Jak jsem se stal Nikim Laudou | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jak jsem se stal Nikim Laudou

Tereza Spáčilová24. října 2013 • 00:15
Jak jsem se stal Nikim Laudou
James Hunt a Niki Lauda podle herce Daniela Brühla (vpravo) soupeřili jen na okruhu. V reálu se měli rádi.
• foto: 
Bioscop

„Vezmi si jen příruční zavazadlo. Když se mi nebudeš zamlouvat, budeš moct
rychle vyfičet.“ To prý byla první slova, která slyšel DANIEL BRÜHL (35) od Nikiho Laudy. Jel do Vídně kvůli snímku Rivalové, v němž ho měl hrát, a strašlivě se bál. Nakonec nikam fičet nemusel. S legendou formule 1 si okamžitě padli do oka a výsledkem je snímek, kterého se Lauda dosud nenabažil.

reklama

Jak na něj reagoval?

Sleduje ho pořád dokola. Čekali jsme, že nevydrží ani do titulků, a on už to viděl víckrát než my! Říká, že má pocit, jako kdyby objevil kus života. Z nehody v Nürburgringu, která ho málem zabila, si prý nepamatuje ani vteřinu, přičemž my ji ve filmu celou rekonstruujeme. Po první projekci probděl noc.

Co se dělo, když jste se viděli poprvé?

Niki si překvapivě rychle zvykl na fakt, že ho budu hrát právě já. Strávili jsme spolu tři dny, poslední den povídá: „Co takhle zaletět na Grand Prix do Brazílie?“ Považoval jsem to za dobrý vtip, tak jsem souhlasil. Pár hodin nato už jsem seděl v jeho stíhačce, on samozřejmě za kniplem, a letěli jsme do São Paula. Viděl jsem závody i zázemí, popovídal si s Vettelem a Rosberg mi půjčil sluchátka, takže jsem mohl slyšet, jak komunikují piloti během závodu. A potkal jsem i starší závodníky, třeba Jackieho Stewarta. Připadal jsem si jako dítě v hračkářství.

Co musí umět představitel nejslavnějšího jezdce formule 1?

To bych taky rád věděl. Když jsem šel na casting, říkal jsem si, že to bude jako obvykle: ztrapníte se, načež vás dva týdny vydusí a pak vám zavolají, že jste skvělý, ale nevybrali si vás. Jenže zavolali už po třech dnech. Co zavolali, domluvil si se mnou schůzku přímo režisér Ron Howard a scenárista Peter Morgan. Řekli mi, že stojí o německy mluvícího herce, pak jsme se bavili o autech a o závodech, bylo to spíš přátelské setkání než konkurs na roli. Pomalu mi narůstal hřebínek, tak povídám režisérovi: „Víš, Rone, pro mě je nejdůležitější zvládnout Laudův akcent. Ty to jako Američan asi nepochopíš, ale rakouský se od německého liší, má v sobě přídech domýšlivosti a arogance.“ A naprosto zparchantělou jakožerakouštinou jsem mu odrecitoval pár vět. Na což Peter Morgan pravil dokonalou vídeňskou němčinou: „Co to bylo za zkur..nej akcent, Danieli?“

Hezky vás srovnal.

Už jsem se s tou rolí rozloučil. Jel jsem do Španělska, odkud pochází má rodina, hasím si to po dálnici. Zvoní mobil, tak ho třikrát típnu, do toho na mě přítelkyně řve, že jsem příšerný řidič a že by mě měli zavřít. Pak zavolám na zmeškané číslo. Třikrát Londýn, to totiž nevypadá na odmítnutí. Slyším větu: „Gratulujeme, právě jste se stal Nikim Laudou.“

Co Lauda a strach? Po zmíněné nehodě se vrátil na okruh, to přece odporuje pudu sebezáchovy.

Přesně to jsem mu říkal. „Vždyť jsi jenom člověk, to ses nebál?“ Neodporoval. Nejhorší to prý bylo v Monze – poté, co se vrátil z nemocnice. Trápily ho panické ataky, jedna ho přepadla přímo na dráze. Strach ho paralyzoval natolik, že nedokázal zařadit, tak jel celé kolo na dvojku. „Šel jsem do hotelu, zavřel se do pokoje, zatáhl závěsy, ulehl na zem a začal jsem svůj strach analyzovat.“ To je jeho způsob, jak přemoct pudy.

Jak Lauda ohodnotil váš výkon?

První scéna, kterou viděl, byla tiskovka po nehodě. Volal mi kvůli ní v šest ráno, děsil jsem se, co se dozvím, ale on povídá (napodobuje ho): „Gut, gut, gut, ale co ten snubní prsten? Taková kravina, dejte ho pryč.“ „Dáme, Niki, a co to ostatní? Co já?“ „Gut, gut, gut, ale ať už tam nevidím ten prsten.“ Je to strašný puntičkář, doslova visel na detailech. Nedávno mě ale dojal, když se mě po jednom promítání zeptal: „Danieli, to jsem byl vážně takovej kokot?“

Co jste odpověděl?

Začal jsem ho utěšovat. Velmi neohrabaně. „To víš, že ne, Niki. Tedy vlastně jsi, ale takovým milým způsobem.“ Smál se. 

Liší se Lauda v soukromí od toho veřejného?

Podle mě je to neskutečně okouzlující a přátelský člověk. Na druhou stranu – poznal jsem ho i jako byznysmena, který ví, že čas jsou peníze, takže jím neplýtvá na zbytečnosti. Dokáže být pěkně tvrdý.

Co jste se díky Laudovi dozvěděl o světě formule 1?

Překvapilo mě, jaká rivalita panovala mezi závodníky, že se jezdilo doslova na život a na smrt. A pak mě šokovalo, jak nebezpečné to dřív bylo. Žil jsem v domnění, že jde v podstatě o dost bezpečný sport, nevím, jestli se někdo zabil od Senny, ale rozhodně mi žádný „smrťák“ neutkvěl. Doba se změnila. Dřív byli piloti něco jako rockové hvězdy, samý skandál a extrémy, dnes mají blíž k perfektně připraveným atletům.

Potvrdil vám to Lauda?

Když se pořádala projekce pro lidi z branže, přišla i řada mladých pilotů. Místo aby sledovali film, otáčeli se na Nikiho: „Vážně to bývalo tak divoký?“- „Bývalo, chlapci, vy se máte jako v bavlnce.“  V Nikiho časech mohl formuli jezdit jen ten, kdo pro ni dýchal. Závodit znamenalo počítat se smrtí.  Není divu, že šampióni jako Hunt žili na doraz, netušili, jestli z nich za týden nebude jen škvarek na dráze. I díky Nikimu se nyní jezdí bezpečněji.

On dokonce tvrdí, že pilotovat formuli 1 je dnes vlastně brnkačka.

Brnkačka bych tomu neříkal, pořád jde o náročný sport. Ale možná je sterilnější.

Tereza Spáčilová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama