Pěna dní | Reflex.cz
reklama
nahoru

Pěna dní

Kateřina Kadlecová27. června 2013 • 00:15
Pěna dní
foto: Profimedia.cz

Je tomu už šestašedesát let, co francouzskému spisovateli, překladateli, skladateli, herci, jazzmanovi, zpěvákovi a veleslavnému bratru patafyzikovi Borisi Vianovi (1920–1959) vyšel román Pěna dní. Křehká love story opepřená absurditou, černým humorem a spoustou zbytečných a leckdy značně obskurních úmrtí se stala jedním z nejoblíbenějších děl moderní literatury. Letos na jaře vypěnila již potřetí na filmové plátno a nyní míří do karlovarského Velkého sálu.

reklama

Z ledové plochy se ozývá oválný hluk. Podrážky bot po zalití speciálním hnojivem samy dorůstají. Lidé umírají náhle, brutálně a poeticky, jako by se nechumelilo – srdce jim dotluče v rytmu boogie. Bibliofilské vydání spisů filozofa Jeana-Sola Partra vychází na kotoučích neperforovaného toaletního papíru, ve výloze Sociální péče podřezává muž v řeznické zástěře malé děti. Ručky s naondulovanými nehty zdobí zlaté prsteny ve tvaru hnusu. Podmínkou vstupu postav do příběhu je vybrané chování, nadčasový oděv, fyzická přitažlivost, láska k senzačním jídlům a cit pro výběr luxusních bytových doplňků. Všude samé vůně, chuti, barvy, zvuky, před očima se proměňující ulice a Ellingtonovy melodie; všude samé „och“ a „ach“.

Pěna dní, v originále L’Écume des Jours, je Vianovou nejznámější a nejdiskutovanější knihou, určenou pro ty, kdo se dokáží zamilovat, zasnít a dojmout – ne nadarmo ji spisovatelův přítel Raymond Queneau nazval „nejsrdceryvnějším milostným románem současnosti“. Mix té nejhravější fantazie (vzpomínáte na pianocktail, hudební nástroj míchající koktejly v duchu skladby, kterou pianista hraje?) s nejčernější temnotou, popsanou místy až patologicky morbidně, nechybí na čelných místech jakéhokoli žebříčku nejzásadnějších či čtenáři nejmilovanějších literárních děl, ačkoli se v době svého prvního francouzského vydání nesetkal s velkým ohlasem. Od té doby však román například v češtině vyšel hned pětkrát, naposledy předloni v Argu (vždy v překladu Svatopluka Horečky; poprvé roku 1967, což je mimochodem i rok prvního anglického vydání).

DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ

Věci se v subtilním, surreálném příběhu Pěny dní mají zhruba takhle: Bohatý a bezstarostný jedenadvacetiletý dědic Colin se velmi touží zamilovat. To se mu rychle zdaří, když potká Chloé. Chickovi, chorobně nadšenému sběrateli spisů i špinavých kalhot filozofa Jeana-Sola Partra (jehož rysy, zvyky a názvy děl se nápadně podobají realitě papeže existencialistů a největší francouzské kulturní hvězdy své doby, Jeana-Paula Sartra), Colin věnuje čtvrtinu svého jmění, aby si jeho přítel mohl vzít krásnou Alise (k čemuž nikdy nedojde). Svatá čtveřice společně podniká různé výlety v doprovodu delikates připravovaných svérázným Colinovým sluhou Nicolasem. Svatba Colina a Chloé je společenská událost, jíž se kromě důstojného pana dědkana účastní i dva nejžádanější čestní teplouši a podává se senzační svěcená zmrzlina. Na líbánkách však Chloé náhle onemocní prazvláštní lyrickou chorobou. V její plíci roste leknín, který je možno zahubit jen neustálým přívalem květin. Za ty Colin utratí všechny své doublezony a je brzy nucen sledovat, jak Chloé chřadne a jejich byt se smršťuje a potemňuje. Dokonce si najde nenáviděnou a opovrhovanou práci, aby měl peníze alespoň na šeřík. Musí propustit věrného Nicolase a přihlížet tomu, jak se vztah Chicka a Alise kvůli Chickově závislosti na Partrovi rozpadá … Nakonec umře, kdo může.

ZAHÁLKA NADE VŠE?

Už úvodní věta románu, „Colin byl s koupáním u konce“, naznačuje, že v téhle příručce dokonalého, dekadentního dandysmu půjde zejména o krásu, čistotu a dolce far niente. Pupínky na obličejíku hlavního hrdiny se samy stahují pod kůži, jakmile ve zvětšovacím zrcátku zahlédnou, jak jsou ošklivé; měkounké osušky a jantarové hřebeny ošetřují Colina, když si zastřihuje oční víčka, aby vypadal tajemněji … Vianovi ovšem kromě krásy nebylo nic svaté – v osmašedesáti kapitolkách knížky si tropí šprýmy z církve, ze Sartra, do té doby prakticky nedotknutelného, ze sběratelské vášně, jež může zničit člověku život, ba i ze smrti. Pro svou nevídanou erupci kreativity si zapůjčil humor Ioneska a Queneaua, bratrů patafyziků (do jejichž prestižního spolku plného velikánů francouzské umělecké i akademické sféry vstoupil až později, roku 1952), a proložil jej romantickým lyrismem kolegy Préverta.

Boris Vian byl pracovitý člověk – za svůj krátký život stihl napsat deset románů, o hrách, povídkách, operních libretech a šansonech nemluvě, a v posledních letech na tomto světě byl permanentně přepracovaný –, ovšem k Colinovu názoru, že práce „snižuje člověka na úroveň stroje“, měl zejména v mládí docela blízko. Vyrůstal v idylickém prostředí: Vianovi rodiče, rentiér-všeuměl a jeho žena, citově přepjatá, úzkostlivá a na své děti nesmírně vázaná klavíristka a harfenistka, bydleli na bohatém pařížském předměstí Ville d’Avray, jen pár kroků od někdejší zahrady Honoré de Balzaka a v sousedství biologa a prozaika Jeana Rostanda, a díky tatínkově rentě si vychutnávali volný čas. Boris, druhý nejstarší ze čtyř roztomilých a nadaných potomků, byl odmala neduživý a slabý na srdce, takže požíval ještě větších dávek lásky a volnosti než jeho bratři a sestra. A to i poté, co se rodina v Borisových devíti letech musela následkem ekonomické krize roku 1929 uskrovnit a přestěhovat do menšího a otec, považte, dokonce musel začít pracovat (jako prodavač homeopatických produktů).

Už na střední škole byl Boris nadaným žákem – oblíbil si zejména jazyky a ve francouzštině byl nebývale kreativní. Také zbožňoval jazz a později hrál přes lékařův zákaz (to srdce!) na trumpetu. Miloval společnost a rád ji bavil; ačkoli vystudoval metalurgii, spíše než inženýrem se cítil být umělcem. A od toho slavnostního pocitu byl k samotnému psaní jen krůček.

PĚNA A NEZÍSKANÁ CENA

Proč román dostal název Pěna dní, to nevěděli ani ti nejbližší,“ odpovídá na častou otázku Vianův životopisec, známý francouzský novinář Philippe Boggio, ve své knize nazvané lapidárně Boris Vian (v češtině tuto výbornou, obsáhlou biografii vydala roku 2004 Paseka). „Boris mlčel, do psaní se pustil v březnu 1946 a koncem května byl hotov.“ Podle datace v závěru Pěny dní ji Vian měl napsat během tří dnů, 8., 9. a 10. března 1946; jde však o jednu z jeho mnohých her se čtenářem.

Šestadvacetiletý začínající spisovatel, tentokrát v roli experta přes fyziku, tehdy zastával nudnou úřednickou pozici v Živnostenské komoře papírenského průmyslu, takže se potřeboval realizovat tvůrčím způsobem. Důvodem pro tak úžasnou rychlost psaní pak mohl být mladíkův zálusk na prestižní Cenu Plejády, dotovanou úctyhodnou částkou. Se svým v pořadí druhým románem Motolice a plankton (č. Jota, 1995) Vian nemohl soutěžit, neboť na něj už byla podepsána smlouva s nakladatelem; potřeboval tedy pro soutěž rychle stvořit něco jiného. A ­prvotní ohlasy spřátelených porotců v čele s Jeanem Paulhanem, Sartrem, Queneauem, Camusem či Éluardem, kteří rukopis četli, byly tak nadšené, že Boris uvěřil, že cenu za Pěnu získá.

Nezískal – porazil ho katolický básník Jean Grosjean se sbírkou Prsť času. A ačkoli Pěna dní posléze přesto vyšla s velkou reklamou a velkými (ve své době nakonec nesplněnými) očekáváními u prestižního Gallimardova nakladatelství, sebevědomého Viana porážka na dlouhou dobu zdrtila; ještě několik měsíců se v jeho textech objevují trpké narážky na zklamání z prohry. V románu Podzim v Pekingu (č. Práce, 1994) dokonce, podobně jako později třeba Michal Viewegh v Účastnících zájezdu, obsadil do rolí největších moulů ty z porotců Ceny Plejády, kteří lobbovali proti němu.

PĚNA NA PLÁTNĚ

Pěna dní se dočkala mnohých adaptací filmových, divadelních, ba i operních. Na sklonku minulého roku měla premiéru stejnojmenná inscenace v ostravském Divadle Petra Bezruče v režii Anny Petrželkové; byla kritikou velmi dobře přijata stejně jako nastudování Pěny dní pod taktovkou Jiřího Havelky, které se stále hraje v pražské La Fabrice.

Poprvé knihu zfilmoval roku 1968 Charles Belmont – právě během volnomyšlenkářských a kreativních 60. let se román dostal na výsluní popularity. Poté příběh, svým důrazem na půvab a rozto­milost tak blízký japonské kultuře, převedl roku 2001 na plátno známý herec a režisér Gô Rijû pod názvem Kuroe (tedy Chloé). Nedávno pak vstoupil do kin snímek Michela Gondryho Pěna dní, obsazený francouzskými hvězdami první velikosti Romainem Durisem a Audrey Tautou. Zatímco české diváky navnadily skvělé trailery a skutečnost, že snímek zahájí karlovarský filmový festival (kdyby to bylo špatné, tak ho přece Jiří Bartoška a spol. nevyberou, ne?), nejvýznamnější oborová periodika neskrývají lehké zklamání. Dle týdeníku Variety je snímek „vyčerpávající“ a vinou režisérovy snahy zahrnout co nejvíce nápadů z románu působí přehlceně a útržkovitě; recenze v The Holly­wood ­Reporter zase film přirovnává k „velmi dlouhé, velmi drahé (rozpočet snímku byl 18 miliónů eur) epizodě Pee-weeho domečku režírované Terrym Gilliamem a Salvadorem Dalím – Gondry na diváka vypálí více než dvouhodinový vizuální útok, který je snazší obdivovat než si ho vychutnat“. Inu, uvidíme v červenci – Vianovi jeho Češi odjakživa rozumějí lépe než Američané, u nichž se jeho dílo bůhvíproč neujalo.

ZEMŘÍT MLADÝ

Zatímco Chloé, Alise i Chick skonali tak říkajíc v rozpuku, jejich otec-­stvořitel je do podsvětí následoval jako devětatřicetiletý. Jestlipak by Boris Vian přežil projekci Gondryho snímku? Teď nenarážím ani tak na to, že na webu mezinárodní filmové databáze Imdb.com dostala adaptace slavného francouzského režiséra pouhých 6,2 hvězdičky z deseti, ale na Vianův absurdní skon.

Roku 1959 totiž Michel Gast natočil snímek podle románu Naplivu na vaše hroby, jejž Vian podobně jako tři další provokativní prózy publikoval pod pseudonymem Vernon Sullivan. Spisovatel se s režisérem a produkcí zle nepohodl, ale zvědavost mu nakonec nedala a šel se na výsledek filmařova snažení podívat do kina Petit Marbeuf nedaleko Champs-Élysées. Slabé srdce slabou podívanou vydrželo pouhých deset minut. Dle vyprávění svědků v 10 hodin 10 minut Vian vyhrkne: „A tohle jako maj’ bejt Amíci? Hovno!“ A zhroutí se do sedačky. Boris Vian umírá v sanitce na zástavu srdce a největší slávy své Pěny dní se nedožije.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama