Do klasického manažera měl drogový baron Joaquín Guzmán Loera daleko. Školu dodělal jen do třetí třídy, jeho jediné veřejné portréty jsou z basy a jeho podnikání stálo tisíce životů. Přesto jeho firma, kartel Sinaloa, patří mezi nejúspěšnější korporace dnešního světa.
Je 19. leden 2001. Do večerky zbývá několik hodin a bachaře ve vězení Puente Grande čeká při lednovém soumraku rutinní kontrola – obejít cely, nakouknout přes mříže a odškrtnout si, že nikdo nechybí.
Pouze u jediné je zapotřebí se zastavit a vyvolat vězně jménem. Její rezident má rád soukromí, a když nechce být rušen, pověsí si přes dveřní mříže deku. Nelze ho vidět, pouze s ním mluvit.
Bachaři jeho rozmar respektují. Trpělivě vyvolávají jeho jméno a naslouchají. Neodpovídá. Odemknou tedy sami. Na podlaze leží poházené oblečení značky Hugo Boss, na stole platíčko s dojedeným obědem z nedalekého restaurantu, vedle nedopitý panák kořalky, zřejmě na rozloučenou.
Následující den je zpráva oficiální. Nejproslulejší drogový baron v zemi, Joaquín Guzmán Loera, přezdívaný Chapo, alias Prcek, zmizel.
Na konci tunelu
Na další noc ve vězeňské cele si Joaquín Guzmán dokázal počkat celých třináct let. A to až do posledního únorového víkendu roku 2014, který mu přerušila jednotka mexického námořnictva a odvezla si jej do hlavního města v želízkách.
Za dveřmi číslo 401 ve středostavovském kondominiu Miramar v tichomořském přístavu Mazatlán po Guzmánovi zůstaly tentokrát čerstvě koupené kalhoty značky Calvin Klein, šminky jeho manželky Emmy Coronelové, bývalé lokální královny krásy, na sporáku pánev s nedojedenými fazolemi.
Máloco napovídalo, že tady posledních deset dní trávil šéf kartelu Sinaloa, jeden z jedenácti mexických miliardářů, který zásobuje zhruba čtvrtinu drogového trhu ve Spojených státech, má rozjetý byznys v padesáti zemích světa, jeho korporace vydělává ročně okolo tří miliard dolarů, podobně jako například Facebook, a časopis Forbes jej loni zařadil ve stovce nejvlivnějších lidí planety na 41. místo. Pro srovnání – mexický prezident se do hitparády vůbec nedostal.
V posledních měsících jako by Prcek Guzmán ztrácel ostražitost. Smyčka se kolem něj začala stahovat na konci loňského roku, když policie chytila předního pistolníka kartelu Sinaloa a zabavila mu telefon a v něm řadu neznámých čísel, která se vyplatilo sledovat. K překvapení policie se z odposlechů ukázalo, že Guzmán sestoupil z bezpečných úkrytů ve vyprahlých horách Sierra Madre a pohybuje se v ulicích Culiacánu, hlavního města rodného státu Sinaloa.
Podle bývalých spolupracovníků měl Guzmán dost poustevnického života na odlehlém ranči Las Tunas, kde mu společnost dělala převážně jen maminka a zhruba dvousetčlenná osobní ochranka. Drogový boss pravděpodobně zatoužil utrácet svoje velké peníze, jak se na předního narkobarona sluší: pořádat mejdany s muzikou, dobrým jídlem a pitím, přáteli a narkoděvčaty objednanými často až z Kolumbie. A jako už mnohokrát se vysmát všem, kdo se mu v tom pokusí zabránit.
Vloni v listopadu se armádě podařilo lokalizovat dům, kde Guzmán právě nocoval. A začala stíhačka jak z akčního filmu. Zatímco vojáci hermeticky uzavírali okolí a páčili obrněné vchodové dveře, malý obtloustlý gangster si otevíral v koupelně tajný poklop privátního tunelu, ústícího v jiném domě několik set metrů odsud. Frustrovaní vojáci mohli o pár chvil později vidět na vlastní oči proslulou precizní práci drogových inženýrů – podzemní tubus, jenž šestapadesátiletému Guzmánovi prodloužil čas svobody.
O tři měsíce později už drogový boss žádnou únikovou cestu neměl. Aniž padl jediný výstřel, dostala jeho skvělá obchodní kariéra fatální ránu.
Prcek a Tlusťoch
Rurální oblasti Chapova rodného státu Sinaloa patří k nejchudším místům v Mexiku. Turisté sem skoro nejezdí a pěstovat se tady vyplatí pouze plodiny s vysokým výnosem. Tedy ty, z nichž se dají vyrobit drogy.
Není proto překvapivé, že nejsilnější generace mexických drogových bossů z devadesátých let pochází právě odsud, a někteří jsou dokonce Guzmánovi vzdálení příbuzní. Přesto byla cesta Joaquína Guzmána v mnoha ohledech pozoruhodná. Marihuanu pěstoval nejprve s tatínkem a společně ji jezdili prodávat do nejbližšího města. Malému Guzmánovi ale došlo, že výhodnější obchodní strategie bude zbavit se prostředníka, tedy tatínka, a založit si vlastní políčko. Do kapsy mu tím pádem půjdou všechny tržby, s nikým se nebude muset dělit. O mnoho let později použil stejné uvažování při jednání s dominantními kolumbijskými kartely, které postupně odstavil na
druhou kolej.
Byť formální vzdělávání zařízl už ve třetí třídě a ještě v rané dospělosti měl potíže se čtením a psaním, vynikal Guzmán v rychlosti a kreativitě, s nimiž si jako drobný pěstitel a zloděj aut získal důvěru šéfa Guadalajarského kartelu a bývalého policajta Miguela Ángela Félixe Gallarda, esa mezi mexickými překupníky. Boss svěřil Guzmánovi v polovině osmdesátých let kruciální úkol - obstarávat letecké cesty z kolumbijského přístavu Barranquilla do Mexika a pak dál do Arizony. Prcek dostal k ruce otylého muže s přezdívkou Tlusťoch. A společně vyrazili směrem k rovníku.
Doba mu přála. Mexické kartely doposud pašovaly do Spojených států převážně marihuanu a heroin vlastní výroby. Situace se ale změnila, když se Američanům podařilo téměř vyřadit z provozu pašeráckou cestu přes Karibik. Do té doby téměř autonomní kolumbijské kartely Cali a Medellín byly nucené si na pašování najímat Mexičany. A Chapo byl připravený. Podle soudních svědectví Miguela Ángela Martíneze, alias Tlusťocha, oslňoval kolumbijské kolegy rychlostí, s jakou dokázal lety odbavovat. Zatímco při první cestě trvalo Chapovi týdny sehnat kokainovou zakázku, o pět let později už dohlížel na stovky letů.
Kolumbijci odstavení od vysokých příjmů a pod tlakem armády začali platit Mexičany kokainem místo hotovosti. Podřezali si tím pod sebou vlastní větev. Guadalajarský kartel se dostal přímo ke zdroji, což mu otevřelo bránu k pohádkovému pokladu. Zatímco kilo kokainu se v Kolumbii nebo v Peru pořídí za 2000 dolarů, na severoamerickém trhu se stejné množství prodá za velkoobchodní cenu 30 tisíc dolarů, rozporcované na gramy dokonce za zhruba 100 tisíc dolarů. Zisky Mexičanů raketově vylétly a těžiště drogového byznysu se na následující čtvrtstoletí přesunulo do hor severomexické Sierry Madre.
Papričky s trávou
Svědkové, kteří poznali Guzmána zblízka, říkají, že drogový baron chce neustále řešit byznys. Překupníci pro chicagský trh, Pedro a Margarito Floresovi, v roce 2005 vypověděli, že se v diskusi snaží získat navrch lavinou otázek. Obvykle při tom přechází sem a tam a pohupuje se po špičkách – zřejmě v podvědomé kompenzaci nízkého vzrůstu.
Psychologický profil z věznice Puente Grande, zveřejněný mexickou investigativní novinářkou Anabellou Hernándezovou, zase poněkud čítankově charakterizuje tehdejšího trestance jako muže „vychytralého, manipulativního s kriminálními sklony“. Její kolega Ioan Grillo vidí základ Guzmánova úspěchu mezi mafiány v jeho pragmatismu, bez skrupulí sáhne k násilí, aby sám přežil. Přední mexický týdeník El Proceso zase vyzvihuje Guzmánovu schopnost přizpůsobit svůj drogový byznys dynamice globálního trhu.
Guzmánovy predátorské a podnikatelské rysy by zřejmě zůstaly nějakou dobu u ledu, pokud by policie v roce 1989 nezatkla šéfa Guadalajarského kartelu a Guzmánova mentora Félixe Gallarda. Po něm se objevilo vakuum, jež bylo zapotřebí zaplnit.
Pohrobci kartelu se po Gallardově zatčení sešli ve výletním středisku Acapulco v údajně ostentativně přátelské atmosféře. Bylo tomu tak naposledy. Kolegové zastřešení společnou kriminální organizací se během několika měsíců rozdrobili do dnes všeobecně známých kartelů Juárez, Tijuana a Sinaloa. Od té chvíle se potkávali jen se zbraní v ruce. Vrhli se do krvavé války o teritorium, jež stála za posledních deset let život kolem sedmdesáti tisíc lidí.
Příležitost být svým pánem na vlastním území chytil Chapo za pačesy. Objevil v sobě manažera a kutila v jednom. Nejdříve si otevřel konzervárnu. Hlídkám na obou stranách hranice trvalo několik měsíců, než si všimly, že v „jalapeňos comadre“ bývá zcela jiné zboží, než je uváděné na etiketě. Do portfolia přidal ponorky, nová letadla i tisícihlavé davy žoldáků ochotných riskovat basu pro pár stovek dolarů. Když mu cestu zahradil pohraniční plot, střílel balíky proviantu obrovským prakem nebo pašoval sítí sofistikovaných tunelů, které se dnes počítají na stovky. S podobnou kreativitou se později dokázal přizpůsobit poklesu poptávky drahého kokainu během hospodářské krize – okamžitě ho nahradil levnějšími amfetaminy a marihuanou a jeho zisky ještě stouply.
Půl miliónu dolarů
S objemem pašovaných drog napětí mezi kartely rostlo. Guzmána to stálo v květnu roku 1993 málem život. Při příjezdu na letiště v západomexické metropoli Guadalajara spustilo na jeho auto palbu několik ozbrojených mužů v maskách. O život přišlo sedm přihlížejících, včetně známého mexického biskupa Ramóna Godíneze. Chapovi se podařilo uprchnout. Jeho dětsky vyhlížející tvář se ale poprvé objevila ve večerních zprávách, kde byl označen za hlavního viníka odpoledního masakru. Policie rozjela megalomanskou pátrací akci.
S falešnou identitou a suitou věrných ozbrojenců se čerstvě proslavenému pašerákovi podařilo uprchnout do sousední Guatemaly. Pořád ale neměl vyhráno. Do cesty se mu postavil těžký kalibr, šéf vojenské rozvědky, dnes guatemalský prezident, generál Otto Pérez Molina. V dokumentu televize Univisión Pérez vzpomíná, že baronova kolona aut plných ozbrojenců na jeho povel poslušně zastavila. Guzmán vystoupil. Nekladl žádný odpor a působil naprosto sebejistě.
Při první příležitosti pak údajně nabídl půl miliónu dolarů výměnou za propuštění. Pérez odmítl a Chapo se rozzlobil. Několik měsíců poté na generála dolehla Guzmánova msta. Když jeho dcera vyjížděla z garáže, zasáhla její auto a její tělo dávka z několika samopalů. Se štěstím přežila.
Guzmán byl převezen do Mexika a odsouzen na dvacet let ve vězení s nejvyšší ostrahou. Nezlomilo ho to a s mravenčí pílí a rancem úplatků si dláždil cestu k útěku. Kombinací zastrašování a příslibů bohatství si získal na svou stranu postupně bachaře, údržbáře i šéfa věznice. A zavedl vlastní pořádek.
Na spravedlnost dohlížela jeho osobní jednotka přezdívaná bateadores, pálkaři, v cele přijímal drogový lord zboží podle svého gusta a dámské návštěvy všeho druhu, jež zde zůstávaly třeba i týden. S mobilem v ruce nikdy neztratil kontrolu nad svou korporací.
Novoroční mejdan ve vězení v roce 2001 pojal velkoryse. Věděl, že bude poslední. Podle mexického novináře Ricarda Ravela se rozjel už o Vánocích a skončil v lednu. Čtrnáct dní nato Chapo uprchl pravděpodobně v přestrojení za prostitutku. Opačným směrem, tedy za mříže, naopak putovalo více než sedmdesát zaměstnanců Puente Grande, které si Chapo během svého sedmiletého pobytu koupil. Včetně vězeňského šéfa.
Sympatie k mafiánovi
Od útěku z vězení si Chapo většinou důsledně kryl záda. Ani „narcos“ nemusejí být psychopati, kterým je jedno, zda skončí v base, nebo třeba s kulkou v srdci. „Mám strach, denně se probouzím s obrovskou obavou, že mě chytí,“ řekl v rozhovoru pro týdeník El Proceso Chapův společník Mayo Zambada.
Korporace se snaží riziko pro své vedení minimalizovat tím, že najímá na práci externisty – a těch je podle odhadů až 150 tisíc. Samotných členů kartelu je podle expertů zřejmě jen sto. Ti se snaží nejužší vedení krýt. Při jednání údajně nikdy nepadne Guzmánovo jméno, šéf se schůzek obvykle neúčastní (pokud se neodehrávají na jeho území) a čeká se svými ozbrojenci nedaleko v obrněném hummeru.
Obava o vlastní bezpečí se odráží i v osobním životě mafiánů. Některé kartely jsou příbuzensky propojené. Bratři Beltrán Leyvovi, bossové jednoho ze severomexických kartelů, byli kupříkladu Guzmánovi vzdálení bratranci. Za ženu pojal Chapo bývalou královnu krásy Emmu Coronelovou, neteř jiného mafiána, Nacha Coronela. Má to zcela pragmatický důvod: bojovat proti vlastní rodině je nepohodlné i pro otrlé gangstery.
Na panteonu mexických lidových hrdinů si Guzmán získal mytické postavení. O jeho životě skládají obdivné písně dechovkáři i rappeři, sošky Guzmána v dnes už ikonickém vězeňském mundúru, v němž se objevil v jediném televizním rozhovoru krátce po zadržení, se prodávají jako suvenýry po celé zemi.
Není náhoda, že den po Guzmánově zatčení vyšla do ulic Mazatlánu demonstrace za jeho propuštění, čítající několik set lidí. Patří ke zvyklostem mexických drogových kartelů, že část zisků z drog pumpují do svého teritoria, stavějí školy, kostely, dokonce i odvykací centra pro drogově závislé. Získávají si tak podporu místních, jeden z předpokladů pro úspěšné přežití psanců na útěku.
Ze sympatií ke kartelu ze Sinaloy byli podezříváni dokonce i poslední dva mexičtí prezidenti. Za poslední čtyři roky se armádě podařilo polapit 25 z 37 nejhledanějších ze seznamu drogových mafiánů z roku 2010, není na nich ale žádný vysoce postavený šéf kartelu Sinaloa. Novináři a politologové v Mexiku s velkým gustem spekulovali o tom, proč vláda nechávala nejsilnější drogový podnik zdánlivě na pokoji. Jedna z teorií tvrdila, že snazší je napadat menší kartely, teprve potom se vrhnout na ty velké. Vlády Mexika i bezpečnostní síly Spojených států jakoukoli selekci v tomto ohledu odmítaly. Zatčení nejhledanějšího muže planety jim dalo za pravdu.
Hierarchicky strukturované kartely useknutou hlavu obvykle bez větších problémů nahradí jinou anebo jejich teritorium ukousne konkurence. Samotný drogový byznys, hnaný poptávkou ve Spojených státech, v Kanadě a Evropě, zůstává stabilně silný. Z tohoto pohledu je Joaquín Guzmán Loera nahraditelnou figurkou v čele jedné korporace. Každý, kdo zná jeho příběh, ale ví, že je to nesmysl.
