Černé vdovy | Reflex.cz
reklama
nahoru

Černé vdovy

Viliam Buchert23. ledna 2014 • 00:15
Černé vdovy
foto: Profimedia.cz

Janet Abdullajevové (známé i pod jménem Abdurach­manová) bylo pouhých 16 let, když se zamilovala do třicetiletého Umalata Magomedova. Brzy se vzali. Dagestánec Magomedov, alias emír al-Bara, patřil mezi nejvýznamnější islamistické vůdce na Severním Kavkazu. Ruští vojáci ho zabili na Silvestra 2009. A život mladé vdovy nabral zcela jiný směr – stal se z ní zuřivý vlk.

reklama

Abdullajevová byla najednou takzvaná černá vdova, tedy žena toužící po odplatě za zabitého manžela. Několik měsíců prodělávala speciální výcvik, aby se stala hrdinkou sebevražedného atentátu. Na ten ji vyslal Doku Umarov, vůdce čečenských islamistů, kterého média nazývají ruským Usámou bin Ládinem. Odjela společně s osmadvacetiletou Marjam Šaripovovou Magomedovovou. To, co tyto dvě mladé ženy pak „dokázaly“ 29. března 2010 v ranní špičce v moskevském metru, šokovalo celý svět. Ruští představitelé popsali jejich atentáty v podzemce jako „nejnebezpečnější a nejdokonalejší teroristický útok za mnoho let“.

Marjam se odpálila v 7.57 hodin moskevského času ve stanici Lubjanka ve druhém vagónu vlaku metra. Janet udělala totéž čtyřicet minut po ní na stanici Park kultury. Rozdíl byl jediný – udělala to ve třetím vagónu. Výsledek byl strašlivý – 40 mrtvých a 88 zraněných. Dvě mladé „černé vdovy“ byly svými islámskými bratry prohlášeny za mučednice a poslány do ráje. Pro ostatní jsou to nesmyslně vraždící teroristky. Navíc to nebylo vše. O dva dny později zabil dvojitý sebevražedný útok v dagestánském městě Kizljar 12 lidí, z toho devět policistů. O čtyři dny později exploze vykolejila v Dage­stánu nákladní vlak.

Jak silná ale musí být motivace žen, aby se uchýlily k sebevražedným útokům, aby dokázaly obětovat svůj život a pomáhaly tak radikálním islamistickým hnutím a skupinám, jež rozsévají smrt a nenávist? Co je dokáže dohnat k tomu, aby si na tělo připevnily výbušniny a odjely někam zabíjet? Jsou smutek za zabitým manželem, nenávist, fanatismus a jejich víra tak silné, že mladá žena ukončí hrozným způsobem svůj život? Proč jsou právě v Rusku na tyto úkoly většinou vybírány ženy?

Případů útoků takzvaných černých vdov bylo přitom jen v samotném Rusku již zaznamenáno několik desítek. První podobný atentát provedly dvě čečenské ženy v červnu roku 2000, když zaútočily autem naloženým výbušninou na budovu ruských speciálních sil v Alchan-Jurtě. Chavě Barajevové bylo 22 let a Luize Magomadovové pouhých šestnáct. Tehdy Barajevová natočila před atentátem video, v němž varovala Rusy, že podobné sebevražedné útoky budou pokračovat. Stalo se a děje se tak dodnes.

Začátek nenávisti

Za sebevražedným konáním černých vdov, na první pohled vyšinutým, jsou pohnuté lidské osudy, války, zabíjení, neštěstí i rafinovaný postup islamistických vůdců.

Příčinou sebevražedných útoků černých vdov je ruská politika na Kavkaze, kde některé národy léta touží po samostatnosti. Nejenže jim to nebylo umožněno, ale trvalé represe a ničivé války nakonec vedly k tomu, že fanatičtí islamisté ze Severního Kavkazu se uchýlili k teroristickým útokům, protože v otevřeném boji nemohou ruskou armádu porazit.

Situace se začala radikálně měnit zejména poté, co Čečensko vyhlásilo nezávislost v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Ruský prezident Boris Jelcin pak v roce 1994 zahájil první čečenskou válku, která v roce 1996 skončila de facto vítězstvím povstalců. Některé televizní záběry z tehdejší doby připomínaly sovětskou invazi do Afghánistánu, kde se místní mudžáhidové postavili největšímu státu světa na odpor a často uspěli.

O tři roky později Rusko vyslalo své jednotky do vzpurného regionu znovu. Důvodem k intervenci byl vstup oddílů Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu. Prezident Vladimir Putin, jejž nesmlouvavý postup vůči separatistům vynesl k moci, ohlásil konec ­ozbrojených bojů v roce 2002. Během válek zahynulo 10 000 ruských vojáků a až 200 tisíc Čečenců i příslušníků jiných národů. Některá místa byla tehdy těžce poškozena či zničena. A samozřejmě, po zabitých bojovnících zůstaly vdovy. Odhaduje se totiž, že ve dvou čečenských válkách byly zabity až dvě třetiny rebelů.

Nejrůznější teroristické a separatistické skupiny, které nadále bojují proti ruské nadvládě, proto hledají všemožné způsoby, jak uspět. Jednou ze zvolených metod jsou právě ženské sebevražedné bojovnice. Důvody, proč používat v nerovném boji ženy, jsou dva: taktický i strategický. Takticky se mohou ženy dostat k cílům jednodušeji, protože nevzbuzují takovou pozornost. Strategické důvody jsou ty, že ženy vyvolávají větší psychologický dopad v médiích. Podobný význam má úspěšný útok i v samostatné povstalecké organizaci, kde nový atentát vždy zmobilizuje větší množství lidí, a donutí dokonce i muže se více zapojit.

„Všichni máme matku. Všichni máme proto tendenci idealizovat si ženu jako někoho, kdo není násilnický. Pokud je žena určena jako atentátnice, je k ní vyroben i příběh, v němž vystupuje v roli pozůstalé, v roli, ve které si prošla utrpením. Jde o to, že ženská atentátnice slouží i k boji na propagandistickém a mediálním poli, pak je poselství, proč byl útok spáchán, daleko efektivnější, než když ho provede muž. Ten je brán jako silný, žena jako slabá. Pokud se přece jenom odhodlá k takovému činu, to se už muselo něco velmi vážného stát,“ říká americká profesorka psychiatrie Anne Speckhardová, jež pracovala pro NATO a kdysi prováděla výzkum i v bývalém Sovětském svazu.

Příčiny boje

Teroristé mohou také lehce zaútočit na city a podvědomí. I když se místní vlády, zvláště v Čečensku a Dagestánu, snaží prezentovat ženy jako nové vůdce ve společnosti, opravdový stav věcí je naprosto odlišný. Role žen zůstává v této části Ruska minimální. Jen málo žen něco řídí. Pokud například žena vlastní obchod, je to pro jejího manžela hanbou. Překládá se to jako, že on nedokázal zajistit rodinu. Většina příslušnic slabšího pohlaví (v případě černých vdov ale zní podobný obrat absurdně a komicky) proto nemá jinou možnost než zůstat doma a vychovávat děti. Navíc jsou pořád obvyklé předem dohodnuté sňatky, kdy do manželství vstupují velmi mladá děvčata. Stává se tak, že žena je provdána za člověka, jejž vůbec nezná, nemá ho ráda, a vstupuje do rodiny, která se k ní chová jako ke služce. Jenže rozvod nepřipadá v úvahu a odchod z manželství zpět ke své rodině by vrhl na všechny velmi nepříznivé světlo.

Proto, pokud žena uprchne od manžela a jeho rodiny, nemá často jinou možnost než se připojit k ozbrojencům, kteří se schovávají v hustých lesích na Kavkazu. A pozor, v teroristické skupině ji čeká vřelé přivítání. Vůdci s nimi jednají jako rovný s rovným a jsou hrdě nazývány sestrami v boji. Stolují s ostatními bojovníky a diskutují s nimi o správných a špatných cestách islámské víry, což je jinak v této oblasti něco neslýchaného. Důvod je jasný – ženy jsou často tímto způsobem připravovány na cestu k atentátu.

Je logické, že do některého z bojovníků se zamilují a provdají se za něj. Muslimské dospívající dívky (muslimové mají vyšší porodnost než ruští pravoslavní a ateisté, je jich už kolem dvaceti miliónů) si v separatistických regionech navíc idealizují vztahy a lásku s fundamentalistickými islámskými bojovníky. Romantická představa mučedníka žijícího v ilegalitě je daleko přitažlivější než manželství se sekulárními muži, kteří jsou často opilí, násilničtí a neúspěšní v práci.

„Ženy často nevidí v práci a na ulici zajímavé muže, kromě těch, kteří jsou ovšem v lesích a bojují,“ vysvětluje dagestánská novinářka Nadira Isajevová. Hovoří z vlastní zkušenosti a hovoří otevřeně, protože už žije v Egyptě. „Navíc Rusové nás považují často za jakési občany druhé kategorie, nerozumějí a nechtějí nám rozumět a podle toho se chovají. Povýšenecky a přezíravě,“ dodává Nadira.

Zatímco manželství s bojovníkem se jeví jako romantické, černé vdovy se po manželově smrti často ocitají na samém okraji společnosti. Jsou v začarovaném kruhu a dále je to pohání k radikálnímu islámu. Od něj je někdy už jen krok k sebevražedné misi. „Podívejte se na případ Madiny Alijevové, bylo jí pouhých 25 let, ale dvakrát stihla ovdovět, oba její muži byli zastřeleni při takzvaných protiteroristických operacích ruských sil. Pak zabíjela sama Madina v dagestánské Machačkale,“ vysvětluje Jekatěrina Sokirianská, jež je ředitelkou projektu International Crisis Group a věnuje se podobným problémům. „Ženy trpí i za své muže-bojovníky, jsou vystavovány perzekuci, jsou pod veřejným i skrytým tlakem a nakonec přijmou optiku radikálního islámu, protože, což je paradoxní, extremisté se k nim chovají slušně a pomáhají jim,“ dodává Sokirianská.

Ponechány bez podpory od svých zesnulých manželů nebo od státu se ženy často spolčí jako sestry v nesnázích. Oplakávají padlé muže, jsou přitahovány k islámu, náboženská komunita jim pomáhá i finančně. „Dámská zoufalství jsou dnes často jádrem všech našich problémů. Naše opuštěné ženy se promění v zuřivé vlky, ještě nebezpečnější než mužský ­alfa-samec,“ říká Magomed Šamilov, občanský aktivista z Dagestánu.

Vědkyně zabíjí

Velkým problémem pro Rusko je, že černé vdovy nejsou žádnou spodinou společnosti, že to často bývají vzdělané a chytré ženy, proto dokážou ve svých sebevražedných misích uspět. Například Marjam Šaripovová Magomedovová, jež se odpálila v moskevském metru, byla vědkyně, která se věnovala počítačům. Jenže jejího bratra obvinili ze spolupráce s rebely a ve vězení krutě mučili. Pak už to byl pro Marjam jenom krok k tomu, aby se nechala přesvědčit, že pomsta musí přijít v podobě atentátu. A na svoji „příležitost“ čekají podle odhadů desítky dalších žen. Je jen otázkou času, kdy přijde další atentát.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama