Ariel Šaron | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ariel Šaron

Dan Hrubý16. ledna 2014 • 00:15
Ariel Šaron
foto: Profimedia.cz

Izraelské sdělovací prostředky, i ty levicové, které mu nikdy příliš nestranily, označily Ariela Šarona za Posledního skutečného vůdce. Tedy příslušníka generace, která Izrael založila, obhájila jeho existenci v několika válkách a nakonec se postavila do čela politiky.

reklama

Čtvrtý leden 2006. Den před plánovanou operací, jež měla předejít problémům, které se objevily po první, celkem lehké mozkové příhodě, utrpěl Ariel Šaron těžkou mozkovou mrtvici a upadl do kómatu. Někteří stoupenci ultraortodoxních židovských kruhů v tom spatřovali nadpřirozený zásah. Boží vůli a trest. Několik měsíců předtím, přesně 19. července 2005, na něj během nočního rituálu na hřbitově u izraelského města Roš Pina uvalili středověkou kabalistickou kletbu pulsa dinura (v biblické aramejštině ohnivé důtky). Vzývali anděly zkázy, aby tehdejšího premiéra s nebývalou veřejnou podporou do jednoho roku zahubili.

Z rituálu existuje dokonce filmový záznam, jenž je dodnes k zhlédnutí na YouTube. Na pohled jde o bizarní záležitost stěží patřící do jedenadvacátého století. A kdyby nešokoval hloubkou a otevřeností nenávisti, byl by nejspíš i úsměvný.

„Modlíme se za smrt muže, který přinesl katastrofu lidem Izraele...Ariel, syn Věry, z rodiny Scheinermannových, známý jako Arik Šaron … by měl zemřít hned teď nebo v nejbližší době …“

Izraelské sdělovací prostředky citovaly vzápětí jednoho z účastníků rituálu, Michaela Ben-Horina, jenž vysvětlil uvalení klatby jako – svým způsobem – nouzové řešení, protože bezpečnostní opatření kolem ministerského předsedy jsou „desetinásobně důkladnější než kolem Hitlera a Stalina“, takže ho žádný člověk nemůže běžným způsobem zabít.
Připomněly také, že stejné prokletí bylo skupinou extremistických náboženských mystiků uvaleno o deset let dříve na Šaronova předchůdce v úřadu – Jicchaka Rabina. Jeden z účastníků tehdejšího rituálu, Avigdor Eiskin, tvrdil, že v noci 4. října 1995 recitoval před domem úřadujícího premiéra v rámci pulsa dinura i tato slova: „A pro něj, Jicchaka, syna Rosy, známého jako Rabin, si dovolujeme požadovat od andělů zkázy, aby vzali meč na tohoto hříšného muže a zabili ho za to, že předal zemi izraelskou našim nepřátelům.“

Svou černou mši měl Eiskin (mimochodem, jenom nedávný přistěhovalec z Ruska) zakončit trojitým zvoláním: „Prokletý! Prokletý! Prokletý!“

Směšné?

O měsíc později, 4. listopadu 1995, byl Jicchak Rabin při odchodu z mírové demonstrace v centru Tel Avivu postřelen z bezprostřední blízkosti studentem práv a informatiky Jigalem Amirem. Fanatická, apokalyptická atmosféra, kterou šířily radikální náboženské kruhy odmítající mír s Palestinci, padla na úrodnou půdu.

Ministerský předseda, držitel Nobelovy ceny míru za rok 1994, byl mrtev.
A vrah, jenž se k Rabinovi pokoušel přiblížit už v lednu a poté v dubnu a znovu v září (protože přece jenom zabíjejí spíše lidé než andělé zkázy), byl odsouzen na doživotí. Dodnes svého činu nelituje. Ve vězení se oženil s ruskou ortodoxní židovkou Larisou Trembovlerovou a společně počali dítě. Syn se narodil v říjnu 2007. Obřízku, která zahrnuje novorozence do svazku mezi Bohem a Izraelem, nechal otec demonstrativně provést 4. listopadu, tedy v den, kdy premiéra zavraždil.

Demokracie,nebo velikost?

Jicchaka Rabina a Ariela Šarona mnohé spojovalo. Především byli oba mimořádně schopnými a statečnými vojáky. Nikdo je po desítkách let bojů nemohl obviňovat ze slabosti nebo náklonnosti vůči Arabům. Naopak. Zejména Šaron proslul jako zastánce mimořádně tvrdých a nesmlouvavých postupů.

A přece to byli právě oni, kdo se nakonec rozhodl pro hledání mírového řešení (či alespoň dlouhodoběji udržitelného uspořádání, protože k iluzím měli oba nejspíš daleko). Možná v tom byl kus staré zkušenosti, podle níž ten, kdo válčí, utkává se s nepřítelem tváří v tvář, je často připraven k dosažení budoucího míru víc než ten, komu tato bezprostřední zkušenost chybí.

Ale nejspíš stál ze všeho nejvíc za jejich rozhodnutím obyčejný pragmatismus. Vědomí neudržitelnosti daného stavu, tedy faktické okupace území obsazených během války v roce 1967. Pohled na demografické křivky. A vědomí dilematu, jež popsal někdejší izraelský ministr zahraničí Abba Eban v knize Dědictví: civilizace a Židé.

„Jestliže by se 1,3 miliónu Palestinců mělo integrovat do centrálního politického systému Izraele,“ uvedl již v roce 1984, „převzali by úlohu jazýčku na vahách všech izraelských rozhodnutí a izraelská politika by se změnila v soustavný, nervózní boj o jejich hlasy. Kdyby naopak bylo těchto 1,3 miliónu Palestinců zbaveno rovné možnosti volit a být volen do izraelského parlamentu, Izrael by čelil důsledkům skutečnosti, že je státem, jehož občané mají dvě různé úrovně a kategorie práv a povinností: Židy a izraelské Araby, kteří mohou volit a být voleni, a o pár metrů dál palestinské Araby, kteří budou udržováni vojenskou silou v poslušnosti k těm, jež nijak neuctívají.“

Po dvaceti letech, která uplynula od chvíle, kdy Eban svoje slova psal, je situace ještě vyhrocenější. Na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy nežije totiž 1,3 miliónu, ale přibližně 4,4 miliónu Arabů (!). Představa, že by demokratický Izrael zahrnoval i tato území, je jednoduše absurdní a Šaron to, zdá se, v závěru svého života definitivně pochopil. Anebo lépe: tato racionální fakta konečně přijal.

Izrael bude buď biblicky rozlehlý, jak o tom sní náboženští blouznivci. Nebo demokratický a vnitřně konzistentní.

Eban ve své knize varoval: „Kontrola obyvatelstva, které má veškeré atributy svébytného národního celku, zcela cizího izraelské vlajce i dědictví, udělá Izrael jiným, než jakým vždy toužil být.“

Možná se tak už do jisté míry stalo …

Avšak Ariel Šaron si byl jako jedenáctý premiér Izraele (2001–2006) vědom nemožnosti začlenit většinu území získaných v šestidenní válce do Izraele i neperspektivnosti další okupace (a tohle slovo začal skutečně pro izraelskou vojenskou přítomnost používat). A tak, ačkoli celý život podporoval budování židovských osad na arabských územích, jež koneckonců jako vojevůdce dobyl, rozhodl se v nastíněném dilematu pro hodnotu izraelské demokracie. Její zachování.

Geniální voják

Narodil se 26. února 1928 jako Ariel Scheinermann v mošavu Kfar Malal (zemědělské komunitě, která hospodaří družstevním způsobem, nemá ale tak vyhraněné kolektivistické rysy jako kibuc) jenom pár kilometrů od Tel Avivu rodičům z Ruska. Hebrejskou podobu jména přijal teprve později. Otec byl agronom a do Palestiny ho vyhnaly ruské pogromy.

V sedmnácti letech vstoupil Ariel Šaron do Hagany, ilegální židovské armády operující v tehdejší britské Palestině. Během války za nezávislost v roce 1948, to mu bylo jenom málo přes dvacet, bojoval jako výsadkář a brzy začal stoupat v žebříčku důstojnických hodností. Jeho vojenské schopnosti byly očividné.

V srpnu 1953 ho ministerský předseda Izraele David Ben Gurion pověřil sestavením elitní jednotky 101. Během triumfální války v roce 1967 (je až dojemné, jak jednotně stálo tehdy veřejné mínění západního světa za Izraelem) vedl Ariel Šaron útok na Sinajský poloostrov.

Za geniální je považováno jeho vystoupení v následné jomkipurské válce. Poté, co se egyptské armádě podařilo v říjnu 1973 prolomit izraelské obranné linie a překročit Suezský průplav, oplatil jí tehdejší generálmajor stejnou mincí. Po těžkých bojích překročil (navzdory rozkazům vrchního velení) se svými jednotkami průplav a vpadl Egypťanům do zad. Fakticky tak odřízl a izoloval celou třetí egyptskou armádu, která uvízla v sinajské poušti a před vyhladověním a smrtí žízní ji zachránilo jen příměří vynucené Sověty v Radě bezpečnosti.

Naopak mezi Šaronovými tanky a Káhirou nestál, s nadsázkou, jediný egyptský voják. Mocný soused byl vydán generálovi napospas a ten přijal konec bojů se skřípěním zubů.

Tehdy si také vysloužil přezdívku Arik, král Izraele a jeho fotografie, na níž má po zranění ovázanou hlavu, nabyla pro jeho pověst a další kariéru takřka ikonický význam.

Po odchodu z armády stál v roce 1973 u založení strany Likud, která o tři roky později ukončila vládní monopol izraelské levice trvající od vzniku státu v roce 1948.

Jenže poté přišel osudný rok 1982, v němž získal Šaron další přezdívku, tentokrát veskrze hanlivou – Řezník z Bejrútu.

Sabra, Šatíla a co bylo potom

Dnes už se zdá celkem jisté, že jako ministr obrany přiměl nepřesnými, a hlavně neúplnými informacemi svého premiéra i celou vládu k rozsáhlému vpádu do Libanonu, v němž Organizace pro osvobození Palestiny rozpoutala občanskou válku a zároveň – v jižní části země přiléhající k Izraeli – vytvořila svůj faktický stát. Cílem operace bylo vyhnání Arafátových bojovníků, kteří z Libanonu podnikali (tak jako v posledních letech Hizbulláh) útoky na izraelské území.

Výsledkem bylo zavlečení Izraele do konfliktu zdejších křesťanů, Palestinců, Syřanů, sunnitských i ší’itských muslimů, komunistů a bůh ví koho ještě, jenž neblaze (alespoň z hlediska Izraelců a západního veřejného mínění) vyvrcholilo masakrem v palestinských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla. Ty leží na území západního Bejrútu a libanonští křesťané v nich v září 1982 povraždili – odvetou za smrtící atentát na libanonského prezidenta Džamáíla, jenž pocházel z jejich řad – podle některých zdrojů 474, podle jiných až 2300 Palestinců včetně žen a dětí.

Izraelská armáda přitom oba tábory neprodyšně izolovala a křesťanským bojovníkům při jejich nočním „pátrání po palestinských ozbrojencích“, tak totiž zněl oficiální důvod pro razii v táborech, svítila dálkovými reflektory. Velení nezasáhlo, ani když předsunuté izraelské hlídky hlásily, že se situace vymyká kontrole.

Na náměstí králů Izraele v centru Tel Avivu (právě tam, kde byl o třináct let později zavražděn Jicchak Rabin) se sešlo k monumentálnímu protestu asi čtyři sta tisíc lidí, v té době každý desátý Izraelec. Nezávislá vyšetřovací komise vedená soudcem Jicchakem Kahanem přisoudila posléze Šaronovi za masakr nepřímou odpovědnost.

Nebral v úvahu „humanitární povinnosti“. Přehlížel „nebezpečí aktů pomsty a krveprolití, když se rozhodl vpustit falangu do táborů“ A „nepodnikl příslušná opatření, aby zabránil nebo omezil toto nebezpečí.“

Nikdy a nikdo však neprokázal, že o masakru v táborech bezprostředně věděl, nebo ho dokonce plánoval (když to o něm napsal časopis Time, musel se vzápětí omluvit). Přesto ministr obrany abdikoval. Členem vlády však zůstal.

Strategického cíle bylo ostatně dosaženo – Izrael vytvořil v jižním Libanonu nárazníkové pásmo ovládané tamními křesťany. Vedení Organizace pro osvobození Palestiny v čele s Arafátem uteklo do Tunisu. Útoky na izraelské území ustaly. Izraelská image spravedlivého v arabsko-židovském konfliktu, toho, jenž se brání, byla však v očích západního světa nenávratně zničena. V mnohém to naznačuje, jaký Šaron byl. Jaké měl priority, jak myslel a dosahoval svých cílů.

Polepšený ďábel

Arabové Šarona už dávno nenáviděli. Ale po masakru v táborech se stal ztělesněním zla také pro západoevropskou levici a lidskoprávní organizace. Ještě na počátku nového tisíciletí se ho pokoušely přivést před soudní dvůr v Belgii, kde byla taková možnost teoreticky možná. „Je škoda, že Šaron zemřel, aniž by čelil spravedlnosti za roli, kterou sehrál v táborech Sabra a Šatíla,“ prohlásila po politikově smrti ředitelka Human Right Watch pro Blízký východ a severní Afriku Sarah Leah Whitsonová.

Neblahou Šaronovu pověst jen posílilo, když jako ministr bydlení a výstavby prosadil na počátku devadesátých let masívní výstavbu osad a měst na palestinských územích západního břehu Jordánu. Bylo to v době, kdy se do Izraele valily statisíce ruských imigrantů – především pro ně se stal Šaron novým hrdinou.

Dal jim přece nový domov. Půdu zdarma. Zajistil dotace a bezúročné půjčky na stavbu obydlí. Kde mají stát? – To je většinou nezajímalo.

Šaronova pověst nepřítele míru vyvrcholila v září 2000, kdy se jako předák opoziční strany Likud demonstrativně prošel po Chrámové hoře v Jeruzalémě. Tedy po místech, kde kdysi, v dobách Herodových, stál židovský chrám a dnes je muslimy uctívaná mešita al-Aksá. Vzápětí vypukla druhá palestinská intifáda.

Povstání, během něhož se většinové sympatie světa (snad s výjimkou Severní Ameriky) definitivně přiklonily pod vlivem mediálních obrazů na stranu Palestinců.

Ano, Šaron byl teď nepopiratelným, takřka axiomatickým ďáblem, jehož ďábelskost není třeba dokazovat. A přece byl doma, v Izraeli, zvolen v následujícím roce premiérem.

A najednou se stalo cosi – co přivedlo v nejednom případě jeho stoupence (zejména z řad osadníků) mezi nepřátele a odpůrce z řad izraelské levice mezi stoupence, jakkoli opatrné a podezíravé. Nebylo v tom nic mystického. Ani ideologického. Ariel Šaron byl opravdu především pragmatik. Vybudoval ještě zeď z přenosných betonových dílců, která odděluje Izrael od palestinských území a, po pravdě řečeno, přes brutalitu, s jakou v krajině působí (a s jakou komplikuje život mnoha palestinským rodinám), vcelku účinně zabraňuje pronikání teroristů na území Izraele.

A poté šokoval.

Zveřejnil svůj plán na jednostranné vyklizení pásma Gazy. Čin, k němuž se žádný z jeho předchůdců neodhodlal. Uprostřed půldruhého miliónu Arabů tu žilo v izolovaných osadách necelých devět tisíc Židů, dnem i nocí chráněných po zuby ozbrojenou armádou. Ale proč vlastně? Z hlediska bible je Gaza nepodstatná. Šance na začlenění do Izraele neexistovala.
Šaron odešel ze své dosavadní politické strany Likud, založil středové uskupení Kadima, do něhož přibral levicové politiky, vydobyl si obrovskou podporu veřejnosti a vystěhování z pásma Gazy prosadil. Došlo k němu v srpnu 2005.

A právě v tuto chvíli začíná příběh kabalistické kletby.

Pohled do duše fanatiků

Hlavním organizátorem temného rituálu na hřbitově u města Roš Pina stejně jako toho, jenž se o deset let dříve odehrál před domem ministerského předsedy Rabina, byl jistý Josef Dajan z osady Psagot na západním břehu Jordánu. Muž, který se narodil v roce 1945 v Mexiku, do Izraele přesídlil v roce 1968 a před dvěma lety byl označen skupinou ultraortodoxních rabínů za přímého potomka biblického krále Davida, jenž by se měl – po zániku izraelské demokracie a republiky – stát hlavou obnoveného židovského království.

Jenže to by nejprve museli Dajanovi stoupenci, jež Izraelci v naprosté většině považují za extremisty zneužívající svobody slova, poslat ohnivé důtky na celou zemi.

Po Jicchaku Rabinovi a Arielu Šaronovi tak stihli učinit i v případě Šimona Perese (současného izraelského prezidenta), premiéra Ehuda Olmerta, organizátorů pochodu homosexuálů Gay Parade a naposledy právě před rokem, i předsedy strany Židovský domov Naftaliho Benntta.

Ten po posledních volbách vytlačil z vládní koalice zástupce malých náboženských stran a prosadil do programu nového kabinetu zrušení výhod, jimž se ultraortodoxní komunita dosud těšila. Patří mezi ně vysoká finanční podpora mnohočlenným rodinám, jejichž mužští členové se věnují výhradně studiu náboženských textů, a zejména zavedení povinné vojenské služby pro studenty náboženských škol. Ti totiž, ač se stavějí k arabským sousedům obvykle nejradikálněji, na vojnu v drtivé většině případů nechodí.
A Šaronův odkaz po osmi letech, která prožil ve stavu klinické smrti?
Zdá se, že jeho teze, podle níž bude Izrael bezpečný, jenom když bude fakticky neporazitelný a mír si vynutí, je nadále platná. Ostatně onen jediný a vrcholný čin jeho života, jenž mu přinesl v očích světa odpuštění – tedy stažení osadníků z pásma Gazy a její plné předání Palestincům –, je toho paradoxním důkazem. V roce 2007 ovládlo celé území Gazy islámské fundamentalistické hnutí Hamás, považované civilizovaným světem za teroristickou organizaci. Od té doby ostřeluje přilehlé izraelské území raketami.

Dan Hrubý


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama