11. září 1973 si prezident Chile, socialista Salvador Allende, přiložil v obklíčeném paláci La Moneda k bradě hlaveň kalašnikova a vystřelil. Po vojenském puči se dostal k moci generál Augusto Pinochet. Toho by jedni nejraději viděli v pekle hned vedle Adolfa Hitlera. Druzí ho pro změnu oslavují jako hrdinu, jenž zachránil Chile před komunismem a nastartoval zdejší ekonomický zázrak. Causu chilského diktátora si nyní u příležitosti 30. narozenin Reflexu můžete opět přečíst.
První roky po Pinochetově vojenském puči byly v každém ohledu nejhorším obdobím chilské historie. Země byla v rozkladu a tajná policie DINA unášela celé rodiny domnělých i opravdových odpůrců režimu. Vyšetřovnami a tajnými mučírnami prošlo téměř čtyřicet tisíc lidí, přes tři tisíce jich bylo zavražděno, mnozí zmizeli beze stopy.
Avšak téměř současně zahájil Pinochet hospodářské reformy, které svěřil takzvaným Chicago Boys, neoliberálním mladým ekonomům ovlivněným učením chicagské školy, a především profesora Miltona Friedmana. Během krátké doby snížil státní výdaje o 20 procent, propustil třetinu státních zaměstnanců a privatizoval, co privatizovat šlo. Tak nastartoval chilský ekonomický zázrak. Po prvotních obtížích začalo zdecimované hospodářství růst a země relativně snadno překonala i světovou krizi na počátku osmdesátých let. Dnes má Chile nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele (přibližně 17 000 USD) z celé Latinské Ameriky a slušný hospodářský růst, díky kterému brzy dožene evropské země.
Co se tedy před čtyřiceti lety vlastně stalo?
Vojenské retro
Po květinových šedesátých létech se na scéně objevil ošklivý mužík, jenž ve svých vycházkových uniformách, pláštěnkách a čepicích vypadal jako karikatura pruských vojáčků z poloviny 19. století. A tenhle mužík zašlapal do země chilskou cestu k socialismu, zahubil charismatického prezidenta, mučil studenty i „mírové“ aktivisty, hrdiny předchozí dekády. Augusto Pinochet vytáčel doběla celou generaci šedesátých let v Evropě i USA už jen svým vzhledem.
Jako živý symbol „latinskoamerického fašismu“ zastínil i mnohem brutálnější generály z argentinské junty. Jak vypadal Pinochet, si vzpomene skoro každý, obličej jeho argentinského současníka, generála Jorgeho Videly, si vybaví málokdo.
Pinochetovi stoupenci, mezi něž patřila například Margaret Thatcherová, ale dodnes tvrdí, že zabránil šíleným experimentům Salvadora Allendeho, jež by z Chile udělaly druhou Kubu, vazala SSSR, nebo by zemi rovnou uvrhly do občanské války.
Zabít čubku
Pouhé dva dny před pučem, 9. září 1973, byl ještě Augusto Pinochet vrchním velitelem chilského pozemního vojska a přímým podřízeným socialistického prezidenta. Situace v zemi byla vážná, o hrozícím armádním převratu si štěbetali vrabci na střeše. Prezident probral s Pinochetem bezpečnostní situaci a informoval ho, že je na spadnutí plebiscit, ve kterém se Chilané de facto rozhodnou, jestli chtějí, aby pokračoval v socialistických reformách, nebo ne. V případě neúspěchu byl Allende podle všeho ochotný odstoupit. Podle prezidentova poradce, Španěla Joana Garcése, reagoval Pinochet na zprávu o lidovém hlasování překvapeně. Prý řekl, že to mění situaci. Jakou situaci měl na mysli, ale neupřesnil.
Allende a Pinochet se znali již od studií. Pinochet vzpomínal, že budoucí socialistický prezident chodil ještě jako student medicíny v elegantním kabátu z velbloudí kůže a neodkládal dlouhou šálu. Pro nevýrazného Pinocheta byl ovšem Allende už tehdy levicový žvanil z bohaté rodiny. Možná mu i trochu záviděl. Později obdivoval jeho politickou obratnost a manévrovací schopnosti, jiné prezidentovy ctnosti na něj ovšem dojem neudělaly.
Naopak Pinochet Allendemu neimponoval vůbec ničím, jen mu vyhovovala jeho apolitičnost a loajalita. „On snad nemá na nic názor,“ říkal o vojákovi v ústraní. Přesto se k němu vždy choval s úctou.
Při dvou pokusech, které se Allendeho snažily během jeho tříletého vládnutí svrhnout, se Pinochet vždy postavil na stranu prezidenta. Ačkoli později Pinochet tvrdil, že ten poslední − tentokrát již úspěšný − puč zvažoval dopředu celý rok, je téměř jisté, že se k pučistům přidal až jako úplně poslední. To odpoledne, kdy se vrátil od Allendeho.
S o to větší brutalitou se ale 11. září ujímá řízení celé operace. S prezidentem se na rozdíl od ostatních pučistů odmítá spojit a jednat o kapitulaci. „Chlape, nejlíp zabít rovnou čubku. A bude s tím rojením konec,“ křičí do vysílačky. „Dobře, nabídka, že ho necháme odletět ze země, platí, ale to letadlo půjde, kamaráde, k zemi,“ řekl prý Pinochet admirálu Carvajalovi. Ostatní pučisté byli Pinochetovým radikálním obratem zcela uhranutí a ze svého ohromení se nevzpamatovali, ani když je generál pozemního vojska postupně připravoval o moc.
Doraz mě!
Osudného 11. září 1973 se prezident Allende a padesát jeho věrných opevňuje v silných zdech prezidentského paláce La Moneda. V rámci možností střílejí z oken na vojáky a doufají, že jim někdo přijde na pomoc. Střílí dokonce i sám prezident, ze samopalu AK 47,který mu daroval Fidel Castro. Část vojáků, která má bránit palác, se chce vzdát. Allende je propouští s tím, že on jako prezident zůstane do konce. Ještě se mu podaří odvysílat přes Radio Magallanes krátký projev, v němž se loučí s chilským lidem.
„Salvador Allende byl úplně klidný, ale zklamaný,“ vzpomínal později jeho lékař Danilo Bartulín. „Jsi můj nejvěrnější přítel, kdybych byl zraněný, tak mě doraz,“ řekl prý Allende Bartulínovi. Na palác zaútočila letadla. Obránci se vzdali. Ačkoli se dlouho spekulovalo, že Allende byl zastřelen vzbouřenci, dnes už je jisté, že skonal vlastní rukou. Puč se vydařil, až na úplné výjimky nekladl Pinochetovi nikdo ozbrojený odpor.
Chilské gestapo
O to víc překvapující nebo zbytečný se mohl zdát teror, který Pinochet po svém vítězství v zemi rozpoutal. Nejprve přišli na řadu členové levicových uskupení z Lidové jednoty, od vůdců až po sekretářky – socialisté, komunisté i členové radikálního MIR, hlásícího se k odkazu Ernesta Che Guevary. Celkem 1200 popravených.
Do čela tajné policie DINA jmenoval Pinochet nepříliš významného vojáka Manuela Contrerase, jenž záhy získal naprosto neomezenou moc. Choval se tak brutálně, že dokonce jeden z pučistů, generál Arellano, napsal Pinochetovi dopis, v němž použil ve spojení s DINA slovo „gestapo“.
Contreras zásoboval Pinocheta smyšlenými zprávami o spiknutí a přesvědčoval ho, že je třeba postupovat s ještě větší silou. Přitom Contreras prostřednictvím teroru proti studentům, novinářům a dalším podezřelým živlům především upevňoval svoji pozici v rámci mocenských struktur. Že by o jeho praktikách nebyl Pinochet informován, jak později tvrdil, není pravděpodobné.
Pinochet nebyl žádný velký stratég. Hned od počátku si ale uvědomoval, že se k převratu připojil na poslední chvíli a že největším problémem bude prosadit se mezi ostatními, k puči odhodlanějšími generály. Došel k jednoduchému a v logice věci správnému názoru: pozici si udrží jen tehdy, když se bude chovat ještě rozhodněji a brutálněji než oni.
Kdo byl Pinochet?
Augusto Pinochet byl jednostranně vzdělaný odborník, jenž postrádal základy humanitního vzdělání, celostní myšlení a sociální inteligenci. Na druhé straně se velmi zajímal o různé vojenské technikálie, geopolitiku a historii. Působil také jako nadšený pedagog na vojenské akademii, psal a publikoval odborné studie. Avšak etické, společenské nebo politické otázky pro něj představovaly cizí svět, ve kterém žijí jen žvanilové. Armáda ho fascinovala disciplínou a řádem. Až do převratu byl ke svým nadřízeným naprosto loajální, ať už to byl jakýsi major nevalné inteligence, nebo charismatický levičák, prezident Allende.
V jistém smyslu byla jeho jednostranná orientace v prostředí důstojníků s nejrůznějšími doprava i doleva vyšinutými názory pozitivní vlastností. Chilská armáda žila v Pinochetově době vlastním životem. V šedesátých letech panovala v řadách důstojníků značná nespokojenost s tím, že se jim nedostává dostatečné vážnosti a s tím spojených finančních prostředků. A právě v této situaci vyhrál v roce 1970 volby politik, kterého konzervativní vojáci obzvlášť nemuseli – marxistickými frázemi se ohánějící Salvador Allende.
Než byl oficiálně uveden do funkce, došlo k pokusu o puč. Spiklenci z řad vysokých důstojníků při něm víceméně omylem zabili vrchního velitele armády, generála Reného Schneidera. Na všech posádkách to vřelo, jen mezi vojáky spadajícími pod Pinocheta panoval naprostý klid i poté, co se Allende definitivně ujal moci. Pinochet s jeho názory nesouhlasil, nechával si to ale pro sebe. V tomto ohledu byl ovlivněn doktrínou generála Schneidera, vzdělaného a všestranně zaměřeného člověka, jenž tvrdil, že armáda má být apolitická, profesionální a že má za každou cenu bránit demokratickou ústavu země.
Když na místo vrchního velitele vojska po zavražděném Schneiderovi nastoupil podobně smýšlející generál Carlos Prats, navrhl Allendemu, aby nevýrazného a vždy poslušného Pinocheta jmenoval generálem. Pinochet šarži s povděkem přijímá, marxistické projevy svého prezidenta nekomentuje a stává se v podstatě pilířem nového režimu. Doprovází Fidela Castra během jeho dlouhé návštěvy Chile. Když cestuje s rodinou po zemích Střední Ameriky, je všude vítán pokrokáři jako čelný představitel chilské demokratické cesty k socialismu. Novináři, vojáci i politici v Mexiku se živě zajímají o politické názory chilského generála. Pinochet jim je ale nesdělí, mlčí, myslí si svoje a užívá si všech poct. Mlčí dokonce i tehdy, když Allende začne znárodňovat, nejprve zahraniční podniky, pak docela nahodile drobné živnosti. Dokonce se mu chvíli zdá, že by socialistická politika mohla být úspěšná.
Jenže znárodněná ekonomika se během krátké chvíle zadrhne a tím se radikálně vyostří politická situace. Allende dobře ví, že „apolitická“ armáda může s jeho režimem rychle skoncovat. Navzdory svým spolustraníkům z řad radikálních socialistů i koaličních komunistů a guevarovců tak nabízí opakovaně generálům místa ve vládě. Carlos Prats přijímá post ministra obrany a místopředsedy vlády. Jeho chráněnec Pinochet se místo něj stává vrchním velitelem pozemních vojsk, výš už v armádní hierarchii stoupat nemůže.
Voják Carlos Prats v politice příliš neuspěje a Pinochet se od něj nakonec odvrátí. Ještě v červnu 1973 ale společně potlačí puč plukovníka Roberta Soupera, jenž se pokusí Allendeho svrhnout. Není proto divu, že těsně před jedenáctým zářím považují spiklenci trojici generálů Prats – Pinochet – Sepúlveda za pevný špunt, přes který jejich vzpoura nemůže projít. Jenže Prats a Sepúlveda v napjaté situaci na své funkce rezignovali a Pinochet lahev po dlouhém váhání odšpuntoval.
Po Pinochetově puči uprchl generál Prats i s manželkou do Argentiny, kde byli oba v roce 1974 zavražděni agenty DINA. Komunistická propaganda se v následujících letech pokusila udělat z Pratse, někdejšího Pinochetova přítele a víceméně demokraticky smýšlejícího vojáka, jednoho ze svých mučedníků. Jeden z Pratsových vnuků, Francisco Cuadrado, pak proslul tím, že na Pinochetově pohřbu v roce 2006 veřejně poplival generálovu rakev.
Věčné otázky
Zachránil Pinochet zemi před sovětizací a komunismem? Hrozila Chile občanská válka? Na první otázku lze téměř s jistotou odpovědět, že nikoliv. USA i SSSR v polovině sedmdesátých let udržovaly jakýsi status quo. Ani Rusům se Allendeho „třetí“ demokratická cesta k socialismu nehodila do krámu. Kontakty mezi Chile a ruskými komunisty byly slabé a vojenská podpora tak vzdálené zemi by byla příliš komplikovaná.
Salvador Allende si podle všeho uvědomoval, že znárodňování vedlo k hospodářské katastrofě, a vnímal obrovskou deziluzi svých občanů. Zažil pochody „hladových hrnců“ a byl ochoten v rámci možností ustupovat z levičáckých pozic. Stál však mezi mlýnskými kameny, na jedné straně „jeho“ zradikalizovaná socialistická strana v čele s demagogem Carlosem Altamiranem, extremisticky naladění guevaristé a Corvalánovi komunisté, na straně druhé pravicová opozice a armáda. Stejně jako se Allende snažil uklidnit situaci tím, že pozval opakovaně do vlády generály, tak byl pravděpodobně ochoten postupně vracet znárodněný majetek.
Levicoví extremisté sice vyvolávali za Allendeho pouliční násilí, které vláda buď přehlížela, nebo nepřímo schvalovala, v okamžiku puče se ale marxisté rozlétli jak hejno vrabců. Tříletý marxistický experiment se nepodařil, hospodářství bylo v troskách, Chilané socialismus nechtěli a Allende by v chystaném plebiscitu nejspíš neuspěl.
A Pinochet?
„Někteří lidé se domnívají, že Pinochetův blitzkrieg, jímž dosáhl absolutní moci, zviditelnil a potvrdil jeho skutečnou a po čtyřicet let skrývanou povahu,“ píše diktátorův životopisec Gonzalo Vial v knize Pinochet. Portrét diktátora. „Tuto tezi nelze a priori odmítnout ani potvrdit,“ dodává Vial. Ať už se ale diktátorův vnitřní vývoj odehrával jakkoli, z hlediska posouzení jeho vražedného počínání v době, kdy měl vítězství v kapse, to nehraje žádnou roli.
Pinochetova éra skončila v roce 1990, když předal dobrovolně moc demokratickému prezidentovi Patriciu Aylwinovi.
