AIDS po třiceti letech | Reflex.cz
reklama
nahoru

AIDS po třiceti letech

STANISLAV DRAHNÝ3. října 2013 • 00:15
AIDS po třiceti letech
foto: Profimedia.cz

Před třiceti lety vědci poprvé identifikovali původce onemocnění AIDS. Z ojedinělé „nemoci homosexuálů“ se za tu dobu stala choroba, jež postihla milióny lidí a změnila jejich osudy. A zatímco ve světě počet nakažených klesá, v Česku stále roste.

reklama

Nedávno spáchal sebevraždujeden z lidí, kteří pomohli lékařům zjistit, jak virus HIV proniká do lidského těla. Stephen Crohn (†66 let) měl genetickou mutaci, která ho činila proti nákaze AIDS imunním. Těše se plnému zdraví viděl, jak nemoc zabila mnoho jeho homosexuálních partnerů a známých. Nakonec se s tím nedokázal vyrovnat.

„Můj bratr viděl, jak všichni přátelé kolem něj umírají. Kvůli tomu, že sám nezemřel, trpěl obrovským pocitem viny,“ řekla deníku New York Times jeho sestra Amy Susan Crohnová, když v novinách oznamovala jeho úmrtí.

Crohn působil jako umělec na volné noze, editoval turistické průvodce nakladatelství Fodor’s Travel a jisté popularity dosáhly i jeho obrazy abstraktních krajin. Proslavil se však něčím úplně jiným. Jeho výjimečnost se poprvé projevila v roce 1978. Tehdy jeho partner Jerry Green onemocněl záhadnou, do té doby neznámou chorobou. Oslepl, výrazně zhubl, trpěl celou řadou neobvyklých infekcí a nakonec zemřel. Stal se – jak dnes víme – jednou z prvních obětí nemoci později nazvané AIDS. Bohužel Greenova smrt nebyla v Crohnově okolí ojedinělá, v následujících letech zemřely na AIDS desítky jeho přátel a sexuálních partnerů. Jen Stephen Crohn byl z nějakého důvodu stále zdravý. Přitom byl sexuálně aktivní a nečinil proti nákaze žádná zvláštní opatření.

Muž, který nemohl chytit AIDS

Přátelé mu proto začali říkat „nesmrtelný“. Kromě toho, že se nenakazil virem HIV, s nímž byl často ve styku, nemíval prý ani „normální“ nemoci. Zájem o něj projevili lékaři. V roce 1996 si jeho odolnosti vůči AIDS všiml Bill Paxton, vědec z newyorského Aaron Diamond AIDS Research Center. Ten provedl experiment, při němž se pokusil virem HIV infikovat Crohnovy buňky a (pro kontrolu) i buňky dalšího sexuálně aktivního homosexuála. Výsledek ho překvapil – do Croh­nových buněk se virus nedostal a zůstaly zdravé. A to i při koncentraci viru tisíckrát větší, než jaká je při přirozené infekci obvyklá. Byl to první takový známý případ imunity.

Nakonec se o Crohnově odolnosti dozvěděli také novináři. Stal se hvězdou dokumentárních filmů a novinových rozhovorů po celém světě. Například britský deník Independent o něm psal v článku s titulkem „Muž, který nemůže chytit AIDS“.

Crohn pocházel ze slavné lékařské rodiny. Jeho prastrýcem byl známý gastroenterolog Burrill B. Crohn, jenž popsal onemocnění střev nesoucí dnes jeho jméno. Podle lidí, kteří Stephena Crohna znali, měl možná i kvůli tomu pocit, že ho jeho rodinná tradice zavazuje pomáhat výzkumníkům. A díky své odolnosti byl pro lékaře zabývající se AIDS darem z nebes. Tím, že byl proti chorobě imunní, poskytl vědcům srovnávací materiál. Lékaři pak už jen hledali, čím se jeho organismus liší od běžného člověka, jenž onemocněl.

Doktor Paxton a jeho kolegové odpověď na tuto otázku našli. Zjistili, že Stephen Crohn je nositelem genetické anomálie, kterou má méně než jedno procento populace. Díky ní bývá druhý receptor na bílých krvinkách – nazvaný CCR5 – nefunkční. Tato „vada“ nemá negativní vliv na zdraví jedince, a naopak zabraňuje průniku HIV dovnitř buňky. Zjednodušeně řečeno, jako by virus měl klíč připravený k odemčení dvou zámků na dveřích. Jeden z nich je však stále zamčený a klíč se do něho nedá strčit. Virus se tak dovnitř nedostane.

Dnes již víme, že tuto mutaci má zhruba jedno procento Evropanů. Asiaté a Afričané takovou ochranu ve svém genomu nemívají. Protože geny dědíme od rodičů, máme je ve dvou kopiích. I jedna kopie mutace CCR5 poskytuje svému nositeli zvýšenou odolnost – to se pak v případě AIDS projeví zpomalením rozvoje nemoci. Pokud jedinec má to štěstí jako Crohn a zdědí „správnou“ mutaci od obou rodičů, je vůči chorobě zvláště odolný.

Zkoumání Crohnovy imunity skutečně vedlo po letech k pokroku v boji proti HIV. Lék, jenž blokuje receptor CCR5, se nyní používá k zadržení šíření infekce u pacientů, kteří se virem nakazili.

V roce 2006 vyléčili němečtí lékaři Američana Timothyho Raye Browna s rozvinutou nemocí AIDS. Tento muž, původně známý jako „berlínský pacient“, měl k nesporné smůle, která způsobila, že se nakazil virem HIV, i pořádnou dávku štěstí. Ta – paradoxně – spočívala v tom, že onemocněl zhoubnou leukémií. Když pak lékaři sháněli vhodného dárce kostní dřeně, vyšel jim nejlépe člověk, který měl stejnou genetickou mutaci jako Stephen Crohn.

Po transplantaci se „berlínský pacient“ uzdravil z leukémie, a navíc po nějaké době zmizel z jeho krve i virus HIV. Lékaři mu proto vysadili obvyklé léky a po čase ho prohlásili za vyléčeného. Dodnes se u Browna i přes důkladné hledání HIV neobjevil, jen některé jeho tkáně zřejmě obsahují nepatrné stopy tohoto viru. Takový výsledek vypadá báječně, nicméně Timothy Brown mnoho následovníků mít nebude. Transplantace kostní dřeně je nákladná a nebezpečná operace sama o sobě, navíc bývá vysoce obtížné najít kompatibilního dárce. Aby tento dárce byl ještě nositelem genu odolnosti proti HIV, to už je úplné bingo.

Zničit virus, ale jak?

Jak je možné, že ani třicet let od objevení nemoci AIDS proti ní neexistuje lék? Viry včetně HIV mají značně rafinovanou strategii přežívání. Jsou velmi malé, mají jen několik, sotva pár desítek genů, tvoří je maximálně pár desítek proteinů. Vstoupí do buňky a přinutí ji, aby produkovala jejich potomky. Proto je obtížné vymyslet lék, jenž by zlikvidoval virus a při tom nepoškodil buňku. Druhým problémem je, že viry obvykle mutují ještě rychleji než bakterie a v krátké době si dokáží vytvořit rezistenci proti léčivům.

Proti řadě virových onemocnění tak nejlépe zabírá očkování. Pro AIDS to zatím neplatí. A původně optimistická prohlášení lékařů se dočkala značné korekce. S nadhledem o tom vypráví přední český odborník na tuto chorobu Ladislav Machala: „Když jsem byl v roce 1990 poprvé v Americe, na vlastní uši jsem slyšel vynálezce vakcíny proti obrně profesora Salka tvrdit, že ochranná preventivní vakcína proti HIV bude na světě do pěti let. Později jsem strávil nějakou dobu v San Francisku v laboratoři profesora Jaye Levyho, což je přední imunolog, který pracuje na vakcíně proti HIV. Ten v roce 1993 předvídal, že na objev účinného očkování budeme čekat minimálně 20 let. Když jsem jej potkal asi před pěti lety, řekl: ,Dej mi ještě dalších dvacet roků.‘“

Několik účinných virostatik se kvůli zmíněným obtížím objevilo až relativně nedávno. Působí tak, že buď blokují replikaci virové nukleové kyseliny (tak fungují léčiva, jež připravil doktor Holý a jeho tým), nebo blokují vyzrávání virové částice. Dnes je díky těmto přípravkům AIDS méně smrtící než před lety. Nemoc se stále nedá vyléčit, ale život s ní dokáží lékaři výrazně prodloužit, uvádí se, že až o tři desítky let. Navíc se tento časový údaj s pokrokem vědy prodlužuje. Pokud léčba začne včas a pacient má trochu štěstí, mohou léky dlouhodobě zabránit množení viru v jeho organismu. Nositel viru pak může žít relativně velmi dobře. Musí však do konce života užívat léky, které jsou velmi drahé a většina jich má i určité nežádoucí vedlejší účinky. Nemocní po nich například špatně spí, mohou mít průjmy či bolesti hlavy. Obvykle si však zvyknou. Nicméně virus v jejich tělech stále zůstává, a pokud by pacient přestal léky užívat, vzpamatoval by se.

Zatímco počet lidí nakažených HIV začal ve světě v posledních letech pomalu klesat, v České republice pacientů naopak přibývá. Loni jejich počet meziročně vzrostl zhruba o čtyřicet procent. V současnosti žijí v Česku asi dva tisíce HIV pozitivních. Z toho polovina v Praze.

Na důvodech rostoucího počtu nakažených a nemocných se odborníci shodují: Na prevenci jde ze státního rozpočtu stále méně peněz. Vyrůstají tak generace, jež toho o AIDS mnoho nevědí. Dnešní čtyřicátníci slyšeli po celé své mládí varování před touto chorobou. Zato dvacetiletí žijí v představě, že jim nehrozí. Noví pacienti prý často říkají: „O ochraně před HIV jsem toho věděl dost, ale myslel jsem si, že mně se to stát nemůže. Naštěstí dneska už je věda tak daleko, že se na to určitě brzy něco najde.“ Bohužel, jak vyplývá i z výše uvedeného, nemají zcela pravdu.

Na to, že kampaň v boji proti AIDS nesmí nikdy skončit, upozorňoval již před lety zmíněný Ladislav Machala: „Každý rok začíná svůj sexuální život v Česku zhruba sto tisíc lidí. Pokud se zanedbá osvěta po dobu pěti let, máme tu ,najednou‘ půl miliónu sexuálně aktivních lidí, kteří se chovají, jako by AIDS nebyl hrozbou.“

A jak vypadá „typický“ HIV pozitivní v Česku? Podle zveřejněné statistiky je to muž – těch je dosud většina – ve věku 25 až 29 let, jenž se nakazil pohlavním stykem (spíše homosexuálním, ale často i heterosexuálním). Žen je mezi nakaženými necelá čtvrtina a jsou mladší, nejčastěji ve věku 20 až 24 let. Poslední větší skupinou jsou narkomani užívající injekční stříkačky.

Kde se AIDS vzal

Virus HIV byl původně opičím retrovirem, možná měl dokonce několik předků. Nakonec se na člověka přenesl pravděpodobně ze šimpanzů. Došlo k tomu na počátku 20. století kdesi v Africe, nejspíše v Kamerunu. Z černého kontinentu pak doputoval na Haiti a odtud, zřejmě již koncem 60. let, do Spojených států. Zde přežíval nejméně jedno desetiletí nerozpoznán, protože lidé postižení touto chorobou umírali zdánlivě na něco jiného. A několik málo úmrtí nevzbudilo mezi lékaři podezření. Až do jara 1981, kdy se u newyorského kožního lékaře Friedmana-Kiena v rozmezí týdne objevili dva pacienti se vzácným typem rakoviny kůže, tzv. Kaposiho sarkomem. Oba muži, kteří se vzájemně neznali, byli homosexuální orientace. Lékaře to zaujalo a začal obvolávat kolegy, zda se i u nich neobjevili pacienti s Kaposiho sarkomem. A byl překvapen, podobných případů bylo nejméně deset.

V té době začala být i dalším lékařům podezřelá stále častější úmrtí homosexuálů na – do té doby vzácný – zápal plic vyvolaný pneumocystami. Když se o věc začali zajímat, zjistili, že existují doklady o rostoucím počtu mladých mužů, kteří umírají na obvykle celkem neškodné infekce. Všechny oběti trpěly ztrátou imunity. Nemocní pocházeli z nejrůznějších společenských vrstev a prostředí, společnou měli jen homosexualitu. Proto se v té době označovalo jejich onemocnění jako „zápal plic homosexuálů“. Koncem roku 1981 počet nových případů narůstal geometrickou řadou.

V tu chvíli bylo třeba objevit, jak se nemoc šíří. K vysvětlení přispěl opět doktor Friedman-Kien. Jeden z jeho pacientů se mu před smrtí svěřil, že měl poměr se zaměstnancem kanadských aerolinií, který si nechává říkat Eric. Friedman-Kien se poté dozvěděl od kolegy lékaře o Kanaďanovi jménem Eric, jenž trpí Kaposiho sarkomem. Šel za ním a vyzpovídal ho.

Z Erika se nakonec vyklubal jeden z důležitých roznašečů HIV na počátku epidemie. Nakazil se zřejmě při cestách na Haiti. Uvedl, že za posledních deset let měl odhadem 2500 sexuálních partnerů. Místem seznámení byly často gay sauny. Z Haiti se ovšem virus dostával do USA i jinou cestou. Na Floridu počátkem osmdesátých let připlouvaly tisíce haitských uprchlíků. Někteří z nich přiváželi v těle i nežádoucího černého pasažéra. A nešlo jen o muže, byly mezi nimi i ženy.

Nyní bylo třeba zjistit původce nemoci. Nakonec ho objevili ve dvou zemích skoro najednou. V květnu 1983 publikovali své poznatky francouzští vědci a v dubnu o rok později doplňující informace Američané. Virus HIV byl objeven. S lékem proti němu je to však horší.

Co dělat při riziku nákazy? Máte 24 hodin

Běžný kontakt s nemocným není nebezpečný. Ale jestliže byl někdo vystaven rizikovému kontaktu – tzn. poranil se například o jehlu, která byla použita HIV pozitivní osobou, nebo měl s HIV osobou nechráněný pohlavní styk, lze mu po dobu jednoho měsíce preventivně podávat stejnou léčbu, jakou normálně užívají HIV pozitivní pacienti. Jestliže je zahájena včas, tzn. oficiálně do tří dnů po inkriminované příhodě, ale spíše rozhoduje prvních 24 hodin, lze snížit riziko nákazy až o 95 procent.

V závažných případech je nejlepší obrátit se co nejdříve na spádové AIDS centrum, ta jsou v bývalých krajských městech. Problém je, že tato léčba nechrání úplně na sto procent, a také v tom, že stojí zhruba 20 až 35 tisíc (většinou ji hradí pacient), může také mít vedlejší účinky.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama