Bedřich Utitz | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bedřich Utitz

HANA BENEŠOVÁ10. dubna 2014 • 00:15
Bedřich Utitz
foto: repro z knihy Bedřich Utitz, kaleidoskop mého století

„Nepočítal jsem s tím, že se do své země, za kterou jsem bojoval v Africe a ve Francii, z druhé emigrace vrátím,“ říká Bedřich Utitz (93). „V roce 1990 jsem na Vinohradech sledoval přes ulici, jak lidé vycházejí z protějšího knihkupectví a nedočkavě listují v knížkách, které jsme vydali,“ vzpomíná s dojetím. Spoluzakladatel exilového nakladatelství Index, válečný veterán a dlouholetý novinář obdrží 11. dubna Cenu Arnošta Lustiga.

reklama

„Když jsem vstoupil do československé armády, nikdo podle mého přízvuku nepoznal, že jsem se česky začal učit až v jedenácti letech,“ říká Bedřich Utitz. Jeho otec, pražský rodák, si po první světové válce zvolil rakouské občanství a odstěhoval se do Vídně. Manželé Utitzovi se svými syny mluvili pouze německy. „Otec mě jen naučil jednu českou písničku. Dou voni, vole, dou voni do… Matka mi ji zakázala zpívat. Otec pracoval jako prokurista. O válce nikdy nemluvil. Na západní frontě bojoval za císaře pána. Dvakrát byl raněn,“ upřesňuje Utitz. Až ve svých pětašedesáti letech se od sestřenice dozvěděl, že otcovu smrt v třiatřicátém roce nezapříčinilo staré válečné zranění. „Vzal si život. Nechal nám dluhy,“ konstatuje dnes.

Utitzovi už tehdy žili v Praze. „Přestěhovali jsme se, když mi bylo jedenáct. Otec si vypůjčil od příbuzných peníze, stal se společníkem strýce Hynka Mahlera, který měl malou továrnu na rukavičky. Byla to velmi špatná investice…“ Dluh splácela vdova ze svého platu ve Strojnické nemocenské pojišťovně a do rodinného rozpočtu přispíval i třináctiletý Bedřich. Dával kondice z matematiky. Měl v úmyslu přestoupit z německého gymnázia ve Štěpánské ulici na českou školu, ale nemohl riskovat, že by nedostával učebnice zdarma. „Za celou dobu studia na německém gymnáziu jsem se nesetkal s žádným projevem antisemitismu. Většina mých spolužáků válku nepřežila. Ti, co měli židovský původ a nepodařilo se jim včas odejít, zahynuli v koncentrácích, ostatní padli na frontě v uniformě wehrmachtu,“ dodává. Maturitu složil v září 1938.

Do Palestiny

Během mobilizace bylo Bedřichovi pouhých sedmnáct let, což mu však nezabránilo, aby se hned hlásil do zbraně. „Přesvědčoval jsem odvodní komisi, že jsem si rodný list zapomněl doma. Neuvěřili mi.“ Po Mnichovu nastoupil jako učeň do autodílny. „Mistr v zimě zčistajasna povídá: Bude lepší, když půjdete domů. Nikdo ho přitom tenkrát nenutil, aby vyhodil židovského kluka z práce,“ vzpomíná. „Jsme naprostá výjimka, ale až na jednoho bratrance všichni příbuzní emigrovali.“

Na začátku dubna 1939 potkal Bedřich Utitz v ulici Na příkopě spolužáka Jana Schneidera. „Honza se mě zeptal, kdy a kam odjedeme. Řekl jsem, že nevím. Odvedl mě do pasáže Černá růže.“ Kolik si firma Guttmann a spol. účtovala za místo na seznamu do Palestiny, si už Bedřich Utitz nevybavuje. Rodina prodala všechny cennosti, od zrcadla přes jeho sbírku známek. Bedřich se svým bratrem a matkou odcestovali nočním rychlíkem do Vídně 30. dubna 1939. Výletní říční loď pro necelou stovku cestujících obsadilo pětkrát více pasažérů. „Na jugoslávské lodi jsem si u pisoáru oddechl: „Tady už na nás Němci nemůžou.“ Muž, který stál vedle mě, s úsměvem pronesl: „To máte pravdu. Já jsem od německé tajné policie.“ Cesta do Palestiny trvala víc než čtyři měsíce. Hned po příjezdu začal Bedřich myslet na návrat. „Dozvěděli jsme se, že Hitler napadl Polsko. Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku. Věřili jsme, že třetí říši porazíme a vrátíme se domů. To bylo přece samozřejmé, že jsem šel bojovat. To byla povinnost!“

V mobilizačním středisku britského letectva Bedřicha Utitze odmítli. Po pravdě jim totiž odpověděl na otázku, kolik má dioptrií. „Bylo mi jasné, že ze mě pilot nikdy nebude, ale doufal jsem, že mě vezmou k pozemnímu leteckému personálu.“ Odveden byl až v roce 1940. „Byli jsme armáda dobrovolníků. Někteří z nás nebyli ani na vojně, jiní byli o dost starší. Skoro čtyřicetiletý básník František Gottlieb s námi prodělal celý výcvik a sloužil u naší jednotky, dokud jsme se nepřesunuli do Velké Británie. Půjčoval mi knížky. Na obecné škole jsem četl Karla Maye, na gymnáziu Karla Čapka. Gottliebovu básnickou tvorbu jsem vůbec neznal.“

V boji

Československý pěší prapor 11 – Východní pod velením budoucího brigádního generála Karla Klapálka se do obrany obklíčeného libyjského přístavu Tobrúk zapojil 21. října 1941. Na jaře 1942 byl prapor přeměněn na 200. československý lehký protiletadlový pluk. Bylo životně důležité, aby Spojenci strategický přístav udrželi. Utitz byl zařazen k oddílu kanónů proti útočné vozbě. „Na místě jsme rozestavěli naše protiletadlová děla, zaujali jsme palebné postavení a čekali na poplach. Němci nás bombardovali. Nepřicházelo v úvahu, že bychom opustili náš kanón a ukryli se někde v bezpečí. Člověk si mohl jen přát, aby nás netrefili. Odnesl jsem si poškozený sluchový nerv,“ dodává. Od Tobrúku ho poslali do důstojnické školy v Haifě. Dvouletý kurs byl za války zkrácen na půl roku.
Bedřich odplul v létě 1943 spolu s dalšími československými vojáky do Velké Británie. „V Anglii jsme pokračovali ve výcviku a čekali, kdy dojde k invazi a přijde řada na nás. Dočkali jsme se v srpnu 1944.“ Na začátku září začala Československá samostatná obrněná brigáda obléhat francouzský přístav Dunkerque. Padlo zde několik desítek československých vojáků. „V mé četě byl jeden sudetský Němec a jeden Rakušan. Oba byli při noční hlídce smrtelně zraněni,“ uvádí Utitz. Ve Francii na podzim 1944 se poprvé bál o život. „Němci při útoku používali ukořistěné kaťuše. Rakety kaťuší létají pomalu, slyšíte, jak se přibližují, a čekáte, kam dopadnou. To jsou vteřiny naplněné smrtelnou úzkostí…“ V lednu 1945 němečtí vojáci Bedřicha Utitze zajali. S kanadským poručíkem napsali ze zajateckého tábora dopis Červenému kříži, který 12. března 1945 zprostředkoval jejich výměnu. „Konec války jsme si ovšem představovali jinak. Docela jinak! Praha během povstání volala o pomoc, Patton, kdyby záleželo jen na něm, by ani chvilku neváhal, jenže Eisenhower striktně dodržel dohodu se Sověty. Bylo nám bídně, když nám velitelé ozřejmili, že se vojáci z demarkační linie nesmějí hnout, že Prahu musí osvobodit Rudá armáda.“

S rudou knížkou

V říjnu 1945 odešel Bedřich Utitz do civilu. Začal studovat chemickou fakultu, nedokončil však ani první semestr. Kamarádi se ho zeptali, jestli nechce vstoupit do strany. Souhlasil. „Komunisté tak pěkně vykládali o tom, že už nikdy nebude válka, nikdo nebude pronásledován kvůli svému původu… Nestydím se za to, že jsem v roce 1945 vstoupil do KSČ. Vadí mi ale, že jsem neprohlédl dřív. Trva­lo mi to dlouho. Říkám si, jak je možné, že jsem byl tak hloupý…“

Rád chodíval na návštěvu ke své tetě Julii, která se provdala za Bedřicha Kische, bratra známého reportéra Egona Ervína Kische. U Kischů se Bedřich seznámil s Františkem Krieglem. „Kriegel byl znamenitý člověk. Rovný, zásadový chlap. Nedivím se, že jako jediný v Moskvě nepodepsal souhlas se srpnovou okupací.“
Na podzim 1945 nastoupil Utitz do ČTK. „Tam jsem se od starých machrů naučil základy novinářského řemesla.“ Své nabyté zkušenosti předával dál. Mezi redaktory, jež v šedesátých letech zasvěcoval v Československém rozhlase do novinařiny, byli například polistopadoví ministři Jiří Dienstbier a Luboš Dobrovský.

Únorový převrat Bedřich Utitz proležel s těžkou chřipkou. Když se vrátil do redakce, nepoznal ji. Scházel nejen kolega Rybička, národní socialista, ale i další žurnalisté. Nahradili je uvědomělí straníci. Utitz odjel do Berlína jako dopisovatel ČTK. Nezarazilo ho, že několik lidí z vojenské mise v Berlíně odešlo na Západ. „Když jsem v roce 1949 nastoupil do tiskové agentury Telepress, zavolal si mě jednou vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřich Geminder a dal mi zprávu o schůzce ministrů zahraničí USA, Velké Británie a Francie. Nakázal mi, ať ji okamžitě odvysíláme,“ vzpomíná. Upozornil tehdy Gemindera, že to musí být nějaký omyl, protože francouzský ministr zahraničí se oné schůzky zúčastnit nemohl. „Geminder na mě začal křičet. Nehádal jsem se s ním. Až po letech jsem si uvědomil, že se jednalo o cílenou dezinformaci.“

Bedřicha Gemindera zatkli 24. listopadu 1951. Ve stejný den jako Rudolfa Slánského. Telepress přestal existovat během jedné hodiny. „Přišli estébáci a oznámili, že si máme vzít své věci a jít,“ říká Bedřich Utitz. V procesu se Slánským bylo vyneseno jedenáct rozsudků smrti. Také Geminder dostal provaz. „Byl jsem zmatený. V rozhlase jsem poslouchal přiznání obviněných. Nechtěl jsem se smířit s tím, že KSČ je zločinná strana,“ vysvětluje Utitz.

Začal pracovat jako knihovník v krčské nemocnici a bylo mu řečeno, že jeho buržoazní původ a účast v zahraniční armádě jsou v socialistické společnosti na závadu. V polovině padesátých let nastoupil do německé redakce zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Na začátku šedesátých let se stal hlavním redaktorem ústřední redakce zahraničního vysílání.

Index

„Prezident republiky a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný volal jednou řediteli rozhlasu, aby se nevysílala písnička Malé kotě, protože v refrénu se zpívá Nehas, co tě nepálí,“ vybavuje si Utitz. V polovině šedesátých let odjel pracovně na Kubu. Tehdy tam jako vedoucí skupiny československých lékařů působil už zmíněný František Kriegel. „Hodiny a hodiny jsme spolu diskutovali o politice. Oceňoval reformní názory, ale upozorňoval mě, že podceňujeme protivníky…“
Utitz byl naprosto přesvědčený, že Sovětský svaz do vývoje v Československu vojensky nezasáhne. Jeho kolega z rozhlasu Arnošt Lustig byl téhož názoru. „O vysílání Československého rozhlasu v srpnu 1968 z pankrácké vily na Květnici bych mohl vyprávět hodiny a hodiny. Byla to opravdová služba…“ Jakmile bylo obnoveno vysílání z budovy rozhlasu na Vinohradech, Bedřich Utitz se v ředitelské kanceláři dozvěděl, že má do čtyřiadvaceti hodin opustit republiku. „Odjel jsem do své druhé emigrace. Tentokrát jsem však nepočítal s tím, že se do své země ještě někdy vrátím. Moje druhá žena a syn Pavel za mnou přicestovali na Vánoce 1968. Svou první ženu jsem viděl už jen jednou, na letišti, když směla navštívit lágr, kde ji za války věznili. Se svými dětmi z prvního manželství a vnoučaty jsem se setkal až v osmdesátých letech v Maďarsku.“ Velkou výhodu měl v tom, že němčina pro něj byla druhý mateřský jazyk. Mohl pracovat jako novinář a začal překládat. Pro Der Spiegel přeložil fejeton Ludvíka Vaculíka Výslech při šálku kávy. Do němčiny převedl také třeba Goldstückerovy paměti.

V roce 1971 založili Bedřich Utitz a politolog Adolf Müller v Kolíně nad Rýnem nakladatelství Index. „S Ádou jsme byli přátelé na život a na smrt. Chtěli jsme vydávat knížky autorů žijících v exilu i v Československu. Jejich díla bylo potřeba dostat ke čtenářům.“ V Indexu vycházely knížky literátů na indexu. „Kolikrát jsme si s Ádou říkali, že jsme vymysleli pro naše nakladatelství přiléhavý název – a ani jeden z nás si nemohl vzpomenout, jak nás to napadlo.“ V začátcích Index významně podpořila baronka Metternichová, kterou okouzlilo pražské jaro. Indexu věnovala základní kapitál, pětadvacet tisíc marek. Přátelství mezi Adolfem Müllerem a Bedřichem Utitzem sice postupem času vyprchalo, ale zůstalo za nimi na dvě stě vydaných titulů. V Indexu vyšly knihy Jiřího Hochmana, Václava Havla, Jana Beneše, Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Jiřího Gruši, Jaroslava Seiferta, Jana Procházky, Oty Filipa, Lenky Procházkové, Jana Trefulky, Evy Kantůrkové, Eduarda Valenty… Své vzpomínky pro Index sepsali Julius Firt a Karel Steinbach. Nakladatelství se věnovalo i překladové literatuře a politologickým textům, v osmdesátých letech vydávalo za redakce Antonína J. Liehma časopis 150 000 slov. Publikace vycházely v nákladu tisíc výtisků. „Kolem dvou set kusů putovalo ilegální cestou do Československa. Knížky často vozili v autech s dvojitým dnem mladí Francouzi a Angličané,“ popisuje ochotné pomocníky Bedřich Utitz.
„Index odvedl obdivuhodnou práci. Poskytl nezpochybnitelný důkaz o morálním odporu proti komunistickému režimu v Československu,“ děkuje svým exilovým nakladatelům Ludvík Vaculík. „Založení Indexu a vydávání knih považuju za nejužitečnější činnost ve svém profesním životě,“ říká Bedřich Utitz. Po Listopadu začal přispívat do Lidových novin, Listů, Přítomnosti a Týdne. Před sedmi lety se do Prahy vrátil natrvalo. „Jsem tady doma.“  

Bedřich Utitz (narozen 20. 11. 1920 ve Vídni) se v Libyi zúčastnil obrany Tobrúku  a ve Francii obléhání přístavu Dunkerque. Byl  spoluzakladatelem exilového nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Za války získal Československý válečný kříž a medaili Za chrabrost. Bedřichu Utitzovi byl v roce 1998 propůjčen Řád TGM, před třemi lety obdržel vyznamenání ministra obrany Kříž obrany státu. V pátek 11. dubna mu bude udělena Cena Arnošta Lustiga.

HANA BENEŠOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama