Douglas MacArthur (26. ledna 1880 – 5. dubna 1964) vedl vojáky do bojů v obou světových válkách, velel mezinárodním silám v Koreji, poraženému Japonsku vládl vybaven diktátorskými pravomocemi. Seznam jeho vyznamenání zabírá dvě hustě popsané strany papíru. Veřejné mínění ho dlouho považovalo za nezpochybnitelného velikána. Až po MacArthurově smrti začaly vycházet najevo nelichotivé okolnosti provázející jeho život a vojenskou dráhu.
„Není legenda, natožpak vítězná,“ napsal o generálu Douglasi MacArthurovi (1880–1964) životopisec Henry Luce. „S jeho jménem je spojená nejhorší porážka americké historie. Když se karta obrátila, vítězství už získávali jiní. Jeho reformy ve West Pointu zrušili. V dobrém na něj vzpomínají jen Japonci, kteří v něm našli druhého otce, když byla jejich země rozvrácena. Američané o něm nechtějí slyšet. Jako by se styděli za obdiv, jímž tuto operetní postavu zahrnovali jejich rodiče.“
Velká válka
Portrét kadeta Douglase MacArthura pořízený na sklonku devadesátých let ve vojenské akademii West Point ukazuje úhledného tmavovlasého mládence s poněkud příliš vyzývavým pohledem. Výraz tváře odpovídá MacArthurově povaze. Zformovalo ji především rodinné prostředí.
Narodil se 26. ledna 1880 do vojenské rodiny usazené v arkansaském Little Rocku. Jeho otec, Arthur MacArthur, byl hrdinou občanské války a nositelem nejvyššího vyznamenání – kongresové Medaile cti. Matka, jíž se všeobecně přezdívalo Pinky, patřila k tehdejší smetánce. Ze stěhování na Divoký západ nebyla nadšená. Na rozdíl od Douglase.
„Dřív než jsem chodil, jsem se udržel v sedle a samozřejmě jsem také střílel dřív, než jsem mluvil,“ napsal později MacArthur. Rád přeháněl. Faktem je, že jako nejmladší dítě byl oblíbencem své matky, která ho pečlivě a žárlivě střežila a opatrovala jeho soukromí i kariéru. Ještě v meziválečných letech bydlela s rodinou Douglase MacArthura a vyvolávala trpké střety jak se svou snachou, tak také s početnou suitou synových milenek.
V roce 1894 Douglas MacArthur nastoupil na vojenskou akademii ve West Pointu. Dostal se na ni až na třetí pokus po intervencích vlivných rodinných přátel, mezi nimi budoucího prezidenta McKinleyho. Pinky se i s početným doprovodem složeným z tajemníků, komorných, kuchařek a sluhů nastěhovala do blízkého hotelu Craney. Syna ale neochránila. Douglas se stal terčem systematické šikany. West Point MacArthura zocelil. Absolvoval ho s vynikajícím prospěchem. Jeho studijní průměr zůstává dodnes třetím nejvyšším, jakého kdy bylo dosaženo. Bylo překvapující, že si vyžádal převelení na daleké Filipíny, jež se měly stát jeho životní láskou, osudem a prokletím. Je možné, že se na druhé straně světa snažil vyprostit z láskyplné, ale sobecké matčiny péče.
Na dlouho se mu to nepodařilo. Záhy byl zpátky ve Státech a působil jako vojenský poradce v Bílém domě. Navázal tu blízké vztahy s nenápadným úředníkem Henrym Stimsonem, pozdějším ministrem války.
V roce 1914 byl Douglas MacArthur přidělen do štábu velitele americké invaze do Veracruzu. Bylo mu čtyřiatřicet let a vojákování od zeleného stolu se mu už zajídalo. Když ho velící generál pověřil kontrolou železnic, po nichž Američané přisunovali posily do oblasti bojů, vzal svůj osud do vlastních rukou. Za 150 dolarů koupil drezínu, k pedálům postavil čtyři Mexičany, které předtím odzbrojil, a vydal se do boje. Vyznamenal se natolik, že armádní velení zvažovalo navrhnout pro MacArthura Medaili cti. Nakonec ji nezískal. Generálové se celkem oprávněně strachovali, že by takové vyznamenání přehnaně iniciativní důstojníky podnítilo k ignorování rozkazů.
Pistolnická eskapáda v Mexiku byla pouhou předzvěstí toho, co Douglas MacArthur ukázal na západní frontě během Velké války. Ve Francii přistál společně s 42. divizí, jíž se přezdívalo Duhová. Na bojiště se MacArthur dostavoval v barevných svetrech a nadřízené přiváděl k šílenství volností, s jakou si vykládal jejich rozkazy. Přinejmenším v jednom případě vedla jeho neukázněnost ke zmatkům hraničícím s katastrofou. Pátého listopadu 1918 se jeho jednotky smíchaly s vojáky jiného sboru, což zapříčinilo zhroucení celého útoku. Na druhou stranu nelze nevidět, že neortodoxní MacArthur dokázal nacházet východiska z patu zákopové války. A to bylo mnoha velitelům trnem v oku.
Přestože MacArthura mnohokrát vyznamenali, jeho vrchní velitel, generál John Pershing, ho měl dost a chtěl ho poslat zpátky do USA. Velká válka ale skončila dřív, než k tomu došlo.
Před Pearl Harborem
Roku 1919 se MacArthur stal nejmladším velitelem West Pointu v jeho historii. V nové roli si nevedl vůbec zle. Zdemokratizoval tamní režim, otevřel válečnou akademii studentům z nižších tříd, zaměřil se na výcvik s moderními zbraněmi. Přesto se už po třech letech musel stěhovat. Oženil se totiž s bohatou dědičkou Louisou Brooksovou, kterou přebral svému bývalému nadřízenému z Velké války Johnu Pershingovi. Rozezlený národní hrdina se pak postaral, aby byla jeho sokovi v lásce svěřena „důležitá pozice“ – na Filipínách.
Strategické a surovinově bohaté souostroví nabývalo důležitosti. Vztahy USA s nedávným japonským spojencem se přiostřovaly. MacArthur měl za úkol vybudovat armádu, která by byla schopna zdržet případný útok do té doby, než by z Ameriky připluly posily. MacArthur neuspěl. Filipíny byly na všech úrovních prolezlé všudypřítomnou korupcí. Nakonec nebylo ani z čeho vyplácet příslušníky nově stavěných oddílů, což vedlo roku 1924 ke vzpouře. MacArthur, tou dobou už generálmajor, ji dokázal uklidnit. Přesto byl rád, že z Filipín mohl odjet.
Ve Spojených státech na pár let skončil jako velitel zapomenuté posádky kdesi na Středozápadě. MacArthurovým scházel pestrý společenský život. Jeho matka Pinky se vysloveně nesnášela se svou snachou, MacArthur sám podnikal víkendové výlety za dámskou společností. K tomuto permanentnímu tlaku se přidalo ještě jmenování do soudu s generálem Billym Mitchellem. Tento zakladatel amerického vojenského letectva se provinil zpochybněním dosavadních válečných doktrín a po ostudném procesu ho poslali do předčasné penze. MacArthur vždy zarputile opakoval, že byl proti Mitchellovu odsouzení. Očividně se za své účinkování ve znechucujícím divadle styděl.
Vysvobodilo ho jmenování prezidentem přípravného olympijského výboru. Na hry v Amsterdamu připravil americký tým výtečně: zisk 24 zlatých medailí a ustanovení 24 rekordů mluví za vše. A za druhé – Louisa zažádala o rozvod.
V roce 1930 se ve svých padesáti letech stal náčelníkem generálního štábu, tedy velitelem armády Spojených států. Měl dojem, že se octl na vrcholu. Sedával za pracovním stolem v japonském obřadním kimonu, ovíval se perlovým vějířem, po obědě se věnoval některé ze svých milenek a mluvil o sobě zásadně ve třetí osobě.
Vedl armádu v časech ekonomické deprese. Ta přivedla do Washingtonu také Bonusovou armádu, tisíce válečných vysloužilců, jimž vláda odmítla vyplatit slíbené podpory. Prezident Hoover MacArthura pověřil řešením situace. Dne 28. června vjely do ulic hlavního města tanky, kterým velel další výstřední důstojník - George S. Patton. MacArthur na koni vedl kavalérii, jež chudáky nahnala do řeky. Zahynulo několik lidí, mezi nimi i malý chlapec. Nový prezident Franklin D. Roosevelt ponechal MacArthura i přes tento nepřípustný exces ve funkci až do roku 1935. O povaze Douglase MacArthura vypovídá skutečnost, že když zavedl vyznamenání udělované za zranění, pověstné Purpurové srdce, v komické ceremonii ho jako nejvyšší velitel udělil sám sobě jako vůbec prvnímu nositeli.
I zde je třeba zmínit i druhou stranu mince: MacArthur dokázal americkou armádu provést vůbec nejkrizovějším obdobím její mírové existence. Jeho práce položila základy pro budoucí mohutný růst amerických ozbrojených sil a to je zásluha, na niž Roosevelt nezapomněl.
Roku 1935 MacArthur odešel do výslužby, ale nezůstal dlouho bez práce. Odjel opět na Filipíny, kde ho prezident Manuel Quezon jmenoval polním maršálem a velitelem filipínské armády. Téhož roku se definitivně zbavil matčina poručníkování. Pinky zemřela ve svém manilském budoáru. MacArthurův osobní život se uklidnil poté, co se seznámil s Jean Fairclothovou. Roku 1937 se vzali. Klid ale neměl dlouhého trvání.
Osudné Filipíny
Americké plány počítaly s japonským útokem na Filipíny jako s jistou věcí. MacArthur stál v posledních šesti letech křehkého míru v Tichomoří před úkolem postavit armádu, která by Japonce dokázala zadržet, dokud z vlasti nedorazí loďstvo s posilami. V důvěrných depeších Rooseveltovi hovořil o „půlmiliónové MacArthurově armádě“. Skutečnost byla jiná. Filipíny bránila hrstka mizerně vyzbrojených Američanů a nevycvičená špatně vyzbrojená domobrana.
Když japonský útok 8. prosince 1941 přišel, měl MacArthur jedinou naději. Když na Filipíny dorazila zpráva o napadení Pearl Harboru, požádal velitel leteckých sil Lewis Brereton o povolení odstartovat své bombardéry proti japonským letištím na Formose. Z nepochopitelných důvodů je nikdy nedostal. MacArthur se s Breretonem prostě odmítl setkat. Podle zlých jazyků telefonoval se svým burzovním makléřem. O šest hodin později byly všechny americké bombardéry na Filipínách zničeny japonskými letouny z Formosy.
MacArthura prudkost japonského útoku zaskočila. Domobrana se rozpadla, americké síly ve zmatku ustupovaly. Dne 12. března se MacArthur s rodinou a nejbližšími spolupracovníky nalodil na torpédové čluny a odplul do Austrálie. Svým vojákům nařídil plnit povinnosti až do konce. S sebou si odvážel dar od prezidenta Quezona, půl miliónu zlatých dolarů. Veřejnost se o tomto daru, jehož přijetí otřáslo pověstí polního maršála víc než zmasakrování Bonusové armády, dozvěděla až v roce 1979.
Velitelé, kteří se nechali překvapit v Pearl Harboru, museli odejít do výslužby. Naproti tomu MacArthura, jenž nesl odpovědnost za ztrátu Filipín, po připlutí vyznamenali Medailí cti a jmenovali vrchním velitelem amerických sil v jižním Tichomoří.
Někteří autoři se domnívali, že Roosevelt v MacArthurovi viděl politickou konkurenci a bál se jeho přítomnosti v Americe. Pravda je spíš taková, že si nechal MacArthura v Tichomoří jako snadno ovladatelnou loutku. Roosevelt i ministr války Stimson věděli o jeho profesionálních i morálních pochybeních a drželi jimi MacArthura v šachu. Nahrazení MacArthura jiným velitelem by snadno mohlo vyústit v nekonečné spory – tak tomu bylo například v případě nového velitele amerického námořnictva Ernesta Kinga, jenž se zcela otevřeně vzpíral prezidentské autoritě. MacArthurova role při určování spojenecké strategie byla minimální. Stal se jakýmsi vrchním taktickým velitelem a zde je na místě poznamenat, že jeho agresivita a ochota riskovat značně přispěly k americkému vítězství.
Roosevelt a jeho spolupracovníci MacArthurovi dopřáli splnění velkohubého slibu, který učinil poté, co opustil svoje muže v beznadějné pozici na Filipínách: „Já se vrátím.“ Stalo se 24. října 1944. Do té doby hrůzy japonských zajateckých táborů nepřežily desetitisíce Američanů i Filipínců. Zatímco tisk a veřejnost MacArthura oslavovaly jako „Luzonského lva“, vojáci, jež opustil ve chvíli porážky, si zpívali nelichotivou písničku: „Umíráme hlady, pijeme moč a krev / zalezlej Doug si nahrabal a nechal nás tady / on a jeho banda hajzlů.“
Kritičtí byli k MacArthurovi i vyšší spojenečtí velitelé. Pozdější prezident USA a velitel spojeneckých sil v Evropě Dwight Eisenhower i přes svou pověstnou korektnost prohlásil: „Znám ho. Deset let jsem ho sledoval hrát divadlo.“ Je otázkou, nakolik tu hrála roli osobní řevnivost. MacArthurovi jeho povaha mnoho přátel nenadělala. V tom se nelišil od mnoha jiných významných a velkých vojáků, vzpomeňme jen na násilnické chování a perletí vykládané kolty George Pattona nebo bezohlednou brutalitu Georgije Konstantinoviče Žukova.
Konec legendy
V srpnu 1945 se Douglas MacArthur stal vrchním velitelem vojenské správy poraženého Japonska. V této úloze se zachoval s nebývalým taktem, diplomatickou obratností a citem. I zde se ale dopustil přehmatu, když nezabránil popravě generála Tomojukiho Jamašity za válečné zločiny. Ve skutečnosti byl Jamašita jedním z mála japonských velitelů, kteří se jimi neprovinili a netolerovali je ani svým podřízeným. Jamašita se provinil něčím z pohledu Douglase MacArthura daleko horším: byl to on, kdo ho roku 1942 zostudil a vyhnal z Filipín. MacArthurova ješitnost zase jednou převážila jeho zásluhy.
MacArthurova hvězda ještě jednou zazářila roku 1950. Vylodění v Inčchonu, které brilantně naplánoval, zastavilo nástup sil komunistické Severní Koreje. Starého válečníka snad opojila sláva, každopádně hrubě neodhadl povahu nového amerického prezidenta Harryho Trumana. Ten přešel MacArthurovy výzvy k atomovému útoku na Severní Koreu, ale když si jedenasedmdesátiletý polní maršál začal vykládat rozkazy po svém, reagoval rychle a tvrdě. Bez jakéhokoliv sentimentu ho 10. dubna 1951 zbavil velení a s okamžitou platností poslal do výslužby.
„Neodvolal jsem MacArthura proto, že je pitomec. To bych musel odvolat každého druhého nebo třetího generála,“ řekl Truman v soukromí. „Odvolal jsem ho, protože neposlouchal rozkazy. Může být rád, že jsem ho nehnal před válečný soud.“
Douglas MacArthur zemřel v ústraní 5. dubna 1964. O epilog se postaral jeho syn Arthur, který nejen že nenastoupil vojenskou kariéru, ale dokonce si změnil jméno. Nestojí o to, aby ho lidé spojovali s mužem, jenž sám sebe považoval za povolaného velet mužům.
