Annie Leibovitzová | Reflex.cz
nahoru

Annie Leibovitzová

Ivan Adamovič17. dubna 2014 • 00:15
Annie Leibovitzová
foto: ČTK / AP / Clint Spaulding

Sledovat její fotografie je jako procházet dějinami šoubyznysu posledních čtyřiceti let. Teď se může nová monografie s názvem ANNIE LEIBOVITZ stát i součástí interiéru vašeho bytu, protože mamutí kniha za padesát tisíc korun je dodávána společně se stojánkem; v ruce ji neudržíte. Koupí luxusní publikace navíc slavné fotografce, která letos oslaví 65. narozeniny, pomůžete vybřednout z hrozícího bankrotu.

Jak se může fotograf dostat celebritám až pod kůži? Třeba tím, že se sám stane celebritou. Annie Leibovitzová je nejproslulejší portrétní fotografkou současnosti.

Říká se o ní, že povýšila fotografický portrét na úroveň umění. To je možná silné tvrzení, rozhodně ale platí, že z mnoha jejích fotografií se staly popkulturní ikony, podobně jako se to podařilo Olivierovi Toscanimu v žánru reklamní fotografie. Když tedy dnes Leibovitzová fotí nějakou hvězdu šoubyznysu, je otázka, na které straně objektivu stojí slavnější osobnost. Ona sama se stala superstar a díky tomu vždy vyzobávala ty nejlepší zakázky. „Moje druhá žena byla její nadřízenou, když jsme oba pracovali pro časopis Rolling Stone,“ vzpomíná český fotograf Antonín Kratochvil. „Annie si vždy ze seznamu celebrit, o kterých se připravoval materiál, vybrala jako první a na nás zbyly drobky.“

Fotila prezidenty Nixona i ­Obamu. Fotila britskou královnu Alžbětu. Kapela The Rolling Stones si ji v roce 1975 vybrala jako oficiál­ní fotografku jejího amerického turné. Byla hlavní fotografkou olympijských her v Atlantě.

Kdo by byl řekl, že z původně plaché dívky vyroste taková osobnost. „Bývala jsem nesmělá, bála jsem se přijít k fotografovanému člověku blíž,“ vysvětluje, proč fotí raději celou postavu než obličej. „Také studio mi přišlo příliš klaustrofobní. Nemohla jsem se vypořádat s tím, že fotím někoho, kdo se dívá přímo na mě.“ Strach přijít ke svým objektům blíž způsobil, že se naučila používat objektiv s pevným ohniskem 35 mm, jenž se hodí spíše na celé postavy než na detaily. „Pouhý obličej mi připadá nudný. Nenese pro mě dost informací,“ přiznala se novinářům.

V mládí se s rodinou často stěhovala. Její otec byl profesionální voják a stěhoval se, kam byl zrovna převelen. Celé hodiny a dny ona a její sourozenci trávili na zadním sedadle rodinného auta během nekonečného přemisťování. Někde tam, u pohledu upřeného na okénko rámující ubíhající svět, se zrodil její smysl pro fotografii. Annie brzy zjistila, že fotoaparát jí slouží jako propustka. „Umožnil mi dělat věci, které bych se jinak dělat neodvážila. Chodit na místa, kam bych jinak nešla,“ svěřila se polskému časopisu FotoTapeta. „Fotoaparát používám zenovým způsobem. Díky němu si na reportáži neustále připomínám, proč tu jsem. Jinak bych někam ulítla a zapomněla, proč vlastně existuji. V 70. letech jsme používali těžké, kovové přístroje. Takový se vám připomíná sám.“

Dějiny krásy

V časopise Rolling Stone byla součástí nového přístupu k focení celebrit, kdy se pracovalo v exteriérech za použití blesku a obraz se podexponoval, takže osvětlená postava lépe vynikla na tmavém pozadí. Tento postup používají mnohé časopisy dodnes. V Rolling Stone byla v podstatě součástí image celého časopisu.
Dnes zná málokdo její ranou tvorbu, kdy reportážním způsobem zachycovala výstřelky mladé, posthipícké americké generace. Sama k ní patřila. S Hunterem S. Thompsonem, hlavní reportérskou hvězdou časopisu Rolling
Stone, prý jezdili v noci po dálnici se zhasnutými světly, aby lépe viděli na hvězdy. A když je zastavila policejní hlídka, Annie ji začala beze slova fotit, takže policisté znervózněli a nechali je být.

Divoká doba nezůstala bez následků. Prakticky každý, kdo se tehdy pohyboval v šoubyznysu, bral drogy. Annie závislosti podlehla také. „Trvalo mi roky, než jsem se zase stala sama sebou. Ale vlastně jsem už nikdy znovu sama sebou nebyla,“ říká o této epizodě v televizním rozhovoru s bolestí v hlase.
Doopravdy proslulá ale začala být tato urostlá, charismatická foto­grafka s nosem Woodyho Allena až po přestupu do magazínu Vanity
Fair v roce 1981 a fotografiích pro Vogue. Hvězdy toužily po tom, aby je fotila Annie, protože ty snímky byly zvláštním způsobem nadčasové. Často fungovaly na principu nějakého vizuálního gagu, takže fotografie byla silná i v případě, že jste posledních dvacet let žili na Marsu a fotografovanou osobu jste neznali. Ikonickým se stal třeba jeden z prvních záběrů pro Vogue, kdy fotila v roce 1983 herečku Whoopi Goldbergovou ve vaně plné mléka. Annie fotografovala způsobem, jako by byla celebrita produktem v nějaké vtipné reklamě.

Tenistku Martinu Navrátilovou zachytila stylizovaně v tovární hale u obrovského kola s napjatými bicepsy, které by jí mohla závidět leckterá kulturistka. Meryl Streepová klidně zapózovala se strašidelnou pleťovou maskou. Sting si před ní stoupl v poušti nahý, pokrytý pouze vrstvou bláta. Její nejslavnější fotkou ale asi zůstane snímek Johna Lennona pořízený pět hodin před jeho smrtí. Je to ta fotka, kde se John vine nahý k oblečené Yoko Ono. „John na té fotce vypadal velmi zranitelný, což jen podtrhly následující události,“ vzpomíná Annie. „Lennon ji viděl na polaroidu a byl naprosto nadšený. Říkal, že jsem přesně ztvárnila jejich vztah.“
Kupodivu snad nejkontroverznější fotografií její kariéry byl snímek úplně nahé těhotné Demi Mooreové na obálce Vanity Fair. „Chtěla jsem jen ukázat, jak přitažlivá a sexy se v tomto stavu cítím,“ řekla k tomu herečka, ale pro puritánskou Ameriku to byl těžko skousnutelný materiál. Ta obálka se druhý den objevila na titulních stranách všech amerických deníků.

Drahý špás

Jak stoupala její hvězda, stoupala i náročnost fotografických produkcí. Luxusní magazíny na křídovém papíru vyžadovaly luxus i od obrazových materiálů. Čtenářky nechtěly drsnou realitu, ale pohádkovou vznešenost. Focení celebrity nebo skupiny celebrit najednou vyšlo na 60 000 dolarů, protože Annie si s sebou přivedla padesátičlenný tým pomocníků, a aby herce příliš nezdržovala, nejprve pilovala kompozici s najatými statisty. Bydlelo se v několika pokojích drahého hotelu.

V té době začala Annie fotit způsobem, jakým se malovaly klasické obrazy. A která celebrita by se necítila dobře jako součást malířského plátna?

K výtvarnému umění měla ostatně Leibovitzová vždy blízko. Když si vybírala vysokou školu, chtěla být učitelkou umění. Řekli jí, že musí být nejprve sama výtvarnicí, aby mohla tento obor vyučovat. Začala navštěvovat kursy malby, ale práce se štětcem a plátnem byla pro její energickou, přímočarou povahu příliš pomalá. Pak objevila ateliér fotografie a bylo rozhodnuto. Původní směřování k malbě se ale v jejím díle projevovalo stále – ať již v konceptuálněji laděných pracích z 80. let, nebo v glamour fotografii z pozdější doby.

Říká se ovšem také, že se tato fotografka nikdy až do nitra svých sličných objektů podívat nechtěla. Nechtěla odkrývat jejich soukromí – přistupovala k focení s předem vytvořenou představou, co jsou zač, a slavné tváře používala jen jako věšáky svých vlastních nápadů. Znalci tvrdí, že fotografovaní dokonce mívají na tváři její výraz.

„Dějiny fotografie lze shrnout jako zápas mezi dvěma různými nároky: zkrášlováním, jež pochází z umění, a pravdomluvností, která je ideálem literatury devatenáctého století, a z (tehdy) nové profese nezávislého novináře,“ napsala filozofka Susan Sontagová ve své studii O fotografii. Je možné, že klíč k úspěchu Annie Leibovitzové se nachází v tom, že tento rozpor překonala a daří se jí protichůdné nároky sloučit do jediného, vlastního stylu.

Soumrak bohyně

Fotografka se se slavnou teoretičkou Sontagovou seznámila v roce 1989 a brzy se staly nejen přítelkyněmi, ale i životními partnerkami, i když nikdy nebydlely společně. Vztah trval patnáct let. V roce 2004 umírá Susan Sontagová na rakovinu. Annie byla v té chvíli u svého nemocného otce, který zemřel na stejnou nemoc o několik měsíců později. Tato dvojí smrt jako by poznamenala celý osobní život Annie.

V únoru 2009 si vzala půjčku 15,5 miliónu dolarů, aby s její pomocí pokryla dluhy, jež jí v posledních letech začaly přerůstat přes hlavu. Jako zástavu poskytla nejen své nemovitosti, ale i archív fotografií. Pro většinu lidí to bylo těžko pochopitelné – taková celebrita a problémy s penězi? Své práci věnovala vše a ostatní věci, jako třeba dohled nad osobním rozpočtem, šly zřejmě mimo ni. Vyčerpala ji úmrtí rodičů a také renovace tří domů v Greenwich Village. A také v tom byla smůla na lidi. K půjčce ji navedl její finanční poradce Ken Starr, který pracoval pro takové hollywoodské hvězdy jako Al Pacino či Sylvester Stallone – než se ukázalo, že z jejich účtů nepozorovaně vyvádí milióny na účet svůj.
Dluhy rostly. V létě roku 2009 oznámila společnost Art Capital Group, že má u fotografky nedobytné pohledávky ve výši neuvěřitelných 24 miliónů dolarů. Nějakou dobu to vypadalo, že slavná fotografka přestane být pánem svého dosavadního a možná i všeho budoucího díla. O rok později se však našel investor, který jí pomohl dluhy restrukturalizovat a vytáhl ji z nejhoršího.

Dobrodincem byla investiční společnost Colony Capital, která téhož roku koupila podíl ve filmovém studiu Miramax a jednala také s krachující developerskou firmou Orco o zvýšení jejího kapitálu. Annie má opět ve vlastních rukou své dílo, i když její pověstí i celým fotografickým světem to otřáslo.

Kauza totiž exponovala jeden zvláštní paradox. Přes všechno uznání, které se v minulých dekádách Annie Leibovitzové dostalo, si její práce vedou na trhu s fotografiemi hluboko pod hladinou jejího věhlasu. Jak si všiml John Gapper z Financial Times Magazinu, zatímco aukční ceny děl nejvyhlášenějších uměleckých fotografů dosahují až půl miliónu dolarů, nejdráže prodaný snímek Leibovitzové získal jeho majitel za 52 000 dolarů, tedy desetkrát levněji. Světoví galeristé se shodují na tom, že fotografka po celou svou kariéru jevila pramalý zájem o umělecký svět a jeho specifická tržní pravidla. Nyní za to nese následky.

Odleskem slávy významné umělkyně se chtěli ověnčit i pořadatelé poněkud obskurní české ceny Tribbeca počátkem letošního března. Annie se však z ceremoniálu omluvila, a to i přes to, že záštitu nad cenou převzal prezident ČR a ocenění měla předávat jeho choť Ivanka. Pořadatelé i sponzorující podnikatelé měli smůlu, protože ve stejné době se fotografka věnovala propagaci své nejnovější knihy, nazvané prostě Annie Leibovitz a vydané pouze v limitovaném nákladu. Kniha stojí v přepočtu 50 tisíc korun, ještě limitovanější vydání s vloženým podepsaným printem si můžete objednat za necelých 130 000 korun. Jak je vidno, Annie se konečně začíná učit, jak své portfolio náležitě zpeněžit.

Ivan Adamovič


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější