Dubrovka | Reflex.cz
nahoru

Dubrovka

PETR VAVROUŠKA17. října 2013 • 00:15
Dubrovka
foto: Getty images / Isifa.com

Celý svět pobouřilo použití chemických zbraní v syrském Damašku. Spojené státy chtěly zaútočit na režim prezidenta Asada a vynutit si tak silou zákaz používání zákeřné munice. V poslední chvíli se ale na scéně objevil spasitel, ruský prezident Vladimir Putin. Navrhl chemické odzbrojení Sýrie a vysloužil si za to nominaci na příští Nobelovu cenu míru. Je to absurdní paradox. Byl to totiž právě Putin, kdo nasadil před jedenácti lety v centru Moskvy chemickou zbraň proti vlastnímu obyvatelstvu.

Je to už jedenáct let.

Bylo 23. října 2002, krátce po deváté večer moskevského času. U budovy Divadelního centra na Dubrovce zastavily tři mikrobusy. Z nich vyskákalo 40 ozbrojených osob, včetně osmnácti sebevražedných atentátnic, které vběhly dovnitř. Na pódiu zrovna končila první scéna druhého dějství muzikálu Nord-Ost. V sále sedělo na 800 diváků. Za chvíli k nim teroristé nahnali zbytek účinkujících a zaměstnance divadla. Oznámili, že všichni jsou rukojmími a životy jim zachrání pouze splnění požadavků ze strany Ruska. Tím bylo ukončení bojových operací v Čečensku a stáhnutí ruských federálních sil.

Prezident Vladimir Putin to odmítl. S teroristy nevyjednává. Pouze jim vzkázal, že pokud propustí rukojmí, budou jejich životy ušetřeny. A únosci první den opravdu propustili několik desítek lidí. Muslimy, cizince, některé děti a těhotné ženy. Další den pak vpustili do divadla zástupce Červeného kříže a několik osobností, které sami vybrali. Byla mezi nimi také známá novinářka Anna Politkovská. Ta o rok později napsala, že mezi Čečenci byli i agenti ruských tajných služeb. Podle ní šlo o řízený teroristický útok, o němž předem věděl prezident Putin i tajné služby.

Díky vyjednávání „pozvaných hostů“ teroristé propustili další ženy a děti. Po padesáti šesti hodinách čekání přesto dostaly speciální síly pokyn k útoku. Do ventilace divadla pustily neznámý, uspávací plyn. Po dvou hodinách operativní štáb oznámil, že čečenské komando bylo zcela zlikvidováno. Zásahová jednotka ALFA usmrtila všechny teroristy ve stavu bezvědomí, protože plyn byl mimořádně účinný.

V tu chvíli ovšem začala také tragédie rukojmích. Organizátoři zásahu předpokládali, že rukojmí vyjdou po krátkém spánku sami z divadla. S kómatem většiny z nich se nepočítalo, nikdo nebyl na takový scénář připraven.

Oběti naházeli do autobusů

Alexandr Karpov, známý moskevský muzikant a překladatel z angličtiny, je jednou ze 130 obětí. Jeho matka Taťjana dodnes pátrá po tom, proč musel její syn zemřít. „Během vlastního vyšetřování jsme dospěli k závěru, že naše vláda je plně zodpovědná za smrt sto třiceti rukojmích během záchranné operace,“ říká mi teď velmi ostře paní Karpovová a nabízí argumenty. „Ani jedna nemocnice v Moskvě nebyla na pomoc rukojmím s toxickou otravou připravena. Operativní štáb lékařům neprozradil, že byl během záchranné operace použit silný opiát. Doktoři nevěděli, jakou protilátku mají použít. Utajení složení plynu bylo důležitější než životy lidí.“

Dokumenty, které se podařilo během jedenácti let příbuzným obětí shromáždit, dokazují, jaký panoval na místě chaos. Samotné osvobození divadla proběhlo zřejmě bezchybně. Teroristé byli usmrceni. Ale na obyčejné diváky muzikálu se jaksi zapomnělo. Následná zabezpečovací akce byla totálně zpackaná. U východu z budovy nebyl žádný koordinátor, jenž by rozděloval zraněné podle míry závažnosti jejich zdravotního stavu. Nebyl pro ně vyčleněn ani žádný speciální prostor. Bezvládné rukojmí vynášeli ze sálu a pokládali zády na asfalt. Místo toho, aby je položili na bok nebo na břicho. Mnohým tak zapadl jazyk nebo se udusili vlastními zvratky. Chaotický byl také převoz lidí do moskevských nemocnic. Sanitky přijížděly tam, kde už bylo plno. Do autobusů byli navíc doslova vtaženi všichni. Živí či mrtví. A tak do jedné nemocnice přivezli kromě živých, omámených rukojmích také osm mrtvých, do další patnáct a tak dále.

„Kam máme vézt rukojmí, jsme nevěděli. Prostě jsem se přidal k poslední sanitce a jel za ní,“ přiznal během výslechů jeden z řidičů autobusů. Lidi v bezvědomí navíc doprovázelo v autobusech minimum lékařů, záchranářů, specialistů, kteří by věděli, jak jim poskytnout první pomoc. Většinou byli uvnitř jen řidiči.

„Pokud by tehdy lidem někdo pomohl, mohlo jich přežít mnohem víc. U 73 obětí bylo na základě expertiz potvrzeno, že jim nikdo neposkytl žádnou lékařskou pomoc. Ani na místě, ani v nemocnici,“ říká advokát pozůstalých Igor Trunov. Mezi oběťmi bylo i deset dětí. Šest z nich neprohlédl žádný lékař. Zůstaly ležet jen tak na cestě před divadlem. Nikdo je nepřevezl na specializovanou dětskou kliniku.

Třináctiletá Saša zemřela přímo v autobusu poté, co ji udusila těla dvou jiných rukojmích v bezvědomí. „Sašu nejprve přiotrávili plynem a pak ji rozdrtili v autobuse, jenž provizorně převážel oběti do nemocnice. Dvaatřicet těl tam bylo naházeno na podlaze jako nějaká polena,“ vzpomíná dnes její matka Světlana Gubarevová.

Ruská Federální bezpečnostní služba nikdy nezveřejnila, kolik lékařů bylo v pohotovosti, jaké instrukce dostali záchranáři nebo řidiči autobusů, kteří rozváželi zraněné po Moskvě. Ruské bezpečnostní složky odmítaly dokonce příbuzným rukojmích prozradit, kam byli jejich blízcí převezeni. Taťjana Karpovová našla svého syna až po třech dnech v jedné z moskevských márnic. Pozůstalí obětí věřili, že všechny tyto důkazy o totálně podceněné pomoci civilistům budou dostatečným argumentem během soudního procesu, jenž měl určit vinu konkrétních osob. Nebyly.

Putin a jeho generál

Pět let ruská justice vyšetřovala tragédii na Dubrovce. Závěr z dokumentů, jež dala dohromady moskevská městská prokuratura, pak příbuzné obětí šokoval. Podle vyšetřovatelů totiž za smrt 130 lidí nenese odpovědnost nikdo. Nejsou vinni teroristé, kteří divadlo přepadli. Nejsou vinni ani lékaři, kteří dorazili na pomoc až po dvou hodinách, jež uplynuly od akce ruských speciálních sil. A odpovědnost nelze svalit ani na osoby, které rozhodly o nasazení neznámého plynu. Určení podílu viny za smrt civilistů tak není podle ruské vlády možné.

„Je to neuvěřitelné a hrozné,“ zoufá si paní Karpovová a přidává konkrétní příklad. „Například generál Tichonov velel operaci na Dubrovce, kde zemřelo 130 lidí, a prezident Putin ho poté vyznamenal jako hrdinu Ruské federace. Tentýž generál Tichonov pak o dva roky později opět řídil záchrannou operaci v Beslanu, jež dopadla stejně tragicky. To je absurdní. My chceme, aby byli tito lidé potrestáni. My se nemstíme, my jen žádáme spravedlnost,“ vysvětluje důvody svého hněvu Taťjana Karpovová. Dodnes vystupuje jako hlavní mluvčí všech pozůstalých. Organizuje mítinky, kritizuje ruskou státní moc v médiích, sbírá důkazy, pomáhá jiným. Nedokáže se smířit s tím, že v úmrtním listu jejího syna je zapsáno: Příčina smrti: vražda. Diagnóza: oběť terorismu. Tvrdí, že za smrt civilistů může použitý plyn, o němž dodnes nikdo neprozradil, jaké bylo jeho složení. Je to státní tajemství.

Pozůstalí se odvolali k Mezinárodnímu soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ruský stát obvinili z lhostejnosti a lajdáckého přístupu lékařů i použití plynu. Tvrdili, že nikdo nemá právo násilným způsobem nutit druhého člověka k užití narkotik, což se ve své podstatě na Dubrovce stalo. Plyn nasazený proti teroristům i civilistům byl podle všeho silným opiátem na bázi fentanylu, jenž způsobuje zástavu krevního oběhu i dechu.

Ruská strana do Štrasburku vzkázala: „Byla sice použita plynná chemická látka, nešlo však o žádnou chemickou zbraň, ale o neškodný plyn.“ A prezident Vladimir Putin prohlásil, že většina ze 130 obětí měla těžká chronická onemocnění, plyn proto nebyl bezprostřední příčinou jejich úmrtí. Také podle oficiálních lékařských zpráv se našly u obětí vážné problémy s játry, ledvinami, srdcem. O otravě plynem se nikde nepíše.

„Putin nám vlastně řekl, že diváci muzikálu byli invalidé a těžce nemocní lidé.  Nám se ale podařilo nashromáždit celou řadu svědectví z moskevských nemocnic, kam byli přivezeni rukojmí v bezvědomí. Na naší straně je také řada lidí, kteří přežili Dubrovku, ale teprve po nadýchání plynu se z nich stali těžcí invalidé,“ vysvětlila mi již v roce 2007 paní Karpovová. „Máme také k dispozici velké množství expertiz soudních lékařů a kriminalistů, kteří dohlíželi na pitvy 130 obětí. Podle závěrů různých komisí nebyla většině z nich poskytnuta žádná lékařská pomoc. Právě tyto důkazy pokládáme za hlavní argumenty v náš prospěch,“ věřila tehdy matka jedné z obětí. A jak soud rozhodl?

Spravedlnost ze Štrasburku

Soudci ve Štrasburku žádosti 64 postižených a příbuzných obětí teroristického útoku vyhověli. V soudním usnesení se píše, že obětem tragédie nebyla poskytnuta adekvátní zdravotní péče po použití neznámého plynu. Ruské úřady specifikovaly příčinu smrti jako kombinaci chronických nemocí obětí, vyhladovění, žízně a absenci spánku během tří dnů obléhání divadla. Evropský soud označil toto vysvětlení za nesmysl a konstatoval, že primární příčinou smrti byl nervový plyn. Štrasburk proto Rusku nařídil, aby vyplatilo pozůstalým a přeživším morální kompenzaci ve výši milión 254 tisíce eur (dohromady, všem čtyřiašedesáti!) a znovu důkladně prošetřilo chaotickou nedbalost úřadů při osvobozovací akci. Rusko skutečně už většinu odškodnění vyplatilo.

Obnovit šetření záchranné akce ale odmítá. Vyšetřovací komise to zamítla s odůvodněním, že už před lety neobjevila prokuratura v počínání ruských úřadů žádné chyby. Advokáti pozůstalých sice argumentovali, že soud ve Štrasburku ruské justici znovuotevření procesu nařídil, avšak marně.

„Myslím si, že tím to všechno skončí. Nové vyšetřování už nikdo otevírat nebude. Dubrovka už nikoho nezajímá. A my už ani nemáme sílu bojovat dál, protože na naše prosby stejně nikdo nereaguje,“ zoufá si dnes Taťjana Karpovová.

Ani podle advokátů, kteří přeživší a příbuzné obětí zastupují, neexistuje šance, že se vyšetřování znovu otevře. „Nikdo nechce přiznat chyby. A dnes už je na to asi pozdě. Hlavní příčiny smrti rukojmích jsou ale jasné. Použití plynu a neposkytnutí lékařské pomoci,“ říká advokátka Ljudmila Trunovová.

Ruská strana přesto nadále tvrdí, že speciální operace byla nutná a nikoho z rukojmích vědomě neohrozila na životě. Smrt lidí se podle ní nedala v tak mimořádné situaci vyloučit. Všichni se prý snažili, aby byl počet obětí co nejmenší. 

„Tomu ale nevěřím. Kdyby se nám ruské úřady omluvily, kdyby nám lidsky vysvětlily, co se stalo, tak bychom se možná do Štrasburku ani neodvolávali. Ale oni se k nám chovají jako k idiotům,“ říká mi Dmitrij Milovidov, otec čtrnáctileté Niny, jež se už domů z muzikálu nevrátila. Ani jemu se nikdo za smrt dcery neomluvil. „Už ani tak nepřemýšlím o tom, co se tehdy stalo, ale zajímá mě, k čemu to vedlo. Jak se k nám ruský stát zachoval poté,“ dodává pan Milovidov.

Za pár měsíců pořádá Rusko zimní olympijské hry v Soči. Region na Kavkaze považují bezpečnostní experti za velmi rizikový a teroristický útok tu nemůže nikdo vyloučit. Tragédie v Beslanu či na Dubrovce přitom zůstává odstrašujícím mementem, jak se Rusko v takových situacích chová. „Myslíte, že se Rusko z těchto traumat poučilo? Ani náhodou. Každou minutu se může stát v Rusku něco podobného. Ve státě, kde panuje obrovská korupce, to není problém,“ tvrdí pan Milovidov.

Šestadvacátého října půjde znovu před kulturní centrum Dubrovka. Zapálí tu svíčku, položí na zem červený karafiát a do vzduchu vypustí bílý balónek symbolizující duši jeho dcery Niny. Nikdy nepochopí, že oficiálně je osvobození rukojmích bráno jako vítězství ruských speciálních sil. Pět osob za ně dostalo titul hrdiny Ruské federace. Dva přímí účastníci záchranné akce, dva generálové, kteří veleli operaci, a páté vyznamenání získal v utajení chemik, autor neznámého plynu.

Autor je zahraniční zpravodaj ČRo

PETR VAVROUŠKA

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější