Alexander Shulgin | Reflex.cz
reklama
nahoru

Alexander Shulgin

JAN GEBERT12. června 2014 • 00:15
Alexander Shulgin
foto: Profimedia.cz

Objevil víc psychogenních látek než všichni chemici před ním dohromady. A většinu z nich hned ochutnal. „Zažívám ryzí euforii,“ poznamenal si americký chemik Alexander Shulgin v roce 1976. Právě poprvé degustoval substanci MDMA, dnes už legendární taneční drogu Extázi. Slavný vědec zemřel 2. června ve věku osmaosmdesáti let.

reklama

Pro Alexe Shulgina nebyla ochutnávka budoucí extáze nikterak přelomová zkušenost. Podobných experimentů měl už v té době za sebou stovky.

V laboratoři přezdívané „farma“ přímo za domem vařil a s přáteli jedl látky, které spouštějí divoké výbuchy agrese, nebo naopak veškeré emoce umrtvují, požíval substance, jež buď zpomalují vnímání času, nebo jej naopak zrychlují, vařil afrodiziaka, halucinogeny, antidepresíva i sloučeniny s divnými názvy a účinky: „Vizuální vjemy velice silné a neodbytné. Tělesné potíže přetrvávají celou první hodinu. Od druhé hodiny zářivé barvy, výrazné šperkovité tvary, oči zavřené. Náhle vše velice antierotické. Obraz skleněného obydlí uprostřed pouště. Senzitivita vynikající… Druhý den mžitky při pohledu z okna,“ poznamenal si o čemsi, co pojmenoval 3C-E.

V konkurenci předchozích drogových výletů označil Shulgin extázi jen za „nízkokalorické martini“. Coby úspěšný vědec lavírující na pomezí chemie, neurologie a psychologie v ní ale okamžitě spatřil potenciál pro léčbu některých duševních nemocí a posttraumatických stavů. Rozdal proto první čtyři tisíce tablet vybraným psychiatrům po celé zemi. Za několik měsíců se droga objevila na prvních mejdanech v Texasu. Její reputace se začala lavinovitě šířit.

Škůdce vyhubit

Alexander Shulgin, dítě ruských emigrantů, měl nakročeno ke slušné kariéře mainstreamového chemika. V šestnácti dostal stipendium na Harvard, kde mohl studovat organickou chemii, vydržel tady však jenom dva roky. „Všichni kolem byli děti důležitých lidí, měli peníze, postavení, status,“ řekl v rozhovoru pro časopis Independent. „Já nic takového neměl, vše bylo sociálně neprostupné.“
Z prestižní školy se rozhodl odejít, nechal se zapsat do americké armády a šel válčit. Psal se rok 1943, Spojenci získávali převahu. A Shulgin odjel s námořnictvem do Británie.

Nečekaně právě tady zastihla renegátského studenta formující zkušenost, která jej donutila přemýšlet o vztahu chemie a lidské psýchy. Cestou z Azorských ostrovů se Shulginovi zanítil palec. A protože mohl být ošetřen až za několik dní na pevnině, infekce se stihla rozšířit do kosti. Shulgina čekala bolestivá operace. Krátce před zákrokem mu sestřička přinesla k posteli pomerančový džus s nerozpuštěnými krystaly neznámé látky na dně. Shulgin se domníval, že se jedná o analgetikum, a po vypití tvrdě usnul. Probral se až po několika hodinách – s palcem zkráceným o polovinu a s šokujícím zjištěním, že ony krystalky na dně nebyly vůbec žádná uspávací droga, ale obyčejný nerozpuštěný cukr.

„Necelý gram mě zbavil vědomí, protože jsem byl přesvědčen, že to dokáže. Síla placeba na mě velice zapůsobila… V nadcházejících letech jsem nabyl přesvědčení, že mysl je stěžejní faktor pro pochopení účinku samotné drogy,“ napsal později.

Se stejným údivem na sobě o patnáct let později pozoroval účinek meskalinu. V přírodní formě je obsažený v kaktusu peyotl. Po každoroční čtyřsetkilometrové pouti ho rituálně jedí mexičtí Indiáni kmene Huičol, aby spatřili jelena, své totemické zvíře. Alexander Shulgin spatřil pod vlivem syntetizované drogy hned celý vesmír. „Vyvolala to sice špetka bílého prášku, ten ale samotné představy neobsahuje. Pochopil jsem, že celý vesmír je obsažený v naší mysli a duši,“ napsal později Shulgin.

V té době měl doktorát z organické chemie a pracoval pro korporaci Dow Chemicals. Získal v ní vynikající reputaci. Neustálé experimenty a obrovská pracovitost ho přivedly k objevu prvního organického hubiče škůdců. Přípravek s názvem Zectran (založený na podobné bázi jako extáze) se stal v Americe naprostým zahradnickým hitem. A korporace dala svému prominentnímu chemikovi velkorysou nabídku volně bádat. A to v jakémkoli odvětví se mu zlíbí. Byl začátek šedesátých let a Shulgin si vybral psychedelické drogy.

Chemická love story

Do objevování nových drog se Shulgin nepustil primárně proto, aby měl co fetovat. Lákalo ho rozhraní mezi chemií a psychiatrií, především myšlenka, že halucinogeny mohou otevřít pacientovu mysl, a usnadnit tím cestu k terapii všemožných neduhů, od deprese po alkoholismus.

Na přelomu padesátých a šedesátých let nebyla experimentální léčba tohoto druhu vůbec výjimečná ani mezi spořádanými vědci. Shulgin mezi ně stále patřil a publikoval svoje zjištění v předních vědeckých žurnálech Nature nebo Journal of Organic Chemistry. Výsledky jeho práce ale ještě víc než kolegy vědce zajímaly velkovýrobce a distributory drog. Když v polovině šedesátých let Shulgin objevil amfetamin s názvem DOM, skoro tak silný jako LSD a s účinkem trvajícím až 48 hodin, začaly se mu věci vymykat z rukou.

Výroby ve velkém se ujal motorkářský gang Hells Angels, jejich chemik si však popletl dávkování účinné látky a psychiatrické kliniky v okolí San Franciska zaplavili teenageři, kteří se neuměli vrátit ze svého psychedelického tripu. Na Manhattanu zase pod vlivem tablety spáchal jeden muž za bílého dne seppuku, samurajský rituál, při němž se protagonista vlastnoručně vykuchá. V tisku se začaly množit spekulace, odkud se droga vlastně vzala. Pravda vyšla záhy najevo – drogu nevymyslel žádný chemický hipík, nýbrž byla výsledkem standardního výzkumu známé korporace Dow Chemicals. Což se firmě pochopitelně ani trochu nelíbilo. A tak se Shulginem ukončila smlouvu.

Před zvědavým chemikem se otevřela nová éra. Postavil si za domem nedaleko San Franciska malou laboratoř a pokračoval ve výzkumu na vlastní pěst. Zároveň se ukázal jako skvělý diplomat – dokázal se skamarádit s lidmi, kteří by podle jednoduché úvahy měli být jeho úhlavními nepřáteli, tedy se šéfy vládního Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami (DEA). Vedle experimentování se Shulgin naučil používat svou laboratoř docela chytře i pro poradenskou živnost otevřenou také americkým policistům. Pro bezpečnostní složky zkoumal a vyhodnocoval vzorky zabavených drog, spolupracoval na forenzních analýzách, stál zkrátka na správné straně zákona, byť měl podle mnohých kolegů správně skončit v base.

S vlivnými lidmi Shulgina nakonec pojilo skutečné přátelství, nikoli jen profesní pouto. Dlouholetý šéf protidrogové DEA odsvědčil Shulginovi na začátku osmdesátých let svatbu a jako důkaz reciprocity uspořádal vlastní svatbu o rok později na zahradě mezi domem Shulginových a laboratoří.

„Nedělal jsem nikdy nic nelegálního,“ podotkl Shulgin před devíti lety v rozhovoru pro New York Times. Látky, jež ve své laboratoři vyrobil, skutečně byly většinou legální. Těžko mohlo být zakázané něco, co do té doby neexistovalo. Většina drog se nicméně do hitparády zakázaných látek dřív nebo později stejně dostala.
Od devadesátých let měl Shulgin pověst kolektivního drogového šamana západního světa, Timothy Leary ho označil za jednoho z nejvýznamnějších vědců dvacátého století a stačila drobná zmínka o nové droze, aby se z ní stala komodita. A aby ji následně policie označila buď za nebezpečnou, nebo ji rovnou zakázala.

Harmonické soužití chemika s úřady se postupně začalo dostávat do fatální krize. Završily ji memoárové knihy Pihkal (Phenethylamines I Have Known and Loved) a Tihkal (Tryptamines I Have Known and Loved) s podtitulem Chemická love story. O příběh lásky v pravém slova smyslu věru nejde. Větší část knih totiž tvoří 179 receptů na výrobu drog, které Shulgin za svou kariéru objevil a podrobně popsal. Starým přátelům se to nelíbilo. „Podle našeho názoru jsou tyto knihy kuchařky, jak vyrábět drogy. Agenti říkají, že je nacházejí v tajných varnách,“ oznámil mluvčí protidrogové agentury v roce 1993. Krátce poté provedla policie v Shulginově laboratoři razii. A dala mu pokutu 25 tisíc dolarů.

Léčba extází

Za svou padesátiletou kariéru objevil Alexander Shulgin podle svých odhadů více než dvě stě nových drog a provedl na sobě zhruba čtyři tisíce experimentů. Nejznámější zářez – extáze – se paradoxně z jeho standardního schématu vymyká. Už tím, že ji Shulgin neobjevil, ale pouze vynesl na světlo moderního světa.

Substanci už v roce 1914 našli chemici německé firmy Merck, nepřišli ale na to, jak by se látka dala samostatně využít, a tak recept na několik desítek let hibernoval. Shulgina na ni z dodnes neznámých pohnutek upozornil až jeden z jeho studentů. V polovině šedesátých let, tedy ještě jako zaměstnanci Dow Chemicals, se Shulginovi podařilo látku uvařit. Trvalo ale dalších deset let, než ji vyzkoušel na vlastní kůži. „Nevyvolávala zvukové a vizuální imaginace jako jiné psychedelické látky. Otevírala osobnost jak pro druhé, tak sobě samému, ale neukazovala ji nutně v lichotivých barvách,“ uvedl později Shulgin. Látka mu připadala ideální pro lékařské využití a začal ji doporučovat psychiatrům. Podle mnohých přinesla nad očekávání dobré výsledky. Výzkum využití však v osmdesátých letech zpomalilo zařazení mezi ilegální drogy. Teprve před několika lety se začala znovu oživovat debata o jejím využití například pro léčbu autismu.

Masívní popularitou „své“ nejslavnější látky zůstal Shulgin až do konce svého života neoslněn. „Myslím, že ji lidé nepoužívají správně,“ píše ve výše zmíněné knize Pihkal. Ve všech rozhovorech odmítal, že by nesl jakoukoli zodpovědnost za drogový byznys. Anebo za úmrtí, jež droga přinesla. Když jej ve Španělsku zadržela policie a stanul před soudem, úspěšně se hájil argumentem, že srovnatelnou statistiku úmrtí mají i běžné prášky, jako je aspirin. Shulgin zřejmě až do posledních dnů věřil, že extáze je jednou z mnoha látek, kterou dal světu. A teprve budoucnost ukáže jejich skutečnou hodnotu.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama