Poslední rakouská císařovna | Reflex.cz
nahoru

Poslední rakouská císařovna

Petr Sokol13. března 2014 • 00:15
Poslední rakouská císařovna
foto: ČTK

V dubnu 1989, krátce před pádem železné opony, zažila Vídeň, metropole Rakouské republiky, jakýsi výlet časem. V jejím centru se totiž po dlouhých 73 letech konal císařský pohřeb. Poslední rakousko-uherská císařovna Zita Bourbonsko-Parmská sice zemřela ve švýcarském exilu, ale její pohřeb se konal v bývalém hlavním městě říše, v němž spolu se svým manželem Karlem Habsburkem vládla.

Vídeň zažila 1. dubna 1989 v 15 hodin (ve výročí smrti císaře Karla) rekviem za zemřelou Zitu, při němž se za přítomnosti řady čelných politiků Rakouské republiky hrála a zpívala císařská hymna „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem“.

Bez srdce

Z chrámu svatého Štěpána potom zamířil pohřební průvod v čele s císařským pohřebním vozem, který byl naposledy použit v roce 1916 při pohřbu císaře Františka Josefa I., do Kapucínské hrobky – tradičního pohřebního místa rakouských habsburských panovníků. Uložení Zitiny rakve předcházel tradiční rituál, při němž bylo třikrát zaklepáno na fortnu krypty. Kapucínský mnich se vždy zeptal, kdo přichází. V prvním a druhém případě byly vyjmenovány všechny Zitiny tituly, včetně toho, že byla českou královnou, mnich ovšem odpověděl: „Tu neznáme,“ a vstup do krypty neotevřel. V třetím případě herold na otázku ovšem odpověděl: „Zita – smrtelný a hříšný člověk.“ Teprve potom se vstup otevřel.

Dodržen byl i další starobylý habsburský zvyk, kdy tělo zesnulé bylo před smrtí nabalzamováno a bylo vyňato srdce, jež pohřbili zvlášť a na jiném místě. Konkrétně v kapli kláštera Muri ve Švýcarsku, kde se od roku 1971 nachází také urna se srdcem jejího manžela – císaře Karla – a ostatky některých v exilu zemřelých členů rodiny.

Jedenasedmdesát let po nastolení republiky u nás byla pohřbena poslední česká královna, jíž Zita v letech 1916 až 1918 jako manželka Karla Habsburka byla. Dozvuky starých sporů se ovšem projevily i v den pohřbu – dva Zitini synové, kteří se nevzdali formálního nároku na trůn, mohli sice výjimečně do Rakouska, ale pouze na několik hodin.

Františkovy Lázně

Budoucí manželé se poznali již v dětství, protože exilový dvůr Zitina otce – vévody Roberta Parmského – se nacházel nedaleko jednoho z dolnorakouských zámků rodiny Karla Habsburka. Později na sebe ovšem v zásadě zapomněli a k opětovnému setkání došlo v roce 1908 v západočeských Františkových Lázních, kde se Zita zotavovala z trochu drsnějšího pobytu v klášteře na ostrově Wight, němž se zdokonalovala v etiketě a angličtině. Mladý arcivévoda sem zase jezdil z Brandýsa nad Labem, kde sloužil jako důstojník. Karlovi se Zita velmi líbila a postupně začaly být jeho sympatie opětovány i ze strany mladé bourbonské princezny.
Karlovu výběru životní partnerky věnovali v dynastii velkou pozornost, protože panovaly obavy, aby vše nedopadlo jako v případě aktuálního následníka trůnu Františka Ferdinanda, jenž si za ženu vyvolil „pouhou“ hraběnku, takže jejich sňatek v habsburském rodu považovali za nerovnorodý.

Podle domácího řádu habsburského domu byla vhodnou manželkou taková žena, která náležela k rodu, jenž byl v nějaké zemi vládnoucí, nebo alespoň v minulosti vládl. Tuto podmínku Zita splňovala, protože její otec byl posledním bourbonským vévodou italského státu Modena, který pohltila sjednocující se Itálie.

Císař František Josef proto nešetřil radostí, když se o vztahu dozvěděl. Svatba se konala 21. října 1911 na zámku Schwarzau, kde se nacházelo jedno ze sídel parmských Bourbonů. Obřadu se na rozdíl od svatby tehdy „úřadujícího“ následníka trůnu Františka Ferdinanda osobně zúčastnil císař František Josef.

Náhlý vzestup

Když se Karel v roce 1887 na dolnorakouském zámku Persenbeug narodil, byl jen jedním z arcivévodů v řadě, jehož šance, že se jednou stane vládcem habsburské říše, byla hodně nízká. Na trůnu seděl jeho prastrýc František Josef a následníkem trůnu byl císařův syn Rudolf. Po jeho sebevraždě v Mayerlingu, kde zemřel jako bezdětný, se ovšem začal trůn ke Karlovi pomyslně blížit. Císařův bratr nejevil o trůn zájem, a tak se reálným nástupcem trůnu stal císařův synovec František Ferdinand. Po něm by následovali jeho bratr Otto a už třetí v pořadí byl Ottův syn – Karel.
Pořadím samozřejmě mohli zahýbat potomci Františka Ferdinanda, který byl v době tragédie v Mayerlingu bezdětný. Horký kandidát na císařský trůn si ovšem vzal nerovnorodou manželku, a tím své budoucí potomky z následnictví vyloučil. Po smrti svého otce v roce 1906 proto Karel postoupil již na pomyslnou pozici číslo dvě, ale vzhledem k relativně nízkému věku Františka Ferdinanda se nečekalo, že by na trůn v dohledné době dosedl. To se však náhle změnilo z hodiny na hodinu, když zazněly výstřely v Sarajevu.
Na trůn proto Karel musel nastoupit uprostřed světové války, když zemřel František Josef. Už první válečné roky trávil většinou na frontě, a pro rodinu tak skončilo období, kdy většinou žila mimo Vídeň – například také v Brandýse nad Labem, kde Karel sloužil. Když Karel musel často na frontu, vzal si stařičký císař zbytek rodiny k sobě do Hofburgu. Zita se očividně těšila jeho přízni.

Karel chtěl, pravděpodobně i pod vlivem své energické manželky, po nástupu na trůn učinit v monarchii zásadní reformy. Oslabil perzekuci některých národů monarchie, což mimochodem zachránilo život českým politikům Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi, kteří čekali na popravu po vykonstruovaném velezrádném procesu.

Karel jim nejprve snížil tresty a pak je nechal propustit. Nový císař dokonce uvažoval, že se nechá slavnostně korunovat českým králem, což František Josef nikdy neudělal. Česká korunovace měla následovat po císařské a uherské, ale němečtí nacionalisté vyvinuli na císaře tlak a ke korunovaci nakonec nedošlo.

Italská zrádkyně

Karel si ale důvěru německých nacionalistů v monarchii stejně nezískal a roli v tom hrála i jeho žena. Jako příslušnice bourbonského rodu s francouzskými kořeny se pokusila zprostředkovat kontakt mezi císařem a francouzskou vládou, aby se mohl naplnit císařův cíl v podobě rakousko-uherského „vystoupení“ z války – jinak řečeno separátního míru s Francií a Británií.
Zita oslovila své dva bratry, kteří žili na druhé straně válečné fronty, a ti se ujali v roce 1917 role tajných kurýrů, již francouzské vládě doručili mírovou nabídku. Vše ale zkrachovalo, když rakouský ministr zahraničí Czernin veřejně provokoval francouzskou vládu svým prohlášením, že nabídka přišla z druhé strany. Francouzi se nenechali dlouho popichovat a zveřejnili originál Karlova vlastnoručně podepsaného dopisu.

Zuřili nejenom němečtí váleční spojenci, kteří se cítili císařem podvedeni, ale také nacionálně ladění Němci v monarchii, již rozpoutali štvavou kampaň nejenom proti císaři, ale hlavně proti jeho ženě. Císařovnu označovali za italsko-francouzskou zrádkyni, která uplatňuje na císaře špatný vliv. Je pravda, že Zita byla vždy informována o všech Karlových politických tazích a rozhodnutích, ale zároveň platí, že konec války si výslovně přál sám císař, jenž během prvních let války na frontě poznal strašlivost konfliktu.

Tzv. Sixtova aféra, pojmenovaná křestním jménem jednoho ze Zitiných bratrů, nebyla jedinou mírovou iniciativou císaře Karla, který se pokoušel dojednat separátní mír například i prostřednictvím papeže či některých politiků Britského impéria, ale zdaleka nejvíce mu uškodila. Jeho říše zůstala i kvůli ní až do konce války po boku Německa a zažila v jejím závěru otřes, jejž nepřežila.

(Ne)abdikace

Od Karlovy říše se v říjnu 1918 postupně odtrhávala jedna část za druhou – Češi si vyhlásili samostatnou republiku, na odchodu byli Jihoslované, a dokonce v samotném Rakousku probíhala republikánská revoluce. Ani pozdní císařovy návrhy na federalizaci říše už nikde nezabíraly.

Císař se Zitou přebývali až do 11. listopadu 1918 v Schönbrunnu a snad i věřili, že alespoň zbytkové Rakousko si ponechá monarchistickou formu vlády. Politici, kteří v zemi převzali moc, ale chtěli v zemi vyhlásit republiku. Tlačili na císaře, aby se vzdal trůnu. Ten to odmítal a tehdy se odehrála i slavná historka, kdy císařovna Zita manželovi řekla, že císař a král z podstaty abdikovat nemůže a že bude lepší, když oba padnou, než aby se vzdali trůnu.

Argumentovala i tím, že přece po nich může na trůn přijít nejstarší syn Otto nebo jiný příslušník rozvětveného habsburského rodu, kdyby i syn padl. Karel vše nakonec vyřešil šalamounským způsobem, když se 11. listopadu 1918 vzdal „jakékoli účasti na státních záležitostech“ a podepsal také, že respektuje budoucí rozhodnutí o státní formě Německého Rakouska, ale výslovně se trůnu nevzdal.

O pár dní později – 13. listopadu – podobné prohlášení podepsal i ve vztahu k Uherskému království. Nová rakouská vláda následně vyzvala císařský pár, aby opustil zámek Eckartsau na Moravském poli, kde pobýval po odchodu ze Schönbrunnu. Dvorní vlak proto i díky tlaku vítězných mocností odvezl 23. března 1919 Karla a Zitu do švýcarského exilu. Ještě před přechodem hranic vydal Karel ve Feldkirchu manifest, v němž uplatnil svůj nárok na trůn.

Švýcarské vyhnanství

Ani ve švýcarském exilu ovšem oba manželé nepřestávali spřádat plány na pokus o restauraci, jak se nazývá návrat monarchie k moci. Zatímco v Rakousku již vládl prezident, Habsburkům byl zabaven majetek, a dokonce byl všem členům rodu, kteří se výslovně nevzdají nároku na trůn, zakázán vstup do země. Určitá šance se však rýsovala v Maďarsku.

Tam totiž po krátkém trvání republiky a stejně dlouhém pokusu bolševiků vybudovat v zemi sovětskou republiku došlo k úvahám o návratu k monarchii. Byla to ovšem podivná monarchie, v níž nebyl žádný panovník. V čele státu stál jako regent – zemský správce – bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy. Ten sice v době, kdy se bortilo Rakousko-Uhersko, sám přijel za císařem a ujišťoval ho o věrnosti. Nyní už ovšem lavíroval mezi dvěma proudy maďarské pravice, která podporovala monarchii, ale lišila se v tom, kdo má nastoupit na dočasně uprázdněný trůn.

Legitimisté chtěli návrat „legitimního“ Karla Habsburka, zatímco druhý tábor si přál volbu krále z více kandidátů. Karel na počátku roku 1921 uvěřil příslibům legitimistů, že země je připravena na jeho příchod, a s falešným pasem přicestoval na Velikonoce přes „zakázané“ Rakousko do západomaďarského města Szombathely. Na místě však byla situace jiná, než si asi představoval, a místo uvítání musel Karel sám jet do hlavního města za Horthym. K jeho překvapení mu „jeho“ zemský správce odmítl předat vládu a překvapený Karel se vrátil do Švýcarska.

Do vyhnanství

Na podzim téhož roku ovšem své dobrodružství zopakoval. Tentokrát s ním již cestovala i Zita, jejíž účast na prvním pokusu o restauraci překazilo těhotenství. Tentokrát museli překonat větší kontrolu ze strany švýcarských úřadů, a i proto letěli přes Rakousko letadlem.

Přes výpadky motoru letoun nakonec přistál v legitimisticky naladěném západním Maďarsku, a Karel zde dokonce jmenoval svou vládu. Už také chápal, že Horthy mu Maďarsko dobrovolně nepředá, a proto kolem sebe shromáždil legitimisticky naladěné vojáky a spolu s nimi vytáhl na Budapešť. Zprvu tažení vypadalo velmi nadějně, na mnoha místech Karla vítali jako krále a místní lidé mu přísahali věrnost.

Podobné ceremonie ovšem Karla zdržely a Horthy se stihl vzpamatovat a shromáždit alespoň ozbrojené studenty a menší vojenské jednotky. K rozhodující a jediné přestřelce došlo na předměstí Budapešti
23. října 1921. Když došlo na první mrtvé, projevil Karel určitou váhavost, ale asi také obavu z občanské války a zavelel ke stažení jeho vojáků. To byl konec jeho pokusů o návrat na trůn.

I pod tíhou mobilizace v Československu byl Karel se Zitou internován na zámku svého spojence Esterházyho a pak v opatství Tihany u Balatonu. Následně ho eskortovalo britské námořnictvo přes Dunaj a Středozemní moře do vyhnanství na portugalský ostrov Madeira v Atlantiku, kam dospěl 19. listopadu 1921.

Dnes je tento ostrov vyhledávaným turistickým cílem a mluví se o něm jako o místě věčného jara. Rodině posledního císaře se zde ovšem nejlépe nežilo. Nedostatek peněz je přivedl do zanedbané vily v místních horách a Karel onemocněl zápalem plic, na nějž 1. dubna 1922 v 15 hodin zemřel.
Pochován byl na ostrově v kostele Nossa Senhora de Monte, když na jeho pohřeb přišlo 30 tisíc lidí. Přestože existovaly úvahy o přenesení jeho ostatků do Vídně, nikdy k tomu nedošlo. Podle jeho syna s ohledem na to, jak dobře se k němu za života ostrované chovali.

Královna, král a socialista

Podle mocností, jež vyhrály válku, smrtí posledního císaře a českého krále na dalekém atlantickém ostrově kleslo nebezpečí habsburského monarchismu ve střední Evropě a Zita se mohla vrátit na pevninu.
S dětmi putovala po Evropě ještě celá desetiletí. Žili ve Španělsku, v Belgii, USA, Německu, Lucembursku či Švýcarsku. Nejstarší Zitin syn – Otto – byl blízko k tomu, aby se před vypuknutím druhé světové války vrátil do rakouské politiky, ať už jako kancléř, nebo panovník, ale nakonec z této možnosti sešlo.

Po válce se stal evropským poslancem za bavorskou pravicovou Křesťanskosociální unii (CSU) a šéfem Panevropské unie v celé Evropě. V rozporu s přáním matky se nakonec po druhé světové válce výslovně vzdal nároku na rakouský trůn a mohl navštívit rodné Rakousko. Zitin vnuk a Ottův syn Karel díky tomu dokonce později v Bruselu zasedal jako poslanec za rakouské lidovce. Naopak Zitiny názory zůstaly neměnné. 

Kvůli tomu se například nemohla zúčastnit ani pohřbu své dcery Adelheid v roce 1972. Do smrti také například věřila, že tragédie v Mayerlingu nebyla sebevraždou, ale vraždou, kdy následníka trůnu Rudolfa někdo odstranil. Aktivně se rovněž zapojila do procesu blahořečení svého manžela, které provedl papež Jan Pavel II. 3. října 2004. Svátek blahořečeného Karla Habsburského se slaví 21. října, což bylo datum jeho sňatku se Zitou, jejíž možné blahořečení se už také připravuje.

Paradoxně až za rakouského socialistického kancléře Bruna Kreiského v roce 1982 změnila Rakouská republika k Habsburkům postoj. Na počátku proměny stála přímluva španělského krále Juana Carlose, jenž rakouského kancléře během letní dovolené ve Španělsku požádal, zda by nemohl vstup Zity do země povolit. Byla to vždy právě rakouská sociální demokracie, která proti ústupkům ve prospěch příslušníků habsburského rodu nejvíce bojovala. Čtyřiašedesát let po skončení monarchie ovšem Kreisky nechal její případ přezkoumat a úřady dospěly k šalamounskému rozhodnutí, že se Zita do habsburského rodu pouze přivdala, nikdy neměla ani teoretickou možnost vládnout, a proto může na státní území vstoupit.

Zita následně Rakousko skutečně poprvé od nastolení republiky v roce 1918 navštívila. Natrvalo se zde ovšem neusadila a závěr života strávila ve švýcarském Zizersu v kantonu Gaubünden, kde 14. března 1989 poslední česká královna a rakouská císařovna zemřela.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější