Ludvík Svoboda | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ludvík Svoboda

VÁCLAV TIKOVSKÝ22. srpna 2013 • 00:15
Ludvík Svoboda
foto: Profimedia.cz

Ludvík Svoboda ve vztahu k Sovětům selhal jako velká většina našich vrcholných komunistů.

reklama

Byl to muž, který hodně zažil a hodně pamatoval. Generál – hrdina, bývalý legionář, který za republiku bojoval už u Zborova, prvorepublikový důstojník a učitel na hranické akademii, organizátor rodící se československé zahraniční armády, postava legendarizovaná již za svého života: Se Svobodou za svobodou!

TREST SMRTI

Na pozdější vztah Svobody k sovětské moci měla určitě velký vliv málo známá příhoda, kterou poprvé zmínil historik Karel Kaplan začátkem šedesátých let. Po vypuknutí druhé světové války byl Svoboda, emigrant v SSSR, v roce 1941 zatčen sovětskými vojenskými orgány. Postavili ho před válečný soud, jenž jej jako nepřátelského agenta odsoudil k trestu smrti. Pro Svobodu to byl šok. Vždyť jeho činnost v exilu nebyla Sovětům nepřátelská, naopak. Stýkal se sice s diplomaty fašistického Slovenského štátu, ale to přece někteří zpravodajci sami oceňovali. Poprava se měla konat druhý den ráno, jak bylo zvykem už z dob carského Ruska. Svoboda se stále bránil a žádal, aby se na něho zeptali v generálním štábu nebo v Kremlu.

V Kremlu? Jakmile padlo toto magické slovo, vojenský tribunál se zalekl a vznesl dotaz. Odpověď přišla bleskem. Potvrdila Svobodovu nevinu a nařídila okamžité propuštění. Vše proběhlo během jediného dne, osud hrozící kulkou do týla, šťastné rozuzlení, bratrské objetí a důvod k pitce.

Ludvík Svoboda si ten zážitek uchoval po celý život. Setkal se s krutostí, ale současně poznal i druhou stránku věci: Rusové nakonec mohou být „rozumní“, dá se s nimi mluvit, byť situace vypadá i velice špatně …

DLOUHÝ ČAS ČEKÁNÍ

Válka (za emigrace v SSSR) znamenala v jeho životě bezpochyby nejdůležitější období. Bez ní by se nestal generálem a ministrem obrany. Ministroval po válce pět let, pak ale bylo zapotřebí uvolnit křeslo pro jiného soudruha. V roce 1950 se totiž zjevil junák ztepilý, jenž Pražský hrad dobyl nevídaným způsobem: vzal si prezidentovu dceru. Epolety armádního generála, které si Svoboda musel pracně vysloužit, Alexej Čepička získal naráz. Současně s ministerským postem.

Svoboda se stal místopředsedou vlády, ne však na dlouho. Vichr kádrových změn kolem procesu s Rudolfem Slánským ho smetl, dokonce byl zatčen a krátce vězněn, do smrtícího mlýna procesů však uvržen nebyl. Přece jenom měl Leninův řád a válečné zásluhy. A zdaleka ještě nebyl tak starý a zvetšelý, aby se někdy v budoucnu jako generál-hrdina nemohl hodit.

A skutečně: Sověti si na něj vzpomněli, ne sice hned, ale už v roce 1954, kdy je na Chruščovův pokyn Svoboda reaktivován, dosazen na náčelnické místo ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda, kde dožil do generálského důchodu. Stále je poslancem Národního shromáždění, objíždí besedy, sepisuje paměti. V roce 1965 přichází udělení Zlaté hvězdy hrdiny sovětského svazu ‒ jako připomínka již dosti vzdálených válečných činů. Anebo jako předzvěst činů nových, stejně hrdinských? A možná ani ne tak vzdálených …

STŘÍDAL TONDU

Tonda se jmenoval plným jménem Antonín Novotný a byl tzv. třetím dělnickým prezidentem Československa. Netěšil se takřka vůbec žádné vážnosti, lid se hlavně bavil jeho projevy, jež drmolil ve zrychlujícím se tempu, pokud je četl, a bouřlivě tleskal, když se náhodou nechal vyprovokovat k improvizovaným projevům. Bylo v tom nemálo poťouchlosti, protože Tonda žádný řečník vskutku nebyl. Byl znám pod posměšnou přezdívkou Prtanov (zkratka sousloví „první tajemník Novotný“), též jako Antonín Římský (podle okenních říms, které tu a tam začaly padat), běžně se mu však říkávalo Tonda Novota nebo docela prostě Tonda.

Od lidu to, pravda, moc hezké nebylo. Nebral totiž vůbec v úvahu, že za jeho vlády byla životní úroveň v ČSSR nejvyšší v celém východním bloku, že se – sice velice zvolna, ale přece jen – otevírala možnost výjezdů na „Západ“, což byla známka pokroku dříve nevídaného. Také publikační možnosti se výrazně zlepšovaly, třebaže o skutečné svobodě tisku se pouze snilo. Ale to už lidem přestávalo stačit: bylo víc než dvacet let po válce, začínali být přesvědčeni, že by mohli žít lépe a svobodněji.

Navíc si Novotný nevěděl rady se Slováky. Situace ve vztazích s nimi se prudce zhoršila, když je na podzim 1967 při návštěvě v Martině hrubým a netaktním chováním těžce urazil.

Což bylo pro jeho další kariéru sice vážné, nikoli však tak fatální jako fakt, že se netěšil přízni Leonida Brežněva, který v roce 1964 bleskově vystřídal dosavadního vládce Nikitu Chruščova. Nešlo jenom o to, že s Tondou byla obtížná domluva, protože neuměl pořádně rusky, ale především mu chyběla vstřícnost vůči Moskvě. V Praze totiž ležela na stole žádost sovětských maršálů, aby Československo přijalo na svém území omezený kontingent vojsk v počtu deseti až patnácti tisíc mužů. A Tonda to odmítl!

To je stěží uvěřitelné, protože Sověti v oné době (tj. v šedesátých letech) měli jednotky v NDR, Polsku, samozřejmě v Maďarsku, něco málo v Bulharsku ‒ chybělo jenom Československo a Rumunsko. Moskva se tedy rozhodla vzpurného Tondu vyměnit. A koho na jeho místo? Inu, koho jiného než soudruha osvědčeného, navíc s dobrou znalostí jazyka a s vazbami na staré bojové druhy ještě z válečných dob.

HVĚZDA STOUPÁ VZHŮRU

Situace velmi rychle uzrála na jaře 1968, kdy po útěku generála Šejny, předního stranického funkcionáře v armádě a osobního přítele Novotného, se Tondova pozice stala neudržitelnou. Šejna uprchl někdy koncem února a Tonda po krátké, leč vydatné skandalizaci abdikoval 22. března. O šest dnů později přijal ústřední výbor Novotného rezignaci a schválil nového prezidentského kandidáta, jenž byl za pouhé dva dny prezidentem skutečně zvolen.

Volba ovšem nebyla úplně hladká: „Zlobil“ především František Kriegel, jeden z představitelů pražského jara, původní profesí lékař. Ten vyslovil pochybnost, zda je Ludvík Svoboda vzhledem k pokročilému věku (72) a předpokladatelným sklerotickým změnám na centrálním nervovém systému mentálně schopen tak náročnou funkci vykonávat. Šéf komunistické strany Alexander Dubček tedy musel narychlo sehnat lékařské dobrozdání, že tato obava je bezpředmětná a že „starý pán“ výkonu čelné státnické funkce schopen je.

Navíc nebyl Ludvík Svoboda zdaleka kandidátem jediným. Byli navrženi ještě další soudruzi, jako například Laco Novomeský, Čestmír Císař, Josef Smrkovský, Oldřich Černík, Ota Šik, ba dokonce populární slovenský hokejista Golonka.

Věc samozřejmě nebylo možno ponechat náhodě, proto čile zakročil Vasil Biľak, jenž doporučil Národnímu shromáždění Ludvíka Svobodu jako jediného kandidáta těšícího se všeobecné úctě a vážnosti nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Což byl tehdy silný argument. Poté byl Ludvík Svoboda zvolen 282 hlasy ze 300 možných, a „tribun lidu“ Smrkovský zabodoval jenom dvěma hlasy.

TANKY V PRAZE

V noci z 20. na 21. srpen se nad Prahou ozval hukot mohutných čtyřmotorových An-10, které v minutových intervalech přistávaly na Ruzyni a ze svých útrob chrlily rychlé výsadkářské tanky mířící na spící město. Do rána byla Praha obsazena, „mužové Ledna“ s Dubčekem v čele zajati a odvezeni neznámo kam. A generál-hrdina postaven před otázku, co má dělat.

Invazní úder byl bleskový, ale ne tak úplně překvapivý. V Praze existovali informovaní soudruzi, kteří s předstihem věděli, že přijde, a dokonce ho očekávali s nadějí. Mezi zasvěcenými byl ministr obrany Martin Dzúr, jenž už 18.srpna v telefonickém rozhovoru s maršálem Grečkem dal Rusům garanci, že v případě sovětského zásahu zůstane naše armáda pasívní. Nelze zapomenout ani na Vasila Biľaka, kterého dlouhodobě řídil soudruh Šelest, ukrajinský partajní předák. Od něj Biľak věděl, že k zásahu dojde.

Mezi zasvěcené nutno zařadit i Alexandra Dubčeka, tomu už v době konání schůzky se sovětskými předáky v Čierné nad Tisou, tj. koncem července 1968, sdělil jeho poradce Synek informaci, kterou získal od Alexandra Bovina, poradce samotného Brežněva. Ten mu v kolejišti nádraží, kde jednání probíhalo, mezi čtyřma očima řekl, že za tři týdny sovětská vojska obsadí Prahu. Synek byl sdělením ohromen, sám se mu zdráhal uvěřit, nicméně Dubčeka bezprostředně informoval. Dubček však neučinil nic. A když se o půlnoci 20. srpna dozvěděl, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice ČSSR a obsazují zemi, zaplakal, vzdával se své funkce a žalostně vykřikoval: „Tohle udělali mně …!“

A co „starý pán“?

Samozřejmě i on měl své informace. V květnu ho navštívili staří spolubojovníci s maršálem Koněvem v čele. V Čierné nad Tisou a krátce poté v Bratislavě se setkal i s Brežněvem. A po ukončení cvičení „Šumava“ podnikl s maršálem Grečkem inspekční cestu u jednotek na západní hranici republiky. Všechny tyto kontakty se Sověty na nejvyšší úrovni mu jistě poskytly poznatky, z nichž si mohl učinit přesný obraz o situaci.
A nakonec jej 19. srpna na Hradě navštívil sovětský velvyslanec Červoněnko a vyslovil velké znepokojení nad situací v naší zemi. Svoboda reagoval ujištěním, že se určitě zlepší, že Sověti pro toto zlepšení mohou učinit všechno, jenom ne přímý vojenský zákrok, protože ten by mohl nenapravitelně poškodit, ne-li dokonce zmařit „velký kapitál přátelství k SSSR“.

Soudruh Červoněnko to vzal na vědomí. Ale druhého dne, tedy 20. srpna ve 20 hodin, navštíví Svobodu opět a žádá od něj jako od vrchního velitele branné moci ujištění, že armáda nevystoupí proti vojskům Varšavské smlouvy, která mají ve 23 hodin vojensky obsazovat ČSSR. Zajímavý detail: Červoněnko tentokrát nepřišel sám. Doprovází ho statný muž, v němž Svoboda poznává P. Kambulova, někdejšího důstojníka NKVD, s nímž spolupracoval od roku 1939. Červoněnko žádané ujištění dostane, stejně se už nedá nic dělat.

O několik hodin později, když vstupuje do zasedačky budovy, kde jedná komunistický ústřední výbor, má prý Svoboda ve tváři uvolněný výraz a ve dveřích sděluje: „Tak už jsou zde!“

V příštích dnech je Praha zaplavena tanky s bílým pruhem a město pokryje bezpočet protestních plakátů a nápisů. Svoboda je ovšem číst nebude, tanky mu zatarasí cestu z Hradu, takže mu unikne i ten, který se objevil v blízkosti Státní banky: „Ke hlídání Státní banky nejsou třeba ruské tanky. My to hovno, co tam máme, sami sobě pohlídáme.“

CO TEĎ?

Zapeklitá otázka. Svoboda samozřejmě chápal, že se ocitl v situaci velké dějinné zkoušky. Návrh kolaborantské dělnicko-rolnické vlády, který mu přinesl Červoněnko, odmítl podepsat.

Svoboda prý dokonce uvažoval o alternativě, kterou ve svých pamětech dokládá Zdeněk Mlynář: zastřelit se a tímto způsobem demonstrovat svůj nesouhlas se sovětskou intervencí. Správně však vytušil, že na Brežněva by toto gesto vůbec nezapůsobilo. A tak se vydal vyjednávat do Moskvy za vrcholnými představiteli státu, jež Rusové násilím odvlekli do Moskvy. Svoboda věděl z vlastní zkušenosti, jakkoli dávné a vzdálené, že se Sověty se mluvit dá. Ba dokonce, že se s nimi dá i leccos dohodnout.

Stalo se. Dohodl propuštění unesených „mužů Ledna“, což vůbec nebyla snadná věc, neboť Sověti by si některé z nich u sebe rádi aspoň na nějakou dobu ponechali. Dohodnuty a podepsány byly ale především tzv. moskevské protokoly, které v podstatě znamenaly kapitulaci.

Svoboda se v Moskvě ovšem choval jako velící generál. Zastával naprosto rezolutně sovětská stanoviska a na členy delegace zdráhající se podepsat tak jasnou a potupnou kapitulaci neváhal vyvíjet bezohledný nátlak. Například Dubčeka, který se podpisu bránil a upozorňoval ho, že k takovému jednání nemají ústavní mandát, hrubě okřikl, že mimořádná situace vyžaduje mimořádné řešení. Zdeněk Mlynář později vzpomíná na Svobodova slova: „Zase jen žvaníte. Už jste se prožvanili k tomu, že máte obsazenou zem! Tak už se chovejte podle toho a jednejte. Já jsem v životě už viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí!“

HVĚZDA TIŠE ZHASÍNÁ

Jak léta plynula, „starý pán“ na Hradě už nebyl dalšími politickými událostmi příliš rušen. Pokud nějaká krize ještě propukla (ohnivá pochodeň Palachova nebo srpen 1969), objevil se na televizní obrazovce ve své generálské uniformě a varoval před nedozírnými následky, vyzýval ke klidu a rozvaze. Zdálo se, že prezidentský post má na doživotí.

Jeho konec ve funkci nakonec přivodila mozková příhoda, jež Svobodu postihla v roce 1974. Po ní se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil. Dokonce do té míry, že v redakcích novin byly připraveny nekrology a smuteční fotografie.

Prezidentova rodina se ovšem rozhodla k překvapivému činu: nechala prezidenta převézt ze státního sanatoria do Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích, kde se jeho stav v péči vojenských lékařů pozoruhodně zlepšil.

Mentálně na tom ovšem „starý pán“ dobře nebyl. Když jeho psychickou kondici lékaři občas přezkušovali nenápadnými otázkami ‒
jako například kdo je nyní prezidentem ‒, nezaváhal s odpovědí: „No … Beneš přece!“ Vypadávání z reality sice nebylo ještě úplné, prezident měl období, kdy byl, řečeno medicínsky, „lucidní“. Tehdejší vedení strany v čele s ambiciózním Gustávem Husákem i tak nastolilo otázku dobrovolné prezidentovy abdikace. „Starý pán“ ovšem nechtěl ani slyšet. Jenže Gustáv Husák se nehodlal staříkovými vrtochy zdržovat. A tak se sešlo Federální shromáždění a usneslo se, že pokud prezident republiky nemůže déle než rok zastávat svůj úřad, je oprávněno zvolit nového. Se slavnostní volbou se neotálelo, Husák byl jednomyslně zvolen prezidentem koncem května 1975.
Ludvík Svoboda žil ještě čtyři roky při celkem slušném somatickém stavu, v ústraní a zapomnění, tentokrát definitivním. Zemřel 20. září 1979.
Pohřeb měl sice důstojný, ale národ pro něj neplakal.

VÁCLAV TIKOVSKÝ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama