Max Factor | Reflex.cz
nahoru

Max Factor

Kateřina Kadlecová29. srpna 2013 • 00:15
Max Factor
foto: Profimedia.cz

Stamilióny dívek a žen po celém světě mu každé ráno vzdávají hold – tím, že se nalíčí. MAX FACTOR (1877–1938) pro ně totiž udělal skoro tolik co bojovnice za volební právo, vynálezkyně podprsenek a autor zumby dohromady. Muž, který nám jako první rozjasnil obličej „make-upem maskérů filmových hvězd“ a vynašel lesk na rty, voděodolnou řasenku či prapředka dnešního laku na nehty, zemřel právě před tři čtvrtě stoletím.

Únor 1904, temný krušnohorský hvozd, ve sněhu se krčící lidské figurky. Sedmadvacetiletý polský žid Max Faktor právě utíká se svou ženou a třemi dětmi z Karlových Varů přes hranice, pryč od carových žandárů. Ti mají stejně jako jejich pán spadeno na syny a dcery ­Izraele a rádi by dvorního kosmetika přivezli ruské šlechtě zpět z lázní, aby jí byl nadále k dispozici ...

Maličký podržrtěnka

Max Faktor se narodil lodžskému textilnímu dělníkovi a jeho ženě spolu s dalšími devíti dětmi. Není divu, že všichni odmala pracovali. Na sedmiletého drobka Maxe (k metru šedesát mu i v dospělosti pár centimetrů scházelo) vyšel prodej laskominek ve foyeru lodžského divadla a právě tam se zřejmě rozhodlo o jeho profesi. Už o rok později pracoval v lékárně a jako devítiletého ho zaměstnal místní parukář a kosmetik – tato „služba kráse“, jak Max lodžskému angažmá později říkal, byla jeho prvním zaměstnáním na plný úvazek. Ve třinácti už pracoval v Berlíně jako pravá ruka vyhlášeného kadeřníka a po roce skončil jako podržrtěnka maskéra v moskevské opeře.

Naučil se všechno, co mohl potřebovat, aby zkusil štěstí s vlastním podnikem. Po návratu ze čtyřleté vojenské služby si v Rjazani otevřel obchůdek, v němž prodával vlastnoručně namíchané růže, krémy, parfémy a paruky. A potkalo ho štěstí. V jeho dvaadvaceti letech ho povolali ke dvoru, aby byl k ruce nejbohatším pánům a dámám carského Ruska. Ti ho uchvátili – v obou slova smyslech: byl jejich vkusem a bohatstvím okouzlen, jenže ho prakticky nepouštěli domů, a když, tak v doprovodu stráží. „Stačilo říct a dostal jsem všechno, co jsem chtěl,“ vzpomínal později. „Ale nebyl jsem ničím než otrokem. Jediné, po čem jsem toužil, byla svoboda.“ Můžeme-li věřit pět let staré životopisné knize Max Factor: The Man Who ­Changed the Faces of the World (Max ­Factor: Muž, který změnil obličeje světa) z pera Freda E. Bastena, oženil se Max na zapřenou a nikdo netušil ani o dvou dcerkách a synovi, jež se svou ženou Esther potají zplodil během pěti rušných let ve službách aristokratům.

Z Varů do varu USA

Počátkem dvacátého století, za cara Mikuláše II., v Rusku začal bujet antisemitismus. Max se rozhodl před pogromy utéci a svěřil se se svou utajovanou rodinou i strachem o život jednomu generálovi. Ten skleslého kosmetika objednal na prohlídku ke svému lékaři – a Max se na ni nalíčil obzvláště chorobně vyhlížejícím nažloutlým make-upem. Vysloužil si tak tři měsíce na zotavenou v Karlových Varech, již tehdy Rusy oblíbeném letovisku. Rodina tam za ním přijela a pod rouškou tmy uprchli Maxovým „bodyguardům“. Nalodili se na parník – cestovní pasy tehdy nebyly třeba a peněz měl Max naspořeno spoustu, na tehdejší dobu neuvěřitelných 40 000 dolarů – a hurá do amerického St. Louis, kde už na ně čekali Maxův strýc a jeden z bratrů.

Ve Státech to ovšem Max neměl snadné. Ačkoli jméno Faktor, poameričtěné celním úředníkem na Factora, nyní znělo celkem anglicky, sám tím jazykem bohužel nehovořil (pro jeho akcent a mizernou gramatiku mu později rodina i jeho PR agenti nedoporučovali poskytovat rozhovory). A navíc: obchodní partner mu práskl do bot i s penězi a Esther dva roky po porodu čtvrtého dítěte, Franka, nenadále umírá na krvácení do mozku. Max tedy se strýcovou a bratrovou pomocí otevírá nový kšeft a také si do Ruska posílá pro jinou manželku, jenže s tou se po narození pátého dítěte rozvádí. Nakonec si prosperující lazebník vezme svou americkou sousedku a posléze vyrazí do Kalifornie. Tam se totiž dějí věci.

Překrásný nový svět

„Obchod Maxe Factora s aseptickými vlasy“ láká v centru Los Ange­les aspirující herce a herečky na příčesky na zakázku, falešné kníry a nakadeřené paruky. Roku 1911 vzniká v Hollywoodu, obci právě připojené k L.A., filmový průmysl, stavějí se tu studia a se stříbrným plátnem přichází podnikatelská zlatá horečka. Takových příležitostí k uplatnění!

Když v roce 1914 natáčí Cecil DeMille svůj na tehdejší dobu velkolepý western Indiánská nevěsta, první opravdový „celovečerák“ Hollywoodu, pronajímá si u vynalézavého, kreativního, obchodně zdatného polského imigranta do té doby ve velkém neužívané paruky a tupé z lidských vlasů namísto obvyklých příčesů z dřevité vlny, slámy a podobně pochybných materiálů. A jakmile ostatní režiséři vidí na plátně ten rozdíl, rádi si za skutečné vlasy u Maxe připlatí.

Jednou se Max nachomýtl u natáčení filmu a co nevidí: herci mají na obličejích rozmazané leccos, ale pokožce se jejich pleť vážně nepodobá. Mouka, směs vazelíny a papriky, smetana, sádlo, hlinka a všechno to ve světle filmových lamp teče spolu s potem. V detailních záběrech přece musejí být vidět praskliny, když ta tlustá maska seschne, přemýšlí chemik-samouk Max ve své laboratoři. Píše se rok 1914 a on pro úzkou skupinu svých klientů vyvíjí úžasné nové líčidlo, které je spíše krémem než dosud užívanou pastou, jeho vrstvička kopíruje stahy pokožky a dvanáct odstínů zaručuje, že barva uspokojí herce všemožných tónů pleti. Hvězdy němého filmu v čele s Charliem Chaplinem a Busterem Keatonem jsou nadšené a podávají si u Maxe dveře.

Make-up – naděje v tubě

Firmě Max Factor & Company, založené roku 1909, se báječně daří. Z malého krámku se přes několik větších štací čím dál blíže centru města nakonec přestěhuje na ­South Hill Street, do domu, který elegantní Max honosně nazve House of Make-up. Na výrazu make-up (stvořit, dát dohromady), do té doby užívaném s pejorativním nádechem v souvislosti se šantánem a lehkými děvami, trval podnikatelův syn Frank, otcova pravá ruka ve vývoji novinek. Frank byl stejně jako jeho bratr Davis zdatný obchodník a nutil otce k co největší expanzi i mimo svět stříbrného plátna. A táta na svoje kluky dal – i když se dál soustředil zejména na herečky, vždy tvrdil, že krása by měla být na dosah pro všechny ženy a každá z nich může vypadat jako filmová hvězda, když vezme do ruky ty pravé kosmetické výrobky a naučí se správné techniky aplikace. Na „ženy z lidu“ jistě myslel i v roce 1916, kdy vtrhl na trh s vlastními očními stíny a tužkami na obočí, produkty, jež se doposud užívaly jen ve filmovém průmyslu.

Když Max v roce 1922 tráví se ženou dovolenou v Evropě, rozhodne se navštívit firmu Leichner, německého výrobce divadelních líčidel. Poté, co Němci svého nejvýznamnějšího distributora ve Státech nechali postávat na recepci celou věčnost, poslal uražený Factor synům telegrafickou depeši: „Začněte okamžitě prodávat náš vlastní make-up! V tubách!“ Z pouhého distributora cizích líčidlových tyčinek se rázem stal velkovýrobcem vlastní substance v mnohem praktičtějším balení a dosavadní světová jednička Leichner šla rychle z kola ven.

Vizionář a jeho hvězdy

Max se nebál experimentovat a herci to oceňovali, když je úhledný, seriózní muž s brýlemi zručně líčil (mimochodem, vládl stejně dobře oběma rukama). Pro ty tlusté vynašel make-up odolný vůči pocení. Joan Crawfordové, jíž se zdály její rty příliš tenké, vymyslel speciální líčení úst, známé pod anglickým názvem the smear (snad „šmouha“, dosažená nanesením rtěnky nad kontury rtů) a mnohokrát napodobované. Jen díky němu mohla herečka Mae Murrayová vejít ve známost jako „dívka se rty bodnutými včelou“ – to Max „bee-stung lips“, rty ve tvaru srdíčka, vymyslel. Také navrhne první falešné řasy pro Phyllis Haverovou, která se chtěla oprostit od němých komedií s házením dortů a dostávat role ženy-vampa. Díky speciálnímu světlému make-upu rovněž dokázal odpomoci italskému snědému svůdci Rudolphu Valentinovi od stereotypních rolí temných padouchů.

Max Factor ve svém kosmetickém salónu poblíž Hollywood Boulevardu osobně líčí největší hvězdy své doby: Mary Pickfordovou, svou polskou krajanku Polu Negri, Jean Harlowovou, Bette Davisovou, Avu Gardnerovou i Judy Garlandovou – a pro každou umí navrhnout zvláštní líčení, jež pro danou divu leckdy zůstává po celou její kariéru poznávacím znamením. Miláčkové publika se mu rádi odvděčovali – za pouhý dolar hvězdy doporučovaly v časopisových reklamách Maxovy produkty, přičemž měly jeho milostivé svolení zmínit se i o svém novém filmu.

O Maxových vztazích s filmovými ikonami se traduje spousta více či méně uvěřitelných historek. Tak kupříkladu: v Muzeu historie Holly­woodu, které nesídlí nikde jinde než v Maxově někdejším „Domě make-upu“, je vystavena paruka Marlene Dietrichové. Marnivá madam si vynutila, aby jí umělé vlasy poprášili dvacetikarátovým zlatem a ona se na plátně blýskala i jinak než jen talentem. Když pak paruku Maxovi vracela, ten, věrný příslovečné židovské šetrnosti, z ní vyčesal veškeré zlato a přilepšil si tak o čtyřiadvacet dolarů.
Pro Ben Hura, historické drama z roku 1925 a nejdražší snímek němé éry, pak Max dokázal promptně dodat přes dva tisíce litrů olivově tmavého make-upu pro armádu světlých Američanů, kteří tak mohli věrohodně představovat osmahlé židy (natáčení se navíc po výměně režiséra přesunulo z Říma do Los Angeles a záběry se snědými Italy musely ladit s americkými dotáčkami). V roce 1928 pak Max vynalézá voděodolný lesk na rty, a poté získává dokonce Oscara – za své líčení vyvinuté speciálně pro černobílý film.

Revoluční lívanec

Když se na samém konci 20. let minulého století začaly experimentálně točit snímky se zvukem, musel Max vyvinout zbrusu nový make-up. Hlučné obloukové lampy totiž byly nahrazeny wolframovými, jež měly dvě zásadní vady: mnohem víc sálaly, takže se pod nimi líčidla roztékala, a v jejich měkkém světle byla vidět každá nedokonalost maskování. Později se začaly používat citlivější filmy, pak filmy barevné … Tolik výzev! Uprostřed vývoje líčení pro barevné snímky, které by neodráželo výrazné barvy kulis a nevrhalo na tváře herců barevné stíny, Maxe srazila dodávka, v laboratořích ho tedy musel zastoupit jeho syn Frank. Když se Max o holi objevil v práci, byl už problém prakticky vyřešen – roku 1935 vznikl takzvaný Pan-Cake make-up s aplikační houbičkou v tenké kulaté ploché krabičce, tvarem i barvou při­pomínající lívaneček, tedy ­pan-cake. Jak velký to byl hit? Takový, že se hvězdy stříbrného plátna snížily ke krádežím – etuje mizely z jejich filmových šaten takovým fofrem, že Factorovi museli tento make-up uvést na běžný trh. Používá se dodnes a „okamžitě se stal nejrychleji a nejvíce prodávaným líčidlem v historii kosmetiky vůbec“, jak píše ve své factorovské monografii Fred E. Basten.

Právě tohle byl obrovský zlom, který dostal Maxovu kosmetiku z divadelních a filmových šaten do budoárů dam celého světa. V té době už ostatně líčení dávno není asociováno jen s kumštem a prostitucí: Florence Nightingaleová-Grahamová pod svým obchodním jménem Elizabeth Arden rozšířila šminky mezi obyčejné ženské od plotny a její úhlavní sokyně Helena Rubinsteinová, jež měla s Maxem Factorem společný jak maličký vzrůst, tak židovský původ a polskou krev, dávno dobyla se svými kosmetickými salóny Austrálii, New York i vybrané evropské metropole. Ale ani jedna neměla a nemá takové jméno, šmrnc a glanc, tolik inovací na kontě a tak široký repertoár výrobků jako Max Factor, otec moderní dekorativní kosmetiky.

Faktor Factor

Bohužel nic netrvá věčně – a o štěstí a úspěchu to platí dvojnásob. Max na služební cestě v Evropě roku 1938 dostal výhrůžný dopis: Dej sem dvě stě dolarů, nebo jsi mrtvý muž! Urychleně se i se synem Davisem, generálním ředitelem firmy, vrátil z Paříže domů, ale strach ho dohnal. Šok z pocitu ohrožení vedl k jeho předčasnému skonu – Max Factor umírá nedlouho po návratu ze starého kontinentu v pouhých jedenašedesáti letech.

Jeho skon však byznys nezastavil – podnikavý Frank si nechává úředně změnit jméno na Maxe a jede se dál. Série barevných make-upů pro film, vynález ne­slíbatelné rtěnky pro věčně se líbající krásky, obličejová kamufláž pro americké mariňáky nasazené ve druhé světové válce, make-up pro právě zrozené televizní vysílání, bezbarvá řasenka, korektor, roku 1958 pak první řasenka, jež se aplikuje stejně jako ta naše a nenabírá se kartáčkem z ploché krabičky … Jenže s koncem zlaté éry filmového průmyslu ztrácejí síly i Max Factor Jr., jeho bratr Davis i jejich děti a postupně odcházejí z vedení rodinné firmy. Počátkem šedesátých let se z ní stává akciovka s papíry obchodovanými na burze. Rychle mění majitele, než ji roku 1991 kupuje od Revlonu za 1,5 miliardy dolarů nadnárodní korporace Procter & Gamble, u níž se značce Max Factor relativně dobře daří až do dnešních dní.
Prototypy kosmetických vynálezů starého Maxe a artefakty z jeho salónu jsou opečovávány v hollywoodských muzeích a jeho duch žije dál. Připomínáme si ho mimochodem na každém slavnostním ceremoniálu udílení Oscarů; nejen proto, že kosmetika Max Factor zušlechťuje tváře přítomných hvězd, ale i díky písni Hooray for Hollywood z roku 1937, jejíž orchestrální verze se ten večer tradičně hraje. Kdo zná slova textaře Johnnyho Mercera, možná si vzpomene na poslední verše: „Jestli si myslíš, že můžeš být hercem, zajdi za panem Factorem – ten dokáže udělat krasavici i z opice.“ Mnohé dnešní uživatelky produktů značky Max Factor by tohle tvrzení podepsaly vlastní rtěnkou.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější