prý během apartheidu byli informátory bělošské policie.

„Stačilo, aby mama Winnie Mandelová někoho označila za impimpi, tedy informátora, a jeho osud byl zpečetěn,“ řekl před soudem devět­atřicetiletý Jerry Richardson. Toho usvědčili jako dvojnásobného vraha jednajícího na příkaz Winnie, jež prý nikoho osobně nezabila, ale měla na to ostatní. Nakonec však po odvolání dostala jen pokutu.

V roce 2003 byla Winnie uznána vinnou ve 43 případech zpronevěry a 25 případech krádeže. Mimo jiné prý podepsala žádosti o bankovní půjčky pro fiktivní zaměstnance Ligy žen Afrického národního kongresu. Nakonec však vyvázla s podmínkou, protože prý nešlo o činy spáchané kvůli osobnímu obohacení.

Známé jsou také její neuctivé výroky na adresu manžela. Přišel jí příliš smířlivý vůči bílým. V interview, které poskytla v roce 2010, o něm říká, že není ničím jiným než nadací, napadla i to, že přijal společně s de Klerkem Nobelovu cenu za mír. Arcibiskupa Desmonda Tutua, jenž byl hlavou komise pro usmíření, označila za kreténa. Poslední zpráva z letošního roku o ní říká, že jí jihoafrický soud nařídil, aby v dražbě prodala řadu obrazů, soch a také stříbrný čajový servis. Z výtěžku má Winnie Mandelová zaplatit své dluhy.
Co po Mandelovi zbylo? JAR je dnes stále ještě ekonomicky vyspělá země, která se však potýká s vysokou nezaměstnaností. Míra gramotnosti dospělých představovala v roce 2007 88,7 procenta. Je to první africká země, jež legalizovala manželství osob stejného pohlaví. Míra kriminality je ale vysoká. Odhaduje se, že v zemi je ročně znásilněno půl miliónu žen, a jeden ze čtyř mužů připouští, že někdy někoho znásilnil. Bílí obyvatelé se obávají přepadení a loupeží a mnozí opouštějí zemi. Idea „duhového národa“ se nenaplnila. Rasismus vlastně zůstal, jen role se otočily.

A co dál? Sám Mandela stojí na prahu věčnosti a více už do dějin nejspíš nezasáhne. Na sklonku života si možná vzpomene na známé pravidlo, které platí pro dějiny: „Jak se něco může pokazit, tak se to taky pokazí.“