Eugene O’Neill | Reflex.cz
reklama
nahoru

Eugene O’Neill

Kateřina Kadlecová5. prosince 2013 • 00:15
Eugene O’Neill
foto: Profimedia.cz

Držitel čtyř Pulitzerových cen a Nobelovky, dobrodruh, moralista, v mládí tíhl k anarchismu a socialismu. Diagnóza: alkoholismus, deprese, pokus o sebevraždu. Rodina: otec závislý na alkoholu, matka na morfiu, starší bratr se upil k smrti, další zemřel jako batole. Děti: syn alkoholik, sebevražda; mladší syn propadl drogám, sebevražda; dcera alkoholička, vyděděná a zavržená. Tři manželky, dva rozvody. Pěkné drama, není-liž pravda? Asi nebude náhoda, že se EUGENE GLADSTONE O'NEILL (16. října 1888–27. listopadu 1953) stal s takovýmto životopisem po Shakespearovi a Shawovi nejhranějším a nejpřekládanějším dramatikem všech dob.

reklama

První dějství: Ach, ta léta bláznivá!

Nejvýznamnější americký autor divadelních her se narodil v hotelovém pokoji na Broadwayi jakožto třetí syn populárnímu herci Jamesu O’Neillovi a kultivované dceři bohatého obchodníka Mary Ellen, potomkům irských přistěhovalců. „Prvních sedm let svého života jsem strávil po hotelích a ve vlacích. Moje matka totiž doprovázela mého otce na jeho cestách po Státech,“ postěžoval si Eugene O’Neill ve své nobelovské přednášce roku 1936. Nestálost a divadlo měl tedy malý Gene, osamělý a věčně nemocný chlapeček, v krvi. Jeho matce ovšem tytéž dva faktory přinesly závislost na morfiu (poprvé je požila, aby si ulehčila od bolestí po porodu Eugena), již navíc podpořily Jamesovy nevěry a smrt jejich druhorozeného synka, kterého v necelých dvou letech zabily spalničky. Dramatik na své dětství vždy velmi žehral, ať už ve svých hrách, často inspirovaných vlastním životem, nebo v dochovaných dopisech a rozhovorech. Není divu, že mezi jeho známými hrami je jediná komedie: Ach, ta léta bláznivá!.

Po sedmi letech v katolických školách (jaký jiný osud mohl syna irského přistěhovalce potkat?) a po střední začal Eugene navštěvovat prestižní univerzitu v Princetonu, ale z nejasných důvodu ho po roce vyloučili. Jedna ze spekulací o tomto rychlém konci studií zní, že Eugene na recepci pořádané rektorem školy Woodrowem Wilsonem, budoucím prezidentem USA, jako obyčejně příliš popíjel, podle jiné prohodil tomu ctihodnému muži oknem pracovny láhev od piva, pravděpodobně však musel odejít kvůli špatným studijním výsledkům. Tím začala mladíkova dobrodružná cesta po roztodivných štacích: v následujících několika málo letech byl úředníkem, neúspěšným zlatokopem (místo zlata v Hondurasu našel malárii), zástupcem ředitele u divadla, pracoval v Singrovce, zakotvil u námořníků, stal se hercem v revui i redaktorem lokálních novin. „Nikdy jsem si zaměstnání dlouho neudržel,“ zavzpomínal na onu dobu v nobelovském proslovu. „Buď mě rychle vyrazili, nebo jsem rychle odešel sám.“

Jediná stálice, jež Eugena na cestách po všech čertech provázela, byla vášeň k alkoholu. Možná byla důvodem jeho raného pokusu o sebevraždu, který inspiroval jeho jednoaktovku Zaklínání z roku 1919. Pak ho zradilo zdraví a v pouhých čtyřiadvaceti letech strávil půl roku v sanatoriu pro souchotináře. A tehdy se znovu narodil: rozhodl se totiž psát.

Druhé dějství: Podivná mezihra

Začal melodramaty pochybné kvality, o prostitutkách, zbloudilých námořnících, zkrachovalcích. To se tehdy na amerických pódiích jen tak nevidělo. Materiál pro hry O’Neill sbíral i díky svému o deset let staršímu bratrovi Jamiemu, který ho uvedl do newyorských putyk a nevěstinců, a díky přátelství s proslulým americkým komunistou Johnem Reedem a jinými levicovými aktivisty. Poprvé se O’Neill jako dramatik představil veřejnosti v půli roku 1916 v experimentálním divadle v Provincetownu, kde v domku na mole odehrálo sdružení Provincetownští herci jeho jednoaktovku Východním směrem do Cardiffu, v pořadí první ze série čtyř hříček o námořnících z fiktivní lodi Glencairn. Tatáž skupina herců pak sehrála veškeré jednoaktovky aspirujícího dramatika a bok po boku se autor a jeho herci stávali čím dál populárnějšími, až skončili roku 1918 na Broadwayi, v Mekce divadla. O’Neillova pátá hra v plné délce Za obzor mu přinesla jednu z jeho čtyř Pulitzerových cen (ty další dostal za hry Anna Christie roku 1922, Podivná mezihra, 1928, a posmrtně za Cestu dlouhého dne do noci, 1957). Následující Císař Jones o černém muži, který se z uprchlého odsouzence za vraždu stane samozvaným vládcem ostrova, nadchl kritiky i obecenstvo a Eugene O’Neill se definitivně etabloval.

Díky své tvorbě v dalších dvou dekádách se stal po Shakespearovi a Shawovi nejpřekládanějším a nejhranějším dramatikem všech dob.

V Československu, respektive v Česku, bylo podle údajů Divadelního ústavu od roku 1945 k dnešnímu dni uvedeno hned osmnáct jeho dramat, mnohá z nich opakovaně. Rekord drží osmnáctkrát inscenovaná hra Smutek sluší Elektře, inspirovaná Aischylovou Oresteiou a následovaná v sedmnácti různých divadlech nastudovanou Farmou pod jilmy s mimomanželskou aférou v rodině a zavražděním neviňátka. Obě díla, v nichž autor zasazuje motivy a témata antické tragédie do venkovské krajiny Nové Anglie, dávno patří mezi americkou klasiku.

V roce 1920, půl roku po slavné broadwayské premiéře tragického dramatu Za obzor, které zde zažilo tehdy úctyhodných 111 repríz, zemřel dramatikův otec, za dva roky umírá s nádorem na mozku jeho matka a rok a půl nato se upije k smrti bratr Jamie (takové smrti se Eugenovi podařilo vyhnout, ale ne že by se o ni nesnažil). Zemřeli v nevědomosti toho, že se díky jejich blízkému příbuznému americké divadlo ve 20. letech 20. století pozvedne a konečně se kvalitou postaví na roveň americké literatuře, hudbě a výtvarnému umění; že jejich Gene otřese jak základy dramatu, tak diváky; že právě díky Eugenu O’Neillovi se na Broadwayi přestanou hrát takřka výhradně melodramata a frašky pro davy a na pódium vstoupí vysoká literatura a hluboké myšlenky; že se jejich benjamínek stane jedním z prvních, kdo do amerického dramatu vnesou realismus i expresionismus, že bude následovat Čechova, Ibsena a Strindberga, ve svých hrách revolučně uplatní mluvu prostého lidu a do popředí postaví chudáky a zoufalce, s nimiž se často cítil spřízněný.

Třetí dějství: Cesta dlouhého dne do noci

Chceme-li vědět více o O’Neillově rodinném zázemí, dobrým vodítkem je jeho drama Cesta dlouhého dne do noci (v češtině bylo inscenováno profesionálními divadly hned devětkrát, premiéra nového nastudování královéhradeckého Klicperova divadla se chystá na 12. prosinec). Čtyřčlenná rodina Tyronů se té O’Neillově podobá do nejmenších detailů, popisy postav na úvodních stranách knižního vydání působí, jako by dramatik seděl nad fotografiemi svých nejbližších. Hezký, mladistvě vyhlížející, avšak lakomý a frustrovaný otec, herec jménem James stejně jako reálný dramatikův táta, trýzní na drogách závislou, přecitlivělou, poraženeckou matku Mary.

Sekunduje mu syn Jamie, jenž je podobně jako hlava rodiny a o deset let mladší bratr Edmund alkoholik. Proč Edmund? Eugene si vypůjčil jméno svého v dětství zemřelého bratra. Popisuje svoje alter ego jako „nemocného, nepatřičně hubeného“, „oči mu svítí horečkou a tváře má propadlé“, jeho pleť je „vyprahle sinavá“. Má totiž tuberkulózu. V jediném srpnovém dni roku 1912 se všichni čtyři Tyronovi vzájemně napadají, přetvařují se, obviňují, pošklebují jeden druhému, milují a nenávidí. Dojde na opilecké scény i narkomanské šílení.

V Cestě dlouhého dne do noci O’Neill ztvárnil chvilky předcházející svému pobytu v léčebně pro souchotináře, zachytil své blízké, a především nesmírně odhalil sám sebe, svoje kořeny. Právě pro autobiografičnost tohoto dramatu nakázal v listopadu 1945 svému vydavateli, aby rukopis zveřejnil nejdříve pětadvacet let po jeho úmrtí. Avšak již v roce 1955, necelé dva roky po dramatikově skonu, požádala autorova vdova Carlotta o vydání rukopisu a jeho kopii poslala Královskému dramatickému divadlu ve Stockholmu. Zde měla hra považovaná za vrchol dramatikovy tvorby 2. února 1956 světovou premiéru.

Čtvrté dějství: Kletba rodu O’Neillů

Jakmile se O’Neillovi začalo dařit, jeho nadšení pro práci nebralo konce. Mezi lety 1920 a 1943 napsal třiadvacet her. Své rukopisy mnohokrát přepisoval, jeho šuplíky byly plné papírů s poznámkami, koncepty, synopsemi, plány. A nebylo snadné s ním vyjít. Například matka jeho dvou dětí, spisovatelka Agnes Boultonová, na něj po jedenáctiletém manželství a následné vzájemné nenávisti vzpomíná jako na tvůrčího giganta, sebedestruktivního smělého sukničkáře, posedlého prací, marnivého, úzkoprsého a nesnášenlivého. Tvrdí se třeba, že ho filmové studio MGM v roce 1932 požádalo, zda by nenapsal scénář pro Jean Harlowovou, kterou zrovna nemiloval, a aby jim zatelegrafoval svou odpověď ve dvaceti nebo méně slovech. Hádáte správně, jeho zpráva zněla: „Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. O’Neill.“ Tou dobou – od roku 1929 – již byl ženatý s poslední ze svých tří manželek, krásnou herečkou Carlottou Montereyovou. Ani s ní samozřejmě nebyl šťastný – jako snad každý v jeho okolí, i někdejší Miss Kalifornie se stala závislou (na sedativech) a žili pak spíše odděleně než spolu. Na vině byla, jak se později vdova svěřila divadelnímu režisérovi
Josému Quinterovi, který adaptoval na tucet her jejího manžela,
O’Neillova panovačnost, sobectví, jeho neschopnost cítit se kdekoli doma a pustit si lidi k tělu. Carlotta sama mluvila o svém muži tak často jako o „Mistrovi“, až bylo zřejmé, že ve vztahu fungovala spíš jako podřízená než jako partnerka.

Tragika obsažená v O’Neillových hrách nepramenila jen z nešťastného dětství stráveného v motelích a v divadelním zákulisí s věčně se hádajícími rodiči; rodinné prokletí sahalo přes několik pokolení. Dramatikův starší syn, alkoholik Euge­ne, spáchal sebevraždu ve svých čtyřiceti letech, mladší Shane bojoval se závislostí na heroinu a nakonec se zabil skokem z okna, dceru Oonu, jež ke sklonku života rovněž propadla alkoholu, dramatik vydědil a doslova vymazal ze života, když se v osmnácti letech vdala za čtyřiapadesátiletého komika Charlieho Chaplina (jemuž v následujících osmnácti letech povila osm dětí, ačkoli byl jen o šest měsíců mladší než její otec). Ještě že O’Neilla jeho děti nikdy příliš nezajímaly – svůj život zasvětil psaní.

Páté dějství: Dny bez konce

A právě v psaní se mu po téměř čtvrtstoletí vedlo. V USA byl uznávaný, a možná ještě víc v zahraničí, zejména ve Švédsku, které si získal zdůrazňováním vlivu tamního dramatika Augusta Strindberga na svou tvorbu. Snad i proto Švédská akademie udělila O’Neillovi jakožto prvnímu americkému dramatikovi roku 1936 Nobelovu cenu. Tou dobou už ovšem téměř nepublikoval. Mezi rokem 1934, kdy vydal faustovské drama Dny bez konce, a svou smrtí roku 1953 přišel s pouhými dvěma hrami. Nedokončený tak zůstal jeho největší projekt: chtěl napsat cyklus jedenácti her, které by se hrály během jedenácti po sobě následujících nocí a mapovaly by život jedné americké rodiny od počátku devatenáctého století do dnešních dní. Ze zamýšleného cyklu však dokončil jediné drama, Dotek básníka. Jeho srdce trvale poškodil chlast a ruce zachvátil třas připomínající projev Parkinsonovy choroby; v posledních deseti letech ke svému zoufalství neudržel tužku v ruce. Psát hry prostřednictvím diktování nedokázal, a tak se celou poslední dekádu svého života užíral. Dokonce roku 1943 opustil svůj dům v kalifornském Danvillu a začal kočovat po hotelích jako druhdy jeho otec.

Ani Tennessee Williams se svým Skleněným zvěřincem a Kočkou na rozpálené plechové střeše, ani Arthur Miller s Mustangy a Smrtí obchodního cestujícího, ani Edward Albee a Kdo se bojí Virginie Woolfové –
to Eugene O’Neill byl největším americkým dramatikem všech dob. Autora padesátky her ovšem nečekal slavný konec. Umřel nemocný a osamělý v pokoji bostonského hotelu Shelton, kam za ním nechodil nikdo jiný než doktor, ošetřovatelka a manželka Carlotta. Poslední slova Eugena O’Neilla, ztělesnění amerického triumfu i tragédie, pro kritiky a literární vědce snad nejpřitažlivějšího muže pera vůbec, prý zněla: „Já to věděl. Já to věděl! Narozen v hotelovém pokoji, do háje, a tam taky umřel.“



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama